Kingova jedenáctka

Kingova jedenáctka
22.12.2020

Spisovatel a známý hororista Honza Vojtíšek sestavil topku povídek Stephena Kinga. Nenechte si ujít.

K čemu jsem se to zase dal navést… Ale tak, můžu si za to sám, jak osvětlím dále. V předmluvě k povídkové sbírce Mlha její autor, Stephen King, mimo jiné píše, že .„(...) většina z vás už zapomněla, jak si povídku správně vychutnat.“ Učinil tak v jakési obhajobě povídky jako literární formy. A já s ním nemůžu než souhlasit. Už i proto, že King je jeden z těch, kteří tento stav či obecný vcelku nelichotivý pohled na povídky, může změnit. Protože Stephen King je výborný povídkář. Přesvědčil mě o tom hned několikrát, jak ukazují následující řádky. Top teny vytváří kdekdo, a já rád nabourávám zvyky a tradice, takže co takhle Top Eleven? Následuje ukázka, že i Stephen King, abych parafrázoval známé dílo jednoho českého klasika, dokáže ze svých povídek sestavit velmi slušný a silný kádr. Jen bych zdůraznil, že, i když to tak může být také pojato, nejde o jedenáct nejlepších povídek, ale nejoblíbenějších. Nejde tedy o kvalitativní žebříček, jako spíše o pocitový. Faktem totiž je, že spousta výborných Kingových povídek (Římsa, Úžina, Zkratky paní Toddové atd.) se do něj nedostala.
Nuže tedy, mých jedenáct Kingových nejoblíbenějších krátkých kopů.
 
11. Šroťák / Mandl (The Mangler, 1972)
Za umístění do tohohle žebříčku hned několik Kingových povídek vděčí filmovým adaptacím. Ne proto, že by se mi všechny jevily tak zdařilé, ale spíše proto, že jsem mnohé z nich nejprve viděl ve filmové/povídkové verzi a četl až potom. A díky tomu odhalil, jak jsou parádní ve své původní literární podobě. Je to případ právě Šroťáku. Filmovou verzi jsem si domů z videopůjčovny přitáhl už ve druhé půli 90. let a docela se mi líbila. Příběh o démonem posedlém obřím Hadley-Watsonově rychložehlícím a skládacím stroji, který se v prádelně snaží vyžehlit a poskládal zaměstnankyně je prostě fajn. Protože horory o různých vraždících věcech běžné potřeby mají své atmosférické kouzlo. A každého, kdo kdy stál před mandlem jakéhokoliv rozměru (a já jako dítě ano) už jen myšlenka co by se stalo, kdyby… musí vyděsit k smrti. Takže, na mě to funguje. I proto, že nejsem technický typ, nechápu a nerozumím, jak spousta věcí funguje a i díky tomu se jich vlastně bojím. Protože co kdyby to třeba opravdu bylo možné? Protože Stephen King normální věci v nenormálních situacích prostě umí podat. Stejně jako první setkání ve filmové verzi mnohé povídky z tohoto výčtu spojuje fakt, že se česky objevily hned pod několika názvy. Vraždící mandl tak česky vyšel jako Šroťák už v roce 1992 v knize Mrtví se někdy vracejí, pod stejným názvem ve své domovské sbírce Noční směna o čtyři roky později a v roce 2010 v knize Stephen King jde do kina. V roce 1995 vyšla pod názvem Mandl v antologii The best horror – povídky III.
 
10. Taťka (Popsy, 1987)
Stephen King si ve své tvorbě užívá a vychutnává hlavně tři věci – děti, kočky a prdící chlápky. Snad proto není překvapivé, že se do tohoto výběru dostalo hned několik příběhů, v nichž figurují děti. Každý správný fanda akčních filmů ví, že se rodičům nemají brát děti. Sheridan, hlavní hrdina povídky Taťka, možná akční filmy sleduje a ví to, ale přesto potřebuje nutně peníze. A proto pro jistého Turka unáší malé děti. Co se s nimi pak děje neví, prý jezdí na výlet lodí. On vlastně Sheridan není zlej chlap, jen lítá v průseru. Obzvláště jeden věřitel je neúprosný (vidina týpků, co mu lámou ruce až moc živá) a tak opět zavítal před obchoďák. A tam narazil na malého chlapce, který hledá Taťku. Ano taťku, jinak mu neřekne. Sheridan už je zkušený a tak chlapce naláká do dodávky. A když chlapec začne ufňukaně proklamovat, že: „Až vás najde taťka, budete toho litovat,“ „Taťka je hrozně silnej“ a „On si mě najde,“ ještě pořád by mohlo jít o klasický akční příběh. Jenže jakmile dojde na větu: „Taťka umí lítat,“ ve spojení s tím, čeho byl chlapec dosud schopen, je jasné, že klasický akční žánr rychle, jako světlo noci v příběhu, ustupuje horroru. Ano, Taťka je vlastně hrozně jednoduchý a prostý příběh, ale plně funkční a účinný. Nezaujme ani tak obsahem, respektive neoriginalitou a pointou (ta je čitelná hodně rychle), patří k těm povídkám, které vás dostanou zpracováním. A minimálně v mém případě je nesporným faktem, že si tento příběh, který naleznete v antologiích Nejlepší horory roku I (1994) a Z upířích archivů I. (2010) nebo ve sbírce Dolanův cadillac (2004), užijete jinak jako nerodič a jinak jako rodič.
 
9. Noční letec / Noční pilot (The Night Flier, 1988)
Létají také hrdinové této povídky. Ve svých soukromých letadlech. Různě po malých letištích. Novinář Dees zde, hnán svou intuicí, stíhá leteckého vraha, který během noci vraždí osazenstva malých letišť. A během své pouti odhalí o vrahovi věc naprosto nečekanou a v kombinaci s prostředím poměrně děsivou. Nočním letcem Stephen King ukazuje jedno ze svých kozel. Nejde ani tak o to, že z průměrného, vyčpělého a nezáživného subžánrového tématu dokáže vyždímat čtivou a v rámci možností zajímavou povídku. To kouzlo spočívá v tom, že v mnohých Kingových příbězích často není tím hlavním, co zaujme, záporák nebo hlavní téma příběhu, ale všechno okolo. Z klasické a již ve své době poměrně tuctové a provařené postavy a zápletky King vyždímal zábavný příběh, v němž jde o povahu záporáka až ve druhé řadě. Kromě toho, že je to vlastně docela zajímavý týpek. Mimoto, hodně se mi líbí i filmová verze příběhu, kterou řadím k těm z mála, které se u Kingovek povedly více, než literární předloha. Tahle jen o fous, ale je to tam. Jako Noční pilot vyšla povídka v antologii The best horror – povídky IV. (1995) jako Noční letec ve sbírce Dolanův cadillac (2004).
 
8. Nekuřáci a. s. (Quitters, Inc., 1978)
Nekuřáky a. s. jsem poprvé četl zrovna během jednoho z mých pokusů přestat kouřit, takže jsem k povídce dostával trochu něco navíc. Stephen King dost často zpracovává své vlastní zkušenosti, prožitky a zážitky, i proto, že jsem kouřit přestával hned několikrát (posledního pokusu se držím už skoro 10 let), úplně živě si dokážu představit kolik toho do povídky dal přímo ze sebe. Nekuřáci a. s. je hodně syrový psychologický thriller zahalený v hustém oblaku horrorového kouře o muži, který ve své snaze přestat s cigaretami využije služeb jisté společnosti, která vám garantuje prakticky stoprocentní úspěšnost. A že to nejsou žádné plané PR řeči, povídka přesvědčí nejen hlavního hrdinu, ale i vás. Jak praví klasik, je to sice primitivní, ale účinné. Úplně nejděsivější na celém tom je, že ono by to vlastně i fungovalo. Česky povídka vyšla poprvé ve výběru Kingových povídek Mrtví se někdy vracejí (1992), později ve sbírce Noční směna, v níž vyšla původně (1996).
 
7. Nechte dítek přijít ke mně / Trápení s dětičkami (Suffer the Little Children, 1972)
Vždycky když někdo někde začne skuhrat, jak se učitelé flákají, kolik mají volna a kolik berou za nic, vždycky mě napadne jen jedna jediná věc: zkuste si to. Pokud mě paměť neklame, tohle je po několika románech úplně první Kingova povídka, kterou jsem četl. Už jsem tady psal, že King rád píše o dětech? No tak tohle je další jeho děsivý pohled na tato malá roztomilá stvoření. Protože žáci hlavní hrdinky jsou opravdu zákeřná a škodolibá stvoření, která se za zády proměňují (ano, proměňují, tedy lépe řečeno, odhalují svou pravou tvář), a tomu věřte, protože tomu je opravdu tak. Proč jinak by je začala postupně vodit do místnosti s kopírkou? Brrrr… Syrový, svým způsobem až děsivě realistický příběh, který zaleze pod kůži tak, že po jeho přečtení nějakou dobu budete bedlivě sledovat každé dítě, které kolem vás projde a dostane se vám za záda. Protože, co kdyby náhodou? V roce 1997 povídka vyšla jako Trápení s dětičkami v antologii Hlas krve, poté ve sbírce Dolanův cadillac(Beta-Dobrovský, 2004).
 
6. Děti kukuřice (Children of the Corn, 1977)
V Dětech Kukuřice dokázal King skvěle vystihnout něco, co v našich podmínkách moc nefunguje, respektive si to moc nedokážeme ani představit. A tím je prostorová rozlehlost a osamocenost něčeho, co se dá nazvat samotou. U nás rozlehlé lány, oddělující jedno venkovské městečko či obec, od druhého mají sotva pár kilometrů, ale v Americe to mohou někdy být míle a míle a samota, opuštěnost a ponechání napospas tam nabírají vlastních a hlubších významů. Tedy i děsivějších. Něco, co je pro nás prakticky nemožné a nepředstavitelné, se tam stává běžným a o to mrazivějším. Přesvědčí se o tom rozhádaný manželský pár Robesonových, kteří cestují autem a zavítají do malého zemědělského města Gatlin, které je obklopeno nejen nekonečnými kukuřičnými lány, ale i temným a děsivým tajemstvím. Usídlil se v něm totiž tajemný kult vzývající mládí a Toho, jenž kráčí mezi řadami. Kult fungující na striktních pravidlech, stavících dospělost a dospělé na stranu zla. Napínavý, ohledně mytologie velmi dobře, temně a vlastně i mrazivě vymyšlený příběh, který svým způsobem (kromě zapojení dětí) odhaluje další prvek Kingovy tvorby, respektive jejího univerza. I tato povídka se dočkala (podle mě povedeného) filmového zpracování, a jak už se u Kingových povídek stává docela běžné, film končí jinak než předloha. V tomto konkrétním případě ale nejsem schopen říci, který závěr je lepší, zamlouvají se mi totiž oba. Povídka česky vyšla ve sbírkách Noční směna (1996) a Stephen King jde do kina (2010).
 
5. Šedá hmota (Grey Matter, 1973)
Horrorový žánr zvládá obsáhnout velmi širokou paletu, od tajemného mrazení až po nejtemnější hlubiny hnusu. Že i King dokázal zcela ve své stylu zabřednout do těch hnusnějších a nechutnějších rovin žánru možná bude pro některé překvapením. Jasně, nejde o nějaké moderní ulítlé bizarní psycho, z něhož se vám ihned zvedne kufr. Šedá hmota na to jde pomalu, postupně, jako když mikroskopická bakterie proleze malinkatou dírkou do balení, usadí se a začne se dělit. A nakonec příběh všechny tyhle pocity vyvolá. Kingův příběh o výpravě chlápků z nonstopu za mužem, který vypil zkažené pivo je pocitově patrně nejhnusnější a nejnechutnější Kingova povídka. V tom nejpozitivnějším možném smyslu a vyznění. A to i díky skvěle zvolenému závěru. Šedá hmota vás pohltí ve sbírce Noční směna (1996).
 
4. Textový procesor bohů (Word Processor of the Gods, 1983)
Jestliže mě Stephen King nějakou svou povídkou opravdu dostal, tak je to bezpochyby Textový procesor bohů. Ne kvalitou povídky, kterou nijak nezpochybňuji, jinak bych tady o ní asi nepsal, ale faktem je, že na nejvyšší příčku bych ji taky neumístil. Příběh neúspěšného spisovatele Richarda, kterému se kromě psaní nepovedla ani rodina, a vlastně si tak nějak permanentně připadá ve špatný čas na špatném místě, mě dostalo svým vyzněním. King totiž tohoto hrdinu, který zdědí podivné elektronické tentonoc, mající fungovat jako textový procesor (pro mladší, to je, respektive byl, takový mezistupeň mezi psacím strojem a notebookem), nechá udělat něco, co bych od Kingovského hrdiny nikdy nečekal. Richard totiž zjistí, že cokoliv do procesoru napíše a uloží, objeví se i v životě. A funguje to i naopak. Patrně jediný Kingův příběh, co jsem dosud četl, který překračuje (vulgárněji, ale přesněji řečeno posílá tam, kam slunce nesvítí) jakési obecně přijaté morální a etické vzorce. A to povídku činí nejen velmi zajímavou, povedenou, ale vlastně i podivně mrazivou a děsivou. Protože ruku na srdce, kdo ví, jak byste se na hrdinově místě zachovali zrovna vy? A jak já? Ač se povídka tváří jako „obyčejné“ udělátkovské sci-fi, má velmi hluboký a pronikavý horrorový odér vnitřního psychologického děsu. Jedna z mála povídek našeho výběru, která vyšla česky vícekrát, ale pod stejným názvem. V roce 1992 ve výběru Hodina děsu, o patnáct let později ve sbírce Mlha.
 
3. Typ pro přežití / Nezmar (Survivor Type, 1982)
Tohle je vyloženě intimní, niterná povídka. Prakticky, snad neprozradím hodně, bodyhorror o lidské vůli a vnitřní síle a odhodlání. Velmi jednoduchá zápletka: Osamělý trosečník na kamenitém ostrůvku, dvě kila kokainu a potrava, která se nejprve brání, později jen těžce získává. Atmosféra houstne, povídka se stává čím dál více nepříjemnou a čtenář zjišťuje, jak málo nejednou stačí k navození husí kůže, nepříjemného mrazení nejen za krkem, ale v různých částech těla a ještě nepříjemnějšímu oklepávání hrůzou. Krátký ale přímočarý a úderný příběh, po jehož dočtení si budete prohlížet vlastní tělo. Poučení? „Piškotové prstíčky chutnají právě jako piškotové prstíčky.“ Pod výstižnějším názvem Typ pro přežití vyšla povídka v antologii The best horror povídky: III (1995), pod méně výstižnějším Nezmar ve sbírce Mlha (2007)
 
2. N. (N., 2008)
Že Stephen King nebyl výborným povídkářem jen zamlada, dokazuje jeho nejmladší povídka z našeho výběru. Je o panu N., jemuž návštěva jistého pole s osmi kameny (nebo sedmi?) zcela změní život. Uvrhne jej totiž do hlubin obsedantně kompulzivní poruchy a celou jeho existenci zkoncentruje a smrští jen na tři nejzákladnější úkony a věci – počítání, dotýkání a hlavně umísťování. Protože umísťování zachraňuje svět. A tak se N., ačkoliv se propadá hlouběji a hlouběji do hlubiny neutuchajících nutkání a pnutí, do temna vnitřního hroucení, do hlubin… podivných představ… uprostřed kamenného kruhu… na pole neustále vrací a udržuje svět v bezpečí. N. je strhující, nervně obsedantně kompulzivní příběh nabírající až lovecraftovsky kosmických kontur. Příběh, který vlastně může za celý tenhle článek. I mě totiž OKP nutí čas od času vytvářet různé seznamy a žebříčky. A tak abych tu mrchu ukojil, vytvořil jsem na jisté sociální médium seznam mých jedenácti nejoblíbenějších Kingových povídek. A pomazaní vanilkoví hlavouni se ho hned chytli a pod pohrůžkou, že se mnou jinak budou komunikovat jen ve zdrobnělinách, mě přinutili rozvést seznam do podoby článku. Ale to jsem trochu odbočil. V jinak poměrně slabé povídkové sbírce dokázal King vybrousit opravdový klenot, na němž je nejděsivější to, že může z hlubin vaší existence vytáhnout věci, které jste si dosud ani neuvědomovali – neděláte něco, protože prostě musíte? Počítáte? A jste nevrlí, když vyjde špatný součet? Dotýkáte se? Upravujete? Hýbete věcmi? Vracíte se? Konáte zdánlivě nesmyslné rituály, protože jinak se zhroutí svět? Cítíte to náhlé mrazení uvědomění v zátylku? Brrrr… Povídka česky vyšla ve sbírce Za soumraku (2009).
 
1. Prám (The Raft, 1982)
S tímto příběhem dvou vysokoškolských párů, kteří se v průběhu podzimu rozhodnou ještě naposledy užít krátkou koupačku na zapadlém jezírku s prámem, na němž zůstanou uvězněni, jsem se poprvé setkal už na základní škole ve filmové verzi. Možná proto mi tak utkvěl v paměti a zalíbil se mi. Chápejte, bylo mi sotva čtrnáct, začínaly devadesátky, dnes všudepřítomné internetové porno bylo ještě hudbou budoucnosti, takže nahá prsa zaujala. Nebylo to ale jen o ňadrech, příběh se mi zalíbil i svou syrovostí a bezútěšnou syrovou atmosférou. Pozdější seznámení s literární předlohou všechny klady ještě znásobilo. Povídka je totiž ještě syrovější, temnější a dokáže spolehlivě vyděsit, i když si myslíte, že ten příběh už znáte. Literární předloha a filmová adaptace totiž končí (…krátké dramatické fanfáry…) odlišně. Obě verze jsou však parádní. A navíc, záporák příběhu, je prostě super. Nejen kvůli němu se povídka vyšvihla až na Prám mi přijde jako výstižný alegorický příběh o mládí, které se střetne s krutou realitou okolního světa (za prahem dospělosti). Růžové brýle bezstarostnosti a nedotknutelnosti spadnou a dovnitř vpadne pláč a skřípění zubů. Česky povídka vyšla ve výběru Hodina děsu (1992) a sbírce Mlha (2007).

Poskládali byste vlastní jedenáctku jinak? Vůbec nevadí. To je přeci jedna z mála krásných věcí na světě.

Honza Vojtíšek
 



Kam dál?

Přečtěte si další články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty, celebrity a hledáte články o inspirativních či známých osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku JsmeUspesni.cz.