Na svět se dere už třetí antologie z edice HorrorCon!
Třináct znepokojivých a temných příběhů různých žánrů
Třináct znepokojivých a temných příběhů různých žánrů, začínající i zavedení autoři – např. Jiří Walker Procházka, Ivo Fencl či Jana Dvořáčková, třináct ilustrací talentovaných výtvarníků a povedená obálka Miroslava Buly. To vše v jedné knize do kapsy či kabelky už tento podzim! Vanili u toho samozřejmě nebude chybět, a to nejen pro to, že jednou z editorek je naše redaktorka Kristina.
Anotace knihy:
„Dokud nás smrt nerozdělí“ aneb balady o nerozlučnosti.
Třináct českých a slovenských undergroundových autorů udeřilo potřetí a přináší vám třináct znepokojivých příběhů z křižovatky světů a žánrů. Jejich hrdiny jsou psychopati, nadpřirozená monstra i běžní smrtelníci, důležitou roli mají posedlosti, šílenství, vražedné tendence, odvaha či láska.
Ale prim, ten hraje vždy zubatá s kosou. A možná bude právě ona tou hrdinkou, které budete fandit.
Info o knize:
Sestavili: Kristina Haidingerová a Vratislav Trefil
Povídkou přispěli: Petr Boček, Roman Bílek, Jiří Walker Procházka, Katarína Soyka, Jiří Šedý, Ondřej Kocáb, Ivan Kučera, Jakub Kadera, Ivo Fencl, Anna Šochová, Lenona Štiblaríková, Tomáš Marton, Jana Dvořáčková
Ilustrovali: Eliška Císařová, Tereza Némethová, Tereza Alešová, Danica Pružincová, Nelly Pařízková, Jiří Dvorský, Eva Mária Ondová, Jakub Kadera, Zdeněk Svoboda, Anna Korbelová, Erdir Oh, Jitka Vondrová, Kristina Haidingerová
Vydá: Netopejr, 2019
O editorce:
Kristina Haidingerová je autorkou řady povídek, horrorových románů Ti nepohřbení a Děti Raumy a erotického dramatu Richardovy živé hračky. Věnuje se také ilustraci, redaktorství a propagaci horroru jako samostatného žánru. V roce 2016 zorganizovala první HorrorCon a o rok později zavedla jeho literární edici.
V edici HorrorCon dosud vyšlo: Ve špatný čas na špatném místě (2017), Může se to stát i vám (2018).
https://horrorcon.cz/edice-horrorcon/
Ukázky: Roman Bílek – Švábi v břiše „
Když jsme byly malé, byly jsme nerozlučné. Pořád spolu. Dvě duše, jedno tělo. Žádné jiné přátele jsme neměly. Všichni se na nás dívali skrz prsty. Štítili se nás. Ale co… vystačily jsme si samy! Kam šla jedna, šla i druhá. Věčně pospolu. Dny, týdny, měsíce, roky... Jen my dvě.“„Do školy jste nechodily?“ zeptal se.
„Zprvu vůbec. Otec najal domácí učitelku, paní Watsonovou. Ta se nám věnovala. Naučila nás mnohému. Myslím, že nás měla ráda. To, čemu nás učila, bylo vždy poutavé a barvité. Pokaždé jsem se těšila na dopolední výuku. Když nám bylo šestnáct, zemřela. Bylo to strašné! Jednou, během hodiny historie, se začala dusit. Z úst jí tekly chuchvalce hustých mléčných slin. Její tvář zrudla; začala modrat. Převrhla konvici a šálky s čajem a upadla pod stůl. Nejhorší byly ty vytřeštěné oči plné slz. Dodnes se mi o tom zdá. Byla jsem v šoku. Nebyly jsme schopné nic udělat, jen volat o pomoc. Vzburcovala jsem celý dům, ale už bylo pozdě. Skonala nám přímo před očima. Za pár dní nás otec poslal na internát. Měla jsem pocit, že jsme se rodičům nějak zprotivily. Že jsme udělaly něco špatně. Jako by se na nás už nemohli dívat. Nikdy nás nezahrnovali vroucí láskou, ale po smrti paní Watsonové jsem z nich cítila zvláštní chlad.“
„Byl pro vás internát velkou změnou? Jaké to tam bylo?“ pronesl, aniž by vzhlédl od svých papírů.
„Otřesné! Všichni nás považovali za cirkusovou atrakci. Byly tam samé děti z dobrých rodin. Na veřejnosti se k nám chovali uctivě. Byť s velkým odstupem. Ale jen co vychovatelé a učitelé zmizeli za roh, nastalo peklo. Nadávky, posměch, výhružky, násilí. Nenechali si ujít jedinou příležitost, jak nás zostudit. Byly jsme vyděděnkyněmi. Štvanou zvěří. Nezvládala jsem to. Po nocích jsem plakala, propadala depresím.“
„Jak to snášela vaše sestra?“
„Clarice byla zlatíčko. Vždy se mě zastávala. Bez ní bych to tam určitě nepřežila! Byla ta silnější, odvážnější. Zatímco já před ostatními brečela jako malé dítě, ona nikdy. Nechtěla se o tom bavit, ale cítila jsem, jak to v ní vře. Myslím, že mě považovala za slabocha.
Když byla příležitost, spolužáci na nás pořádali hony. Jednou nás štvali přes celý školní pozemek. Házeli na nás kameny. Kupředu nás popoháněli kopanci a klacky. Fanaticky u toho hulákali. Byla to pro ně ohromná zábava. Nakonec nás zahnali až k jezeru. Stály jsme na molu a oni nás stále pošťuchovali. Dál a dál. Až k okraji. Křičely jsme, že neumíme plavat. Ale bylo jim to jedno. Vpředu stálo těch pět nejhorších. Zbytek je povzbuzoval, smál se. Nikdy jsem se nebála tak jako tenkrát. Ještě teď v uších slyším to skandování: Utopíme zrůdy! Utopíme zrůdy! U-TO-PÍ-ME! U-TO-PÍ-ME! Pak nás ten nejhorší z nich strčil.“
Anna Šochová – Něco mi dlužíš
"Evi, jsi to ty?"
Lekla se jak blázen. Ten Tomáš je vůl, takhle jí bafnout za zády! Srdce bušilo, i když nebylo, proč. Jenom ho nečekala, nevěděla, že by se už vrátil. Jinak je právě Tom v pohodě, a kdyby tu měl auto, riskla by se svezením i drby po vsi.
"Tome, kde jsi? V tomhle mlíku vůbec nejsi vidět."
"Za tebou, taky jdu domů."
"A že pěšky? Hele, kdyžtak pojď se mnou lesem, ušetříš skoro kilák. Já už sotva motám nohama."
Stála a marně se snažila zahlédnout známou Tomášovu štíhlou postavu. Hlavně, že už není sama. Možná má nervy po týdnu nočních, když se lesa dneska docela trapně děsí.
"Tak jdeme," řekl vedle ní. Než se otočila zpátky, nějak ji obešel. Rozeznala povědomý stín vpředu. Blbinky, to bylo vždycky jeho. Divně huhlá, ale třeba mu je hůř rozumět právě kvůli mlze. Ta přece zvuky polyká.
"Ty, Tome? Říkalo se, žes vzal Máře roha. Vyváděla, že jsi nezvěstnej, ale nikdo jí nevěřil. Já teda vím, že před tebou aby ženský zdrhaly na stromy, ale mezi námi: fakt jsi kvůli nějaký ženský tak šíleně zblbnul, až ses vykašlal i na firmu?"
Neměl chuť jí odpovědět, což se dalo čekat. Eva se odmlčela, protože ji do nosu praštil tak příšerný puch, že zalapala po dechu. Něco tu hnije. A je toho pořádnej flák, možná chcíplá srna nebo tak něco. Nebo šlápla do rozježděný mršiny? To by mohlo být, zírá přece pořád na Tomáše a pozor nedává. I když má dojem, že do měkkého nikde nešlápla, ještě šlapou po asfaltu.
"Počkej, musím kouknout na podrážku."
Tomáš se zastavil, Eva opřela o strom a zkontrolovala obě boty. Dobrý, oddechla si. Puch zesílil. Rozhlédla se, mimo Tomáše nic. V tomhle počasí se přitom skoro žádné smrady nešíří. Než mrak padne, to jo, to se plazí smrad ze žumpy, jako kdyby měl všechno udusit, ale přímo v mraku už ne. Další vlna puchu zavibrovala Eviným žaludkem.
"Něco tu smrdí, že bych se poblila," informovala Tomáše.
"Proto jdu domů," ustoupil o krok, váhavě se pokusil o vysvětlení: "Spadnul jsem do smetiště. Byl to fakt hnůj."
"Ty tvoje avantýry tě jednou přivedou do hrobu," chytl Evu záchvat poučování. Kdyby páchnul jen o půlku míň, válela by se tu smíchy. Plejboj Tom konečně narazil?! Přišla kosa na kámen, někdo mu srazil hřebínek. Kdoví, jestli to bylo smetiště, spíš ho protáhli žumpou... Ne, je to fakt mnohem hustší.
"Ty, těžkej vesnickej frajer, a smrdíš jak stoletá mrtvola?! Úžasný. Kterej borec to dokázal?"
Zachrčel, ale docela se to podobalo smíchu. Evu napadlo, že by se mohl umýt u nich v kůlně. Do baráku se tohle vpustit nedá, to musí Tomáš pochopit. Navíc on osobně v žádném případě. Ach jo. Něco na převlečení mu taky dá. Možná i rumajzla na zahřátí donese, než se táta probudí a naseká z něj deset malých do školky. Je to jeho oblíbená vzpomínka i životní sen. Pořád Toma nemůže ani cejtit.
Teď by ho potěšilo, jak mu Eva dává upřímně za pravdu. Jo, to je už doba... Když s Tomem začali chodit, počíhal si, vlítnul mezi ně a Tomáše seřezal jak malýho parchanta. Obrečela to, jasně, ale uznala, že pud sebezáchovy přečíslí zamilovanost. Eva znala tátův řemen důvěrně, takže hochovi odpustila, když se víckrát neukázal. Potom přišel Vlasta. Taky se chytnul podnikání a na chvíli točil slušný peníze. Eva sice nevěděla, jak přesně slušný, ale když zatáhnul útratu i za půl bordelu, bylo jich určitě dost.
Vloni se tátův řemen zase hodil, když jeho oblíbený zeť prohrál v kasinu poslední korunu. Dluhy zkusil zaplácnout "akcemi", ale jeho pašování bylo dost zoufalý. Ještě, než ho chytli, přijel k nim táta a vyřídil věc chlapsky. Eva musela domů a zažádalo se o rozvod.
"Stejně jsi blbej, nechat Mářu samotnou se dvěma děckama. Firmu táhne úplně vyšťavená, jste před krachem."
"Mají přece pojistku."
Byl trochu blíž, ale ještě se dalo dejchat. Ukročila stranou a zkoušela udržet přežitelnou vzdálenost.
"Jsi blbej? Kterej vůl by pojistil, že zdrhneš od rodiny?"
"Dělá se na tom."
Jasně, je to stejnej idiot jako Evin bejvalej. Těchhle sebevědomých frajerů znala Eva desítky. Mávla rukou, na poslední časy s Vlastou a tyhle kecy se jí nechtělo vzpomínat ani náhodou. Jak říkají ženský v práci, tady prostě normální chlapi nejsou. Mimo těch, co je drahý polovičky pečlivě drží u huby. Jenže ti jsou nejvejš na koukání. Ach jo.
"Pořád jsi hezká ženská, Evíku."
Blížil se, ale určitě nezahlédl, jak vyvrátila oči. Bóže! Smrdí jak hovno v žumpě a jdou na něj milostný touhy?! Takhle se vrací? Eva krátce popřemýšlela, zda je lepší vzít roha nebo ho něčím praštit. Kabelkou nemůže, je moc fórová. Přece ji nerozmlátí o chlapa? Taková škoda. Sakra, on to myslí vážně!
"Dlužíš mi to, jediná jsi mi nedala..."
Uhnula mu pod rukama, fikla to vlevo do nízkých smrčků. Věděla, kam šlápnout, kde skočit, znala to tady nazpaměť. I s bordelem, zapadlým do jehličí. Ještěže si kabelku už na silnici natáhla přes rameno jak pošťák, ruce potřebuje volné. Prosmykne se kolem bříz a ve starém lese...
Vyjekla, zase stál před ní.
Kam dál?
Přečtěte si další zajímavosti, originální články a objevte zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.