banner
banner

Verne podle Ivo Fencla a Milana Mundiera

Verne podle Ivo Fencla a Milana Mundiera
12.10.2019
Verne podle Ivo Fencla a Milana Mundiera

Čtenářsky nejvděčnější jsou dnes asi Verneovy vědeckofantastické romány.

Milan Mundier: Jen málokterý spisovatel dokázal oslovit tolik čtenářských generací jako Jules Verne, od jehož narození vloni uplynulo kulatých 190 let. Přestože je dnes mnohdy vnímán především jako autor literatury pro děti a mládež, neznamená to, že jeho knihy nečtou i dospělí. Byl to ostatně Jan Neruda, kdo se zasloužil o popularizaci Verneova díla v českých zemích. Během své návštěvy Francie si zakoupil knihu Pět neděl v balóně, aby ji následně přivezl do Prahy. V roce 1869 se pak zasloužil o vydání první do češtiny přeložené verneovky - jednalo se o titul Okolo Měsíce. Společně s Herbertem Georgem Wellsem je navíc Verne považován za zakladatele žánru vědeckofantastické literatury a vizionáře, který předpověděl mnoho technických objevů a vynálezů (např. lety do vesmíru, skafandr či tank). Jules Verne ovšem disponoval nejen obdivuhodnými technologickými, zeměpisnými a historickými znalostmi, ale také mimořádným vypravěčským talentem. A právě díky němu se stal nesmrtelným!

Z právníka spisovatelem

Jules Verne se narodil 8. února 1828 na ostrůvku Île Feydeau ve městě Nantes. Zatímco jeho otec Pierre Verne byl právník, matka Sophie Allote de la Fuÿe pocházela z rodiny námořníků. Už během studií na škole Saint-Stanislas, kterou začal navštěvovat v roce 1835, se projevoval jako velmi nadaný student - vynikal např. v zeměpise, latině či řečtině. Následující léta strávená v semináři Saint-Donatien se pak pokusil popsat ve svém nedokončeném románu Kněz v roce 1839. Legenda praví, že když bylo Julesovi jedenáct let, nechal se najmout jako plavčík na lodi cestující do Indie. Rodiče se to ale včas dozvěděli a svému synovi v odplutí z Francie zabránili.

Roku 1847 se Jules Verne vydal do Paříže, aby tam na přání svého otce vystudoval práva. Prožil zde také nešťastnou lásku (dívka, do níž se zamiloval, byla dána za ženu jinému), a tak se snažil hledat útěchu ve psaní knih a skládání básní. Byl svědkem událostí únorové revoluce 1848 a díky svému strýci pronikl do literárních salónů. Velké zalíbení našel také v divadle a sám dokonce napsal několik her. Z dramatiků nejvíce obdivoval Williama Shakespeara a Molièra, ze spisovatelů pak Alexandra Dumase či Victora Huga.

Během svého mládí se Jules Verne často potýkal s finančními problémy, a tak vypomáhal v advokátní kanceláři. Nemalé potíže měl také se zdravím - trpěl gastrickými obtížemi, patologickou bulimií a paralýzou obličejových nervů. Přesto se mu ale nakonec podařilo právnické zkoušky úspěšně složit, díky čemuž měl náhle cestu k advokátní praxi otevřenou. Jenže Verne viděl svou budoucnost někde jinde, a sice u divadla. Právě zde působil jako sekretář a pokračoval v tvorbě her, které byly záhy uváděny na divadelních prknech.

Roku 1857 se Jules Verne oženil s Honorií Morelovou, šestadvacetiletou vdovou a matkou dvou dcer. Ta se také později stala matkou jeho jediného syna Michela. Jelikož psaní tehdy Verneovi příliš nevynášelo, nezbývalo nic jiného než zkusit své štěstí na burze. Verne si tedy půjčil peníze od svého otce a začal obchodovat s akciemi. Pak ale přišel rok 1863 a s ním i definitivní zlom ve Verneově životě: nakladatel Pierre-Jules Hetzel vydal Verneův román Pět neděl v balóně, který se setkal s obrovským čtenářským úspěchem.

Autor bestsellerů

Mimořádný čtenářský ohlas románu Pět neděl v balóně zajistil Verneovi výhodnou smlouvu na dalších dvacet let. Ačkoliv se v ní zavázal, že napíše dva svazky ročně (některé jeho romány byly vícesvazkové), vrásky mu to rozhodně dělat nemuselo. Verne už se mohl konečně zabývat pouze psaním, přičemž Hetzel pro jeho dílo vymyslel souhrnný název Podivuhodné cesty (v originále Les Voyages extraordinaires). Tento unikátní literární cyklus dnes zahrnuje dvaašedesát knih, autorem posledních osmi z nich je už ale Verneův syn Michel.

Svým způsobem by se dalo říci, že Jules Verne psal tři druhy románů: cestopisné, vědeckofantastické a historické. Mezi ty první patří nejen průlomových Pět neděl v balóně, ale také legendární Cesta kolem světa za osmdesát dní (1873) či neprávem opomíjené kousky Claudius Bombarnak (1892) a Na vlnách Orinoka (1898). Částečně sem lze zařadit i Plovoucí ostrov (1895), jehož prostřednictvím však Verne nejen popsal krásy tichomořských ostrovů, ale do jisté míry také předpověděl zkázu Titanicu. A vlastně je možné říci, že určité rysy cestopisného románu vykazují rovněž Děti kapitána Granta (1867-1868) a Patnáctiletý kapitán (1878), přičemž druhá z těchto knih současně působivým způsobem zachycuje hrůzy obchodu s otroky.

Čtenářsky nejvděčnější jsou dnes asi Verneovy vědeckofantastické romány. Z těch vyčnívá hlavně Dvacet tisíc mil pod mořem (1869-1870) a jejich volné pokračování Tajuplný ostrov (1875). Oba romány spojuje mimo jiné postava tajemného kapitána Nema, který se rozhodl opustit civilizaci a strávit zbytek svého života pod mořskou hladinou (za tímto účelem zkonstruoval supermoderní ponorku Nautilus). Mezi další slavné Verneovy vědeckofantastické romány pak patří Ocelové město (1879) a Vynález zkázy (1896), v nichž se naplno odráží i autorovy antimilitaristické postoje. Vznik technologií, které už dnes bereme spíše jako samozřejmost, předpověděl Verne v knihách jako Ze Země na Měsíc (1865) či Tajemný hrad v Karpatech (1892). Poněkud nedoceněný je naopak román Zmatek nad zmatek (1889), který vyniká především značně satirickým stylem a geniální pointou.

Asi nejméně známé jsou Verneovy historické romány. Řeč není ani tak o Matyáši Sandorfovi (1885), který značně upoutal svým alternativním názvem Nový hrabě Monte Christo, jako spíše o opusech Sever proti Jihu (1887) a Bezejmenná rodina(1889). Oba zachycují osudy rodiny, do nichž zasáhly významné dějinné události: v prvním případě se jedná o americkou občanskou válku, ve druhém o kanadské povstání za nezávislost. Troufnu si říci, že právě tyto dva romány nejlépe vypovídají o Verneově vypravěčském umu. O to více zamrzí, že se jim dnes nedostává takové pozornosti, jakou by si zasloužily.

Když jsem se spisovatele Ivo Fencla zeptal, které Verneovy knihy by označil za neprávem opomíjené, odpověděl mi: "Neprávem opomíjené? Těch je! Dobrodružství kapitána Hatterase (1864-1866), Dobrodružství tří Rusů a tří Angličanů (1872),Chancellor (1875), Číňanovy trampoty v Číně (1879), Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera (1894)... Nadchla mě už jedna z jeho prvních povídek Zajatci polárního moře (1855) nebo román Závěť výstředníka (1899). Zde je testament záminkou, abychom procestovali Spojené státy, přičemž každý ze států je jedním z políček rafinované hry. Pátráním po zmizelém cestovateli Franklinovi je inspirován Zajatec pustin (1891), kterého také vřele doporučuji. Všechny tyto knihy jsou plné zajímavých zvratů a řekl bych, že Verne uměl do služeb svých syžetů mistrně zahrnout jak historii, tak především geografii."

Ač je dnes na Julese Verna nahlíženo především jako na autora literatury pro děti a mládež, lze na jeho díle nalézt mnoho věcí, které ocení i dospělí čtenáři. "Jeho styl je specifický, podivuhodně cestopisný a rozhodně se nebabrá v lidské psychologii. Přesto vytvořil zajímavé typy. Je to každopádně svět sám pro sebe a obdivuji Ondřeje Neffa i za to, že ve své verneovské trilogii (každý svazek má dvě části) dokázal zohlednit veškeré původní verneovky, přičemž často navštívíme místa jejich děje a někdy tyto děje hrají výraznou úlohu také u Neffa. Byl to husarský kousek toto vytvořit a jemu i nakladatelství Albatros za to patří dík. Navíc má Neff nadále v plánu román, kterým by propojil univerza Julese Verna a J. M. Trosky," dodává Ivo Fencl.

S velmi zajímavou teorií pak přišel jeden z hrdinů románu Umberta Eca Foucaultovo kyvadlo, když řekl: "Bože můj, vždyť celé Verneovo dílo je vlastně zasvěcenecké odhalení záhad podzemí! Cesta do středu ZeměDvacet tisíc mil pod mořem, jeskyně v Tajuplném ostrově, obrovské podzemní království v Černé Indii! Stálo by možná za to vyhotovit mapu jeho neuvěřitelných cest, určitě by se našla nějaká podobnost se stočeným Hadem, byla by to mapa leys pro každý kontinent zvlášť. Verne pátral v síti tellurických proudů zespoda i seshora."

Cesta do středu Země (1864) a Černé Indie (1877) patří mezi další pozoruhodná Verneova díla. A patří mezi ně i Dva roky prázdnin (1888), jeden z příběhů, na nichž jsem vyrůstal. Jules Verne, jeden z největších spisovatelů světové literatury a velký humanista, zemřel 24. března 1905 v Amiensu. Bylo mu 77 let. Jinými slovy, odešel z pozemského světa, protože v srdcích čtenářů žije dodnes. A bude v nich žít navždy, což dokazují i slova spisovatele Ivo Fencla. Ten mi na otázku, jaký je jeho vztah k Verneově tvorbě, odpověděl: "Silný. Kdybych se narodil roku 1984, dozajista by tak mocný nebyl. Popřevratový literární boom by mi Verna zastřel. Takto jsem četl od dětství hlavně Stevensona a verneovky a přebíjeli jsme se navzájem se spolužákem Vaškem Chýlkem, kdo jich zdolá víc. Většinou nám je půjčovala učitelka Polášková v knihovně na rohu mého bloku a jako první jsem přečetl Zemi kožešin(1873). Udělala na mě nesmírný dojem, stejně jako tehdejší edice Podivuhodné cesty, byť v ní nakonec vyšlo jen 31 verneovek, když počítám i Doktora Oxe (1874) a už popřevratové Podivuhodné setkání v džungli (edice dosáhla 29 svazků). Fascinovaly mě již anotace na další Verneovy knihy na zadní záložce každé knihy a šťastně jsem posléze identifikoval, ze kterých děl jsou výseky rytin, které se opakovaly na všech předních a zadních obálkách. Prahl jsem mít Podivuhodné cestykompletní a stačilo mi chodit kolem výkladu s Tajuplným ostrovem - a byl jsem uhranut. Pak jsem ho dostal a táta mi ho přečetl na pokračování, což dělal večer co večer u mého lůžka. Současně četl sestře Evě a nelze na to nevzpomenout zvláště v těchto dnech před jeho pohřbem. Otec byl v dětství zasažen řadou knih a některé nám tímto způsobem přečetl, nicméně svou třetí verneovku, Děti kapitána Granta, už jsem zvládl asi od čtvrté kapitoly sám. Tyto tři první si dodnes pamatuji do úžasných detailů a miluji je, podle Dětí kapitána Granta jsem dokonce začal kreslit komiks, který mám ještě schovaný. Má dost zásadní nedostatek: vůbec nic nevynechává, doslova ani jedinou větičku dialogů.Vytvořil jsem si seznam verneovek a odškrtával, co mám již přečtené. Některé mě samozřejmě tak nezaujaly a postupně jsem z Verna do jisté míry vyrostl, nicméně naprosto chápu, že třeba můj kolega z Obce a Střediska spisovatelů, profesor Viktor Viktora, čítá Verna dodnes, a to jaksi až pietně. Přelouskal jsem i některé Verneovy napodobitele a souputníky, z nichž mě zaujal De La Hire a nezaujali André Laurie a Paul d‘Ivoi. Jako český Verne mě vždy bavil František Běhounek, ale nezaujal mě František Flos. Nikdy se mi taky do rukou bohužel nedostali Galopin a Motta. Verne však je těžko napodobitelný a trochu se podařilo jeho dílo imitovat snad jen Ondřeji Neffovi - i on to ale musel udělat moderně. Miluji jeho Verneův životopis a zvláště jeho první, zlatě zbarvené, vydání Podivuhodného světa Julese Verna (1979). Má dvě části a otec mi tenkrát řekl, že jej bavila ta biografická. Mě naopak víc bavila část druhá, kde Neff probírá z mnoha aspektů Verneovo dílo. Třeba tu uvádí celkovou tonáž lodí, které se v jeho knihách potopily. Dnes mi už ve sbírce českých překladů Verna chybí jen Ilustrovaný zeměpis Francie a souborné vydání jeho her."

Použité zdroje: ECO, U. Foucaultovo kyvadlo. Praha: Odeon, 1991



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce nejlepší filmy ke stažení. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránky JsmeUspesni.cz.

Děkujeme, že jste navštívili stránky scifi a fantasy e-magazínu Vanili.cz. Mějte fantastický den a přijďte zas!

 

 

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit