banner
banner

Stoletý Izák aneb Asimov a jeho svět

Stoletý Izák aneb Asimov a jeho svět
12.01.2020
Stoletý Izák aneb Asimov a jeho svět

Sta let by se tohoto ledna dožil Isaac Asimov, jeden z mistrů science fiction, ale i literatury faktu. Psal natolik čtivě, že to přivádělo ke knihám i dosavadní nečtenáře. Kdyby nepodlehl AIDS (blíže o tom v článku), pravděpodobně by počet jím vytvořených knih dosáhl čísla 500.
Issac Asimov se narodil v Rusku a zemřel v New Yorku. Psaním byl posedlý.

I když nebohý Isaac Asimov (1920-1992) věděl od roku 1989 o hrozbě svého úmrtí na AIDS, která se nad ním ocitla zavěšena, v životopise to taktně zamlčel a jeho paní vyslovila většinu pravdy teprve deset let po jeho smrti.

„V životě hra pokračuje i po matu,“ řekl někdy mezitím tento podivuhodný muž. A ne, není teď nutno studovat jeho biografii jakkoli nově, ale chápeme už lépe motivaci k jejímu napsání a daleko více nás taky zaujme vylíčení osudné operace z roku 1983.

Právě tehdy se podrobil trojnásobnému bypassu srdce. Transfuze už byly sice monitorovány, ale důsledně ne. Nakazil se virem HIV.

Sám zažil po zákroku neovladatelnost prstu a žertem prý hulákal: „Vemte si zpátky přemostění a vraťte mi malíček.“ V životopise dodává: „To jsem ještě nevěděl, že při napojení na přístroj udržující krevní oběh došlo k poškození ledvin.“
IMAGE:

 Jeho druhou ženou přitom byla lékařka. V dalších letech však už jen dohlížela, aby bral léky. „Vždycky stranila doktorům,“ durdí se Asimov,   „ačkoli ji loajalita měla stavět na mou stranu a proti nim. Bůhví proč je tak úzkostlivá. Stačí mráček, mám deštník. Orosená ulice a jsou tu   galoše, zima - nasazuji čepici. O křížovém výslechu po každém zakašlání nemluvě. Navíc mi doktor neustále vyhrožuje, že na mne podá   žalobu za porušení pacientského tajemství.“

 Pokračuje sklíčeněji: „A pak přišly dny s pocitem vygumování a třeba takový 17. listopad 1989 jsem celý strávil v posteli. Chyběla mi   energie. Ale to byl jen symptom. Něčeho, co bych si nepřipustil, ani kdybych to tehdy věděl... Nicméně mě dojalo, když lékař přišel až k   nám. Důkaz, že je přítel? Určitě. A vím, že profesi naprosto oddán, takže mám obrovské štěstí být právě v jeho péči.“

 Zároveň obdržel nabídku na souhrnné vydání celého svého beletrického díla. A nemohl se pochopitelně zbavit pocitu, že něco podobného se   dělává až po smrti. Na oslavě sedmdesátky se navíc rozpovídal o svých fantaziích z dní operace tepen. Odměnili jej smíchem. Jen dcera   slzela.

 „Vaše chlopeň možná dál selhává kvůli infekci,“ řekli.

 Budou mě znovu otevírat! pochopil. Opět se ocitnu na přístroji udržujícím krevní oběh. Co mám dělat? „Pusť se do životopisu,“ navrhla mu   jeho paní, i tvrdí: „Po celou nemoc zachovávala zdání optimismu a až tato výzva ji usvědčila z pocitu, že chci-li biografii dodělat, musím si   pospíšit.“

 Ale nejprve ještě napsal jednu detektivku - pro svůj cyklus Černí vdovci. Vyprávěla o jistém incidentu a došlo k němu právě při hospitalizaci   po přemostění.

 „Proč píšeš povídky?“ rozčílila se paní Asimovová. A tato dáma už pak v epilogu manželových pamětí jen dodává, že se „srdeční a ledvinové“   potíže zhoršovaly a že si před smrtí chtěl biografii prohlédnout. „To se však už nemělo stát.“

 Nu, a není snad nakonec jediný dobrý autor ten mrtvý? To dodávám cynicky. A zakončili jsme tak chmurný úvod černě humorným výrokem,   jímž jej k stáru iritovali přímo v nakladatelství. Ale na počátek!

 První tři roky vyrůstal v Rusku. Jediný ze vsi přežil epidemii.

 „Byl jste zázračné dítě?“ ptávali se ho později.

 „Byl. Stále ještě jsem.“

 Číst a psát se naučil bez cizí pomoci, ještě než šel v pěti letech do americké školy, kde užasl, jak s tím samým ostatní zápolí. Stačilo mu vše   vysvětlit jednou, měl totiž téměř fotografickou paměť. Učebnice pokaždé zdolal za prvních pár dní pololetí. Nato každého již jen vesele   přesvědčoval o své chytrosti. Byl šikanován.

 „Přesto jsem se léta nesmířil s faktem, že bych měl svůj oslnivý intelekt tajit. Pak jsem se však přece jen začal držet zpátky, a tak mám dnes přátele. Ze školy však ani jediného.“ A ptá se: „Proč bývá dětský atlet předmětem obdivu, zatímco duševní schopnosti terčem nenávisti? Chápou snad už děti podvědomě, že je to mozek a ne svaly, co lidi definuje? A že ty nešikovné prostě nejsou sportovně založeny, zatímco hloupé ani hodny označení člověk?“

Bylo mu šest, když otec koupil cukrárnu. A devět, když tam byl uvázán. Skoro nezavírali a Asimov se pak touto „pracovní dobou“ řídil až do smrti. Ale nenudil se. Ani tenkrát. Krám byl plný i čtiva, a to jej smířilo se vším. Ale protože čtivo prodávali, musel se naučil číst rychle. Nickcarterovky naštěstí právě zanikly a začala zlatá éra sci-fi. Matka brala syna i do knihovny a ta se stala vůbec prvním místem, kam pak směl sám. A „sám s knížkami“ už v podstatě i zůstal.

Už co děcko znal zpaměti Iliadu a přečetl Shakespeara. „Jen si nepamatuji, kdy jsem poprvé četl Hamleta a kdy Leara. Má hlava asi uvěřila, že je zná odjakživa.“ Pickwicky přečetl šestadvacetkrát. Jedno však úplně vynechal: beletrii dvacátého století. A nikdy se k ní nevrátil.

Vyvádět s dětmi ani nechtěl. „Pomyšlení na něco takového mě plnilo odporem. Vzpomínám na ta letní odpoledne, kdy se obchod nehýbal a já, rodičům k ruce, sedával před krámem - a četl. Z knihovny jsem chodil s knihami v podpaží a jednu vždy louskal. Výstředník, říkali matce a ta mě peskovala, což jsem ignoroval. A život je báječný a dny bezstarostné, jste-li šťastni, a souhra myšlenek s představivostí dalece předčí souhru svalů a šlach. Četba se mi stala stavem až neuvěřitelné blaženosti, a chci-li si dnes vybavit chvíle klidu, vyrovnanosti a rozkoše, vzpomínám právě na ona líně se vlekoucí odpoledne, v nichž jsem s knihou v klíně jen a jen tiše obracel stránky. Ne, pak už nikdy nepřišlo nic, co by se dalo porovnat s těmito chvílemi pokojného štěstí... A dnes čtu po celých strukturách,“ zavtipkoval, „takže mi unikají překlepy. Ideální korektor by asi měl být lehce dyslektický.“
IMAGE:  V osmi se spřátelil s hochem vyprávějícím příběhy, ale ten se pak odstěhoval, a tak Asimov začal v jedenácti psát. A co ještě třeba   spisovateli? Zlomené srdce? I k tomu došlo a jedinkrát prý v jeho dvaceti. „Dospěl jsem poté k závěru, že život nemá smysl, a byl si   naprosto  jist, že se už nikdy nedostanu z deprese,“ vzpomíná. „Zvláštní, že si nepamatuji, že bych se z toho vzpamatoval. Nicméně zlomené   srdce vám dá imunitu a já po té zkušenosti už vždy pečlivě dbal na to, abych se už nikdy nenechal unést emocemi, a měl city k mladým   ženám pod kontrolou.“

 „Dnes je mi osmnáct,“ napsala mu po letech čtenářka, „sedím u okna, dívám se do deště a přemýšlím o tom, jak moc Vás miluji.“ „A kde jste   byla, když mi bylo dvacet a byl jsem sám?“ reagoval. „Je neuvěřitelné, jak se kolem mne, když už jsem starý, shlukují mladé dívky. Kde jste   byly dřív?“

 Není to zase taková záhada! Sám přiznává, že „v prvních dvaadvaceti letech neopustil cukrárnu a rodiče", tedy s výjimkou školní docházky. A   později? Všude „vně“ mu nastaly problémy s muži v hierarchii nad ním. „Vyšel jsem pouze s takovým šéfem, který mě neobtěžoval. A nikdy,   nikdy jsem nedošel opravdového klidu, dokud jsem se neocitl na volné noze. Ne, nejsem stavěn, abych byl zaměstnancem. Ale ani   zaměstnavatelem. Nikdy jsem třeba neměl sekretářku. Interakce zdržují, je lepší si vše obstarat sám.“

 Postupně získal patnáct doktorátů, ale jedno je příznačné. Při pokusu studovat ekonomii se nedostal přes první stránku. Ale neuměl ani   šachy.  Od dětství byl totiž natolik zvyklý vidět řešení hned, že pak krachoval i jako vědec. Zato zůstal chodícím slovníkem. Nikdy a v ničem   se nestanu specialistou, pochopil konečně.

 V laboratoři v jeho přítomnosti „padaly zkumavky a selhávala chemická činidla“. O to víc exceloval při přednáškách. Vždy řečnil spatra a tak   dobře, že jen tím by si mohl slušně vydělávat. Bavilo ho to. A přece k stáru ignoroval pozvání z celého světa. „Kdybych chtěl být jen trochu   něčím jiným, musel bych omezit psaní.“ To nepřicházelo v úvahu.

 Jistě, Asimova přitahovala i jiná zaměstnání. „... když jsem je sledoval v televizi. Jedno však je zvláštní. Nikdy jsem neviděl ani jediný pořad   o doktorech, který by ve mně vzbudil sebemenší touhu být lékařem. Spíš naopak.“

 Psaní se mu stalo dokonalým anestetikem. Bavilo jej víc než co jiného. „Je to ta nejuspokojivější práce.“ I podle mého, dodávám. „A   kdybyste si měl vybrat mezi psaním a ženami, profesore Asimove?“ „Můžu psát tucet hodin denně a neunavím se,“ odpálil. Jeho smysl pro   humor byl pověstný a kdokoli řekl cokoli, pro něj to znamenalo vždy přihrávkou na smeč. „A kdyby vám zbývalo jen šest měsíců?“ „Psal bych   rychleji.“ Odjakživa prý toužil umřít uprostřed psaní „s nosem vklíněným mezi klávesy“.

 Občas čerpal z P. G. Wodehouse (1881–1975) a nechal se inspirovat sluhou Jeevesem. Hodně vytěžil i z Agathy Christie (1890–1976), jejíž   detektivky měl za vůbec nejlepší. Ale jinak byl původní. „Původnost ovšem NENÍ základ všeho,“ dodávám. „A kdo JE původní, vlastně   neexistuje.“

 Žil stále ve střehu a uměl se oddat psaní kdykoli. Schéma knihy viděl předem, a přestože sám svou vůli označoval za slabou, vždycky dotáhl dílo do konce. Žádné vyrušení ho nerozhodilo a pokaždé hned klidně pokračoval. Uměl se dokonale soustředit. V pohodě pracoval i na tuctu projektů najednou. A stinné stránky?

„Je-li hezky a musím se ženou do zoo, stejně srdce nechávám v klávesnici,“ ušklíbal se. „Není nad plískanice.“

Obvykle nevydržel spát víc než pět hodin. Tedy typický workoholik? Slabé slovo! Litoval každé ztracené čtvrthodiny. Neustále sledoval čas. A nakonec nám zanechal půl tisíce knih. Stal se vůbec nejplodnějším americkým autorem.

„Ale já po tvém boku cítím depresi,“ hodnotila to vlažně jeho prvá žena. A na dotaz, jaký byl táta, jeho krásná dcera opáčila: „Hrozně zaměstnaný. A konverzace s tebou, tati? Poslouchám monolog.“

Bezesporu byl i mistrem recirkulace svých povídek v dalších a dalších antologiích, ale stejně nenapsal nikdo na světě víc knih na rozličnější témata anebo víc sbírek esejů. A nic z už stvořeného Isaac nepromarnil. Vše, co kdy napsal, publikoval. Public or perish! Publikuj nebo zanikneš! Tak vzniklo třeba na čtyřicet dílů edice Jak jsme přišli na, sedmdesát publikací o astronomii nebo dvacet o historii. Zde Asimov začal dílem o vlivu Franklinových výzkumů blesku na americkou revoluci a nakonec sám sepsal celou Asimovovu chronologii světa (1991). Vydal i po dvaceti knihách o biologii a fyzice, šestnáct z oblasti chemie, jedenáct o zeměpisu nebo geologii, sedm o matematice atd. A nebyly to nějaké sešitky, třeba Chronologie vědy (1989) má 700 stran. Sestavil i publikace Slova vědy, Slova z mytologie či Slova na mapách, nebo hned dvě knihy o slovech v Bibli. Tu i anotoval. A nadšen podobně opoznámkovanou Alenkou z pera matematika Martina Gardnera okomentoval i Gullivera a celého Shakespeara. „Což nestojí ani za komentář,“ zhodnotily dílo Timesy ústy jednoho profesora. „Asimov? Dobrý leda pro teenagery,“ shazovali ho i jiní. „Je to megaloman s nestvůrným egem.“

Hlavu si z toho nedělal. Jel. Nejvíc ho prý bavilo vymýšlet tzv. ušákové detektivky a jeden z jeho pátračů dokonce patrně inspiroval poručíka Columba. A jistý Asimovův robot se zase stal vzorem ženami tak milovaného ušouna Spocka ze Star Treku. A dílo Nadace? Je sice napsáno podle dějin Říma, beztak je však samo modelem Lucasových Hvězdných válek.

S Arthurem C. Clarkem (1917) a Robertem A. Heinleinem (1907–1988) Asimov dlouho tvořil tzv. Velkou trojku a stal se přímo monumentem sci-fi žánru. A přece zůstal v mnohém tak nesmírně konzervativní! „Nejspokojenější jsem, dělám-li něco blbě, ale po svém,“ říkal. "Má kariéra už se chýlí ke konci, a tak mi dejte pokoj a nevšímejte si mě.“ V zacházení s technikou byl beznadějný. Neuměl ani jezdit na kole, ani nastavit řádkování na počítači. A první verze všech delších textů psal „pro jistotu“ na psacím stroji. Navíc byl choulostín se sklonem odvracet se od všeho nepříjemného. „Zacpávám si uši, stočí-li se špatně hovor, anebo rovnou mizím.“ Svou bázlivost sváděl na obrazotvornost, nicméně až na souboje myšlenek jsou i jeho díla vcelku bez napětí. A přesto tak čtivá!

Asimov to jednou vysvětlil svou teorií mozaiky a tabulového skla. Barevná okna katedrál vpouštějí světlo jen ve fragmentech a nevidíme jimi skrz – a to je ekvivalent „neprůhledně“ poetické tvorby, která se „věru nečte lehko“. Naproti tomu tabulové sklo není ani krásné, ani vidět, zato vidíme skrz a nápady volně plynou z autorovy mysli do naší. „Dostal jsem řadu dopisů od lidí, kteří četbu k smrti nenáviděli až do chvíle, kdy narazili na některou z mých knih,“ vychloubá se Isaac, „a poprvé v životě odhalili, že čtení může být i zábava.“ A tak psal dál a dál a dobíjel čtenáře nesmírnou energií optimismu.

Nu, a že neměl styl? A že jeho jediný poetický odstavec (totiž pověstné finále povídky Soumrak, 1941) kdysi připsal jeho redaktor? Tak zkuste psát absolutně bez příkras. Je to nejtěžší. Asimov to uměl a je aspoň tím nenapodobitelný. „Pointa krátké povídky má být jako jehla vypálená z foukačky,“ vyjádřil se těsně před smrtí. „Bodne a nadlouho ve vás zanechá účinek.“
IMAGE:

 To se mu to ovšem psalo, zažertujme, když byl i akrofob. A mužem s panickou hrůzou z létání a hlubokou averzí k cestování. Odmítal i   propagační cesty, a když jedinkrát v životě přistál u Afriky, nestála mu ani za vystoupení z lodi. A v Jižní Americe si stoupl jen na molo. Býval   sužován obavami, že zabloudí anebo přijde pozdě, a jako silný klaustrofil (tím byl ovšem trochu třeba i Verne) psal radši za staženými   žaluziemi. Nerad vycházel i jen z bytu a „záviděl Nero Wolfovi“. Zkrátka neustále pracoval a stal se tak mužem zcela pohrouženým do sebe.   „Mé absolutní zaujetí psaním okolo mne naštěstí vytváří hřejivý umělý svět a ten mě chrání před oslepujícím sluncem drsného světa venku.“

 V Ocelových jeskyních (1954) ostatně využil vlastní neurózy k vylíčení podzemního města bez oken. „Líbí se mi i být sám, ačkoli se umím   chovat i nesmírně družně a zábavně - je-li mi ve společnosti dovoleno obstarat všechno mluvení.“

 „Je tu víc psychologie než v celém cyklu Nadací i s cyklem Roboti dohromady,“ poznamenal Ivan Adamovič v Ikarii 8/96 na adresu Asimovovy   autobiografie a vzápětí ji srovnal s tehdy také u nás vydaným vlastním životopisem Vonnegutovým. „Asimov je chytrý, z Kurta cítíme   moudrost,“ shrnul lapidárně. Sám nevím. Nevybírali si, dodávám.

 Na rozdíl od Vonneguta (1922) nebo Bradburyho (1920) měla u Asimova před psychologií a dějem vždycky přednost věda. A Oxfordský   slovník ho dokonce uznává jako tvůrce hned tří nových pojmů. Robotika, pozitronický... a psychohistorie. „Jak známo,“ pochlubil se Asimov,   „první výkumníci raket byli silně ovlivněni povídkami H. G. Wellse. Stejně tak jsou dnešní experimentátoři robotiky ovlivněni mnou.“

 V tu chvíli už věděl, že se stal klasikem, a to nahrávalo jeho ješitnosti: „Pro vězně, ať provedli cokoli, si najdu vždycky špetku soucitu,   zejména čtou-li mé knihy, což mě zároveň přesvědčuje, že možná byli odsouzeni neprávem.“

 „Ano, je velmi neskromný,“ napsal jeden kritik. „Nicméně k tomu má zatraceně dobré důvody.“ A kdyby nic jiného, tenhle génius přece už v   jedenadvaceti zformuloval pověstné tři zákony robotiky:

 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby mu bylo ublíženo. 2. Robot musí uposlechnout příkazů   člověka, kromě případů, kdy jsou v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí chránit sebe kromě situací, kdy to je v rozporu   s prvým či druhým zákonem.

 Méně už je známo, že tyto věty k stáru aplikoval i na lidi. Prvý zákon zůstal takřka nezměněn (lidé nesmějí ohrozit roboty) a   následovalo:

 2. Pokud to neohrozí lidi, člověk musí robotovi dávat příkazy, které chrání robotí existenci. 3. Pokud to neohrozí lidi, nesmíme   robotovi ublížit či nečinností dopustit, aby byl poškozen.

„Jenže lidem na rozdíl od robotů tyto zásady nikdy nevnutíte,“ uzavírá odevzdaně „dobrý doktor Asimov“, jak mu také říkali.

Přesto první tři jeho zákony navždy zůstanou nejcitovanějšími jeho větami.

„Často si však kladu otázku,“ řekl krátce před smrtí, „zda jsem od té doby vůbec kdy udělal něco, co by ospravedlnilo mou další existenci.“

A neuvěřitelná plodnost tohoto spisovatele se nejlépe odráží v jím samým napsané eseji Z psacího stroje, který ne a ne se zastavit.

Tento esej z The Magazíne of Fantasy and Science Fiction (česky č. 5/1993) zkrátil Isaac Asimov později v kapitolu svého vlastního životopisu Já, Asimov (1994) vydaného u nás roku 1996 v překladu Pavla Medka nakladatelstvími Český spisovatel a Arcadia...

***

V letech, která uplynula od okamžiku, kdy jsem se začal plně věnovat psaní, jsem v průměru vytvořil třináct knih ročně – a určitě jsem tedy nejplodnějším americkým autorem všech dob!

A co víc, zatímco většina skutečně plodných autorů má sklon psát prakticky a výhradně jeden žánr (detektivky, westerny, milostné romány), moje knihy tematicky pokrývají celou škálu třídění, jak se nadšeně vyjádřil jeden knihovník. Nikdo v dosavadní historii nenapsal víc knih na rozličná témata než já. Otázka zní: jak se člověk stane takto plodným spisovatelem?

To je věc, o které jsem častokrát přemýšlel, a řekl bych, že prvním a základním předpokladem je, aby příslušný jedinec vášnivě miloval samotný akt psaní. Nemyslím tím, že ho musí těšit pomyšlení, že píše knihu, nebo že se musí vyžívat ve vymýšlení zápletek. Nemyslím tím také, že ho musí těšit, drží-li v ruce hotovou knihu a triumfálně jí mává na lidi kolem sebe. Myslím tím, že musí vášnivě milovat proces, který probíhá mezi okamžikem, kdy dostane nápad na nějakou knihu, a jejím dokončením.

Musí milovat skutečné okamžiky psaní, škrábání pera po listu nepopsaného papíru, pohled na písmena objevující se na obrazovce textového procesoru. Nezáleží na tom, jaké konkrétní metody používá, musí však být zamilován do procesu psaní.

Aby bylo jasno, tato vášeň není nezbytným předpokladem toho, aby se z někoho stal spisovatel, dokonce třeba i slavný spisovatel. Existují mnozí slavní spisovatelé, kterým se psaní příčí a kteří vyprodukují jednu knihu za deset let. Taková kniha může být zázrakem spisovatelské techniky a může svému autorovi zajistit nesmrtelnost, není však produktem plodného spisovatele a já momentálně mluvím pouze o plodných spisovatelích.

Já tuto vášeň mám. Psaní mě baví víc než cokoli jiného. Dokonce se jednou stalo, že nějaký vtipálek, který věděl o mém sklonu chovat se galantně k mladým ženám, mi v čase vyhrazeném pro dotazy položil otázku: „Pane doktore, kdybyste si musel vybrat mezi psaním a ženami, pro co byste se rozhodl?“ Bez váhání jsem odpověděl: „To je jasné, můžu psát dvanáct hodin a neunavím se.“

Lidé mi někdy říkají: „Musíte mít obrovskou sebekázeň, abyste se přinutil každý den sedět u psacího stroje.“ „Nemám vůbec žádnou sebekázeň,“ odpovídám jim. „Kdybych nějakou měl, dokázal bych se přinutit alespoň čas od času od počítače odejít, protože jsem ale takový líný lajdák, nikdy se mi to nepodaří.“ A je to pravda. Lidé jako Bing Crosby nebo Bob Hope nepotřebují sebekázeň, aby se přinutili celý den hrát golf. Chlápek, co miluje pivo, nepotřebuje sebekázeň, aby se přinutil podřimovat v křesle a dívat se na televizi. A já nepotřebuju sebekázeň k tomu, abych se přinutil psát.

A nezviklá mě žádné pokušení. Skutečnost, že je venku překrásný den, na mne nijak nepůsobí. Necítím sebemenší touhu vyjít si a upevnit zdraví pobytem na slunci. Překrásný den mě naopak naplňuje nepojmenovatelnými chmurami a obavami (které se obvykle vyplní), že za mnou přijde má žena a řekne: „Pojď se projít do parku.“ Samozřejmě s ní jdu, protože ji miluji, musím vám ale říct, že srdce nechávám doma, zastrčené mezi klávesami.

Asi mě tedy pochopíte, když vám povím, že můj oblíbený den je chladný a lezavý, plný větru a plískanice, kdy mohu v klidu a bezpečí sedět u textového procesoru.

Dalším předpokladem je, že člověk, který je k psaní nutkán svou vlastní vnitřní potřebou, musí být připraven psát za všech okolností. Sci-fi autor Sprague de Camp kdysi prohlásil, že každý, kdo chce psát, si musí vyhradit čtyři hodiny nerušené samoty, protože trvá dlouho, než se do toho dostanete, a kdyby vás někdo vyrušil, museli byste začít znovu od samotného začátku. Možná je to tak, jenže nikdo, kdo nedokáže psát, nemůže-li počítat se čtyřmi hodinami nerušené samoty, se pravděpodobně nemůže stát plodným autorem. Důležité je být schopen dát se do psaní kdykoli. Nemáte-li právě patnáct minut co dělat, stačí to k napsání stránky nebo dvou. Nepotřebuji se nikde posadit a promarnit dlouhou chvíli uspořádáváním svých myšlenek, abych se mohl dát do psaní. Někdo se mě ale kdysi zeptal, co musím udělat, než se pustím do práce. „Jak to myslíte?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Chci vědět, jestli si nejdřív potřebujete zacvičit, ořezat si všechny tužky nebo třeba vyluštit křížovku – rozumíte, něco, co by vás dostalo do té správné nálady.“

„Ach tak,“ řekl jsem s porozuměním. „Už chápu, jak to myslíte. No jistě! Než se vůbec můžu pustit do psaní, musím vždycky nejdřív zapnout počítač a dostat se k němu do takové blízkosti, abych dosáhl prsty na klávesy.“

Čím to je? V čem spočívá tajemství mé schopnosti okamžitě se dát do psaní? Za prvé je to tím, že nejsem spisovatelem jen tehdy, když skutečně píšu. Když právě nesedím u psacího stroje – když jím, usínám nebo obstarávám své hygienické potřeby - , můj mozek neustále pracuje. Čas od času se mi stává, že slyším, jak se mi do myšlenek mísí útržky dialogu nebo popisné pasáže. Obvykle se týkají něčeho, co právě píšu nebo co se chystám psát. Dokonce i v případech, kdy neslyším slova jako taková, je mi jasné, že se tím moje mysl podvědomě zabývá. To je i důvod, proč jsem neustále připraven dát se do psaní. V jistém smyslu už je vlastně všechno napsáno. Stačí, abych se posadil a všechno, co mi moje mysl diktuje, přepsal rychlostí až sto slov za minutu. Kromě toho mi naprosto nevadí, když mě někdo vyruší. Po přerušení práce se prostě vrátím ke svému rozpracovanému dílu a podle svého duševního diktátu pokračuji v psaní.

To samozřejmě znamená, že když vás něco napadne, musí vám to utkvět v mysli. Odjakživa to považuji za samozřejmost, takže si NIKDY nedělám žádné poznámky. Krátce po svatbě se mi v oněch vzácných okamžicích, kdy jsem byl v noci vzhůru, občas stávalo, že jsem ženě řekl: „Už vím, jak by ten román měl pokračovat.“

„Tak vstaň a zapiš si to,“ vybízela mě starostlivě.

„To není třeba,“ odpověděl jsem pokaždé, otočil jsem se na druhý bok a nechal se ukolébat spánkem. A druhý den ráno jsem si to samozřejmě pamatoval. Janet nejprve říkávala, že se z toho nejspíš zblázní, pak si ale zvykla.

Obyčejný spisovatel nevyhnutelně během psaní trpí záchvaty nejistoty. Dává ta věta, kterou právě zplodil, vůbec smysl? Je formulována tím nejlepším možným způsobem? Nevyzněla by lépe, kdyby byla napsána nějak jinak? Obyčejný spisovatel proto neustále něco přepisuje, neustále něco vyškrtává a pozměňuje, neustále hledá jiné způsoby sebevyjádření a osobně se domnívám, že nikdy není s výsledkem úplně spokojen. Tak ovšem rozhodně není možné stát se plodným autorem.

Plodný autor si proto musí být jist sám sebou. Nemůže vyčkávat, zaplaven pochybnostmi o kvalitě svých děl. Musí naopak svá díla obdivovat.

To je můj případ. Mohu vzít do ruky kteroukoli svou knihu, otevřít ji na libovolné stránce a okamžitě se do ní začtu a pokračuji ve čtení tak dlouho, dokud mě z okouzlení nevytrhne nějaký vnější podnět. Janet to považuje za legrační, já si ale myslím, že je to naprosto přirozené. Kdybych svoje díla tak neobdivoval, jak bych proboha všechno to psaní vydržel?

Výsledkem je, že si jen zřídkakdy – pokud vůbec někdy – lámu hlavu s větami, které moje mysl samovolně produkuje. Když jsem je napsal já, předpokládám, že pravděpodobnost, že jsou naprosto dokonalé, je asi tak dvacet ku jedné.

Nejsem si tím samozřejmě úplně jistý. Robert Heinlein mi říkával, že „to přesně vystihl hned napoprvé“ a že poslal do redakce hned první verzi. Tvrdí to o sobě i Ray Bradbury a totéž údajně platilo pro detektivkáře Rexe Stouta. Já až tak dobrý nejsem. První verze svých děl upravuji a dělám v nich změny, které obvykle nepřesahují pět procent celkového textu, a teprve pak je posílám do redakce.

Jedním z důvodů mé sebejistoty je možná skutečnost, že v povídce, v článku nebo v knize vidím určité schéma a ne jen soubor po sobě jdoucích slov. Vím přesně, jak do tohoto schématu zabudovat každý jednotlivý článek, takže nikdy nemusím pracovat podle předem připravené osnovy. I ta nejkomplikovanější zápletka, i to nejsložitější pojednání, má tu správnou podobu a všechno je přesně na svém místě.

Domnívám se, že šachový velmistr také v partii šachu vidí určité schéma a ne jen soubor po sobě jdoucích tahů. Dobrý baseballový trenér vidí v zápase určité schéma a ne jen soubor po sobě jdoucích herních prvků. Stejně tak já vidím ve své specializaci schémata, nevím ale, jak to dělám. Prostě to umím a uměl jsem to už jako kluk.

Samozřejmě také pomáhá, nesnažíte-li se psát příliš literárním stylem. Máte-li v úmyslu napsat nějakou poetickou prózu, chce to čas, to platí i pro tak vybroušené poetické prozaiky, jakými jsou Ray Bradbury nebo Theodore Sturgeon.

Já sám jsem si proto cílevědomě vypěstoval velice obyčejný styl psaní, používající snad dokonce poněkud hovorového jazyka, kterým lze psát velice rychle a kterým nemůžete prakticky nic zkazit. Někteří kritici, kteří mají v hlavě víc kostí než mozku, to samozřejmě interpretují tak, že nemám „žádný styl“. Pokud se ale někdo domnívá, že je jednoduché psát absolutně jasně a bez jakýchkoli příkras, doporučil bych mu, aby to někdy zkusil.

Být plodným autorem má samozřejmě také své nevýhody. Komplikuje to autorův společenský a rodinný život, protože plodný autor musí být ponořen sám do sebe. Doopravdy musí. Musí doslova nepřetržitě buď psát nebo o psaní přemýšlet a nemá čas na nic jiného.

Je to těžké pro jeho manželku. Janet je přímo ztělesněním tolerantnosti, má mě velice ráda, má ráda i všechny moje zvláštnosti a extravagance, dokonce ani ona se však občas nedokáže zdržet poznámky, že bychom si spolu měli častěji promluvit.

Moje dcera Robyn ke mně chová – jak už jsem řekl – velice vřelé city a já jsem se jí před nedávnem zeptal: „Robyn, jaký jsem byl otec?“

Doufal jsem, že řekne, že jsem byl milující otec, že jsem byl štědrý a velkorysý otec, že jsem byl laskavý a pečující otec (tím vším jsem podle svého názoru skutečně byl a dosud jsem), Robyn se ale zamyslela a nakonec řekla: „No, byl jsi hrozně zaměstnaný otec.“

Nejspíš to musí rodinu unavovat, má-li manžela a otce, který nikdy nechce nikam cestovat, který si nikdy nechce udělat žádný výlet, nechce chodit na večírky ani do divadla, který nikde nechce dělat nic jiného než sedět ve svém pokoji a psát. Řekl bych, že to bylo částečně důvodem neúspěchu mého prvního manželství.

Gertruda se mě kdysi, když jsem se blížil ke své sté knize, rozhořčeně zeptala: „K čemu to je vlastně všechno dobré? Až budeš umírat, uvědomíš si, o co všechno jsi v životě přišel, vzpomeneš si na všechny báječné věci, které sis mohl dovolit za ty peníze, co vyděláváš, a kterých sis v tom svém šíleném chrlení dalších a dalších knih vůbec nevšímal. K čemu ti bude stovka knih?“

„Až budu umírat,“ odpověděl jsem, „nakloň se ke mně, abys slyšela moje poslední slova. Budou znít takhle: Jaká smůla! Jenom stovka!“

Skutečnost, že jsem dnes dospěl k počtu čtyř set jedenapadesáti knih, na tom nic nemění. Kdybych umíral dnes, zašeptal bych: Jaká smůla! Jen 451!“

Kdysi se mnou mimochodem dělala interview Barbara Waltersová, a když jsme právě netočili, očividně se velice zajímala o mou autorskou plodnost a ptala se, jestli nemám někdy chuť místo psaní dělat něco jiného.

„Nemám,“ ujistil jsem ji.

„Co kdyby vám doktor řekl, že vám zbývá jen šest měsíců života?“ zeptala se. „Co byste dělal pak?“

„Psal bych rychleji,“ odpověděl jsem.

Isaac Asimov

Článek pro vás připravil Ivo Fencl



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce nejlepší filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránky JsmeUspesni.cz.

Děkujeme, že jste navštívili stránky scifi a fantasy e-magazínu Vanili.cz. Mějte fantastický den a přijďte zas!

 

 

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit