banner
banner

Přinášíme ukázku z nové postapokalyptické fantasy

Přinášíme ukázku z nové postapokalyptické fantasy
14.02.2020
Přinášíme ukázku z nové postapokalyptické fantasy

Bojíš se pekla? A co když to není to jediné, čeho se bát? Ne, tohle není křesťanská brožura, tohle je válka. Krutá válka mezi nebem a peklem, ve které se skupina lidí snaží přežít. Jestli se to povede? To nevím. Ale bude to pořádná jízda.

Full kontakt je postapokalyptická fantasy o hrdinovi, který musí projít něčím horším, než je peklo, aby ztratil přátele a vyrobil hromady mrtvol. Hrdina zjišťuje, že má poslání od samotného Boha. Musí sjednotit lid a potrestat zlo. Získá Boží amulet a s ním velkou moc. Zároveň, aby to bylo vyrovnané, mu dá něco do vínku i Ďábel. Jenže nic nejde tak, jak by mělo, a ztráta rovnováhy má za následek smrt mnoha nepřátel. Ne že by to jinak byl milovník králíčků. Protivníci padají po desítkách a dá se říct, že po něm jde celý svět. Svého cíle nakonec dojde, i když asi jinak, než by si leckdo pomyslel… To vše s trochou humoru a s pološíleným úsměvem na tváři...

Ukázka:

Nastala noc. V beretě mi po doktorovi zbývalo přesně deset kulek. A já měl ještě práci. Neo-nový nápis ‚Vin – Sur‘ poblikával, tak jak to neony ve filmech dělávají.

Sešel jsem po schodech do podniku, ale nikde nikdo. Barmanka čistila barový pult a pobrukovala si nějakou píseň. Byla malá, štíhlá, černé krátké vlasy naježené. Všudypřítomné modré neony decentně nasvěcovaly alkohol za ní. Nebylo ho tam málo.

„Ještě je zavřeno.“ Tuhle větu barmani omílají pořád dokola. Zpravidla před absolutní demoli-cí jejich podniku.

„Promiňte, bylo otevřeno a já se opravdu potřebuju napít.“ Neusmíval jsem se, jen mi tak ně-jak divně pocukával koutek. Představil jsem si, jak modrý neon dodává mému pohledu nádech mystična.

„Fetky tu netolerujem,“ vysvětlila si špatně mé zarudlé oči. „Já jen kdyby…“ dodala, ale nedo-končila, když se konečně pořádně podívala na můj obličej.

Bez dalších řečí vyndala lahev, sklenici a nalila značně nadměrečného panáka. „Trojitej.“

„Díky.“ Posadil jsem se na vysokou stoličku a obrátil do sebe sklenku na ex.

„Páni.“ Ukázala na lahev. „Rozmazanej pes.“ Sáhla po sklence. „Tak tomu říkám. Moje výroba.“

Gestem jsem ji zarazil. „Další prosím. A lahev nechte venku. Budu tu dlouho.“ Kysele jsem se usmál. „Rozmazanej pes, dobrý.“

Mezinárodně srozumitelným gestem ruky požádala o hotovost. Vytáhl jsem z kapsy ruličku pětitisícových eurobankovek a položil je na bar.

Barmanka zalapala po dechu. „Tyjo, si chcete koupit celej bar? To bych vám musela ještě vrá-tit.“ Snažila se vtipkovat, ale moc ji to nešlo, byla značně nervózní, to nepotřebuju. Potřebuju, až při-jde ten takzvaný vládce Francie, aby byla v pohodě, jako vždycky.

„Chuck.“ Natáhl jsem k ní ruku přes bar. Falešné jméno jsem měl připravené předem.

„Hodláš asi hodně pít, co? Alex.“ Podala mi svou.

„Ne. Jsem tu pracovně.“ Pobídl jsem ji, aby dolila. „Pravděpodobně pak vypadnu, jako když střelí,“ ukázal jsem na ruličku, „tak radši platím předem. Ale jak říkám, nejspíš se chvilku zdržím.“

„Pracovně. Hmm.“ V myšlenkách se nejspíš vrátila zase k drogám, tentokrát mě ale stavěla do role dealera, ne feťáka. „Copak tu budete dělat?“

Neodpověděl jsem, ale i já umím pár mezinárodně známých gest. Položil jsem beretu na bar, tak, aby na ni dobře viděla. Kupodivu nezačala pištět. Naopak sáhla pod bar a vytáhla… upilovanou brokovnici. Dvouhlavňovou. Klepla s ní o bar vedle toho mýho nářadí.

„Na to jsme tu vybavený, Chucku. Jsou jen dvě možnosti, proč přijde chlap do baru před vot-víračkou s bouchačkou.“ Položila obě dlaně na barpult, jednu přes svou brokovnici. „První to tu chtěj vybrat, na ty sme tu připravený. Ti druzí na někoho čekaj.“ Pozorovala můj obličej, ale když z něj nic nevyčetla, nejspíš se rozhodla, že jsem ta druhá možnost. Nebo v to aspoň doufala. „Milenec?“

Kývl jsem.

Nevěru nová doba zřejmě netoleruje, protože mě tam nechala sedět a ještě se neprofesionál-ně opřela o bar naproti. Čtvercový výstřih toho moc nezakrýval, dnes mi to ale bylo jedno.

„No. Musím otevřít.“ Zachytila můj pohled. „Nečum mi do výstřihu.“

„Už je otevřeno,“ připomněl jsem jí náš rozhovor. Přemýšlel jsem, jestli jsou pravé, podle do-konalého tvaru spíš silikon. „Až přijde nový majitel, potřebuju s ním probrat jednu bleskovku.“ Dopil jsem další sklenku, ale nechal jsem si nalít už jen normální míru. Že je nový vládce tohoto státečku zároveň majitelem baru, mě u Durkheima nepřekvapilo. Mocní se často schovávají tam, kde by je málokdo hledal. Schovat nejstřeženější osobu v zemi na tom nejlidnatějším a nejnebezpečnějším mís-tě, to je vlastně vcelku vtipné.

„Kdo tě sem poslal? Myslela jsem, že se jdeš mstít milenci.“ Alexin pohled ztvrdl.

Schoval jsem beretu do klína. „Durkheim.“ Viděl jsem, jak se jí zkřivil obličej. „Vezmu to při jednom. Dvě mouchy jednou ranou.“ Pokusil jsem se o úsměv a měl jsem dojem, že to trochu vyšlo.

„Směješ se jako žralok,“ nakrčila obočí a pustila hudbu.

Čekal jsem skoro tři hodiny, než se bar naplní a než se tam mihne nějaká povolaná osoba.

Alex mi dělala společnost, a tak jsem se dozvěděl, že je studentka vysoké školy a jako bar-manka si na to vydělává. Vcelku běžné, méně běžné byl ovšem její studijní obor.

„Studuju strojařinu.“ Pochlubila se. „Jako malá jsem si radši hrála s autíčky než s panenkami. Ale nejradši jsem bráškovy hračky rozebírala,“ pokrčila rameny.

Pokusil jsem se usmát. Nevyšlo to.

„Šéfe, tady Chuck s vámi potřebuje mluvit,“ zaslechl jsem, když se naklonila k nějakému muži v obleku přes bar. Byl to chlap okolo čtyřicítky. Dokonale padnoucí oblek se ke mně otočil.

„Nemám čas.“ Složil vrásky do grimasy připomínající Grinche. I ty žluté oči jako bych tam spatřil.

„Je to neodkladné.“ V klidu jsem položil sklenku, otočil se k němu na stoličce a zvedl beretu. „Jen bleskovka.“ Výstřel přehlušila hlasitá hudba, a tak lidi kolem překvapilo, až když tělo pláclo o zem.

Hlavou mi proletěla jediná myšlenka: Je to příliš snadné, nejmocnější muž sám v baru a nechá se takhle odpravit?

Záda mi zalil pot.

Dva muži v oblecích s podivně hranatými boulemi pod sakem taky tasili a mně nezbylo než přeskočit pult. Alex jsem přitom strhl s sebou. Dopadl jsem na její přednosti. Nebyl to silikon.

„Dej ty pracky…“ nedořekla. První gorila nakoukla přes bar, a tak jsem nás odkulil stranou. Stále v pevném objetí jsem ji strčil pod bar. Pěst vylétla vzhůru, zuby zazvonily o desku baru, ale ni-kdo to přes kravál neslyšel. Odzbrojil jsem gorilu, střelil ho do hlavy, sebral brokovnici a…

„A kurva.“

Mířil na mě bezmála celý bar. Jo tyhle bytosti se taky rády choděj bavit, vzpomněl jsem si.

„Zůstaň ležet!“ křiknul jsem pod bar. Jemně jsem pohladil spoušť brokovnice a první mozek ohodil další čtyři za sebou. Byl jsem fakt rád, že s tím dělem jen nestrašila, že bylo opravdu nabité. Od té chvíle jsem se kryl za barem, udržoval bezpečný odstup od kulek a střílel jako o život… Proč jako? Vždyť mi jde o život! V tom uvědomění si své smrtelnosti jsem rozprskl další mozek a šťastnou náho-dou trefil jednoho po obou stranách. Bezpečná vzdálenost.

„Nabij!“ Hodil jsem brokovnici pod bar. Ozvalo se zalomení a dvě nábojnice vyskočily až přede mě. Jednu z nich náhodou sestřelil někdo jiný než já a ruka mi tak nějak ztěžkla. „Au!“ Střelil jsem ho taky.

Než Alex přebila, stihl jsem vystřílet všechny náboje v beretě i pistoli té gorily. Alex asi chvíli přemýšlela, jestli mi má pomáhat, ale nejspíš jsem na ni udělal lepší dojem než zaměstnavatel. Nebo jí nedával prémie. Nakonec mi brokovnici podala. První, druhá rána, skrčka za bar. „Jdeme, kudy?“

„Za… Za… Tam.“

„Králíček Zaza? Kecáš, tady králíčci určitě nejsou. Zadní vchod?“

Kývnutí, vytřeštěné oči. Tentokrát jsem přebil sám a bylo to podstatně rychlejší, plazil jsem se podél baru k východu a lahve nám bouchaly nad hlavou. Někde ve zvuku střelby jsem zaslechl i něco podstatně ostřejšího než pistoli. A protože ne všichni byli z nebe a pekla, ozývalo se i pištění a nářek masakrovaných lidí.

Jedna rána, tři mrtvý. Když se na sebe takhle mačkají, jde to s brokovnicí skvěle. Na chvíli mě napadlo, že bych se mohl chvilku zdržet. Druhá rána. „Kde jsou další patrony?!“ Natáhl jsem ruku k Alex. Její omluvný pohled v závoji slz působil nepatřičně. „Dohajzlu.“ Konečně jsem prokopl dveře. Byl to opravdu únikový východ, přímo za dveřmi čekalo auto. Bez klíčků. Otevřel jsem loktem, cihla po ruce nebyla. „Naskoč.“ Kdybych filmově vytrhl dráty zpod palubní desky, umřeli bychom tu. S vyvředlou kabeláží auta na klíně. Já startovat bez klíčku umím, tak jsem malou chvilku hledal správ-ný drát, prudkým škubnutím zničil zajišťovací kolíček volantu a zadupl plyn do podlahy. Ve dveřích se mezitím naštosovali snad všichni, fakt nevím, jak se tam vešli. Stříleli, ale obavy z brokovnice jim ne-dovolily přijít blíž. Kdyby jen věděli… Jít takhle beze zbraní vylidnit bar je vážně adrenalin. Alex koneč-ně vyblouznila ze šoku a začala křičet, pištět.

„Můj kabát!“ postěžoval jsem si na silně promokavou úpravu. Kulky rozcupovaly, co mohly, a těch kulatých otvorů bylo až nechutně moc. Ruka bolela, ale bylo to jen škrábnutí, to vysílení tehdá u kostela bylo milionkrát horší. Dobrej tréning.

„Co, kdo? Tys je zabil. Proč…?“ nedokončila otázku, kontrolovaný smyk jí přilepil obličej k bočnímu okénku. Otisk make-upu vypadal jako Rorschachova skvrna.

„Kdo a co? Tos proboha poslední měsíc spala? Nekoukala na televizi, rádio neposlouchala?“ Vybral jsem další zatáčku a najednou mi v záplavě jisker zmizelo pravé zrcátko. Návštěvníci baru se oklepali velmi rychle, za námi jsem zaslechl několik řvoucích motorů. Dávka z něčeho silnějšího než pistole byla i průbojnější, proletěla víkem kufru, zadní sedačkou a zastavila se až o palubní desku. Exploze čalounění a páleného plastu naplnila vzduch. Alex zase začala pištět a křečovitě se držela ma-dla nad okýnkem. Když jsem prudce kontroval volantem, urvala madlo, ale svírala ho dál.

„Náměstí!“ snažil jsem se překřičet vítr a řev všeho možného, co řvát umělo. „Potřebuju na náměstí!“ Alex pochopila a pustila jednou rukou madlo, aby mi ukázala správný směr.

Prudká otočka, brzdový pedál na podlahu, ruční brzda, plný plyn. Vše jsem střídal tak rychle, až auto bolestně skřípalo. Vida, další zvuk.

Někdo mi chtěl zablokovat cestu, ale já se procpal na chodník, srazil jsem poštovní schránku a její obsah zasněžil ulici.

„Jsi šílenec, Chucku!“

„Já vím!“

„Zastav!“ Svírala opět madlo oběma rukama, já sevřel páku ruční brzdy.

Čísla palubního počítače ukazující okamžitou spotřebu zmateně blikala z maximální krajní me-ze zase do minimální, to podle toho, jestli jsem dupal na plyn nebo na brzdu. Když jsem dělal oboje zároveň, řinčení karoserie přestalo a pedál brzdy začal vadnout.

„Jak ještě daleko?“ Zašermoval jsem rukou před Alex, aby zase začala vnímat.

Neodpověděla, ale ukázala mi další odbočku.

A ještě jednu prudkou vracečku… „Tam.“ Ukázala na povědomé tvary nedaleko před námi.

Plyn, volant, brzda… A něco bylo zase špatně.

Motor ztichl v okamžiku. Palubní deska se rozsvítila záplavou errorových zpráv, pedál brzdy se propadl na podlahu a odmítal vrátit. Přední kola se zastavila v témže okamžiku. Pochopil jsem, co se stalo, naše brzdové kotouče to vzdaly a rozcákly se po okolí.

Ohromující silou setrvačnosti se vytrhl motor z (patrně značně zkorodovaného) uložení a podíval na svět v působivé animaci jako vystřižené z Transformerů. Rozdrcený počítač v posledním záchvěvu energie nechal explodovat všechny airbagy. Auto zmrtvělo.

O autorovi:

Roman Trakal za sebou má několik málo povídek a dvě dopsané knihy, kterým by chtěl dát formu. Kniha Full kontakt bude jeho publikovanou prvotinou. Pracuje jako reklamační technik v jedné nadnárodní společnosti. Kromě čtení a psaní ho zajímá stavba 3D tiskáren a tisk samotný, trošku fušuje i do elektrotechniky.

Komu je kniha určena?

Pro všechny cynické jedince, kteří se na svět dívají trošku jinak. 

Předprodej byl právě zahájen:  http://bit.ly/KupKontakt




Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce nejlepší filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránky JsmeUspesni.cz.

Děkujeme, že jste navštívili stránky scifi a fantasy e-magazínu Vanili.cz. Mějte fantastický den a přijďte zas!

 

 

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit