banner
banner

Kriticky o Stmívání

Kriticky o Stmívání
15.12.2015
Kriticky o Stmívání

Ve třech bodech jsem si byla naprosto jistá. Zaprvé, Edward je upír. Zadruhé, část jeho osobnosti – a já nevěděla, jak silná je to část – žízní po mé krvi. A zatřetí, jsem do něj bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná. Isabelle Swanová, hlavní hrdinka Stmívání.

Měla jsem skvělé dětství a zvláštní bylo díky tomu, že jsem milovala čtení, prožila tisíc a jedno dobrodružství, stala se tisícem hrdinek a tisíckrát se zamilovala. Stephenie Meyerová, autorka dotyčného veledíla (nar. 1973).

 

Některé ženy žijí ve světě existujícím se Stmíváním už desátý rok. Ale my všichni v tom světě žijeme, neboť opravdu uplynulo už desetiletí od vydání prózy od Stephenie Meyerové (nar. 1973) Twiligt. Vedle poněkud diskutabilního sci-fi románu Hostitel od té doby navázala na první svazek pokračováními: Nový měsíc (2006), Zatmění (2007), Rozbřesk (2008) a Krátký druhý život Bree Tannerové (2009). To posledně jmenované přitom jen rozvinulo osudy jedné ženské postavy z třetího dílu ságy. A Stephenia Meyerová hodlala ještě vydat román Poslední slunce neboli verzi prvního Stmívání, jehož příběh je vnímán očima hrdiny Edwarda, nicméně od toho prozatím upustila a ten text či jeho část se jen vynořil na internetu.

 

Sága vyšla v mnoha jazycích v desítkách milionů výtisků, byla detailně zfilmována a jistěže existuje taky česky, tomu jistě nikdo zabraňovat nechtěl. Já sám ji zase zprvu nechtěl brát moc vážně a příliš na vědomí, nicméně jednou, cestou autem na jeden z ročníků Světa knihy, seznámil jeden kamarád mne a básníka Josefa Hrubého se svou (u něj doma mimochodem vůbec nepřiznanou) dvanáctiletou dcerou.

 

Ještě se s ní tehdy dalo smysluplně konverzovat, nicméně téma bylo z valné části dané: ze světa Stmívání zrovna totiž byla „na cucky“. Poblázněna, uhranuta, s rozbušeným srdcem rozrušena, „vyšinuta z kolejí“ jak ten Javert z Bídníků, posedlá i rozpuštěná v tyglíku věci. A naštěstí nevypuštěná. A tak jsem to pochopil. Pochopil jsem, že hovořím nikoli jen s dámou, ale taky s typickou fanynkou Stephenie Meyerové. A poprvé mi to došlo: Takže ta „zhoubná“ Američanka vyhmátla téma a obzvláště dívky podobné mé společnici na takové čekaly, anebo tedy na jeho uchopení, a aniž to tušily, čekaly jako upírky po staletí.

 

Od těch časů se také podivuji, že Sága byla sepsána teprve v jedenadvacátém století, neboť námět opravdu povlával anebo visel ve vzduchu. Roky. Jen se jaksi těšil, která rozjitřená duše se jej zhostí. A která nejlépe. A asi to musela být žena. A to velmi specifická. - Na způsobu uchopení onoho námětu také stanul fenomenální úspěch série a vždyť ona předchozí, dějinná linie tlumeně vampýřího postoje, jak bych to po anglicku nazval, se historií upíří literatury táhne již od nepaměti.

 

Oč se jedná, víte, ale zjednoduším pro začátek záležitost do mrtě. Jen tak lze totiž říct, že se tady prvořadě vychází ze sublimace sexuality. I upíři generují jistou sexu ekvivalentní energii, což jste možná tušili a dá se to předpokládat. Ale nevěnují se sexu. Oni radši sají krev. Což je taky chtíč, ale jiný. Transformovaný. A ještě jinými slovy? Třeba velmi trapná představa, že hrabě Dracula obtěžuje Jonathana Harkera i eroticky, by, myslím, jednoznačně cílila proti duchu, podstatě i všem principům vampyrismu. Nebo aspoň toho ryzího vampyrismu, jenž je následkem potlačení sexuality.

Aplikovat ovšem to celé (a ošemetné) téma hrdě do krajin dospívajících dívek?

Nabízí se to? Ano. A nabízelo se to po staletí - v dotyčné linii. Vyskytují se tudíž na oné trase i díla, anebo spíše prvky děl, v podobě předzvěstí Stmívání, ale teprve ono samo z nich nejryzejší. A nejryzejší proto, že teprve půvabná Stephenie Meyerová se věci ujala i dík šťastnému nastavení vlastní osobnosti a přízni situace v její rodině a vůbec. A ujala se jí natolik osobitě, jako by nám všem tady na Zemi podobné pojetí opravdicky a ukrutně scházelo. A co tedy nestalo?

 

Ukuchtila nový subžánr upířího příběhu a komerčně zvítězila na celé čáře. Ona kamarádova dcera od té doby už vyrostla a zklidnila se, anebo aspoň ohledně Stmívání, nicméně tenkrát byla její oddanost Bellině lásce bezvýhradná a bez debaty se jednalo o jeden z nejzářnějších příkladů vítězství moci jedné jediné spisovatele nad dítětem. Sporu přitom není o tom, že Stephenie Meyerová při psaní (anebo alespoň zpočátku) nekalkulovala. Ono jen ploše kalkulovat v téhle oblasti nestačí, jak ví každý nakladatel, a plachá Stephenie nic nevypočítávala; jen zůstala svá. A autentická. Možná tudíž ani ne úplně lidsky vyzrálá, ale o to právě jde a věřím tak, že pro základ Ságy vytěžila (asi jaksi Stevenson v případě Jekylla a Hyda) svůj sen. Sen z 2. 6. 2003, jak dodatečně přiznala.

 

Přiznává to minimálně v interview z 29. srpna 2008 a ocituji tak i slova z další její obsáhlé knihy The Twiligt Saga: The Official Illustrated Guide (2011, 530 stran), kterou do češtiny přeložila Petra Babuláková (také 2011):

„Obvykle se budím okolo čtvrté hodiny ranní. Pak zase usnu, ale právě v ranních hodinách mívám nejživější sny, které si člověk po probuzení pamatuje. Zdál se mi tehdy jeden takový. Shlížela jsem na následující scénu. Existovala louka - a všude spousta světla (sen působil velice, velice barevně). A byl tu i nádherný obrázek. Chlapec, který se třpytil právě v tom světle a hovořil s obyčejnou dívkou. Ta mu naslouchala, stejně jako já, když vyprávěl příběh o tom, jak ji touží zabít – a také jak velice ji miluje.“

 

V prvním svazku ságy z tohoto snu čerpá valná část třinácté kapitoly a dojde i na poměrně banální analogii, kterou (pro změnu) ocituji v překladu Markéty Demlové:

„Víš, jak má každý rád jiné chutě?“ začal. „Někdo má rád čokoládovou zmrzlinu a jiný dává přednost jahodové.“

Přikývla jsem.

„Promiň mi tu analogii s jídlem,“ dodal. „Nepřišel jsem na jiný způsob, jak to vysvětlit.“

Usmála jsem se. Smutně mi úsměv oplatil.

„Víš, každý člověk voní jinak; má jinou esenci. A kdybys zamkla alkoholika do místnosti plné zvětralého piva, ochotně by ho vypil. Ale kdyby chtěl, tak by, myslím, dokázal odolat. Tedy kdyby to byl alkoholik, který se dobrovolně léčí.“ Zaváhal. „Anebo řekněme, že bys do té místnosti postavila sklenici stoleté brandy, toho nejvzácnějšího, jemného koňaku – a naplnila tak místnost jeho teplým aroma. Myslíš, že tehdy by se mu podařilo odolat?“

Seděli jsme mlčky a dívali se jeden druhému do očí – snažili jsme se číst si navzájem myšlenky.

Ticho prolomil jako první.

„Možná, že to není to pravé srovnání. Možná, že odmítnutí brandy by bylo příliš snadné. Možná jsem měl z našeho alkoholika raději udělat feťáka závislého na heroinu.“

„Takže se mi tím snažíš říct, že jsem tvoje oblíbená značka heroinu?“ žertovala jsem ve snaze odlehčit náladu.

Rychle se usmál a zdálo se, že oceňuje mou snahu.

„Ano, ty jsi přesně moje značka heroinu.“

Konec citace.

Sama Stephenie Meyerová tvrdí, že také „analogie s jídlem“ k ní „přišla“ odněkud z neznáma onoho snu. A mladík?

Ten hrdina z „božsky“ osvětlené louky alias spolužák hlavní hrdinky a vypravěčky Belly? Vyznačoval se právě tím puritánským či chcete-li gentlemanským zvykem, že v dívčině přítomnosti až zuby nehty krotil svou vnitřní vášeň. A plamen. A proč?

Je upír, a to tajně. A tím, že je upír, by Belle mohl ublížit. Což nechce.

 

Nebo ani nesmí - uškodit lidské bytosti - a pouze nerad by sympatickou Belle proti její vůli transformoval nějakým svým atakem v upírku. A jak mi dáte za pravdu, je tedy očividné, že se jedná o analogii a jde o rozdíl mezi čistě romantickými kontakty a vztahem už zralejším, ba otevřeně vášnivým a zahrnujícím jistě i lásku, ale také sex. – Nicméně sága možná nabízí ještě i další symboliku, na jejíž platformě lze dotyčného Edwarda Cullena vnímat i třeba jako metaforu gaye. Načež romány postaví do kontrastu úplně bezstarostného a zábavného „vlkodlaka“ Jacoba.

 

Zvláštní ovšem je, jak se nám podobné čtení postupně bortí a transformuje, neboť autorka má právě love story mezi Belle a Jacobem za „křehčí“ a zpočátku ani nevnímanou. To Jacobův život navíc získává smysl teprve dramatickým zrozením Belliny dcery a do role potenciálního homosexuála by to tudíž možná stavělo spíše jeho. Ne?  Nevím, a podstatnější otázkou nakonec asi bude, nakolik vůbec je konzistentní celá ona psychologická logika ve vývoji dotyčných postav. Chápat ságu i jako metaforu jistě lze, v podstatě ale jde o nadinterpretaci jakéhosi „campového“ čtenáře, který se navíc nutí i do hledání jakýchkoli pozitiv a přesahů na poli kýče. A jistě: taky dramatický až hororový porod (ve čtvrté části) lze po právu vnímat jako mocnou akcentací běžných obav dívek z (dnes už přitom bezpečných) porodů, ale to je taky asi tak vše ohledně metafor a sama autorka se v tom ohledu jednodušeji vymlouvá, že se jí jednalo o jakýsi „návrat do starších časů“, ve kterých ještě rodičkám hrozila smrt. A třeba Jane Austenová podle všeho odmítla mít děti právě poté, co okolo sebe opakovaně sledovala jen samá umírání při porodech!

 

Jen dodám, že se jinak autentická Stephenie Meyerová rovněž přiznává, že měla dost velký vliv na další tři díly ságy už i její editorka. Až díky ní tak byl akcentován právě Jacob, kterému snad původně měla náležet jen jedna podstatnější kapitola, a zrovna tak opatrný nakladatel spisovatelku donutil, aby ubrala na násilí.

 

A co se tedy děje, když upíři jen málo vraždí? Inu, hlavně to, že Belle dá přednost Edwardovi. A to také proto, aby ho zachránila (jak to alespoň sama vidí). A taky že jej zachrání, Ba předělá. I vlastní obětí. A předělá jej tak, až se stane z Edwarda-pesimisty optimistou. Ba snad i dobrým manželem, kdo ví.

 

Je-li podobná transformace ale vůbec možná, se raději nehádejme, a její „psychologické“ ztvárnění nechť si už každá laskavá čtenářka (i včetně pomyslné Joriky) vyhodnotí za sebe. Nejednou ovšem bylo upozorňováno na totéž, s čím se musili poprat i filmoví adaptátoři. Sága možná i je opravdovou ságou, kdož ví, nicméně to nic nemění na určité jednoduchosti základního příběhu, která je prostě přílišná. A napětí? Ano, sice existuje, ale dost snadno mizí, jen co čtenáři dojde, kdo je kdo.

I tak ale disponuje, nutno dodat, veledílo o „prolomení Edwardovy obrany“ v českém vydání úctyhodným rozsahem jednoho tisíce devíti set šedesáti stran a jedná se tudíž o záležitost obdobně natahovanou, jako třeba kdysi Hrabě Monte Christo, byť ten se nachází na podstatně vyšší úrovni.

 

Vyrábět však z podobných textů jakékoli digesty by bylo ranou pod pás, neboť právě o oddalování (a ještě větším oddalování; u Dumase pomsty a u Meyerové jiného naplnění) tu kráčí až v první řadě.

 

A proč se právě krásná paní Meyerová stala onou kýženou branou pro nástup zbrusu nového subžánru do našeho světa? Ani to netuším, s jistotou nicméně víme, že nejde a plod či výplod ženy strádající jakoukoli objektivní samotou, alebrž právě naopak. Ve chvíli, kdy se autorce zdála ona vše údajně určivší vize, po níž se na jedno horké léto uzavřela do sebe a psala a psala, byla už devátým rokem manželkou (vdala se ve svých jedenadvaceti) a měla dokonce tři syny ve věku jeden až čtyři roky. - K tomu i pět vlastních sourozenců, manžela, jehož taky znala od dětství, a neskutečné množství dalších příbuzných, jejichž počet se zřejmě přibližuje stovce. Nu, a vidíte. Přesto či právě proto tíhne ona dáma k uzavírání se „do vakua“, jak to sama nazývá, a formou denního snění uniká do vlastních světů, což prý začalo již velice dávno. V letech sedmdesátých.

Už od dětství si v duchu takřka stále vymýšlela příběhy, ale nejen to. Ani je nezapomínala, vracela se do nich dovnitř jako do pokojů a opakovaně i jako do reálných krajin a postupně je prý dokonce vylepšovala. Stala se také zanícenou čtenářkou literatury schopnou do knížky nakukovat takřka v jakékoli situaci a vždy prostě potřebovala mít svůj paralelní svět. Vícekrát ji ocenili také za výtvarný talent, nicméně teprve psaní jí, zdá se, otevřelo oči tím, že jí je zavřelo. Teprve psaní Meyerové umožnilo, aby se „věci děly přesně tak, jak je vidí v hlavě“.

 

Jak sama tvrdí, už před třicítkou pátrala po způsobech, jak se tvořivě vyjádřit, ale nic jí nikdy nestačilo. Teprve psaní ano. A Stmívání pro ni tedy znamenalo „prolomení hráze“.

 

Jeho první verzi přitom působivěji nazvala Forks podle reálného místa v hlubokých lesích na západě USA a až při pobřeží Pacifiku a dodám už jen, že se díky svým bestsellerům ocitla až v padesátce nejvlivnějších lidí světa, tedy aspoň podle časopisu Time, a Oficiální ilustrovaný průvodce obsahuje i další čtyři původně vyškrtnuté sekvence ságy.

 

Pro někoho asi překvapivě v Průvodci narazíme i na tzv. playlisty, kam spisovatelka vybrala písně „zapadající“ přesně podle jejího vlastního cítění do různých momentů série. Navíc mají mít pokaždé i význam pro účinkující postavy a s výjimkami prý ty skladby „slyšíme z Belliny perspektivy“. Jedná se o věci od Radiohead, Coldplay, Linkin Park, Dido, Cranberries, Foo Fighters, Blue October, Vertical Horizont, U2, Alanis Morissette, Billy Idola, Beach Boys, Aerosmith, R. E. M. či Simona a Garfunkela. - A jde tedy o další z populárních stránek ságy. Existuje tu však zrovna tak vějička pro intelektuály a dle ní jsou jednotlivé části série (tak, jak následují) založeny na klasických dílech Pýcha a předsudek, Romeo a Julie, Na větrné hůrce a (v případě dílu posledního) Kupec benátský a Sen noci svatojánské.

 

Je to snad jenom nějaká reklamní strategie? Ne, ale nadsázka už trochu ano. Ve spontánním rozhovoru s přítelkyní-spisovatelkou Shannon Haleovou však Stephenie Meyerová i navzdory tomu své postavy křečovitě srovnává právě s hrdiny z románů Jane Autstenové či sester Brontëových a konkrétně Heathcliffa a Edgara (Na větrné hůrce) s Jacobem a Edwardem. Ona sama ovšem bezelstně přiznává, že to má háček: prý sama netuší, kdo je kdo.

 

Věrohodnější už jsou aluze na Shakesperaovy hry a především Svatojánský sen, a to hlavně ve smyslu „zlomených srdcí všech těch lidí, kteří nemilují ty správné protějšky“. A ještě věrohodněji pak působí autorčina připomínka společného stoicismu Belly a Jany Eyrové, přičemž podstatná paralela tkví v tom, že Jana Eyrová dočasně odešla od Rochestera stejně jako Edward dočasně opustil Belle. Nu, a podobně jako Jana Eyrová nakonec zachraňuje zmíněného Rochestera, zachraňuje také umanutá Belle svého Edwarda. On a Jacob byli nicméně dlouhý čas dvěma jejími alternativami a nevěděla, komu dá přednost. Zatímco (stále se trápící) Edward nezvládal přijmou sám sebe takového, jaký byl, a vše stále a dopodrobna promýšlel (a pokud došlo na emoce, každá byla přehnaná), dítko štěstěny Jacob se stal odpovědí na všechny jeho nedostatky a právě on Belle první varoval před Edwardovým upírstvím. Vždy byl taky upřímnější i sám k sobě. A optimistou, jako by neznal pojem kapitulace, a vždycky znovu vstal. Spíš, než aby přemýšlel, jednal; i kdyby zbrkle, a snáz tak proplouval životem. A přece autorka ságu dokončovala s tím, že ji těší přesvědčovat skrz Belle „nebohého“ Edwarda, že je přece jen muž, a že má i jeho pseudoživot smysl. „A tak neumírej. Ani jako vampýr!“

 

Stephenie Meyerová jistě nikomu netvrdí, že je reálný svět nějak skvělý. To ne. Ale spolu s komedií Pretty Women má prý za to, že věřit radši tomu špatnému je vždy k naší škodě a jaksi jednodušší. Což razí i navzdory tomu, že označuje sebe samotnou za pesimistku. A to je koneckonců snad i jedním z nemnoha kladů těch knih. - A ne; jako nějakou intuitivní metaforu z editoru jedné od světa odtržené dámy bych ságu Stmívání určitě neomlouval. Je to bezpochyby... Ale to si přece jen už doplňte sami.



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních či slavných osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku dobré zprávy.


Líbil se vám článek? Šiřte nás dále!

Zveřejněte PR článek na online magazínu Vanili.cz!

Popkulturní magazín provozujeme již od roku 2006.

Mám zájem