banner
banner

Znovu nás atakuje Plutonie

Znovu nás atakuje Plutonie
08.11.2020
Znovu nás atakuje Plutonie

Jsou dinosauři pod světem, který známe, nebo přesněji řečeno pod Sibiří? Nejen tuto otázku si kladl dodnes v Rusku vzývaný geolog.

Je zde zas. Obručevova Plutonie! V již šestém českém vydání, překladu Olgy a Pavla Bojarových. Albatros ji oprášil v rámci zveřejňování báječných obrázků Zdeňka Buriana a najdete tu ilustrace dvojího druhu: perokresby zapuštěné v textu i olejomalby na samostatných listech. Těch je osm. Zachycují taky stegosaura, pralidi, mamuta či giga-mravence ve střetu s hrdiny. Avšak natolik morbidní jako ve filmu Indiana Jones a Království křišťálové lebky to není. Zato jsou Obručevovi mravenci větší. Rovněž Burianem ztvárněný výbuch sopky připomene podobnou jeho erupci ze stránek Robinsona.

Ne každý si to uvědomí, ale Obručev (1863-1956) byl – stejně jako fiktivní Robinson – zpola Němec. Po matce. Tatínek mu zemřel už roku 1881, kdy bylo synovi osmnáct.

Pět let nato dostudoval Báňský institut v Petrohradě a vydal se na svou prvou expedici: do pouště Karakum. Roku 1887 se oženil se svou bytnou. V letech 1888, 1891 a 1900 se jim narodili synové. První vědeckou práci Písky a stepi Zakaspicka zveřejnil prakticky současně s první svou prózou (Moře šumí, 1887), psal i verše, ale taktéž se stal prvním úředně schváleným geologem Sibiře. Účastnil se dalších výprav do Číny, Tibetu a Mongolska, ze Sečuanu i odjinud přitom přispíval do tisku. Geografická společnost mu udělila zlatou medaili, vydobyl si renomé v zahraničí, dostal cenu Francouzské akademie, od roku 1901 byl profesor na Technické vysoké škole v Tomsku a po návratu do Moskvy (1912) se konečně pustil do – dnes velmi slavného – díla o sestupu do podzemí Plutonie.

Román dokončil již roku 1915, ale přišla revoluce. Obručev za nikoho nebojoval, raději zkusil napsat další román – o zužitkování geotermální energie. Jmenuje se Tepelná šachta (1961). Teprve v letech 1918-19 získal doktorát, nebo snad dva, a do roku 1921 žil na Krymu.

Nakolik uvažoval o emigraci, je otázka. Každopádně zůstal v Rusku a Plutonie vyšla roku 1924, česky poprvé 1941. A jen do roku 1929, kdy se stal Akademikem, zveřejnil její autor tři další romány včetně Sannikovovy země (1926, česky 1955, zfilmováno 1973, uvedeno i u nás).

Jakov Sannikov přitom není žádná fiktivní postava a roku 1811 opravdu tvrdil, že na sever od Novosibiřských ostrovů zbystřil jakési horstvo. Že to zřejmě byl mrak, mu nedošlo, nebo záměrně lhal. Sannikovovu zemi následkem toho pak vážně hledal i Nansen. Pro mnohé překvapivě přitom ten klasický román reaguje na Hlouchovu Zakletou zemi (1910), která byla roku 1912 zveřejňována rusky, po revoluci tam vyšla i knižně (1923).

Hloucha sám se, pravda, inspiroval i francouzským románem Pierra Maëla (pseudonym autorské dvojice) Tajemství Severu (1893, česky 1894) a tak či onak, ve všech případech se vrací myšlenka horké ostrovní oázy na dalekém severu, k níž dokonce u Obručeva táhnou ptáci. Oproti Plutonii pak tu bájnou zem jeho poutníci méně plundrují a... Nejméně autoři dvou závěrečných studií v právě vydané Plutonii, Vít Haškovec a Ondřej Müller, se domnívají, že asi musil někdo autora upozornit na poněkud barbarské chování jeho cestovatelů, kteří stříleli skutečně po všem a obří mravence posléze s parádou upálili.

Mezi další Obručevovy sci-fi patří Přízrak v Gobi (1947) nebo Létání po planetách (1950), kde se míní planetami Merkur, Venuše a Mars. Jeho Incident ve Veselé zahradě (1940) vtipně líčí rozmrznutí mamuta, který přibyl z Wrangelova ostrova do Moskvy, aby ožil a skončil v ZOO. Roku 1961 taky vyšel nedokončený Obručevův pokus o pokračování Wellsova Stroje času (rozepsáno 1940) či nikdy nedopsaná Pověst o Atlantidě. Jeho třídílná Geologie Sibiře (1935-38) či pětidílné Dějiny geologického průzkumu Sibiře (1931-1949) jsou vědecká díla.

Po manželčině smrti (1933) se roku 1935 oženil podruhé a není bez zajímavosti, že prvý manžel druhé choti žil po celá desetiletí jako emigrant v Československu. Od roku 1939 do smrti byl Obručev ředitelem Ústavu pro vědu o věčně zmrzlých půdách Akademie věd, roku 1945 převzal titul Hrdina socialistické práce i svůj první Leninův řád (později ještě čtyři), dvakrát později obdržel Stalinovu cenu atd. Je děsivým paradoxem, že zatímco ony ceny začal v roce 1945 sbírat, nešťastný první muž jeho paní u nás byl odloven jednotkou Smrt špionům, aby roku 1947 umřel v ruském vězení. Odtud mu manželé Obručevovi nedokázali pomoci a takřka určitě o jeho osudu ani nevěděli.

Obručev je pohřben na moskevském Novoděvičím hřbitově, obdobě Slavína, a nazývá se po něm moskevská čtvrť, stanice v Antarktidě, měsíční kráter, druh trilobita i minerál obručevit. Samo příjmení vzniklo, když jeden z jeho předků vyráběl obruče na sudy, v nichž se Moskvě vozily solené ryby až z Archangelska.

Plutonie má mnoho z Verna, jehož Obručev rád čítal, ale patrno je, nakolik autor těží z vlastní zkušenosti, již nabyl na východních cestách. Děj působí věrohodně a jde o tvůrcův vědomý pokus napravit chyby, které mu vadily v Do středu Země. Ale zatímco u Verna do podzemí pronikají hrdinové tři, u Obručeva jich je dvakrát tolik. Vliv knihy na Zemanovu Cestu do pravěku je nesporný, avšak náš film měl vícero vzorů a obstojí také sám.

 

Vladimir Afanasjevič Obručev: Plutonie. Ilustroval Zdeněk Burian. Překlad Olga a Pavel Bojarovi. Slovo o autorovi Ondřej Müller a Vít Haškovec. Albatros. Praha 2020. 288 stran

Článek připravil Ivo Fencl



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních či slavných osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku dobré zprávy.


Líbil se vám článek? Šiřte nás dále!

Zveřejněte PR článek na online magazínu Vanili.cz!

Popkulturní magazín provozujeme již od roku 2006.

Mám zájem