Zuzana Hartmanová: Každý má právo na nějakou úchylku

 

Víceméně se nemýlíš, ačkoliv pravda je ještě o fous potupnější… Tahle přezdívka se se mnou táhne už někdy od třinácti. Když jsme si na základce v rámci informatiky zakládali své první e-maily (Tehdy to byla pro nás žhavá novinka!), tak jsem si založila mail se svou přezdívkou – s jedním „t“. Jenže jaksi jsem zapomněla heslo a tehdy jsem ještě netušila, jak ho získat. Nastala samozřejmě příšerná panika. A jelikož jsem se odmítala své přezdívky vzdát, založila jsem si nový mail, tentokrát se dvěma „t“, a už mi to zůstalo. Ale spousta lidí to píše s jedním – nic moc proti tomu nenamítám.

 

Odpověď na tohle bude celkem smutná. V tištěné podobě mi totiž zatím vyšla jen jedna povídka – ve sborníku Žena s labutí. Pak mám jednu mikropovídku na portálu Klub knihomolů. Jinak se celá řada mých dřívějších literárních pokusů nachází na mých „neoficiálních“ stránkách (kdo hledá, najde). Občas tam dám nějaký kratší text i teď. A paradoxně úspěch celkem mají – kupodivu hlavně romantické povídky (Samozřejmě odehrávající se ve fantasy světě!), které jsem tam začala uveřejňovat vždy na Valentýna – původně spíš jako recesi, ale podle ohlasů se zdá, že bych se snad měla dát na dráhu autorky ženských románů…

 

Já bych ráda, ale obávám se, aby to nebyl spoiler. A víš, jak jsou všichni v dnešní době na jakékoliv spoilery přecitlivělí… Mohu tak snad akorát prozradit, že u labutě v názvu knihy jde spíše o symboliku tohoto konkrétního opeřence, která souvisí s původem hlavní hrdinky. Ale fauny a flory si čtenáři v knize užijí docela dost, takže trocha toho přírodopisu je nemine.

 

Tu opeřenou verbež? Vždycky, když na mě na zahradě dělá nálety drzý kosák, mám sto chutí oprášit starou dobrou vzduchovku a procvičit si střelbu na pohyblivý cíl.

 

Tady si teď trochu zamachruju. Já totiž knihu vůbec nakladatelům neposílala – jeden mě oslovil sám. Kdysi, v hlubinách dávnověku, jsem na diskusním fóru viděla příspěvek o první knize nakladatelství Gorgona. Popřála jsem jim hodně štěstí a napůl v žertu prohlásila, že hledám nakladatele. Na svých stránkách jsem tehdy měla příběh Mrtvá čarodějka (úvodní text knihy Noční labuť), která tam vznikala svého času jako interaktivní povídka. K mému překvapení mi za pár dní přistál ve schránce mail od šéfredaktora (a nakladatele v jedné osobě) Gorgony s tím, že si přečetl můj text, a pokud mám další příběhy s touhle hrdinkou, rád by si je také přečetl. Trvalo to sice pár let – různého dopisování, přepisování, redigování –, ale kniha loni spatřila konečně světlo světa.    

 

No, jasně, že všem, kdo má rád fantasy – vždyť to taky fantasy je, a ve své podstatě pěkně klasická.

Je to primárně dobrodružný příběh, sem tam s lehce detektivní zápletkou. I když je kniha vyprávěna v ich formě za ženskou hrdinku, myslím, že to z Noční labutě nedělá čistě čtení pro ženy, kterého by se druhá polovina populace musela bát. A rozhodně je to určené lidem, kteří nevyžadují okamžité a polopatické vysvětlení všeho, co se na stránkách děje – ten, kdo rád čte mezi řádky a dělá si různé teorie, si patrně knihu užije trochu víc.

 

Co se krbu týče, možná bychom měli konečně pozvat kominíka, to je fakt – díky za připomenutí. Jinak s manželem recenzentem se žije dobře – četba, recenzování a jisté nerdství nás zájmově spojuje, což je fajn. Kromě toho, jaký byl den v práci, si tak můžeme popovídat taky o tom, jak se komu líbil ten který komiks či kniha, jaké ohlasy má manželovo poslední video, a kdo o něm zase prohlásil, že je hater a troll. Je to příjemné zpestření, i když občas na nás lidi, kteří vyslechnou nějaký náš rozhovor, koukají docela divně. Nechápu proč – rozebírat principy magie, chyby v logice příběhů či nevkusnost nějaké kresby je přece úplně normální, ne snad?

 

Při pohledu na vypáskované filmy ze stáje DC, co tu na mě koukají z poličky, asi nemá smysl lhát, co? V tom se doma shodneme. S dalšími komiksy je to ale jinak – já jsem třeba víc na věci od Image (a samozřejmě na mangy) a manžel zase dává přednost Dark Horse.

 

Když by ses na jeden den měl stát nějakou zvířecí (nebo aspoň napůl zvířecí) bájnou bytostí, jaká by to byla a proč?

 

Vilma Kadlečková. Kdysi, jako fantasy pulec, jsem si u nás v knihovně půjčila její knihu Meče Lorgan a byla z ní nadšená. Když jsem pak před několika lety na pultech knihkupectví zahlédla Mycelium, bylo to jasné. Jsem moc ráda, že Vilma souhlasila a šla mi za kmotru knihy.

 

Dávno. Ale „opravdu vážně“ jsem to začala brát zhruba v době, kdy vzniklo mé úžasné, umělecké jméno se dvěma „t“. Vždycky se tak trochu směju tomu, jak autoři hlásají, že píšou už od základky (Nevím, jak ostatní, ale mě naučili psát už v první třídě…), jenže ono to tak prostě je, a ani já nejsem výjimkou. Zrovna nedávno jsem našla stohy popsaných sešitů z dob, kdy mi nemohlo být víc než třináct. Přepsanou Popelku někdy z druhé nebo třetí třídy nepočítám.

 

3CPO – je to takové nemehlo, co to sice myslí dobře, ale většinou napáchá pěknou paseku. Jelikož jsme na tom podobně, má mé sympatie.

 

Pizza – obzvlášť tak dobrá, jakou dělají u nás ve vidlákově. A to, že mi ji ještě přivezou až pod nos, je jen příjemný bonus.

 

Každý snad má právo na nějakou úchylku, ne? Přiznávám, že mám slabost pro steampunk a gothic styl, co se týče oblékání, ale nijak to nepřeháním.

 

Jsem stará konzerva, takže bych asi radši zůstala na Zemi. Tedy za předpokladu, že by nám nehrozil stejný osud, jaký potkal dinosaury. V takovém případě by šlo mé pochybné vlastenectví stranou a stala by se mě náruživá vesmírná cestovatelka.

 

Já toho chystám! Už jen na truc všem, kdo mě literárně pochovali poté, co se k nám domů nedávno nastěhoval malý vetřelec. Pokračování Noční labutě už je napsané a momentálně se finišuje s redakcí. Pokud vše klapne, tak vyjde ještě letos. Na bližší informace je ale zatím uvaleno embargo. Mohu tak prozradit jen to, že to bude celkem špalek, a půjde o klasický román (Noční labuť je povídkový román), tentokrát se špetkou romantiky.

Kromě toho teď dokončuji arcanepunkový román z nového světa, se kterým už mám jisté plány. V šuplíku pak leží sbírka povídek s minotaury – potvorami vyskytujícími se v Noční labuti – a další dva rozepsané texty. Jak říkám – chystám toho dost.

 

Dobrá, takže: Vidíš v dnešní době stále smysl v psaní klasických, textových recenzí? Jaká je podle tebe jejich budoucnost?

 

Je to sice klišé, ale mám ráda draky. A taky vlkodlaky. A právě proto o nich nepíšu, ale raději si o nich čtu. I když, abych byla upřímná, úplně se mým raným textům nevyhnuli…

 

Ať to s tím sporým oblékáním moc nepřehání, sluníčko je zrádné – my, dermatology uznaní upíři, bychom o tom mohli vyprávět…

- - -
Zuzanku Hartmanovou zpovídal Michal Březina
Další rozhovor, tentorkát s Borisem Hokrem vyjde 1. srpna 2018