banner
banner

Jedním z důvodů, proč jsem se pustil do alternativní historie, byla lenost

Jedním z důvodů, proč jsem se pustil do alternativní historie, byla lenost
05.03.2021
Jedním z důvodů, proč jsem se pustil do alternativní historie, byla lenost

Přemyslu Křejčíkovi vyšel z kraje února dieselpunkový román Čokoláda pro wehrmacht. O co přesně se jedná? Kde bral inspiraci a jaké další knihy chystá?

V PODTITULU ČOKOLÁDY PRO WEHRMACHT ZAUJME SLOVO DIESELPUNK. MOHL BYSTE ČTENÁŘŮM VYSVĚTLIT, O CO JDE?

Definovat dieselpunk je poněkud složitější. Upřímně, strávil jsem tím docela dost času při bádání v různých zahraničních odborných i fanouškovských zdrojích, svého času kvůli článku, který jsem dodnes nedokončil. Problém je, že odborníci ani sami fanoušci a autoři se neshodnou na spoustě věcí, mezi které často patří i časové zařazení, tedy kdy se mají dieselpunkové knihy odehrávat nebo z jakého období mají vycházet. Ovšem kdybych měl — na základě různých definic — nějak zprůměrovat, kde se představy o žánru protínají, zkusil bych to asi takto:
Dieselpunk je jeden ze subžánrů alternativní historie, respektive z rodiny retrofuturismu. Na rozdíl od dobře známého viktoriánského steampunku se estetika dieselpunku odráží od „jazzové éry“. Někteří ho řadí už do dvacátých let minulého století, jiní na konec let čtyřicátých či do období studené války. Mně osobně jsou nejbližší čtyřicátá léta, četl jsem různé povídky v zahraničních antologiích a nejvíc mě bavily právě ty z válečného období. Nedá se ale říct, že každá alternativní historie z druhé světové války je dieselpunk. Naopak, v zahraničí existuje dost a dost dieselpunku, ve kterém nemá válka místo. Rozhodující jsou technologie, částečně noirová atmosféra a pro mě třeba i to jazzové prostředí, které zdůrazňuji na úkor noiru.

KOMUNITA DIESELÁKŮ HRAJE V KNIZE DŮLEŽITOU ROLI. JAKÉ TO BYLO PŘIJÍT S VLASTNÍ SUBKULTUROU A ZASADIT JI DO PROSTŘEDÍ PROTEKTORÁTU? PRACOVAL JSTE HODNĚ S DOBOVÝMI ZDROJI, ABY VŠE ODPOVÍDALO TEHDEJŠÍ DOBĚ?

Mám tu výhodu, že se pohybuji na Katedře historických věd na pardubické univerzitě, takže pokud jde o práci se zdroji, vím, kam sáhnout, nebo se mám případně koho zeptat, nejsem-li si něčím jistý. Nicméně nepracoval jsem ani tak s prameny, jako spíš s odbornou literaturou zaměřující se na toto období. Často jen abych si řekl „tohle udělám jinak, po svém“. Ale co se týká subkultury dieseláků, tam jsem vycházel ze zdrojů o něco víc. Zejména z knihy Swingaři a potápky Petra Koury. Na jedné jeho přednášce o swingové mládeži před pár lety jsem si řekl, že by mě dost bavilo napsat o ní román. Jenže pak jsem raději přišel se subkulturou vlastní, s dieseláky, kteří jsou vlastně takový pouliční protipól swingové mládeže, přestože mají leccos společného.

ZDÁ SE MI, ŽE V POSLEDNÍCH LETECH NABÝVÁ ŽÁNR ALTERNATIVNÍ HISTORIE OPĚT NA POPULARITĚ A VYŠLO NĚKOLIK OPRAVDU ZAJÍMAVÝCH ROMÁNŮ. CO VÁS VEDLO K TOMU, ŽE JSTE SE DO TĚCHTO VOD ROZHODL VKROČIT TAKÉ?

Těch důvodů bylo víc. Asi největší je pochopitelně fanouškovské nadšení pro kontrafaktualitu. Je těžké se bránit otázkám, co všechno by bylo naprosto jinak, kdyby se nějaká drobnost nestala nebo naopak stala. Ať už ve vlastním životě, nebo ve velkých dějinách. Tyto otázky mě odmala fascinovaly. A dalším důvodem, proč jsem se pustil do alternativní historie, byla vlastně lenost. Před několika lety jsem měl plán napsat velký životopisný román o „pobožném pistolníku“ Václavu Morávkovi, jenže kdykoli jsem si představil tu hromadu rešerší, která by mě čekala, a navíc dost malou autorskou svobodu, jakou připouští biografická próza, vzdal jsem to a po čase se raději vydal cestou fikce.

Poslední z těch hlavních důvodů je ten, že jsem před nějakými pěti lety načas úplně propadl dieselpunkové estetice. Zkusil jsem napsat román odehrávající se v postapokalyptické budoucnosti, hlavní postavou byl ostrostřelec inspirovaný právě Morávkem, řešil jsem obrovské množství témat a science fiction motivů, celé se to odehrávalo na území dnešní Indie, všude byla pára, kouř, vzducholodě… a výsledkem byla příšerná slátanina, kterou naštěstí skoro nikdo nečetl, protože nikdy nevyšla. Když jsem to pak zkoušel znovu, rozhodl jsem se na to jít jinak. Vyjít z historických reálií, opřít se o ně, poohýbat si je k obrazu svému, ale nepřehánět to. K tomu zkombinovat dlouholetý obdiv k hrdinům československého odboje a nadšení u nás ne příliš známým žánrem. A výsledkem je právě Čokoláda pro wehrmacht.

Z KNIHY NA ČTENÁŘE DÝCHÁ STATEČNOST A VLASTENECTVÍ PROTINACISTICKÉHO ODBOJOVÉHO HNUTÍ. JE ČOKOLÁDA PRO WEHRMACHT VAŠÍ POLEMIKOU S VĚČNOU DISKUSÍ O TOM, JAK TO MOHLO BÝT PO MNICHOVĚ A V PROTEKTORÁTU JINAK?

To určitě není, chtěl jsem se vydat jinou cestou. Mnichovská dohoda už je u nás takový alternativně historický evergreen. Já se zaměřil spíš na otázku, nakolik lze soudit příslušníky různých národů podle toho, na jakou stranu se v rozhodujících okamžicích přiklonila jejich vláda. Všichni víme, že kolektivní vina Němců je neaplikovatelná, chceme-li být alespoň trochu fér, stejně jako všichni víme, že ne každý Čech byl bojovník proti nacismu, nebo naopak kolaborant. Ale tyto a různé podobné — často protichůdné — stereotypy se pořád ve společnosti i v literatuře drží. Uvedu příklad: Když vyjde nějaká fantastická literatura z válečného období, téměř vždy se to v ní hemží tupými fanatiky v německých uniformách. Jako by autory ani nenapadlo, že ne každý šel za Německo bojovat proto, že by miloval Hitlera, ale proto, že prostě neměl na výběr. Nebo že propaganda snadno změní i myšlení toho, kdo by za jiných okolností žádná zvěrstva nepáchal. Z dnešního pohodlí bezpečné doby se snadno soudí a odsuzuje. Autoři nežánrové literatury se s černobílým pohledem na historii už dokázali vyrovnat. Mám ale obavu, že autoři fantastiky se o to často ani nesnaží. Tím samozřejmě nijak neobhajuji nacisty, ostatně ti pravověrní nejsou v mém románu vykresleni nijak pozitivně. Nicméně to, že hlavní nacistická záporná postava nemá německý původ, není náhoda.

KDYŽ JSEM ROMÁN ČETL, ZAJÍMALO MĚ, JESTLI JSTE NAD GOLEMY, ZBRANÍ NIČIVĚJŠÍ NEŽ TY DOPOSUD ZNÁMÉ, PŘEMÝŠLEL POUZE JAKO NAD ZREALIZOVÁNÍM VIZÍ TEHDEJŠÍCH SCIFISTŮ, NEBO JAKO NAD METAFOROU ATOMOVÉ BOMBY. ČÍM PRO VÁS TEDY GOLEMOVÉ JSOU?

Dá se říct, že obojím. A k tomu ještě takovou metaforou k faktu, jak umí být historie někdy ironická. Ale o tom bych nerad prozrazoval víc. Když se nad tím čtenář zamyslí, určitě na nějaký výklad přijde. Musím však přiznat, že to, jak golemové vypadají, není až tak originální nápad. Vizuálně jsem dost vycházel ze strojů, které jsou často k vidění u různých výtvarníků zabývajících se dieselpunkovými motivy.

V ROMÁNU MÁTE MNOHO „SKUTEČNÝCH“ POSTAV. JAK TĚŽKÉ BYLO MĚNIT JEJICH ŽIVOTY? PŘESTOŽE OD DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY UPLYNULO UŽ MNOŽSTVÍ ČASU, JE STÁLE MOŽNÉ, ŽE NĚKTEŘÍ PAMĚTNÍCI ŽIJÍ NEBO BY SE URČITÉ UDÁLOSTI MOHLY DOTKNOUT NAPŘÍKLAD JEJICH PŘÍBUZNÝCH. SNAŽIL JSTE SE NA TO BRÁT OHLED, NEBO PRO VÁS BYLI HLAVNĚ LITERÁRNÍMI POSTAVAMI?

S touto morální otázkou jsem nějakou dobu bojoval. Pro změny v životech u skutečných osob hrál fakt, že jsem se většině z nich snažil připravit alespoň v románu lepší osud, než jaký je potkal ve skutečnosti. Až na několik výjimek, aby to nebylo pro historie znalé tak předpokládatelné. Nicméně ve chvíli, kdy už jsem si postavy nějak načrtl po svém a začal je měnit, se pro mě staly hlavně těmi literárními. Doufám, že se mi podaří nedotknout se nikoho. Ostatně místo omluvy těm, kterým by to mohlo vadit, jsem se napáchané škody snažil alespoň trochu zmírnit jakýmsi historickým okénkem na konci románu, kde uvádím ty největší změny na pravou míru. Třeba to někoho přiměje zjistit si, co bylo jak doopravdy, což bych taky považoval za pozitivní dopad svého románu.

VAŠE TVORBA JE POMĚRNĚ ŠIROCE ROZKROČENA, PŘEDCHOZÍ ROMÁN MALEJ NY BYL NOMINOVÁN NA CENU JIŘÍHO ORTENA, TEĎ SE ZASE VRACÍTE K ŽÁNROVÉ LITERATUŘE. JE PRO VÁS TATO OBOJŽIVELNOST NUTNOSTÍ? A KTEROU CESTOU SE VYDÁTE PŘÍŠTĚ?

Co se týká prózy, zatím se pokouším psát pokaždé něco úplně jiného, než jsem už napsal. Děsím se představy, že si mě někdo zaškatulkuje jako autora, který „píše dokola tu samou knihu“, přestože jako čtenář jsem fanoušek některých spisovatelů, kteří tuto nálepku dostali.
Čokoláda pro wehrmacht vznikala vlastně dlouho zároveň s Malým NY, takže před nějakými třemi roky. Když jsem měl už dost toho sumarizování a ohýbání vlastních zážitků v Malým NY, odskočil jsem si k fantastice, kde je možné všechno. Záleží jen, jak si autor nastaví pravidla konkrétního fikčního světa. Nevím ovšem, jestli se k fantastice jako takové ještě někdy vrátím. Hned po dopsání Čokolády pro wehrmacht jsem rozdělal sérii dieselpunkových povídek, ale už někdy od května 2019 jsem na ně ani nesáhl.
Místo toho jsem pracoval na románu Srab (měl by vyjít ještě tento rok, myslím), který koření ve stejné subkultuře jako Malej NY, nicméně hip hop je v něm jen kulisou, ne tématem, takže Malýmu NY se Srab příliš nepobodá. Je to naopak takový můj exkurz do psychologičtěji pojaté prózy, psaní bylo svého druhu autoterapie. No a poslední rok dělám na románu ovlivněném magickým realismem a mírně i krimi estetikou, přičemž se snažím zabývat hlavně otázkou turismu a moderních technologií, na nichž jsme všichni závislí, a v důsledku toho zaměňujeme realitu s virtuální sebeprezentací. Pracovní název té rozdělané knihy je Rochus. Ale kdovíkdy ji dokončím a zda ji někdo (nenápadně pomrkávám po nejmenovaném brněnském nakladatelství) bude chtít vydat. Teprve se ukáže, jestli ve výsledku nevznikne jen stejně slepá cesta a podobná pitomost jako můj dávno zapomenutý první pokus o dieselpunkový román, ze kterého jsem nakonec to nejlepší vykradl do Čokolády pro wehrmacht. To nejlepší znamená dohromady jednu postavu a dvě scény.

Rozhovor připravil Jiří Štěpán
Foto: Lukáš Vavrečka, Karolína Lukašíková



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních či slavných osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku dobré zprávy.


Líbil se vám článek? Šiřte nás dále!

Zveřejněte PR článek na online magazínu Vanili.cz!

Popkulturní magazín provozujeme již od roku 2006.

Mám zájem