banner
banner

Ludvík Souček, někdejší jednička české sci-fi

Ludvík Souček, někdejší jednička české sci-fi
19.11.2014
Ludvík Souček, někdejší jednička české sci-fi

Motto 1: Člověk zklamaný láskou někdy svou zmarněnou energii upne k cíli tou druhou půlí mozku, která patří intelektu. Anonym
Motto 2: Po dvou dalších půldeci se malíř stává snílkem,
na zahradu přistál talíř a Marťan s tykadýlkem,
strká nosík do hlíny, on pozoruje broučka,
odpusťme to malíři, že v mládí hltal Součka.
Karel Plíhal

Spisovatel Ludvík Souček (1926-1978) byl mimořádně nadaný stylista s fenomenální pamětí, sběratel „velkých otazníků“ i mystifikátor, který trochu paradoxně otazníky sám vytvářel.

Ačkoli fakticky „šel“ s někdejším režimem, až nutkavě se souběžně stavěl proti skoro všemu a se zájmem provokoval. „Máte nějaký názor? Tak já jsem proti,“ formuloval jeho postoj jejo nástupce Ondřej Neff. Vzdorný rytíř, nazývá Součka a napsal o něm román Tušení podrazu (2007, dotisk 2008). Jako o dr. Soukovi píše Neff o Součkovi i v knize Jádro pudla a udělal ho také hrdinou povídky. Legendární zubní lékař si to zaslouží. Dokázal se stát zřejmě nejvýznamnějším naším autorem science fiction, přitom však stvořil i kvalitní sérii detektivek s Martinem Andělem, českým Neroto Wolfem, a desítky svazků non-fiction na bezpočet témat. Ústředním ze Součkových námětů sice bylo zpočátku fotografování, ale zajímalo ho zrovna tak letectví či námořní utkání Merrimacu s Monitorem během války Severu s Jihem. Však byl také důstojník. Už zůstane legendou.

 

Souček byl synem knihkupce a ctitel všelikých antikvárních kuriozit. Za války se ocitl v Kuratoriu pro výchovu mládeže, pak byl i totálně nasazen a v květnu 1945 raněn. Ale vyznamenání odmítl.

 

Po válce vystudoval medicínu, vstoupil do armády a jeho práce v Komisi pro příměří v Koreji se později stala podnětem k senzačním dohadům. Byl či nebyl Souček „český Mengele“? Mučil nějaké zajatce? Nebo dokonce participoval na nějakých pokusech.

Jsou to fámy, nicméně mnohé jiné klepy zase tak lehce ze Součka nesklepete. „V padesátých procesy, ba popravy,“ tvrdí třeba historik František Dvořák.

Souček debutoval „mezi skauty“ - ve Vpředu. Roku 2000 to ukázkou jeho povídky doložil i knižní výbor z toho časopisu Třináct nožů z Jamboree. Byl celoživotně posedlý četbou a jeho paměť vstřebávala informace fenomenálně. Obé vrostlo v jeho další posedlost: psaní.

 

Až do roku 1964 nicméně pracoval v nemocnici, načež na Ministerstvu obrany řídil kulturu. Jako podplukovník to dotáhl až do ÚV KSČ, nicméně roku 1968 se špryclíky kariéry prohnuly. Padaje shodil ve stresu dvacet kilo a jeho psychika se dotkla dna. Na druhé straně není sporu, že si nemusel stěžovat. Stal se šéfem zpravodajství v armádním filmu a televizním moderátorem. Ano, opět byl odejit, ale uchytil se jako redaktor Albatrosu. Politické problémy překonal a osobně bych dokonce řekl, že mu někdejší systém seděl. Ne jako ulitý, ale Souček prostě nebyl včerejší, uměl našlapovat mezi vejci a dolovat ze svých postů maxima. Z dnešního hlediska by dokonce bylo možné diskutovat o tom, nakolik třeba zneužíval pracovní dobu k soukromým zájmům, a účel u něj často světil prostředky.

 

Oč geniálněji by fungoval v prostředí svobody knižního trhu a v informačním boom dneška, který by mu fakticky konkuroval, se lze jen dohadovat. Takto ze sebe stvořil fenomén.

Od mládí zaujatě fotografoval a ještě lépe o tomto uměl psát, ba přenášet na univerzitě. I to má společné s Neffem, který se, ač je racionalista, prý dokonce jeden čas cítil jakýmsi Součkovým částečným vtělením. Bytelná bytost lékaře-fantasty jako by byla navrstvena hned několika bytostí a nevedl tudíž jen jediný život, nýbrž jich paralelně prožíval několik. Neprožíval je ale jako stroj a mechanicky, byť byl workoholik. Jako citlivec také disponoval pro každé z mnoha svých zakuklení samostatným srdcem, i vedl paralelní životy v celé řadě světů, které se nemusely vůbec nikde prolínat. Šlo o svět lékařů, svět vědy, svět fotografie, svět malířů, svět spisovatelů non fiction, svět beletristů, svět sběratelů, čtenářů a antikvářů, ale třeba i svět hudebníků... Souček byl mnoho lidí zároveň. Snad i proto ho neskolika ani šňůra infarktů, respektive srdečních příhod, ale staly se důvodem, aby se posléze předčasně odebral do důchodu.

 

Ten dlouho neužil. Ale ještě před smrtí stačil třeba s Milanem Švihálkem natočit působivý šestidílný televizní seriál Od zmizelého diplomata k jiným vesmírům (1978), který byl tenkrát záměrně uveden ve značně pozdních hodinách a jen jedinou. Pojí se k němu zvláštní souhra okolností a poté, co se odebral na věčnost již druhý z jeho protagonistů, Souček prý prorocky poznamenal: „A teď jsem na řadě já.“

 

Psychiatr Josef Blažek míní, že Souček nebyl výslovně paranoik, ale neměl k tomu daleko. Kupříkladu kamarádovi-překladateli a znalci detektivky Františku Jungwirthovi se před smrtí svěřil, že je prý sledován. Následoval Součkův devátý infarkt a... smrt. Svůj konec si přitom předpověděl s chybou pouhých třiceti dní.

V sedmdesátých letech, kdy jsem dospíval, mě Souček uhranul jako mnoho lidí. Jako i mého otce (doktora filozofie), jako i mnohé mé spolužáky. Souček musel uhranout už tím, jak se vymykal. Jak zaplňoval mezery „na trhu“ a nakolik to uměl dělat poutavě. Byly to ovšem časy, které těžko srovnávat s dneškem a třeba záhadologické publikace tenkrát Souček psal (a z němčiny překládal) jako jeden z mála. Prosadil se tak na úhoru a v úhrnu vyprodukoval tolik prací, že ho Neff po právu nazývá sopkou. I navzdory té kvantitě a některým nepřesnostem v detailech tvořil přitom v takové kvalitě, že vešel rovnou do čítanek, a bez debat mu náleží titul posledního českého polyhistora. A kdybych psal fantasy, dodal bych: Součka nakonec zničily síly, které možná byly svědkem toho, co dokázal jako polyhistor v nějaké paralelní verzi dějin, kde nezemřel, nýbrž se dožil třeba i „přístupu na síť“.

Takřka v každičké knize Souček poutá „spanilými jízdami napříč obory“ a ani pověstná filmová kamera režiséra Rogera Cormana asi neuměla tak mistrovsky „uhánět po úhlopříčkách“ plátna. Ale ani idiotství hrozící některým specialistům se Součka (české obdoby Alexandra Dumase) nedotklo. Tato píšící Mississippi i dnes náleží do našich žil a stále k nám doléhají její sirény, které nechal rozeznít. Mezi jeho učně náleží i Pavel Toufar, který kdysi moderoval besedy s ním a stal se takřka jeho druhým synem.

 

Neobdivujme ale jen chodící encyklopedii s fenomenální pamětí a „lidský internet“. Měl i talent pro tušení souvislostí a jejich nalézání. Brilantně zvládal zkombinovat ty někdy zdánlivě i nejodtažitější věci a fakta v jeho knihách držela po každé rošádě. Jistě, občas stvořil i mystifikaci, co bychom ale chtěli? Právě největší mystifikátor či pábitel často generuje nejpodnětnější otázky, zrovna tací inspirují Einsteiny. A kdo v mládí hltá Součka, nebude jednou jen jen ufolog. V tom bych oponoval Karlu Plíhalovi.

 

Souček svedl vstřebávat a vstřebat ohromnou sumu faktů, načež tvoříval jako tučný pavouk siť, která však spíše bývala jemně tkaným gobelínem s nejúžasnějšími obrazci. Nelze jej, myslím, neobdivovat pro fantazii, obrazotvornost a dětskou zvídavost. „Právě jsem sehnal Burroughsovy romány o Marsu, tak jsem se hned pustil do čtení,“ svěřuje se bezelstně dětem v časopise Pionýr (1974) a stejně dobře psal o epizodě staré války (Rakve útočí) jako o mravencích (Malí rytíři velkých měst), vyznal se v houbách a Nebe plné balónů stvořil s Kamilem Lhotákem nadšen historií vzduchoplavby. Knihu na totéž téma Lehčí než vzduch však sepsal i s Karlem Vrchoveckým (von Wetzkym), a ačkoli s proklínáním a prvořadě pro peníze, zvládl i dvoudílnou encyklopedii Kdo byl kdo. I když opět s chybami, nutno dodat, a za vydatné pomoci spisovatele Jiřího Mareše, známého jako Lukáš Luhan. Obratně Souček sestavil i Obrazový opravník obecně oblíbených omylů a jeho poutaví Blázniví vynálezci zůstávají antikvární raritou. Ač nechtěl řídit žádné dopravní prostředky (a nechával se vozit právě Pavlem Toufarem anebo manželkou), kdysi sepsal i výtečně i knihu o dopravní výchově a zrovna tak živě vyprávěl o historii knihtisku. „Svedu napsat cokoli,“ ujistil by vás jako redaktora. „A mělo by se napsat také o tomhle,“ ujelo by vám a Souček by šel a napsal o tom. Erudovaně. V Otaznících nad hroby se zabývá Lincolnem i Napoleonem, Rasputinem i Draculou, ale vytvořil i divadelní hru Záhada s M a zajímal se jeden čas o maňásky. A také zabodoval jako vynikající komiksový scenárista a jeho Desetioký je v komiksu odhalen coby tvůrce sněžných mužů, neboť stačí, jak tu zvíme, pár řezů do mozku a huňatý kožich navlečený oběti, která pak funguje podobně jako zombie.

 

A příliš ranění? „Raněné Desetioký zabíjí,“ četl jsem jako dítě vystrašeně v Ohníčku. Jde ovšem o adaptaci Součkovy povídky z knihy Bratři černé planety, a pokud si díla chce někdo pošetile propojit s výše zmiňovanou Koreou a „zaživa pitvanými“ americkými zajatci, dojde nám, kde asi mohlo ležet semeniště klepů o Mengelem. Anebo snad Součkovy knihy vážně kryjí nějaké tutlané viny děsuplného charakteru? Anebo je Desetioký vskutku alter egem krutého doktora Fu-Manchu-Součka? Inu, zanechme podobných laciných šarád, a jisté je jen jedno. Materiál zužitkovaný k psaní beletrie Souček uplatňoval s úspěchem v literatuře faktu - a naopak. Jde jen o strany stejné mince. Doplňují se - a Součet uměl vědu popularizovat „po lopatě“, ale také ji uměl popularizovat formou vědeckofantastických příběhů.

 

 

 

A nenapsal jich málo. Někdy přitom působil domýšlivě, ale měl se čím pyšnit. Tvořil takřka tempem dnešních počítačů a tak trochu připomínal kybernetický organismus. Bohužel také pil a dopoval se prášky. Mozkem i tak zůstával ve střehu a střízlivý.

Další podivnou věcí tu však byly jakési mimikry. Své ženě, která mu pomáhala, prý jednou přikázal: „Všude říkej, že jsme spolu na knize pracně psali po celé měsíce.“ Ale to nebyla pravda a Souček tak jen nahazoval fasádu, jelikož svou fingovanou reportáž Cesta slepých ptáků (oficiálně nejlepší českou sci-fi všech dob) tenkrát s manželkou „spíchli“ za čtrnáct dní. Prostě ji nadiktoval a s láskou tím navázal na román Cesta do středu země, ke kterému navíc napsal doslov. Nad mapou si vyšel Islandem ve stopách Vernových hrdinů a dospěl až ke kráteru Sneffelsu. Ale jindy zas vykonal pomyslný výlet mezi holmesology a zaujatě zkonstruoval pozoruhodnou detektivku Případ baskervillského psa. Nevím, zda byl Souček nějaký nebo něčí „agent“, a vím, že v jedné své skořápce se stal i sherlockovským badatelem. A těší mě vzpomínka na besedu na sluncem ozářeném zápraží letního Šolcova statku ve Šrámkově Sobotce, kdy přírodovědec (a „král roztočů“) Karel Samšiňák uvedl vedle sebe skvělého Karla Pacnera i Ludvíka Součka. A Pacner tenkrát představoval s akribií svou fakty podloženou sci-fi Cesta na Mars (1979) a...

 

„Chňapne tam po nich něco?“ skočil mu do řeči spontánně Souček. „Ne?“ Zklamaně mávl rukou.

Kritika mu vytkla, že se takřka stejnou měrou vtěluje do veškerých svých postav, ale vícehlase vlastně zůstává ponořen sám v sobě a jednom jediném myšlenkovém řečišti. Jenže Součků bylo vskutku vícero a to oni všichni se v jeho knihách pokaždé zhostili úloh. Snad aby se ve finále aspoň na chvíli stali Součkem jediným.

Je to šest bytostí, smával se Součkovi jeho kamarád, malíř Lhoták, a právě jen pomyslná Mississippi o mnoha proudech mohla zrodit i zbrusu nového českého pátrače, totiž Martina Anděla, a Souček tou figurou rozvinul málo u nás zakořeněný ušákový typ detektivky, příběhů, kde se případy luští z pohodlného křesla v koutě čajovny. Anebo z bytu plného orchidejí, jak to uměl Nero Wolfe.

 

Pomocníci jsou však třeba a imaginární vozíčkář Martin Anděl měl to štěstí, že přátele našel v jednom redaktorovi a jeho partnerce, kterážto „mobilní“ dvojice se stávala jeho nohama a rukama, když cestovala po Praze, po naší zemi a konečně i světem, aby ověřovala to, co už Anděl vydedukoval v skrytu, a dodávala materiály k dalším dedukcím. Martin Anděl je bezpochyby Ludvík Souček sám, avšak zárodek Andělův spatříme už v dr. Holubovi z Cesty slepých ptáků. Škoda jen, že Souček stačil o té trojici napsat jen čtyři příběhy, a to dvě povídky a dva romány. Existuje nicméně minimálně i jejich páté a šesté dobrodružství. S odstupem je totiž dotvořil spisovatel Jan Jandourek, mj. pro knihu Městopis (2000).

 

Víc než těmito detektivkami jsem však byl v dětství nadšen Velkými otazníky (1967). Ale Souček probral záhad hezkou řádku i v dalších knihách a značně posedlý byl kupříkladu Atlantidou. Jeho vůbec mnohé chytalo až moc, takže se musel mírnit a některým oblastem atakujícím jeho potenciální zájem se musel programově vyhýbat. Neuměl totiž jen sklouznout po povrchu a hned věc prahl poznat hloub. Není pak divu, že tak potrefen kdekomu říkal lenochu. „Nepředstavitelně moc četl,“ vzpomíná jeho paní a Součkovu fotografickou paměť skutečně právem nazvěme sloní. Vždyť do ní snad rovnou tiskl celé stránky, sám sobě scannerem, a jedinkrát čtené nezapomínal. Otazníky pak sbíral natolik dychtivě, až za ním začaly samy chodit. „Start UFO jsme viděli z chaty,“ ujišťoval na besedě. „Se ženou." A v jeho přítomnosti mizely věci.

 

Anebo tu opět fungoval jako velký mystifikátor? Byl unikátní, ale i uzavřený a skutečně tajemný. I po letech dokázal ženu překvapit. Třeba znalostí jazyka. Už méně překvapující nám však asi přijde, že to v jeho zubařském křesle prý bolelo. Zase ovšem byl uznávaným odborníkem na tajnou schránku ve stoličce!

Souček tedy střídal psaní beletrie a non-fiction, a to může být i dvojsečná zbraň. Chtěl podtrhnout vizi? Upravil fakta. Co mu nehodilo do krámu? Vyhodil. A obvykle taky neodhaloval své výpůjčky. „Herman Melville je přiznával,“ napsal do Tvorby, ale asi se přitom šklebil. Nejste sčetlí? Nejste? Váš problém! myslil si a sám odkazy na prameny šetřil, takže třeba povídka Křišťálová koule z Lemovy knihy Sezam (1954) se až nepříjemně podobá Součkově Pevnosti bílých mravenců, a do Případu jantarové komnaty pro změnu zaklel pasáž z Haggardova románu Ona. A syžet Případ ztraceného suchoplavce má hned škálu předchůdců, ale to lze tolerovat, vždyť se jedná o tradovanou městskou legendu.

Také za Desetiokým číhá řada inspirací vč. Zíkova zapomenutého románku Orlí srdce, který vyšel za války, a jedné Meyrinkovy povídky, ale záleží na tom? I Edgar Allan Poe anebo William Shakespeare byli v tomto smyslu vykradači hrobů a zrovna tak Mark Twain, když psal příběh Tom Sawyer detektivem.

Jestliže podobné pomluvy ohledně plagování Součkovu legendu poněkud pošpiňují, legenda okolo jeho trilogie Tušení (1974, 1978, 1992) ji dělá nesmrtelnou. Za normalizace se první dvě Tušení zdála zjevením, jako i zmíněný televizní seriál (natočený dle poslední kapitoly Tušení souvislosti), a nezapomenu chvil, ve kterých ze sebe Souček sypal v televizi věty z té knížky, jako by je zrovna vymýšlel. Přitom jsme netušili, že ho vidíme naposled.

A osudný třetí díl trilogie Tušení světla? Podle jedné z verzí měl tři stastran a existoval (bohužel) v jediném výtisku, který autor všude pověrčivě vláčel (ale možná i ze strachu). Až po letech vyšlo z knihy krátké torzo Po stopách bludiček (1992), zatímco jedenáct údajných pokračování Tušení světla v Tvorbě 1976 je jen přejmenovanými sekvencemi z Tušení souvislosti.

Vzpomínám, že jsem tu záležitost už ve své povídce Tajnosti Starého Plzence (poprvé Mladý svět 16/1996) uváděl na pravou míru pomocí věty o tom, že jistá reportérka prý našla trezor s Tušením světla a se zbytky Součkova autobiografického románu Železo přichází z hvězd, nicméně se u mě jednalo samozřejmě o fikci. Jen ono Železo z hvězd existuje a jde o úvod nikdy nedopsané knihy, který končí velmi symbolicky: Nebylo nic. Jenom dvě jiskry vědomí, které putovaly neskonale daleko a cestou, kterou nelze vylíčit.

A Součkův odkaz dnešku?

1. Aspoň občas mysleme i my takříkajíc součkovsky.

2. Aspoň semo tamo si opakujme věty, které nepocházejí kupodivu z poslední stránky Tušení světla, ale z Desetiokého, a které by šlo vůči ztracenému Tušení takto inovovat:

Nedostanete mne, neboť já, text zasvěcený, jsem rukama smrtelníků nezranitelný.

Teď zmizím. Ale až se vynořím...

Znáte doktora Ludvíka Součka?

1. Jeho záhadně ztracená kniha se jmenovala

a) Tušení stínu

b) Tušení souvislosti

c) Tušení světla

2. Původním povoláním byl

a) záhadologem

b) zubařem

c) špiónem

3. Zdeněk Burian ilustroval jeho dílo

a) Velké vykřičníky

b) Velké otazníky

c) Nebeské detektivky, senzace a záhady

4. Roku 2002 vyšly poprvé knižně Součkovy komiksy

a) Barbánek a Karáskovy příhody

b) Profesor Dugan a Pavouk Nephila

c) Desetioký a Kraken

5. Přiřaď Součkovy zájmy ke knihám: vzduchoplavba, focení, mravenci...

a) Jiří Sever (1968)

b) Malí rytíři velkých měst (1968)

c) Nebe plné balónů (1969)

6. Kniha Rakve útočí (1976) je o

a) hraběti Draculovi

b) souboji Merimacu s Monitorem za války Severu proti Jihu

c) útoku zombií

7. Pokračování čtyř Součkových detektivek napsal (2000)

a) Pavel Toufar

b) Karel Pacner

c) Jan Jandourek

8. Holmesologii Souček přispěl dílem

a) Případ jantarové komnaty (1970)

b) Případ Baskervillského psa (1972)

c) Případ čerta číslo čtyři (1968)

9. Souček roku 1951 debutoval knihou

a) Hrátky kolem křižovatky

b) Cesta slepých ptáků

c) Hrajeme maňáskové divadlo

10. Z němčiny přeložil

a) Bratry černé planety (1969)

b) Vzpomínky na budoucnost (1969)

c) Jitro kouzelníků (1969)

Správné odpovědi:

1c), 2b), 3b), 4c), 5cab), 6b), 7c), 8b), 9c), 10b)

Jeden až tři body: Součkolog nejste, ale kupříkladu Součkovy sci-fi detektivky s Martinem Andělem vám něco málo říkají.

Čtyři až sedm bodů: Doktora Ludvíka Součka znáte dobře, ale nezapomínejte, že ho docela neznal nikdo.

Osm až deset bodů: Jste rozený součkolog a uspěl jste v testu.

Doporučená četba: Ondřej Neff: Literární sopka Ludvíka Součka (kapitola knihy Něco je jinak, 1981), František Novotný/Ladislav Lenk/Ludvík Souček: Po stopách bludiček (1992), Luboš Y. Koláček/Ludvík Souček: Vzpomínky na Ludvíka Součka (2008), Ondřej Neff: Tušení podrazu (2007, =román, ve kterém hraje Ludvík Souček významnou roli)

Ivo Fencl



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce nejlepší filmy ke stažení. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránky JsmeUspesni.cz.

Děkujeme, že jste navštívili stránky scifi a fantasy e-magazínu Vanili.cz. Mějte fantastický den a přijďte zas!

 

 

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit