banner
banner

Recenze knihy Radmily Irrlacherové Koloběh věčného dění

Recenze knihy Radmily Irrlacherové Koloběh věčného dění
06.04.2019
Recenze knihy Radmily Irrlacherové Koloběh věčného dění

Příběh bájné minulosti, která se možná stane naší budoucností.

Motta knihy Koloběh věčného dění

1. Každý si v sobě neseme svého Boha. Ten Bůh je svědomí. Autorka
2. Když pochopíte, jak důležitá jsou čísla 3, 6, 9, pochopíte fungování vesmíru. Nikola Tesla
3. Nejprve tě ignorují, pak se ti smějí, poté s tebou bojují a potom vyhraješ! Mahátma Gándhí

Nový román Radmily Irrlacherové Koloběh věčného dění (2018) rámují písňové texty téže autorky Svět v plamenech a Stopy v písku. V tiráži to není uvedeno, ale dílo má vysvětlující podtitul Příběh bájné minulosti, která se možná stane naší budoucností. Vyprávění o hrdinčině propadu do fantastické historie ovšem začíná v minulosti nikterak bájné a tím spíš ne dávné, a to v listopadu 2017, a končí rok poté. Již druhá kapitola (z celkových jedenácti) nás osvobodí od „povolebních nálad“ v Čechách a přenese aktérku mimo „naši“ dobu: do roku 2157. Tento letopočet je ale vypočítán z jiného základu, než kterým bylo narození Ježíše Krista, a zkrátka a dobře, čerstvá absolventka medicíny Markéta Nováková se ocitá ve starém Egyptě.

Tato říše ovšem je o dost jiná, než jak nás o ní učili ve škole, a je například jisté, že fascinující pyramidy měly velice konkrétní a praktickou funkci. Stejně jistým pak je, že biblická potopa proběhla. Další část recenze již obsahuje prozrazení části děje i včetně ukázky.

Na relativně nevelké ploše vystavěla autorka nesmírně odvážnou antiutopickou vizi hodnou i pera krále sci-fi Roberta Heinleina. Je sice pravda, že těch fantastických prvků (různých vynálezů či dokonce šancí žít více životů v mnoha staletích) je v románu nahuštěno snad až příliš, nicméně užasneme, jak věrohodně zapadají do děje. A nejen, že jsme svědky budování pyramid i sfingy (zcela hypermoderními technologiemi), ale my dokonce vidíme i skutečnou verzi zrození Ježíše Krista a jeho ukřižování.

omán disponuje výrazně sociálním pohledem na davy v kontrastu s elitami a autorka fakticky a zřejmě zcela spontánně vychází z poměrně kontroverzního pohledu na současnost a na migraci, kterou chápe jako plánovitý atak na zdejší „plebs“. Plebs se totiž buď odstěhuje, anebo smísí s příchozími a... A bude jej tak možné lépe ovládat.

Vylíčení krutosti dávné civilizace je skutečně působivé a mnohé sekvence si v ničem nezadají s Orwellem. Sledujeme díky autorce časy, ve kterých bylo masám vštípeno, že práce je štěstím. Ale každý přitom v sobě má či bude mít čip, jehož prostřednictvím může být zabit.

Irrlacherová ve své vizi předvádí éru, v níž elity již dál neriskují, že divocha nezkrotí v pokorného dělníka, a tak si dělníky přímo vyrábějí, aniž tito tuší, jak se vylíhli.

Vše zprvu sledujeme hlavně očima dcery geniálního vynálezce a spoluzakladatele korporace Holečka, která se dobrovolně vmísila mezi pracující, a pak očima z budoucnosti přišedší Markéty, která tu léčí, ale stýská se jí.

Jak už důrazně řekl Henry Rider Haggard, všechny civilizace spějí k zániku, ale z prachu se rodí nové, a Radmila Irrlacherová ukazuje i to, že také ty další civilizace opakují na naší planetě ve věčném koloběhu tytéž chyby. A mocní jsou opět krutí - a plebejci opět ovládáni. Většinou si to ani neuvědomují.

A nyní se svolením autorky citujme:

Pyramida ukrývala převratnou, dosud nepoužitou technologii, a prolínaly se tu hned dvě technologie. Antigravitační a kondenzační… Pyramida byla vlastně takový velký brouk, co místo krovek rozprostíral do prostoru antigravitační a elektromagnetickou energii. Vítr vanoucí od moře narážel na neviditelnou elektromagnetickou bránu a tím docházelo ke kondenzaci. Vytvořila se vždy kapka vody a ta díky antigravitaci nedopadla k zemi, ale změnila směr a padala kolmo ke stěně pyramidy. A někdy byla kondenzace tak silná, že kapky shlukující se dohromady vytvářely větší kapky a ty se následně spojovaly ve vydatné řetězce vody směřující ke stěnám pyramidy. V nekonečné proudy deště. Právě odsud byl odvozen název Nebeské vodopády.

To nejdůležitější se ale ukrývalo uvnitř, pod kamenem. V pyramidě bylo několik komor propojených chodbami. Ty měly svůj význam. Jedna vedla do podzemní komory. Zde docházelo v obřích akumulátorech k ukládání přebytečné energie. V dolní komoře umístěné výš uprostřed pyramidy bylo zařízení vytvářející elektromagnetické pole. Tok elektromagnetických částic proudil do vnitřního prostoru pyramidy a tady narážel do stěn vystavěných pod různými úhly. Tím se tok částic rozkmital a jako elektromagnetický vír vířil prostorem. Nabýval na síle a intenzitě. Když dosáhl potřebného stupně, byl přesměrován do horních komor, zrcadlově umístěných vedle sebe. Z každé byla vyvedena šachta směrem k nebi a těmito šachtami, vystavěnými pod potřebným úhlem, byla koncentrovaná energie vysílána do prostoru.

Onen potřebný úhel ohraničoval hranici magnetické brány. Šachty na jižní straně směřovaly k souhvězdí Orionu a hvězdě Sirius, ty na severní straně k Polárce a Velkému vozu.

I z dolních komory vedly dvě šachty směrem k nebi, ty však byly v horních částech zazděny a v dolní části obloženy pláty zlata a alabastru. Pláty měly izolační účinek a usměrňovaly tok elektromagnetických částic, aby nedocházelo k úniku energie směrem k zemi, ale jen k nebi. Použití zlata se díky jeho vlastnostem ukázalo jako nejvhodnější. Zlato nereziví, nokoroduje a je nemagnetické.

Spodní komora byla s horními propojena velkým vzestupným schodištěm a celý prostor byl průchozí. Schody vedly jak po levé, tak po pravé straně. Chodby byly čtyřicet pět metrů dlouhé a osm a půl metru vysoké, měly trojúhelníkový průřez a byly vystavěny z vápencových bloků tak, že vrchní vrstva překrývala vždy tu spodní. Uložení bloků mělo zásadní význam, ovlivňovalo tok energie. Jak energie proudila a sílila, posouvala se výš, vždy o jeden blok, až vystoupala do horních komor. Stěny chodeb byly rovněž obloženy izolačními pláty zlata...

A nad horními komorami byl ještě jeden, důmyslně skrytý prostor. Nikdo o něm nevěděl. Jen jeho tvůrce a pár vyvolených. Bylo to tajné řídící centrum, Místnost o velikosti patnáct krát padesát metrů vybavená nejmodernějšími přístroji, počítači, skenery a biologicko-genetickou laboratoří.

Až odpudivě působí momenty, kdy sledujeme samozřejmou eliminaci raněného touto tyranskou společností, a stejně odpudivá je okamžitá eliminace hrdinčina souseda hned poté, co je u něj spatřena kniha o lásce. Tady se Irrlacherové dílo ovšem trochu podobá situaci známé z klasické Bradburyho knihy. „Banalita zla“ je však děsivější a zabíjí se zde na dálku podobně, jako to dělával Harry Killer v Podivuhodných dobrodružstvích výpravy Barsacovy.

Láska a sex jsou vládci umně zredukovány a potlačeny, proměněny spíše v kybernetickou záležitost bez citů. Ale fakticky jsou ne-elitnímu obyvatelstvu sebrány. O to působivěji vyznívá v onom rámci Markétin vztah ke kontroverznímu vynálezci Pavlu Holečkovi.

Irrlacherová román zbudovala jako zcela šokující a rozhodně v dnešní situaci dost odvážnou epopej, která ilustruje úvodem zmiňovanou knihu s názvem Praktický idealismus. Její autor sděluje, že se z prostých obyvatel „Spojených států evropských“ stanou podlidé, k čemuž dojde mísením ras. Podlidé budou snáze ovladatelní elitami boháčů, celebrit a vědců. „Je třeba zrušit právo na sebeurčení národů,“ prohlašuje autor Praktického idealismu Kalergi, „a národy postupně úplně eliminovat za využití etnických separatistických hnutí a masové imigrace.“ Nejprve, jak pochopíme, bývá vždy odstraněna demokracie (čili moc lidu), a teprve poté bývá odstraněn nebo transformován v otroky... lid sám.

Fakticky tedy jde v autorčině vizi o návrat k otrokářství a konkrétně je simulován na společenství tzv. iluzionistů alias lidí žijících v iluzích a zapojených do milé jim práce. Pracují ovšem v totální nevědomosti o okolním světě. Mám-li srovnávat působivost vizí této knihy, mezi podobně efektními českými (ale i německými) romány na blízké téma vidím jen jeden. Napsal jej Alfred Kubin a jmenuje se Země snivců.

V Koloběhu věčného dění nám však jsou představeny i pravé příčiny biblické potopy a stále jako by autorka uměla reflektovat proměny celé planety Země. Snad jen jedno je zvláštní, byť působivé. Že jediný dobrotivý vynálezce, který fakticky stojí za vším, není eliminován masivním zlem, které nechtěně vypustil. Ale je to dobře. Jinak by kniha vyzněla do úplného defétismu. Takto má své mocné hrdiny a úlohu jedince v dějinách. Malá částečka elit zůstala dobrem a navíc umí (do jisté hranice) i reprodukovat vlastní entitu v čase. Právě jejich očima tak sledujeme vývoj.

Stojí skutečně za poklonu, nakolik Irrlacherová vše promyslela a s jakou fantasií předložila. Science fiction tohoto typu bývá spíš doména mužů, řekl bych. Ale tato žena to popírá. Drží všechny nitky stále a můžeme tak sledovat i bombardování prožluklé civilizace částečkami asteroidu. A dobro nepřežívá náhodou, ale díky důmyslu. Ztráty budou velké, avšak lze začít znovu, i když od nuly. Irrlacherová také umí skvostně a samozřejmě přejít z ryzí sci-fi do katastrofického žánru. S lehkostí uhání událostmi vpřed, kupí obrazy a klade vedle sebe zdánlivě nesouměřitelné události. Drobnosti i obří vize. Těhotenství ženy i konec světa. Ježíše... i nejmodernější vynálezy českého génia z rodu Holečků.

Bylo by škoda, kdyby tento román zapadl, ale jedno vím.

I zapadlý by musel být po letech objeven a vyzdvižen.

Radmila Irrlacherová se stará o postiženého syna a píše roku 2019 už přinejmenším pátou svou knihu. Koloběh věčného dění je tou třetí a koncem roku 2018 vyšel v nakladatelství NAVA, které by jej mělo distribuovat co nejlépe.

Sama autorka absolvovala střední ekonomickou školu a studovala i školu vysokou, nicméně podmínkou dokončení byl cizí jazyk. Ouha, právě na jazyky Radmila nemá talent. Naopak ji však bavily mikroekonomie, psychologie a právo, přičemž z práva měla dokonce „za jedna“.

Radmila hrála závodně šachy, ale omezila již tuto činnost. V jejím bezprostředním okolí totiž tuto královskou hru nikdo neuměl, i hrává teď pouze občas a „jen tak pro zábavu“.

Její život nebyl a není snadný a položil jsem jí několik otázek.

Dobrý den; jak se máte?

Momentálně nepracuji; starám se o syna po nehodě. Tedy péče o osobu blízkou. Ale předtím jsem byla zaměstnána jako dipečerka ve firmě APB, dříve Prefa Zbůch, měla na starosti auta a řidiče a zajišťovala jim práci; mimo jiné se jednalo o rozvoz betonových výrobků.

Připadá mi, že máte „vypsanou ruku“ a že píšete, dá se říct, až bravurně. Je to přirozený talent? Anebo nějaký cvik?

Že by přirozený talent? Ale netoužím stát se spisovatelkou.

Ne. A co vás tedy navedlo k psaní?

Mé důvody jistě každého překvapí.

Před sedmi lety měl můj jediný syn dopravní nehodu. Došlo k poškození mozku. Zůstal ochrnutý, nyní je jen ležící.

Po dvou letech od té nehody, kdy vystřídal pět různých zdravotních zařízení, jsem nevydržela naši „dokonalou péči o postižené“, všeho se vzdala a vzala si ho domů.

Zpočátku to pro mě bylo hrozně depresivní; jako když zavřete společensky založeného člověka na samotku, kde nemá šanci promluvit si za celý den s nikým inteligentním. A tak jsem se sebou musela začít něco dělat. A kniha je takový osobní boj s osudem a také účinný prostředek proti depresím.

Když mě občas přepadnou, sednu a píšu a zapomenu na běžné strasti života.

Jenže mně tato vaše odpověď připadá, ani nevím proč, neúplná.

Já nechci nic dodávat!

Ale když jsem si vzala syna domů, bylo zapotřebí tam dělat spoustu stavebním úprav, a stále je vlastně děláme. Postupně. I podle momentálních finančních prostředků, no, a poslední, co zbývá, je bezbariérový přístup do domu. A smyslem knihy tedy bylo vydělat na bezbariérové balkonové dveře a umožnit, aby se mohl syn častěji a snáz dostávat ven.

A kolik ty dveře stojí?

Sedmadvacet tisíc. Když je knihou vydělám, půjde o splněný cíl.

A pokud ne?

Pokud ne, je každá koruna navíc dobrá. Ne? Ale to tam v žádném případě nepište.

A proč nesmím?

Protože někdo se jistě na takové věci bude dívat jako na citové vydírání.

Jak to myslíte?

Někdo by se na věc mohl dívat i tak, že tu synovu nemoc zneužívám k vydělání peněz.

Ale ne, já to tak nevidím. Změňme téma. Co čtete?

Nejraději mám knihy od Pavla Frýborta. Městečko jako malované jsem četla dokonce několikrát. Když se mi nějaká kniha líbí, ráda se k ní vrátím. Jinak čtu vše, co mi přijde pod ruku, a donutím se dočíst i nezáživné knihy.

Co jste psala dříve? Naznačovala jste mi, že...

Asi v patnácti letech jsem začala psát básně a později texty k písním.

To tenkrát byla moje jediná ambice a přání. Napsat text, který by vyšel na CD.

Nevyšlo to?

Ale ano. Tento sen mi umožnil zrealizovat Peter Fider, producent a člen skupiny Verona, a na jejich CD Girotodno a Meziprostor vyšlo pár textů, kde jsem autor nebo spoluautor textu. Děkuji touto cestou skupině Verona, že mi tu spolupráci umožnili. Moc si toho cením.

Co máte ještě v plánu napsat? Už to byl román pro ženy, román ze specifického prostředí, už to byly detektivka i sci-fi...

A pár dalších rozdělaných věcí se najde.

A raná díla?

Moje úplně první literární pokusy, když nepočítám už zmíněné texty a verše, byly historické romány. Hm, a také mám rozepsaný muzikál o Marii Stuartovně.

Radmila Irrlacherová: Koloběh věčného dění. Ilustrace Lenka Filonenko. NAVA. 2018. 124 stran

Článek vytvořil Ivo Fencl



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce nejlepší filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny.

Děkujeme, že jste navštívili stránky scifi a fantasy e-magazínu Vanili.cz. Mějte fantastický den a přijďte zas!

 

 

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit