banner
banner

Představujeme nové tváře českého horroru: Jana Dvořáčková

Představujeme nové tváře českého horroru: Jana Dvořáčková
09.12.2019
Představujeme nové tváře českého horroru: Jana Dvořáčková

Magazín Vanili byl stejně jako v předchozích dvou letech mediálním partnerem HorrorConu a jeho knižního projektu. Třetí antologie je na světě, a čtenáři mají možnost přečíst si povídky svých oblíbených autorů horroru a poznat další nové tváře. Právě na ty se zaměříme v našich rozhovorech.

Jako první si představíme Janu Dvořáčkovou. Jana není na literárním poli žádnou začátečnicí. Povídky píše už od dětství, mnoho jich publikovala (v časopisech Ikarie-XB1, Pevnost, v antologiích Technokouzla aneb příběhy z jiných světů, Černé sny aneb Příběhy na nedobrou noc nebo Ježíšku, já chci plamenomet a další), některé získaly ocenění nebo se dokonce dočkaly i čtené verze v rádiu. Jana má velmi specifický styl, který nutí k zamyšlení, mnohdy až k zasnění. Osobně bývala většinou tichá, veskrze milá bytost, od přečtení Dne trifidů si začala sem tam povídat s kytkama, od té doby týrá svůj eukalyptus a vymýšlí rozličné hororové scénáře pojednávající o likvidaci svých hlučných sousedů.

To, že se dostane mezi autory horrou, bylo celkem jasné. Ale cesta to nebyla krátká…

1) Jsi autorkou jak poezie, tak prózy. Čím jsi začala a proč?

Beze srandy, začala jsem čtením. Prvních pár let základky jsem dojížděla do Prahy, do školy pro zrakově postižené. Ve třídě nás bylo maximálně deset, jedenáct a pamatuji, že učitelky měly neskutečnou trpělivost a fantastický přístup. V hodinách jsme hodně četli nahlas a asi tehdy si nějaká dobrá duše povšimla, jak procítěně odříkávám básničky. Také jsem se je dokázala rychle naučit nazpaměť a stručně vystihnout, o čem asi jsou. Nejspíš stejná osoba mě pak přihlásila do soutěže, tehdy se to jmenovalo „Pražské vajíčko,“ kde jsem asi ve třetí třídě skončila druhá s básničkou Jiřího Žáčka – „Pět minut v Africe.“ Byl to fakt mazec. Nervozita hustá, že by se dala krájet, to by ani Rákosníček nerozdýchal.

Se samotným psaním jsem začala až o hodně později, asi ve dvanácti, pohádkou o děvčeti z hor.

Psaná poezie přišla na řadu s pubertou a úvahami o životě a smrti. Ale psala jsem třeba i veršované vzkazy rodičům doma, zejména ve chvílích, kdy jsem něco strašně nutně potřebovala a věděla jsem, že normální vzkaz typu: „mami, potřebuji koupit to a to,“ nezabere. Máma a teta mají také „básnické střevo,“ takže se to u nás docela rozmohlo.

No, a pak to právě přestalo zabírat.

Ale úplně první setkání s poezií a potažmo i hororem, mi v mých pěti letech zprostředkoval mámin strýc, když mi na dobrou noc četl „Kytici,“ dobrák jeden. Tehdy jsem u něj byla přes léto, protože se měla narodit sestra a rodiče mě poslali k příbuzným. No a prastrýc měl zahradu, za jejímž plotem stála řada takových těch klasických zděných garáží. Při čtení básně „Zlatý kolovrat“ mi nakukal, že každá ta garáž obsahuje buď ruce, nohy, hlavu, oči… části těla nebohé Dory. Tehdy jsem se bála, ale když jsem se následně s Kyticí setkala na staré chalupě babičky, ve vsi, kde veřejné osvětlení neexistovalo a z domu ke kadibudce to bylo přes zahradu třicet metrů, byla jsem připravena.

Tedy dokud nepřišly noční můry…

2) Vloni a letos jsi téměř po pěti letech publikovala. Co zapříčinilo takovou odmlku?

Mám bohužel takový blbý zlozvyk věci rozepsat, nasekat k nim mraky poznámek a pak je odložit. Tímhle stylem existují dva romány, jedna novela, která by mohla být románem, kdyby chtěla, asi dvacet povídek a sbírka básní. V oněch uplynulých letech jsem pracovala tímhle způsobem – polovičatě.

Ale pozor, já se umělecky vybíjela na výrobě svíček a mýdel, kterou jsem si osvojila v rámci aktivit pořádaných Sjednocenou organizací nevidomých a slabozrakých (SONS), jíž jsem členem. Pořádáme pro naše klienty taková společenská setkání, během nichž si můžou leccos vyzkoušet.

Takže jsem pak začala vyrábět i doma, do materiálu vrazila strašně výplat a vyrobila asi čtyři sta svíček, dvě stě mýdel, aniž by mě to nějak omezovalo v rozvíjení literárních nápadů. Jenom jsem je nedokončila k vlastní spokojenosti, nikam neposlala, a tedy neměla šanci zjistit, jestli by vyšly.

3) Jsi známá především jako autorka povídek, uvažovala jsi někdy o sepsání románu?

No jasně. Jeden takový koncept vychází z mé povídky „Telepatka,“ publikované ještě v „Ikarii.“ Tam je hlavním motivem měsíc, který v průběhu cyklu roztává a zamrzá. A v době „zimy“ tam z nějakého důvodu až nečekaně často něco ztroskotá. Osudy trosečníků bývají rozličné, ale každopádně ať jsou jakékoli, jarní tání ledové krusty vždycky všechno spláchne do vody. A nastane další cyklus.

Rozvíjím dvě linky příběhu: zimní a letní a doufám, že se mi prolnou, protože pod vodou začíná být už trochu plno.

Tak toho mám asi tři sta stran.

4) Horror primárně sice nepíšeš, zato ale docela ráda čteš. Co tě na knižním horroru přitahuje?

Mám ráda mrazení v zádech. Pocit, že ačkoli sedím doma, můžu být s příběhem i docela někde jinde. A rozhlédnout se po údajně známém prostředí vlastního bytu v tu chvíli není úplně nejlepší nápad. Protože co kdyby…

Třeba filmové horory mi tohle většinou zprostředkovat nedokážou. Líbí se mi, jak při čtení funguje představivost, a říkám si, jak šílený byl asi autor, když psal věc, u které mám takovéto stavy.

5) Jaký je tvůj pohled na tuzemský literární horor?

Potkávám ho většinou v kombinaci s jinými žánry a bývám příjemně překvapena.

Zároveň ale myslím, že není moc vidět. Ne, že by nebyl, ale jako by byl odsouván za ostatní fantastiku až na nějakou tu pomyslnou druhou kolej, a to i v přístupu čtenářské veřejnosti. Důvod nechápu. Nabízí totiž množství originálních námětů a zpestření oproti profláknutým tématům klasické fantasy, nebo sci-fi.

Horor je blíž poezii víc, než si třeba myslíme. A ten nejlepší musí vycházet z prožitků. Nebo ze schopnosti autora namluvit čtenáři, co by se mu mohlo stát.

Děsí mě věci, které dělají lidé. Ne duchové a přízraky, legendy a vylidněná města. I když ne, města jsou děsivá dost. A staré sklepy a půdy.

6) Co si myslíš, že je nejtěžší na psaní horroru?

Říct pár slovy množství informací. A podat je tak, aby si je čtenář nejen zapamatoval, ale aby na ně do smrti nezapomněl.

7) Co na čtenáře chystáš do budoucna?

Doufám, že najdu dostatek přesvědčení, že dokončit rozepsané má smysl. Takže asi dokončovat.

8) Můžeš nám představit svoji povídku v knize „Dokud nás smrt nerozdělí?“

Odehrává se patnáct tisíc let před naším letopočtem a točí se kolem tvorby skalní malby. Ale hrdinka je tak trochu flákač, jako já, jak se přiznávám u jedné z dřívějších otázek. Něco rozdělá a nedokončí. Hrozně ráda by zpodobnila koně tak, jak ho viděla u řeky. Vidí ho v duchu, každý detail, ale nedokáže ho namalovat.

A co se dělá v podobné situaci? Buď v sobě najdete dostatek odhodlání, nebo si můžete být jisti, že vám „něco“ přijde na pomoc. Jenomže žádná služba není zadarmo dnes, natož před tisíci léty, kdy se mezi lidmi ještě celkem volně pohyboval Stín.

Jo, vy myslíte, že stín je jen takové to neškodné, co vrháte na chodník, když svítí slunce?

9) Setkala jsi se už někdy se smrtí? A pokud ano, co to v tobě zanechalo?

Pohřbila jsem spoustu koček, což ve mně vždycky zanechalo smutek, protože mám ty mazlivé potvory ráda.

V mém tátovi tohle mé počínání zanechávalo obvykle spoustu překvapení, když vykopal kočičí ostatky po každé, když chtěl něco zasadit.

Když mi bylo asi sedmnáct, odjeli rodiče na dovolenou a nechali mi na starost čtyřicet králíků. Když se vrátili, bylo jich devětadvacet. Ušáci pošli na následky úporných veder toho roku, fyzicky jsem zabila jediného, protože pobíhal po kotci, mlátil sebou a řval jako pominutý. Tak jsem ho klepla. Měl heboučká ouška a vůbec se nebránil. To ve mně zanechalo na delší dobu odpor ke králičímu masu.

Pak samozřejmě přišla smrt členů rodiny.

O babičce se mi zdálo.

Když jsem z jejího odchodu byla smutná už nějaký ten měsíc, zdál se mi velmi živý sen o tom, jak ji jdu navštívit. Prostředí domu nepostrádalo detaily. Věci jako vzor dlaždic na chodbě, vrzající zábradlí, andulka v kleci, nebo klapnutí zavírané ledničky. Fakt, všechno to tam bylo. Šla jsem za ní stejnou cestou, jako když jsem jezdívala na prázdniny. Obvykle stávala u kuchyňské linky a něco pekla. Ani ve snu to nebylo jinak. Otevřela jsem dveře a stála tam. Přišla blíž a objala mě. Probudila jsem se a tekly mi slzy. Nemusíte mi to věřit, ale mě se tak ulevilo. Nejspíš jsem ji ještě potřebovala vidět.

Dědu jsme měli v otevřené rakvi. Připravili ho tak dobře, že vypadal lépe než zaživa. Uklidnilo mě to, protože on také vypadal klidně.

Jeden by řekl, že smrt zanechá konkrétní dojem, ale zdá se, že je dost kreativní.

10) Kdyby sis mohla do nového roku něco přát, co by to bylo? 

Méně smutku obecně.

Sebekázeň, která mě donutí dopisovat.

Kočku, co se mnou bude jíst králičí maso.

A sny, které si budu pamatovat.

Ale spokojím se i s útokem mimozemšťanů, po němž budu moci jít konečně normálně svobodně rabovat, nosit zbraň a táhnout za sebou bandu, dokud nás smrt nerozdělí.

Blog autorky: http://dvorackovajana.blog.cz/
Odkaz na koupi knihy Dokud nás smrt nerozdělí: https://www.seqoy.cz/index.php?zobraz=detail&ref=moto&id=32457



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce nejlepší filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránky JsmeUspesni.cz.

Děkujeme, že jste navštívili stránky scifi a fantasy e-magazínu Vanili.cz. Mějte fantastický den a přijďte zas!

 

 

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit