Ten, který sestavil už roku 1940 Antologii fantastické literatury

Ten, který sestavil už roku 1940 Antologii fantastické literatury
23.03.2021

Vyšla autobiografie slavného tvůrce fantastiky Jorge Luise Borgese

První stálou práci Borges přijal teprve ve svých 38 letech a tíha žití naň vzápětí dolehla otcovou smrtí v únoru 1938. Ačkoli se krátce předtím stal knihovníkem, vzpomíná, že v práci pilně „zařezával“ leda prvý den. To zkatalogizoval snad 400 knih. „Ale brzdi,“ řekl mu ředitel. „Ostatní by neměli co dělat.“ V Argentině měli tedy před válkou socialismus?

Už otec slavného snílka a tvůrce fantastiky Jorge Luise Borgese (1899-1986) byl údajně tak skromný, že by nejradši „zůstal neviditelný“. Tak aspoň vzpomíná syn, který se mu nezájmem o světskou slávu podobal. Autobiografii nechtěl psát, ale přesvědčen byl Normanem Thomasem di Giovannim, jemuž ji roku 1970 diktoval. Zveřejněna 19. 9. 1970 známým časopisem The New Yorker, aniž autor souhlasil s překladem do španělštiny, a roku 1974 tudíž vyšel pirátský překlad jako zvláštní příloha deníku La Opinión v Buenos Aires.

U nás je tomu samozřejmě jinak a Mariana Machová překládala z originálu. Autobiografie vyšla v Praze (2020) v pevných deskách jako přesně 222. svazek edice Delfín nakladatelství Triáda redakcí Anny Houskové a včetně úvodní stati Thomase di Giovanni, ediční poznámky a medailonu autora má 104 strany vysazené písmem Quiroga Serif Pro za podpory ministerstva kultury... Ne, neřekl bych, že patří Borges k autorům, jehož dílo září o to víc, oč víc by mohl být zapomenut jeho život; a i proto stojí tento životopis za četbu. Ohromí.

Byla to vše náhoda? Nebo podobnou cestu něco připravovalo? Je osud? Bůh? Přikláněl bych se k tomu poslednímu.

V životě autora Loterie v Babylónu, Kruhových zřícenin, Babylónské knihovny, Smrti a kompasu, Nesmrtelného, Mrtvého, Muže na prahu, Alefa, Evangelia podle Marka, Trojí verze Jidáše, Druhé smrti, Tajného zázraku (z Prahy), Rozboru díla Herberta Quaiana, Averroesova hledání, Záhiru, Asterionova domu, Toho druhého, Sekty třiceti, Zrcadla a masky, Utopie unaveného muže, Knihy z písku, Paracelsovy růže, Modrých tygrů, Rozhovoru o rozhovoru, Tvůrce, Podobenství o paláci, Přesýpacích hodin, Spříseženců, Znepokojení doktora América Castra, Záhady Edwarda Fitzgeralda, Kafkových předchůdců, Uctívání knih, Nového popření času, Vytváření skutečnosti, Trvání pekla, Proměn želvy, Obrany Bouvarda a Pécucheta, Ugolinova falešného problému, Odysseovy poslední cesty, Beatricina posledního úsměvu, Vetřelkyně či Příběhu Rosenda Juáreze (španělské filmy podle obou posledně jmenovaných povídek jsem viděl) byly záludné momenty nebezpečí, kdy mu nepochybně hrozila i smrt, ale... Jinak je tohle žití ryzím, byť nevědomým tahem na bránu se šťastným, vítězným rozuzlením. Muselo se to všechno stát?

Jeho babička byla Angličanka a ráda četla H. G. Wellse. On sám se už narodil pod rovníkem, a to v Argentině, a teprve stár devět roků počal chodit do školy. Že je to pozdě? Možná, ale otec-advokát, byl srdcem anarchista a poněkud nedůvěřoval státním institucím.

Když pak Borgesovi bylo asi patnáct a mladší sestře třináct, rodina je vzala do Paříže. A pár týdnů nato jeli - na celé roky - do Švýcar. To, že se v Evropě schyluje k válce, v nejmenším netušili.

Hoch i sestra Norah (budoucí to výtvarnice, která měla zemřít teprve roku 1998) chodili do školy v Ženevě a Jorge tam získal titul bakaláře. Ono město na řece Rhoně znal poté už vždycky lépe než rodné Buenos Aires (kde se mu pletla nároží). Každý roh tady, ale i každý ze sedmi mostů Ženevy byl oproti tomu jiný.

Rok žili také ve švýcarském Luganu (poblíž hranic s Itálií) a navštívili Veronu, Benátky. Podstatné ale bylo taky to, že Borges už odmalička horlivě četl.

Začal Huckleberry Finnem a pokračoval mj. i Meyrinkovým Golemem (1916), a to jen krátce po jeho prvním vydání. Ale romány mu většinou připadaly jaksi „beztvaré“, jak vzpomíná; oblíbil si daleko víc povídky. Nevyhýbal se ani slovníkům, encyklopediím nebo filosofii. Tady narazil i na Schopenhauera a „pokud může být hádanka kosmu vyjádřena slovy, jsou v jeho spisech,“ mínil ještě roku 1970.

Rok taktéž pobývali v horách Mallorky, kde bylo tenkrát lacino a „ani stopa po turismu“, žili kratší dobu i v Madridu a Seville. Tam Borgesovi vyšla - právě na Silvestra 1919 - první báseň. Ale Argentina volala a roku 1921, právě přes sto lety, se vrátili.

Jorgův otec byl laskavý, inteligentní muž, učil i psychologii a měl literární ambice. Ale nedařilo se mu v tom směru, a tak převedl vlastní sny na syna. Jako samozřejmost se v rodině bralo, že bude spisovatelem. Otec ovšem přenesl na syna také svůj anarchismus, a tak Jorge - ještě ve Španělích .- zahoroval pro ruskou revoluci a napsal Bolševický epos i sbírku Rudé rytmy. Ale zničil ji. A vlastní bujné aktivity do věku třiceti let označí později za „nesmyslné“.

Ještě po třicítce se prý stydíval, že je pouze „knihomol“ a nikoli muž a voják činu (ochotný padnout), mezi jaké se počítalo vícero jeho předků z otcovy i matčiny strany.

Snad mu to skutečně způsobovalo trauma, ale zůstal pacifistou a díky otcově knihovně především vášnivým čtenářem. Až do smrti mu pak připadalo, že oné knihovny možná ani nikdy nevyšel.

V dětství čítal mimo jiné i Marryata, Poea a Dickense, anebo nemravnou Tisíc a jednu noc v Burtonově překladu. Mezi autory, které celoživotně obdivoval, zůstali například Chesterton, Stevenson, Kipling a Conrad, ale nepohrdl ani Davidem Garnettem (Dáma v lišku), Jonathanem Swiftem, Hughem Walpolem, Jeanem Cocteauem, Williamem Beckfordem, Oscarem Wildem, Arthurem Machenem, Robertem Gravesem, Henrikem Ibsenem, Juliem Cortázarem atd. atd. Bezpočtem dalších!

První stálou práci Borges přijal teprve ve svých 38 letech a tíha žití naň vzápětí dolehla otcovou smrtí v únoru 1938. Ačkoli se krátce předtím stal knihovníkem, vzpomíná, že v práci pilně „zařezával“ leda prvý den. To zkatalogizoval snad 400 knih. „Ale brzdi,“ řekl mu ředitel. „Ostatní by neměli co dělat.“ V Argentině měli tedy před válkou socialismus? Těžko říct!:-) Ona kafkovská instituce podle jo vzpomínek každopádně zaměstnávala na padesát lidí, avšak práci měla tak pro patnáct; a protože se Jorge neúčastnil bouřlivých zábav zaměstnanců a chtěl unikat jejich oplzlým vtipům, četl a posléze psal. V suterénu i na střeše. Zatímco takto v skrytu tvořil nejslavnější povídky (první byl Autor Quijota Pierre Menard) a zatímco vycházely knižně (Zahrada, v které se cestičky rozvětvují, 1941; Fikce, 1944), vrátila se Evropa k válce. Až roku 1946 Borges knihovnu opouští a má naštěstí matku. Ta se má dožít 99 let (zemře roku 1975). Často mu předčítala a pomáhala; překládala z francouzštiny a angličtiny, mj. Lidskou komedii Williama Saroyana, a její péče by sotva byla menší, kdyby neztrácel zrak. Ale ztrácel a od let padesátých mohl již leda diktovat; stejná rána ostatně ochromila otce a líčení operace očí Borgesova britského praděda lze dohledat v lékařském časopise Lancet!

Truman Capote se mýlíval jen málo a Borgese označil za sice zajímavého, ale okrajového autora. A přece je Jorge veliký; ale dokud ho nezačali překládat do francouzštiny, zůstal neviditelný. Dokonce i v rodném Aires. Ke zrodu světového autora ale došlo, a to s mezinárodní cenou Prix Formentor. O ni se roku 1961 podělil s Beckettem. Ve zbytku života přednášel na světových univerzitách, jak dokládá i kniha Ars poetica (2000, česky 2006). Stal se kanonickým autorem a roku 1967 mu těsně unikla Nobelova cena. Ale taky přiznejme, že často psal „jen dobrou sci-fi“. Další jeho prózy jsou zas víc eseji a jindy apokryfní literárněvědnou studií. Ani ostatně nepopíral, že se především považuje za čtenáře. „Mám dojem, že dobří čtenáři jsou bělejší vrány než dobří spisovatelé.“ A četbu měl za intelektuálnější akt než psaní. Navíc prahl pálit a zapomenout svá raná díla. Shovívavě přistupoval k třem sbírkám veršů (1923-1929), tři knihy esejů (1925-1928) nepustil do sebraných spisů (asi jako se dnes chová Kundera) a cituje v té souvislosti návrh Marka Twaina, podle kterého by se slušná knihovna dala založit na úplném vynechání Jane Austenové. „I kdyby neobsahovala další knihy,“ dodává Twain, „pořád by to byla dobrá knihovna.“

Borgesův postoj k Austenové neznám, ale jeho uzavřenost přetrvávala. K lidem a životu se vždy prodíral až četbou. Byl trémista, jehož texty nahlas čítali kamarádi za něj; a přece posléze dokázal přednášet. Od roku 1949 americkou, anglickou i starogermánskou literaturu, ale také řeckou filosofii či buddhismus. Matka ho všude provázela a první americkou přednášku věnoval Hawthornovi. Tu ještě psal, ostatní proslovil spatra. Náměty? Poe, Thoreau, Emerson, Melville, Whitman, Twain, Henry James i autor pojmu „okázalá spotřeba“, ekonom Thorstein Veblen, jenž sepsal Teorii zahálčivé třídy (1899). Borges přednášel i o detektivce, islandských ságách či Lawrenci z Arábie a od roku 1950 byl předsedou Argentinské společnosti spisovatelů. Roku 1955 se stal i ředitelem tamní Národní knihovny. Jak? Ostatní zaslali seznam dosavadních výkonů, on suše oznámil: „Zcela nevědomky jsem se na to připravoval celý život.“

V češtině se objevila jeho kniha prvně roku 1968 a jde o Šest problémů pro dona Isidra Parodiho (1942, záhady zde řeší v cele uvězněný kadeřník), které psal s Adolfem Bioy Casaresem (1914-1999). Následovala (1969) už ryze jeho sbírka povídek Artefakty a odmlka do roku 1978 (Brodiova zpráva) a především konce roku 1989, kdy teprve česky vyšel svazek jeho děl Zrcadlo a maska. Sám jsem přitom poznal Borgese už (či spíše teprve) díky Fantastické zoologii (1957, rozšířeno 1968, česky 1988, 1999, 2013), kterou dal dohromady s Margaritou Guerrerovou. Nad tou knihou mě, pravda, poněkud hnětlo, že se podobně světového ohlasu nemohlo dostat Augustově a Pejmlově (obdobné) knize Draci a obři (1947) o „tvorstvu pohádek a starých přírodopisů“. - Dosud nejrozsáhlejší výbor z Borgesova díla u nás v šesti svazcích (2009-2013) vydalo Argo a více aspektům jeho práce se věnovala Anna Housková v knize Nekonečný Borges (2018). Poukazuje tu mj. na poněkud nemístnou Borgesovu glorifikaci gaučů a předměstských frajírků, lotrů a zločinců, kteří ožívají v (pitoreskních) Obecných dějinách hanebnosti (1935, česky 1990) jen jako mýty, a velice přesvědčivě dokládá, že esejistické principy jsou vlastní snad každému ze všech žánrů, jehož se dotkl, i včetně ryzí science fiction.

Jorge Luis Borges: autobiografie. Překlad z angličtiny Mariana Machová. Jako 222. svazek edice Delfín vydala Triáda. Praha 2020. 104 stran
Článek připravil Ivo Fencl



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních či slavných osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku JsmeUspesni.cz.