Před devadesáti lety zemřel Henry Rider Haggard

Před devadesáti lety zemřel Henry Rider Haggard
13.08.2015

Je dnes dětmi zapomenut. Nebo aspoň u nás. Škoda. A chyba. Jeho nevídanou, neopakovatelnou představivost a bezbřehou schopnost poutavě vyprávět bychom potřebovali. Určitě. Ano, přišli po jím vysekané cestě jiní, ale to on ustavil žánr fantasy. Pán prstenů by vypadala jinak, kdyby nebylo tří Haggardových naprosto úžasných románů Doly krále Šalamouna, Allan Quatermain a Ona.

Právě Pán prstenů se Dolům krále Šalamouna vnitřní strukturou až podivuhodně podobá, tak jako i svou atmosférou. Sir Henry Rider Haggard (1856-1925) však zrovna tak ovlivnil duchovního otce Narnie C. S. Lewise a měl stejně jako Rudyard Kipling zásadní vliv na autora Tarzana, Edgara Rice Burroughse. A koneckonců i na Roberta Ervina Howarda a jeho Conana. U nás obdivovali Haggarda kupříkladu Váchal či spisovatel Jiří Jobánek (1923-2002), jenž napsal: V oblasti fantazie je to samozřejmě klíčový autor, který se nestal světovým jen následkem vlastní nadprodukce, ale zase se stal velice bohatým.


Jobánek jako hoch Haggarda hltal a velice ho miloval. Jiný, mladší znalec Mistrova díla Jan Frolík pak upozorňuje ve sborníku Poutník 39/1992 na román Ludvíka Součka Případ jantarové komnaty (1970) a rovnou viní krále české sci-fi z plagiátu. Právem?

Jak to uchopíte. A srovnejme sekvenci z Jantarové komnaty s pasáží z Haggarda! Nejen podle mého názoru se nejedná o víc než o regulérní výpůjčku. Právě ve fantaskní literatuře navíc vcelku obvyklou, a dokonce mi připadá, že tu jde o Součkovu vážnou úklonu slavnému Britovi.

 

„Souček byl samozřejmě plagiátor bez bázně a svědomí,“ píše ovšem Jan Frolík. „Drzost mu rozhodně nechyběla.“ Sám nenacházím na stránkách Jantarové komnatě nic kradeného, anebo tedy s výjimkou destičky z temně sopečného skla, obsidiánu. U Součka ji našli v pancéřové schránce uvnitř sklepů, hluboko pod německým zámkem, a na starodávném pergamenu položeném vedle stálo:

Tato památka je velmi tajemné a podivuhodné dílo, které moji předkové před časem přinesli z Armoriky(sic), Malé Británie, a jistý svatý kněz mému otci stále připomínal, aby destičku úplně zničil, protože ji stvořil Satan, a to způsobem ďábelským. I proto ji otec vzal a rozbil vedví. Ale já, John de Vincey, jsem obě části zase zcelil.


Text lze najít, to je fakt, i ve slavném Haggardově románu Ona (1887), ale myslím, že tu Souček - v rámci svého vlastního fikčního světa - nenaznačuje o nic víc než to, že jeho i Haggardovi hrdinové náhodou natrefili na tentýž artefakt. A kdepak. Ladné základy, které Haggard vysnil, jsou i pevné. Až příliš, než aby nebylo fér zdvíhat nad nimi zdi modernějších paláců. Souček tak jednal. Vzpomínal na svou četbu a psal. A Haggarda, pravda, pravidelně nacházíme i ve vzpomínkách většiny anglosaských spisovatelů. Nebojí se k němu přiznat a bývají to řádky přetékající dojetím. Velicí mistři per, do kterých bychom to neřekli, se pojednou rozplývají a měknou nad mladickou četbou, až nám může posléze připadat, že Haggard ovlivnil každého. „Překonal obecné povědomí o sobě samotném,“ formuloval to český badatel Josef Sanitrák (nar. 1960) ve třetím svazku Dějin české mystiky.


A Haggard? Spatřil světlo reálného světa poblíž Norfolku jako osmé z deseti dětí advokáta a statkáře. Matka se věnovala psaní. Jako dítě byl považován za blázna, se zdarem však absolvoval soukromé gymnázium a jako devatenáctiletý se ocitá v Jižní Africe co tajemník guvernéra státu Natal, který byl přítelem jeho otce a bratrem Bulwera-Lyttona, autora Posledních dní Pompejí. Haggard se taky snažil pracovat pro zvláštního britského komisaře v Transvaalu a získal pozici sekretáře u zdejšího Nejvyššího soudu (1878). Prožil intenzivní vztah s černoškou a zkusil štěstí na pštrosí farmě. To s jistou Marianou Margitsonovou. Ji si ve svých třiadvaceti i vezl zpátky do Anglie, kde se vzali.

 

Do roku 1884 studoval práva, ale praxi se nikdy nevěnoval. Radši zkoušel psát knihy o politické situaci v Jižní Africe. Prvá vyšla roku 1882.

 

Byl stár osmadvacet jar, když vydal i román Úsvit (1884), ale dílo nezabralo. Rok nato následovala Hlava čarodějky (1885), ale ani ta neupoutala. Třeba i Stevensonův Ostrov pokladů (1883) ji zastiňoval. I Haggardův bratr byl spisovatelem a jednoho dne prohodil: „Nedokážeš asi napsat nikdy nic tak dobrého jako Ostrov pokladů."

 

„Oč, že ano. Vsadíme se?"

 

Plácli si. O pět šilinků. Uplynulo šest týdnů a vznikly Doly krále Šalamouna (1885), jedna z prvých vlaštovek subžánru Ztracená rasa, vynalezeného už zmíněným lordem Lyttonem.

Jsou Doly krále Šalamouna opravdu tak úžasné? Těžko je hodnotit. Psány jsou kostrbatě, avšak vypravěčstvím a námětem uvedly v nadšení zvlášť americké čtenáře. I jedenáctiletý Burroughs je shltl na posezení a napodobitelé se rojili. Američan John De Morgan vydal roku 1887 epigonskou prózu Poklady krále Šalamouna a toto následování Haggarda už nikdy neskončilo.

 

V okamžiku, kdy se vtěloval do hlavního hrdiny Dolů, ovšem ještě mág naprosto netušil, že právě vytvořil supermana a budoucího hrdina dvacítky svých prací. I dal mu jméno Allan Quatermain, udělal ho legendárním lovcem a dobrodruhem a Allan zůstává jednou z nejikoničtějších figur dobrodružného žánru, která inspirovala nejen Indiana Jonese. Sice zemřel už roku 1887 (v knize, která nese jeho jméno), ale byl to až příliš cenný chlapík, tak jej Haggard postavil zpátky na nohy. Ne ovšem tak, jako to udělal Conan Doyle s Holmesem, takže později psané romány s Allanem se vždycky odehrávají už před tím úmrtním.

 

I druhá z nejslavnějších haggardovek Ona (1887) je kniha „vskutku pozoruhodně dobrá,“ slovy H. P. Lovecrafta, a titulní africká královna bílé pleti Ayesha se jednou provždy stala ideálním symbolem ženské nezávislosti, který Carl Gustav označil za archetyp. Sám Haggard vymyslil tři pokračování tohoto napadnutého, fascinujícího příběhu, a chrlil i mnohé jiné knihy, až svůj talent rozmělnil. Bohužel. Ale několik jeho děl za to stojí a navíc opakovaně razil cesty. Už roku 1888 navštívil Island a tamní mýty ho tak prodchly, až je dnes považován i za osnovatele ještě i dalšího subžánru hrdinské fantasy Meč a magie. Díky jediné knize jménem Erik Jasnooký (1891).

Roku 1891 zemřel Haggardovi syn a on později neúspěšně kandidoval do parlamentu. Jinak však nepotkával očividné prohry. Počátkem dvacátého století i důkladně procestoval Anglii a roku 1905 ho vláda poslala do Ameriky jako zpravodaje o stavu armády spásy. Byl také pasován na odborníka na koloniální migraci a díky tomu cestoval i později. Začal rovněž psát odborné práce o zemědělství a byl za ně pasován na rytíře (1912). Do šlechtického stavu byl Haggard definitivně povýšen roku 1921. A jeho povaha? A jeho zvyky?

 

Bezesporu byl fatalista, okultista, spiritista i člen řady tajných společností, a čtete-li jeho romány, někteří jeho trpící, strádající hrdinové vám mohou splývat. Ale neměli by. Každý ztělesňuje nějakou lidskou vlastnost nebo sílu, některou ze složek všelidského já, a tak to cítil a chápal i nejpracovitější z překladatelů Haggarda do češtiny Karel Weinfurter (1867-1942).

 

HRH byl, jak řečeno, mimořádně inspirativní osobností a jeho úžasná představivost sice je „poněkud“ groteskního rázu, ale bezesporu dotáhl k mistrovství právě příběhy ztracených enkláv, zmizelých ras, pohřbených říší, „vypařených“ civilizací a zapomenutých národů. Bylo to jeho pravé téma a uchopil je po svém. Vedl k dokonalosti. A to s bravurou, již i velký E. R. Burroughs už jen potvořil.

Háček tu, pravda, byl. Někdy líčí až bohorovně poměry v nějaké té „tajemné“ enklávě – a hle, jen deset let nato bylo stejné území čilými Brity prozkoumáno a realita neodpovídala.

Ale co má být? Nechtěl být prorokem, ani nebyl jasnovidcem, a fantasy je ostatně žánr touhy uvězněné v srdci. I díky Haggardovi tenkrát ten žánr přímo toužil po nalezení čehosi, co lidstvu mizelo skrz prsty, a zatímco Mistr snil a psal, svět přestával být čarovný. Náhle se stal procestovaným, zmapovaným a pro mnohé bez kouzla. „Náš malý, prochozený svět," psal o tom i sám Haggard už roku 1894!

 

Jak chápal své romány? Určitě jako „poslední pozitivní hradbu proti moderní době". A disponovaly mnoha klady. Jak skvěle třeba Haggard umí líčit boj. Pro jeho příběhy je typický i motiv stěhování duší a prokletých lásek, putujících napříč staletími. A přece uměl být ten snílek i zdatným obchodníkem a stal se prvým autorem pulp fiction. Jeho poutavé, byť stále palčivější jehlou šité romány vycházely počínaje rokem 1905 vždy nejprve na pokračování v časopisech.

Povahou byl přesto melancholik i pesimista, kterému byl „svět peklem“, jak to aspoň formuluje Graham Greene, a sice se jednalo o upřímného křesťana, ale skutečně byl i hluboce mysticky založen.

Paradoxem jeho osobnosti však je i to, že až překvapivě málo četl. V dětství snad jen Robinsona, Mušketýry a Pohádky tisíce a jedné noci. Méně však u něj vygenerovalo víc.

Byl géniem, ale literární historik Leon Kellner na něm nachází ve své Anglické literatuře nejnovější doby i nedostatky. Dle něj je Haggard pouhým „imputátorem nevyčerpatelného zájmu o mamon a leda karikaturou Stevensona... Odkoukal všechny Stevensonovy dovednosti,“ míní Kellner, „a tisíckrát je zhrubil. Převzal od něj doslova vše,“ pokračuje. „Ich formu, bezdeché napětí, překotné dění, nemilosrdné řeže, hry s tajemnou vědou a alegorií... a měl s tím i Stevensonův úspěch. Jen ze Stevensonova umění není znát nic.“

Je to pravda? Kdo ví. Rudyard Kipling ovšem prohlásil i při svých dost odlišných názorech na kolonialismus, že se určitě „ještě nikdy nevyskytl vypravěč s tak nepřekonatelnou fantazií, jakou má Henry Rider Haggard“.

 

„Tím nejoblíbenějším románem mého dětství přirozeně byly Doly krále Šalamouna,“ přiznává zmíněný Graham Greene. „V naší paměti vytvořil obrazy, které ani po desetiletích nevymizí.“ A je to pravda. Onu sázku s bratrem Haggard vyhrál. Doly krále Šalamouna se staly přes noc neuvěřitelným bestsellerem a některé z příčin toho osvětlují dnes poutavé eseje od Henry Millera (1952) či právě Grahama Greena (1951). A jisté je i jedno. Už sto let před Stevenem Spielbergem si Haggard šalamounsky povšiml magické extáze, do níž většinu lidí přiváděly i jen zmínky o archeologii, o hledání pokladů a o vykopávkách. Využil to a archeology povýšil. I jimi udělal nás, čtenáře. Hm. A co ještě k tomu odkrýt i nezbádané dějiny? napadlo ho.

„Existovaly vyspělé civilizace, které zanikly," píše i dnes aktuálně. „Ty zániky se opakují, co stojí světem svět, pády říší jsou přirozené a není třeba násilí. Každá civilizace zanikne sama a v rámci přirozeného procesu. Sešlostí věkem. I ta naše,“ dodává, „vyrostla z barbarské půdy jako strom, a pokud se mě týká, věřím, že do stejné půdy padne jako onen strom. Dřív anebo později. A jako se tam skácely už civilizace egyptská, řecká, římská a spousta dalších, o kterých dnes ani už nic nevíme."

 

Mýlil se? Kdo ví. „Říše se rozhodně pomalu hroutí. A to bez výjimek,“ mínil i Oscar Wilde, respektive jeho Dorian Gray. A Haggard? Disponoval rozhodně mocnou vizí, uměl mezi řádky mistrně vyvolat děs, jak postřehl i zmíněný král hororu Lovecraft, dokázal šokovat a v románu Ona dokonce „vynalezl“ náboženskou popravu do běla rozžhavenou nádobou z litiny vsazenou na hlavu. Tzv. hot-potting. A přece stejně věrohodně vypráví o lásce, a přece. Ona je přece prvořadě příběh nejsilnější vášně a Ayesha zůstává tak silným symbolem smyslnosti, že se bez ní vedle Junga neobešel ani Sigmund Freud.

Kořeny působivosti Haggardových děl přitom tkví i v ďábelské moci kontrastů mezi typicky britskou zdrženlivostí a právě oním žhnutím lásky, a když (roku 1965) ztvárnil ve filmu majora Horace Hollyho pověstně odtažitý herec Peter Cushing, nešlo najít vhodnější obsazení.

Velký mág Haggard zemřel 14. 5. 1925; je tomu už devadesát let. Byl to on, kdo vyvolal zájem o ztracené civilizace a ovlivnil dokonce legendárního plukovník Percy Harrisona Fawcetta, když mu věnoval dvacet pět centimetrů vysokou sošku z černého kamene a s vyrytými symboly. „Je z Brazílie,“ podotkl Haggard a Fawcett roku 1925 beze stopy a navždy zmizel na plošině Mato Grosso i se svým synem a jeho přítelem. Oba hrdinové džungle tak odešli ve stejném roce. Kam? Třeba se to jednou dovíme, i kdyby posmrtný život neexistoval, ale důležitější podle mého stejně zůstanou postavy jejich knih.

Od Vernových se přitom liší Haggardovy figury tím, že se jim až nestřízlivě jedná o čisté „dobrodružství pro dobrodružství“, což Jan Frolík dokumentuje větou vyňatou přímo z Haggardova románu. A jde o esencí oné myšlenky, když kapitán Good říká: Pojďme až tam k hoře Kenija a na jiná místa s nevyslovitelnými jmény a hledejme bílý národ, který neexistuje.


A mimochodem, nepsal u nás podobně Foglar, který Haggarda v dětství také čítal?

 

Opět cituji: Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují. Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných?  Ivo Fencl



Kam dál?

Přečtěte si další články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty, celebrity a hledáte články o inspirativních či známých osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku JsmeUspesni.cz.