Představujeme nové tváře českého horroru #2: Ondřej Kocáb

Představujeme nové tváře českého horroru #2: Ondřej Kocáb
17.12.2019
Představujeme nové tváře českého horroru #2: Ondřej Kocáb

Magazín Vanili byl stejně jako v předchozích dvou letech mediálním partnerem HorrorConu a jeho knižního projektu. Třetí antologie je na světě, a čtenáři mají možnost přečíst si povídky svých oblíbených autorů horroru a poznat další nové tváře. Právě na ty se zaměřujeme v našich rozhovorech. Jako druhého si představíme Ondřeje Kocába.

Ondřej Kocáb je biofyzik ale také povídkář. Jeho práce se vícekrát umístily v literárních soutěžích Horror-webu a HorrorConu. Před antologií Dokud nás smrt nerozdělí publikoval v magazínu Howard. Do světa hororu ho nasměrovalo dílo H.P. Lovecrafta. Je pro něj typický černý humor, úvahy o nesmyslnosti Vesmíru a značná chuť k jídlu.

1) Horror sis oblíbil kvůli dílu H. P. Lovecrafta a S. Kinga. Měl nebo má některý z těch autorů vliv na tvoje psaní?

Samozřejmě! Ale abych na tuto otázku uspokojivě odpověděl, je potřeba si uvědomit, že o existenci hororového žánru jsem neměl dlouhé roky ani páru. Ani o literatuře, ani o filmech. Můj život se odehrával v jakési informační bublině: gamebooky, detektivky, Harry Potter…

Abych to zkrátil, našel jsem mezi Rodokapsy svého otce (westerny, sem tam sci-fi) něco, co mě upoutalo svou obálkou. Spousta hrobů, silueta hradu a zarostlý chlápek s nepříčetným pohledem. Nad tím vším se vznášel napůl rozdrásaný ženský obličej – a ten mě neskutečně děsil. Měl jsem pocit, že mě sleduje. Samozřejmě mě nesledoval, ale nemohl jsem si prostě pomoct, stejně jako tomu bývá s onou legendární příšerou pod postelí.

Šlo o Stíny záhrobí od M.R. Richardse. Samozřejmě jsem neodolal a příběh si přečetl. Dnes to sice už vidím trochu jinak, ale tehdy to byla pecka. Od prvních stránek jsem cítil, že tohle je ono, tohle je ta věc, kterou hledám. Mělo to pro mě tu správnou hloubku a atmosféru. Rezonanci.

V té době už se pomalu rozmáhal internet, takže mně pochopitelně zajímalo, jestli existuje něco podobného. Po delším hledání se mi podařilo objevit elektronickou formu sešitů se Saudkovými kresbami a příběhy jakéhosi Lovecrafta. Počáteční nedůvěru brzy vystřídal úžas, když se opět dostavil ten pocit, ještě silnější než předtím. Bylo to jako droga. Od té chvíle jsem začal hororové příběhy aktivně vyhledávat.

Ale psát? Pohrával jsem si s tou myšlenkou, ale nedokázal jsem se k tomu odhodlat. Chuť ke psaní se dostavila až s jistým panem Kingem. Stejně jako předtím jsem toto jméno objevil zapadlé v koutě knihovničky svého otce. Kniha nesla název Mrtví se někdy vracejí a šlo defacto o polovinu sbírky povídek Noční směna. Scénář se opakoval a já tohoto autora začal hltat, aniž bych věděl, jak je mezi lidmi profláknutý. (Nebylo to tak dávno, jak by si někdo mohl myslet, jen jsem v těchto věcech trochu mimo.)

Jednou takhle kolem Vánoc jsem si četl Carrie. Zničehonic jsem knihu s klapnutím zavřel a řekl (nahlas): „Vždyť používá úplně jednoduchá slova a vzniká mu z toho naprosto kulervoucí příběh! Jak to dělá?!“

A tak to všechno začalo, zvědavostí a podrážděním. Našel jsem si hororovou literární soutěž a pustil se do psaní. Zpočátku mi to samozřejmě vůbec nešlo. Snažil jsem se psát ve stylu jiných autorů, vytvořit si osnovu, přísně se držet reality… všechny ty věci, které dnes nedělám. Nejde mi kohokoli imitovat, maximálně si vypůjčím postavy, příšery či kulisy.

Tolik k tomu, jaký vliv na mě H.P. Lovecraft či S. King v minulosti měli a mají. Stále jsou pro mne velkým zdrojem inspirace (vždycky budou „ti první“). Ovšem s rostoucím počtem dalších zajímavých autorů a filmů si pochopitelně nepřestávám rozšiřovat obzory. Našel jsem si vlastní styl psaní, který mi vyhovuje a hodlám u něj zůstat. 

2) Na co sázíš v literárních soutěžích?

Tohle je těžká otázka.

Doopravdy, myslím, že o tomto by se dalo debatovat celé hodiny. Abych pravdu řekl, nemám žádnou strategii ani návod, jak se probojovat do finálních pozic. U mě to byla otázka vytrvalosti, sebereflexe a postupného získávání zkušeností. Trvalo to roky, ale zkratky neexistují.

Pokud se mám vyjádřit k tomu, proč jsou mé povídky v literárních soutěžích úspěšné – netuším. Uvědomuji si, že ty povídky jsou dobré. Jenže v čem ono kouzlo spočívá je pro mě zahaleno tajemstvím. Jsem ten typ intuitivního autora, který nemá předem promyšlené, kam se bude příběh ubírat. Prostě mě něco zajímavého napadne a začnu psát. A nemusí to být ani kdovíjak originální. Je jedno, zda příběh pojednává o vraždící gumové kachničce nebo o prašivé zombii, obojí může být ve správném pojetí čtivé i v dnešní době.

Někdo by mohl v této souvislosti zmínit i časté spojení hororu a humoru. Jenže stejně jako všechno ostatní tam slovní hříčky ani sarkastické narážky nevpisuji cíleně. Spíše se tam objeví. Kdysi jsem se v reakci na jednu svou povídku dozvěděl, že můj mluvený a psaný projev se zase tolik neliší. Něco na tom bude. Domnívám se, že každé vyprávění je kombinací dlouhodobě fungujících postupů a autorovy vlastní osobnosti.

Mám-li to shrnout, při psaní zřejmě nejvíce sázím na svou intuici. 

3) Jaký je tvůj pohled na tuzemský literární horor?

Kdyby ses mě zeptala před několika lety, zřejmě bych ti smutně odpověděl, že neexistuje. Z české hororové tvorby jsem tehdy znal jen dílo Svatopluka Doseděla, ale to bylo tak všechno. Po důkladném ždímání internetu jsem časem objevil i časopis Howard (zrovna tuším vycházelo třetí nebo čtvrté číslo), což mi sice imponovalo, nicméně to stále nic neměnilo. Na druhou stranu mi pravidelné sledování tohoto magazínu rozšířilo mé úzké obzory (minimálně co se hororu týče) a myslím, že měl výrazný vliv na formování zdejšího hororového podhoubí.

A tím se přesouvám ke svému současnému pohledu na tuzemský literární horor. Neutěšeně roste. Má polička v knihovně věnovaná českému hororu už je ze tří čtvrtin plná. Hned několik autorů se u nás vyprofilovalo jako hororoví tvůrci. A mnozí další mladí a talentovaní autoři postupně přicházejí s vlastní žánrovou tvorbou. Což je rozhodně dobře, je to známka toho že domácí horor žije a postupně se rozvíjí. Nemohu opomenout ani na řadu nakladatelství vzniklých v posledních letech, které se na temnější literaturu přímo zaměřují.

Otázka je, co na to český čtenář. Horor sebou nese stigma čehosi pokleslého a nevkusného (plus mnohá další záhadná vyjádření). Osobně neznám zajímavější a myšlenkově hlubší žánr. Proto se vždycky docela divím, jak málo lidí ho má v oblibě.

Nicméně český literární horor existuje a pomalu začíná přinášet své ovoce.

4) Chystáš se pokračovat v psaní povídek, nebo zkusíš i jinou formu? Jaké jsou tvé literární vyhlídky?

Co se povídek týče, psal jsem je zpočátku (ne vždy, ale často) do soutěží. Obvykle na dané téma a s předem stanoveným počtem znaků. Zpočátku šlo mi šlo o to zjistit, jak jsem na tom v porovnání s ostatními pisateli. Výsledek mě překvapil, a tak jsem se každý rok zlepšoval, až jsem dosáhl bodu, kdy jsem si psal povídky spíše pro sebe.

Abych pravdu řekl, ty povídky jsou čím dál delší. Jedna z nich už je dokonce rozsahově spíše novela. Snažím se psát každý den, ovšem v některých obdobích to prostě nelze stíhat a musím rozdělanou věc chtě nechtě přerušit. Což dělám nerad.

A jaké jsou mé současné vyhlídky? Příští rok máme s Honzou Vojtíškem v plánu vytvořit sbírku novějších i starších povídek vybraných z naší tvorby. Přiznávám, že to zatím stojí víceméně na mě, protože těch použitelných příběhů zatím tolik nemám. V současné době pilně pracuji na dalších, které se v této knize objeví poprvé.

Ačkoli jsem se doposud zaměřoval na povídkovou tvorbu, touha napsat vlastní román se ve mně probudila současně se zjištěním, že mě baví tvořit příběhy. Tudíž se v současné době mé ambice ubírají zejména tímto směrem. Nechme se překvapit.

5) Můžeš nám představit svoji povídku v knize „Dokud nás smrt nerozdělí?“

Povídka Mrtvola je víceméně klasická duchařina. Což je pro mou osobu poměrně atypické, protože nevěřím na posmrtný život. Nicméně jednoho dne mi vrtala hlavou myšlenka, co je to vlastně ta duše. Mám nějakou duši? Asi ano, jinak bych byl mrtvý. Vrtalo mi to hlavou natolik, až jsem si musel přiznat, že život (a tedy i duše) je jen sousledem organizovaných neživých procesů. Dýchání, trávení, paměť – všude jsou jen neživé molekuly.

Ať už vám to připadá jako pitomost nebo ne, má povídka z těchto úvah vychází. Umírající muž se přes všechna očekávání doktorů probudí z kómatu a tvrdí, že je po smrti. Následná vyšetření potvrdí, že je podle všeho naživu, ovšem trpí hlubokou amnézií. Pro rychlejší obnovu vzpomínek je přemístěn zpátky domů, do starého šlechtického sídla obestřeného strašidelnými pověstmi. A tam se samozřejmě všechno nehezky zvrtne.

Máte-li rádi tajemné atmosférické povídky, sídlo rodu Bleaků vás již očekává…

6) Setkal jsi se už někdy se smrtí? A pokud ano, co to v tobě zanechalo?

Každý se čas od času setká s mršinou v křoví nebo s přejetým ježkem. Mnoho z nás (včetně mě) si dopřává kuřecí či vepřové maso a tváří se, že to nejsou kusy mrtvol. A nelze nezmínit uhynulé domácí mazlíčky a jejich pohřby. Letos mi v době okolo premiéry remaku Řbitova zvířátek umřela kočka, což je asi nejčerstvější zážitek. (Ne, nepůjdu ji tam zakopat. Je to pro mě příliš lákavé.)

Z mé blízké rodiny zesnuli jen ti nejstarší členové. Praděda ještě v době, kdy se zbytek rodiny očividně domníval, že ze smrti nebudu mít žádný pojem. Že měl pohřeb mi doma řekli raději až zpětně. Prababička zemřela před pár lety po neférovém boji s Alzheimerovou chorobou. Tehdy jsem byl poprvé v životě na pohřbu.

Byl to značně melancholický zážitek.

Se smrtí se zatím vyrovnávám poměrně dobře. Cítím smutek, ale také určitý klid. Myslím, že existují horší věci než smrt, například samotné umírání. Pozorovat postupný tělesný i duševní úpadek někoho, ke komu jste jako malí jezdili, kdo vás učil luštit křížovky a hrával s vámi domino, to je doopravdy bolestivé.

Ty vzpomínky přetrvají. Alespoň dokud nevyhasnu i já.

7) Kdyby sis mohl do nového roku něco přát, co by to bylo? 

Aby se přede mnou konečně rozsvítil červený nápis GAME OVER a já konečně zjistil, co má celý tento absurdní nesmysl znamenat. (Nebo možná raději ne.)

Dobře, pár realističtějších přání.

Všem přeji, ať mají ve svém životě dostatek času na lidi a záležitosti, které považují za důležité. Ať se nikdo necítí osaměle a opuštěně. Žádné apokalypsy, soukromé ani globální. Užívejte plnými doušky života, dokud to jde.

A pro všechny, kdo píší, překládají, ilustrují a podobně – ať nám to jde od ruky!

Co se mně týče, stačilo by mi potkat fajn holku, se kterou bych si rozuměl. :-)

(…tohle už je mimo záznam, doufám...?)

 

Není :-)) ale děkujeme za upřímnost a rozhovor!

Odkaz na koupi knihy Dokud nás smrt nerozdělí: https://www.seqoy.cz/index.php?zobraz=detail&ref=moto&id=32457



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních či slavných osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku JsmeUspesni.cz.


Líbil se vám článek? Šiřte nás dále!