Rozhovor s Miladou Střítezskou, autorkou ságy Ilusie

Rozhovor s Miladou Střítezskou, autorkou ságy Ilusie
14.06.2021

„Vždycky mě zajímalo, jak by se vyvíjela Evropa, kterou by neovlivnila žido – křesťanská kultura, v tomto ohledu je vlastně Ilusie myšlenkový experiment, kterým se zabývám přes třicet let.“

V našich domácích vodách nebývá zvykem, že by si některý autor troufl na osmidílnou ságu. Natož aby ji vydal na vlastní tričko bez velkého vydavatelství za zády. Tohle si nedovolil ani G.R.R. Martin. Ovšem Milada Střítezská není žádný senilní stařík, který s šíleným chechotem vraždí své postavy jako na běžícím pásu. Proto je takovou bílou vránou české fantastiky, nebo černou ovcí? Inu to záleží na úhlu pohledu. Proto jsme si při příležitosti vydání audioknižní verze jejích Harfeníků, které jsme nedávno recenzovali, rozhodli nahlédnout pod pokličku jejího čarodějnického kotlíku a trochu ji vyzpovídali.

V metalové komunitě jsi známá jako redaktorka hudebního webu Obscuro. Psát o Finských metalových kapelách a recenzovat jejich desky je ale úplně jiná sklenka vodky než osmidílná fantasy sága. Můžeš nám tedy nějak přiblížit, jak Milada Střítezská k Ilusii přišla? Kde se vzal ten nápad a jak moc si se nechala inspirovat Finskou Kalevalou?

Psát recenze na metalová alba je opravdu odlišná disciplína, samozřejmě Ilusie byla zpočátku hodně ovlivněná právě finským metalem, původní nápad psát postavy podle vzorů reálných finských hudebníků mi přišel úžasně originální. Než jsem zjistila, že existuje cosi jako fan fiction. To jsem do té doby netušila a příliš pozdě přišla na to, že originální v tomto ohledu rozhodně nejsem. Byl to trochu cimrmanovský pocit, vynalezla jsem už stokrát vynalezené. Člověk se pořád učí a já musela časem tento model nejen opustit, ale především přetvořit a trochu zastřít, rozmělnit důraz na propojení reálného a fiktivního. V dnešní době už mnohdy ani nevnímám tahle stará propojení, postavy žijí vlastním životem, jsou samonosné a opustily své předobrazy. Ilusie je spojená víc právě s Kalevalou a jinými finskými tradičními prameny, Kanteletar, pohádkami, folklorem, ne s finskou metalovou scénou. Moje recenze stojí někde jinde než umělecká tvorba, oddělila jsem své dva zájmy a nechci, aby se míchaly. Je to k dobru věci.

Jinak, k Ilusii jsem přišla na konci 80. let, je to tedy velice starý projekt, zapsaný v desítkách sešitů. Vytvářela a konstruovala jsem ten svět prakticky celé dospívání, modelovala doslova každé stéblo trávy. Je to životní hra, ale také práce. Vytvářet vlastní svět mi poskytovalo možnost stvořit i svébytné politické struktury, historii, vědu. Vždycky mě zajímalo, jak by se vyvíjela Evropa, kterou by neovlivnila žido – křesťanská kultura, v tomto ohledu je vlastně Ilusie myšlenkový experiment, kterým se zabývám přes třicet let.

Jak už jsem psal v úvodu k rozhovoru i v recenzi, Ilusii si vydáváš sama na vlastní triko. Nestojí za tebou žádný velký ani malý vydavatel. Můžeš nám k tomu něco říct? Osvětlit nám takové nezvyklé rozhodnutí?

Hledala jsem nakladatele, ale v době přeplněného knižního trhu, který doslova přetéká fantasy literaturou to bylo nesnadné. Navíc, každé odmítnutí člověka nekonečně otráví a zbaví energie. Ilusie měla nakonec vyjít u jednoho renomovaného nakladatelství, které o ni projevilo zájem, ale z nějakého důvodu k vydání nedošlo. Vzdala jsem snahu, Ilusii šířila mezi své známé a už nedoufala, v její vydání. Díky jedné přítelkyni jsme se ale nakonec přeci jen pustili do vydání ve spojení s knižním startupem, ale brzy nám došlo, že projekt osmi knih, e – knih, a nakonec i audioknih nejde tímto způsobem realizovat. Ilusie nebyla kniha, ale veliký projekt. A málokdo mi věřil, že ho mám propracovaný a ukončený, chápu, že nakladatelům se nechtělo riskovat, že bych Ilusii nedokončila. Ale já měla osm knih, hotovou kostru celého příběhu, nebo spíš tří vzájemně propojených bloků příběhů. Bylo nutné je vydat v kompletu a do tak obrovského projektu nikdo dobrovolně jít nechtěl. Takže jsem odešla ze zaměstnání a začala se učit. Stala jsem se nakladatelkou, redaktorkou, marketérem, vším, co je potřeba. Je to práce na plný úvazek, která vám nic nedaruje. Na druhou stranu, jsem urputná a svéhlavá, nemám ráda šéfy, sama sobě jsem vlkem i drábem. Dokážu se prací oddělat bez cizího přičinění, na Ilusii sedím i dvanáct hodin denně, bez ohledu na víkendy a svátky. Pro takové šílené povahy je to ideální stav, i když mě občas mrzí, že moje šéfová je tak drsná a krutá, že mě nikdy nepochválí. Je to potvora.

Zatím z chystané ságy vyšly tři díly, s tím že první – tedy Harfeníci severu vyšli znovu jako E-book v přepracované verzi. Ostatně tato verze vyšla také jako audiokniha, ale o tom až za chvilku. Teď ti ale chci položit možná nepříjemnou otázku, proč si se rozhodla Harfeníky přepracovat a v čem je rozdíl mezi papírovou a elektronickou či audioknižní verzí?

Hodně autorů nesnáší své prvotiny. Je v nich příliš mnoho chyb, vane z nich málo pokory k řemeslu, člověk si myslí, že jeho první dítě je samozřejmě Mozart a když zjistí, že prvotina je zřídkakdy vynikající, zažívá obrovskou frustraci. To se stalo i mně. Harfeníci se změnili z čiré radosti v noční můru, mučila mě jejich stylistika, příliš velké množství postav, nelogické pasáže, příliš nedynamické části. Nejvíc jsem trpěla redakcí, kterou jsme u první knihy prostě nezvládli. Dialogy byly nedotažené, nebylo poznat, která postava mluví, a především ta výše zmíněná stylistika mě ubíjela. Dostala jsem se do fáze, kdy se mi ta kniha skutečně zhnusila, viděla jsem na ní jen chyby. Vydání e-knihy a přepracování pro audioverzi mi ale poskytlo úžasnou možnost, kterou asi moc autorů nedostane. Jistěže jsem nemohla změnit výrazněji děj, musela jsem dělat úpravy v intencích už existujícího příběhu, ale napravila jsem snad všechno, co napravit šlo. Kniha je dynamičtější, kompaktnější, méně přelidněná. Nejsem s ní spokojená, to nebudu nikdy, ale už mě nebudí ze spaní. Takže ano, liší se. Možná jen v detailech, ale myslím, že podstatných. Druhé vydání se lépe čte, je i graficky přehlednější. Redakci jsme tentokrát nezanedbali a odvedli lepší práci.

Pojďme k audioknize. I tu jste si vydali na vlastní tričko? To neriskoval ani ostřílený František Kotleta. A jak se vám povedlo sehnat takovou hvězdu českého dabingu jakou Zdeněk Hruška bezesporu je?

Ano, riskli jsme to. Jsme blázni, já vím, ale bylo zajímavé se od začátku učit nové řemeslo, rozšířit si portfolio dovedností. Sedět ve studiu a po nocích nekonečné hodiny redigovat nahrávky. Zpočátku jsem nápad na vytvoření audioknihy nebrala vážně. Je to velice nákladné a nemáte jistotu návratnosti investice. To je obrovský stres. Ale díky lockdownu se našel čas a já nakonec kývla na to, že zkusíme něco úplně jiného a audioknihu vydáme na vlastní pěst. Během dvou měsíců jsme kompletně přepracovali knihu a kamarád Filip Menzel, také herec, nám doporučil Zdeňka Hrušku. Po pravdě, netušila jsem, že je to tak úžasný dabér, nedívám se na filmy s dabingem. Bála jsem se toho, že bude sebestředný a příšerný, skutečná diva (vlastně ani netuším, co je mužským protějškem toho pojmu). Ale Zdeněk byl prostě úžasný od první chvíle. Knihu si vzal za svou, pojal příběh nejen s dokonalou profesionalitou, ale přidal mu určitou míru vznešené estetiky, skoro jsem některé pasáže nepoznávala. Když v dnešní době připravuji pátý knižní díl Ilusie, slyším v hlavě Zdeňkovo podání, usadil se mi v mozku, některé postavy mluví jeho hlasem, mají jeho dikci. Zdeněk Hruška je aristokrat slova a teď už i čestný seveřan. Do jeho hlasu se určitě posluchači zamilují. A já se naučila zase plno nových věcí, to se samozřejmě vždycky hodí. Navíc nám vyšlo vstříc mnoho skvělých lidí, především Miloš Vacík, který složil původní hudbu, zpěvačka Ivana Mer, vynikající zvukaři. Práce s tak báječnými, talentovanými lidmi pro mě byla mimořádným zážitkem, o ten bych se připravila, kdybych se neodrazila a neskočila do neznámé vody.

Co bys vzkázala posluchačům, kteří na Harfeníky severu narazí a budou zvažovat, jestli si je koupit a poslechnout?

Posluchači by si měli knihu především užít. Snít, bát se, smát se i plakat, procházet příběhem s pocitem, že jsou na místě, kde mohou odložit vlastní starosti. Náš prostor je přeplněný konflikty, stresem a reálnými příběhy, které nás svírají. Ilusie nabízí vystoupení z každodenního kolotoče, je to příběh na pomezí pohádky a snu, dobře, občas i noční můry, ale ve skutečnosti nabízí únik, který všichni občas potřebujeme. Audioverze je opravdu hutná, převyprávěli jsme celou knihu, nic neschází, takže se posluchač může s Ilusií spojit na víc než dvacet šest hodin, to je dost času na občasné útěky z reality. A pokud si ji zamiluje, může pokračovat. Už vyšly tři knihy, čtvrtá vyjde letos v listopadu, pátá je ve stadiu vzniku. Je kam pokračovat, Ilusie je rozsáhlá a nabízí víc než jen příběh královny Saaru. A já se pokusím nenápadně slíbit, že magický hlas Zdeňka Hrušky vdechne život i dalším dílům. To záleží na úspěchu první audioknihy, na tom, jestli si najde své posluchače. Budu v to doufat, víc už pro audioknihu dělat nemůžu. Všichni, kdo jsme se podíleli na vzniku nahrávky doufáme v to, že audiokniha přivede do Ilusie nové čtenáře, nové obyvatele světa, který by bez nich byl velice opuštěný. Snad zaplníme ten starý svět novými lidmi. Čeká jen na ně.  

Děkuji za tvůj čas a za rozhovor a přeji Harfeníkům hodně spokojených posluchačů.

Jan Procházka

 



Kam dál?

Přečtěte si další články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty, celebrity a hledáte články o inspirativních či známých osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku JsmeUspesni.cz.