Jana Rečková vydává scifi thriller Virtuální vrazi

Jana Rečková vydává scifi thriller Virtuální vrazi
20.11.2015
Jana Rečková vydává scifi thriller Virtuální vrazi

Stálice české fantastiky Jana Rečková, držitelka řady literárních cen, přichází se sci-fi thrillerem Virtuální vrazi!

Jana Rečková vás vezme na ponurou procházku virtuálními světy

Jana Rečková, držitelka řady literárních cen, patří mezi nejplodnější a nejuniverzálnější autorky naší žánrové scény. Píše fantasy, sci-fi i horory, romány i povídky, díla vážná i humorná, takže dokáže oslovit každého.

 

Čtenáři Edice Pevnost ji velmi dobře znají, vyšlo v ní šest jejích knih (jedna s Janou Jůzlovou). Nejnovějším přírůstkem je sci-fi thriller Virtuální vrazi, který byl přiložen k letošnímu srpnovému číslu časopisu Pevnost a nyní se dostává do samostatného prodeje.

 

""

 

Knihu můžete zakoupit v knihkupectvích, e-shopech a se slevou přímo na stránkách nakladatele: http://www.epocha.cz/detailknihy.php?id=726

Anotace:

V ponurém světě, sešněrovaném přebujelými předpisy a zákazy, dává mnoho lidí přednost pobytu ve virtuální realitě. Mladí tvůrci světů, bratři Gezové, se tak řízením osudu ocitají v roli nechtěných odpůrců režimu, který už lidem bere i poslední drogu...

 

Tou je nekonečná proměnlivost virtuálních světů. Právě zde se skrývá před osudem Tajn, jehož rodina byla kdysi rozprášena a uvězněna. Nyní je z něj vládce i ničitel bájných světů a jediné, co od života chce, je porazit strašlivou Nessie. Ovšem s virtuálními světy není něco v pořádku a Tajn bude muset odhalit nejen tajemství záhadné Jetelky, ale i způsob, jak proniknout do fyzického světa dřív, než vše pohltí zkáza...

 

Jana Rečková předvádí jako již mnohokrát svůj talent a všestrannost, s níž, podobna svým hrdinům, prostupuje světy fantastiky a splétá fascinující, napínavý děj plný zvratů.

UKÁZKA Z KNIHY VIRTUÁLNÍ VRAZI (Jana Rečková)

’38

 

Doly plné smetí

 

Alarm ječel a současně hluboce vyzváněl jako potopený zvon – takhle nějak by zněla Atlantida, kdyby tam měli pořádné kostely, ne jen ty pohanské sloupové síně. Zvuk pronikal až do kostí a neunikl mu ani ten nejhlušejší zaměstnanec.

 

Třetí stupeň, a to už je od začátku směny počtvrté. Tentokrát to trvalo dvě minuty, fuj, taková krátká chvíle, a člověk se zapotí hrůzou. Tajn si promítl na hladkou stěnu simulované vrstvy, nasnímané v reálném dole komplexními detektory. Tah, tlaky, všelijaké pnutí a zahřívání, a zakroutil hlavou, až se mu vrstvy rozmazaly před očima; zase tak rychlý počítač v hledí přilby nebyl. Ale ani takhle, když si situaci záměrně rozostřil, neviděl žádné bezprostřední ohrožení.

 

„Co tomu říkáš, Gezi?“ houkl na něj předák a zamával nápadně subtilní sbíječkou. Lehce, jako by to byla hračka. Však to koneckonců byla hračka.

 

„Normálně vrtejte podle plánu,“ odpověděl Tajn. „Pneumatické vzpěry vydrží. A do hodiny to nespadne, na to dám krk.“

„Počítače se pletou, Gez to ví líp?“ zavrčel Erich, který vycouval z čelního pásma borcení spolu s předákem.

 

„Vystřídám vás,“ řekl Tajn lakonicky a zvedl vlastní sbíječku. Přestávka mu končila za tři minuty a jeho pracovník, třímetrový kovoplastový obr s pásovým i kráčecím posunem a vrtačkou na místě pravé ruky, byl podle hlášení údržby v pořádku a nikde z něj neunikala žádná potřebná kapalina.

 

„Ty vole, kdybys tam byl osobně…!“ Z chodby se vynořil třetí dělník, zdivočelý strachem. Tady je někdo zatraceně sugestibilní, takové by měli vyřadit při vstupních testech.

 

„Ty vole, má fotra u vzpěr,“ postavil se Erich na Tajnovu stranu. „Jdu taky. Dáchni si, šéfiku,“ kývl na předáka.

Vyrazili ve dvou. Jakmile se vzdálili, Erich vypnul komunikační zařízení v přilbě. „Pusť mi tam ten svůj prográmek, ať to nepodělám,“ požádal.

 

Erich byl starý mazák simulovaných prací a dokázal v Tajnovi rozpoznat přirozený talent, rozvinutý ve hrách do takové míry, že mu na přizpůsobení stačila chvilka a za pár dnů z něj byl expert – třeba na zasypávání starých vytěžených dolů.

 

„Navážejí, ustup,“ řekl Tajn. Dvojí vidění, poloprůhlednou přední částí přilby a současně optikou robotího pracovníka přímo v dole, mu nedělalo potíže, to byla prostě rutina. Aktuální stav vrstev, které řízeně odvrtávali (pravá ruka obrovského pracovníka) a pěchovali do naváženého odpadu (levá, plochá ruka podobná palčáku), aby vznikla objemově co nejstabilnější výplň podzemních prostorů, která už se dál nebude sesedat, si Tajn promítal jaksi navíc, a ještě průběžně sledoval a upravoval kód programu, který nenápadně zcizil z centra. Nepletlo se mu to jedině díky dlouholetému intenzivnímu tréninku z herny.

 

Erichův robot se přitiskl ke stěně. Tajn se jednoduchým zásahem do programu na okamžik přesunul do jeho čidel. V pořádku, tahle stěna je zatím stabilní. Pnutí stoupá, ale nijak kriticky. Stáhl se, vizualizaci Erichovi nechal.

 

„Máš ho tam. Není to už zelená, spíš mezi žlutou a oranžovou, ale v pohodě,“ sdělil mu.

 

„Dobrý,“ broukl Erich. Pozorně se svým obrem obešel klečící drobné postavy, které něco montovaly na pneumatických vzpěrách, než je vztyčí. Úplně vpředu je už vypouštěli, skupina lidí z čela utíkala jako o život, ale tentokrát to bylo v pohodě, navážeči a vrtači – vesměs obří roboti, řízení ze simulace – odvedli kvalitní práci. Běžný kontrolní program nezaznamenal žádné otřesy, Tajnův upravený hlásil jen nějaké náznaky. Paráda.

 

Lidé tam dole byli vězňové a mezi nimi makal Henry Bartoštík. Tajn ho viděl jako jasně modře svítící šmouhu někde daleko vpravo (takhle si ho pro sebe označil – ani mu to nedalo moc práce). Nehýbal se, jeho parta zjevně čekala, až jim robot přiveze a vyklopí další várku odpadků. Při vstupní exkurzi do dolů si mohl každý nováček ověřit, jak příšerně to smrdí, i když má člověk masku. Fakt peklo. Povídalo se, že vrahy posílají do dolů, kam se ukládá radioaktivní odpad. Na pomalou smrt. Děsivá představa, ale tohle taky není nic moc, myslel si Tajn a uvažoval, jestli něco takového udělali jeho bratrům.

 

Dal se na tuhle práci krátce potom, co Roberta chytili (v jakési zaplivané německé špeluňce) a v utajeném procesu jeho i Alberta bez jediného důkazu, dokonce navzdory alibi, odsoudili na neurčito (zbrusu nový zákon – používal se v případech s nejvyšším ohrožením společnosti a státu) a odvezli někam do neznáma. Ani Tajn ani experti z řad přátel ze Sklepení či Očistce nedokázali zjistit, kde se ten žalář nachází.

 

Den, kdy Roberta konečně dostali, připadl na Tajnovy osmnácté narozeniny. A rozsudek na devatenácté. Soudy se v téhle části světa holt nepřetrhnou. Zato zákon o virtuálních hernách, ten mohl klidně ještě deset nebo sto let počkat, ale na ten někdo shora tlačil tolik, že překonal lenost vlády i parlamentu. Zákon dopadl jako rána kladivem a roztříštil Tajnův svět.

No, ukázalo se, že existují i jiné podobné světy. Například tahle simulovaná práce. Člověk kdesi v bezpečí provádí činnost, kterou robot, řízený jeho pohyby, vykonává jinde, zpravidla ve škodlivém, jedovatém nebo radioaktivně zamořeném prostředí, pod vodou, hluboko pod zemí nebo pod tlakem, jaký by lidské tělo nesneslo. Nebyla to úplně nová metoda, vlastně ji začali zavádět koncem dvacátého a začátkem jedenadvacátého století, ale to šlo o jednodušší manipulace a týkaly se převážně vesmírných programů – které nakonec usnuly, protože vládcové měli moc práce tady dole, na Z/zemi. Asi nejmocnější pobídkou pro dotažení metodiky byla radioaktivita; havárie jaderných elektráren a podobné katastrofy, popřípadě něčí vize možných katastrof.

 

Zasypávání vytěžených dolů odpadky nebyla zrovna ta pravá průkopnická romantika, ale uklidit si na vlastní planetě koneckonců není špatný nápad. Tajn se k Úklidu přihlásil, protože jedna z akcí probíhala u nich v okrese a protože úřady veřejně oznámily, že k ní využije vězně a odsouzené k veřejně prospěšným pracím. Tajn by klidně šel do dolů, nevadilo mu to a strach neměl, na životě prostě nelpěl. Nebo si to aspoň myslel. Personalista, ke kterému ho poslali, se však na jeho životopis ani nekoukl. Podíval se mu do tváře a řekl: „Aha. Aha!“

 

Vyšlo najevo, že dotyčný chodil dost často do Sklepení – a teď těžce bojoval s absťákem v náhlé prázdnotě reálného života a měl před rozvodem a tak dál, prostě typický případ, což před zaměstnavatelem pečlivě tajil. Několikrát byl ve hře s berty i Tajnem a nezřízeně je obdivoval. Mimo jiné mu bylo jasné, co Gezové dokážou, a okamžitě Tajna doporučil pro řízení robota. Ke všeobecné spokojenosti.

 

Tajn s Erichem nejméně půl hodiny úspěšně vrtali, bortili a udusávali materiál, chodba se utěšeně plnila pevnou směsí. Nakonec Erich vysunul teleskopickou levičku a pustil se do ucpávání dvaceticentimetrové mezery nahoře u stropu. Tajn mu ručně přihrnoval hrubě semletý odpad a odvrtaný kámen ve správném poměru, který hlídal centrální počítač (a jeho vlastní upravený program ještě přesněji).

 

V přilbách se jim ozval hlas vedoucího prací zdola. „Můžeme začít upouštět?“

 

„Dal bych tam nahoru trochu kaše,“ odpověděl Tajn zamyšleně. „Pod tlakem, co to dá. Aby nezbyla ani mikromezírka.“ Měl na mysli rychle tuhnoucí polymer, běžně používaný ve stavebnictví, ale tady vystřikovaný pod desetinásobným tlakem, aby vyplnil každý prázdný prostůrek. Opravdu mikro, bez legrace.

 

Na samém začátku zasypávání starých dolů se zkoušelo vyplňování chodeb pouze tímhle materiálem. Jenže tlaky, jimž byl vystaven, byly příliš vysoké a po nějakých deseti dvaceti letech se materiál začal sesedat. V hornických oblastech se následkem toho propadlo pár domů. Rozsah neštěstí se podařilo ututlat; už tehdy byla cenzura mocná, ale kdosi z vládců patrně dostal strach, že se mu zřítí do nově otevřené propasti i jeho palác či letní sídlo, a tak dostaly příležitost jiné návrhy. Odpadky, to bylo jasné od začátku. A pak ještě řízené odvrtávání částí, které nebyly pod přímým tlakem, a přemísťování kamenné drti tam, kde zpevnila nechutnou směs kaše a stlačeného odpadu.

 

„Kurva,“ řekl vedoucí zdola. „Došla. A nemáme tlak, něco se posralo v kompresoru.“

„Tak nahlaste zastavení prací,“ poradil mu Tajn. „A hoďte to na údržbu a zásobování.“

„Tobě se to řekne,“ vzdychl muž, ani nedodal nic vulgárního.

„Já vím, ale už takhle máte bezpečnost na hraně. Jak upustíte vzpěry, začne ječet alarm a půjde to do červený. Pravděpodobně.“

„Jo, rozumím,“ pravil vedoucí ponuře.

 

Tajn zavřel oči, aby na vteřinu neviděl nic, jenže to nepomohlo, stejně slyšel tón jeho hlasu. „Nedělej to,“ zašeptal.

„Tobě se to řekne,“ opakoval vedoucí a vypnul spojení. A právě tak vypne i signál z části čidel, počítač bude dostávat málo údajů, takže nebude překročena mez, kdy se vyvolá poplach. Dojde ke drobnému poklesu, nic moc, ovšem dělníci přímo na místě nebudou vědět, co se děje, vypustí zbývající pneumatické vzpěry příliš rychle a strop ve střední části chodby, která je momentálně jejich pracovištěm, oživne a dá se do pohybu.

 

„Svolejte roboty do CF18!“ sykl Tajn do komunikátoru skupiny. „Dojde tam k závalu. Do pěti minut, ať nežeru.“

„A ty pak mašiny půjdeš vyhrabat ručně?“ ozval se předák. „Chystáš se to podepřít vlastním hřbetem, jo? Vole, ty lidi tam jsou vězňové, neperspektivní, a stroje něco stojí!“

„Tajn zachránil Úklidu víc drahý techniky, než ty stihneš za celej život zničit,“ štěkl Erich. „Má napracováno, takže já jdu s ním.“

Nikdo jiný se nepřidal. Všichni měli dost jasnou představu, jak vděčná dokáže být společnost Úklid.

Už vnímal čidly robota chvění, program mu ukazoval přesuny hmoty nad hlavou. A lidé ze štoly pořád neutíkali a on jim nemohl říct, vypadněte, jinak chcípnete.

 

Byla to skoro úleva, když se stěny otřásly opravdu pořádně, strop se začal prolamovat a drobné postavičky se hnaly kolem robotů pryč. Tajn rozpřáhl robotí paže a podepřel rameny strop v kritickém místě. Erich udělal totéž o kousek dál, veden stejným programem v hledí přilby.

 

Robotí čidla signalizovala nadměrnou zátěž. „To vím taky, pitomče,“ diskutoval se svým strojem Erich. Oba s úzkostí sledovali prchající lidi. „Z toho se nevyhrabem, člověče,“ zachrčel Erich. Tajn neodpověděl. Měl pocit, že mu praskají kosti. Nebylo to tak docela nereálné; čidla v kombinézách předávala podráždění do těla, a tím vyvolávala svalové křeče, které mohou skutečně polámat kosti. Nejvíc ohroženy byly obratle; Tajn věděl o případech ochrnutí ze hry – tohle bylo podobné.

Snažil se zapojovat různé pomocné svalové skupiny, v anatomii se vyznal, ale pomáhalo to jen částečně. A lidé ještě zdaleka nebyli v bezpečí.

 

„Musíme se šoupnout blíž k východu,“ sípal Erich. „Vzadu už nikdo nezůstal.“

 

Tajn zkontroloval indikátor. Henryho modrou šmouhu neviděl. Asi už je mimo dosah, možná u výtahu… Začali se opatrně posunovat za posledním hloučkem. Postupovali současně, sehraně díky programu, brzdili pád stropu a současně mohutnými, dlouhými pažemi pozměňovali směr klouzavého poklesu vrstev – ke stranám a za sebe. Šlo to a Tajn už si skoro myslel, že se z toho dostanou.

 

Vtom všechno kolem něj zčernalo. Chvíli nevěděl, jestli jde o reálnou situaci nebo jeho vlastní kolaps. Pak se jeho stroj dal znovu do pohybu, odhrabal kupu kamení a prodral se ke světlu. Příšerný tlak. Na ten kolaps stejně dojde, usoudil Tajn. Mizerný citlivka organismus. Měl jsem víc trénovat. Víc jíst, víc vyrůst…

 

Přelezl někoho zjevně mrtvého se zlomeným vazem. Někde po pravé straně cítil Ericha. Už zase neviděl, ale dral se dál.

„Víc doleva,“ radil Erich. Sotva ho slyšel. Sotva mu rozuměl; i mohutnější Erich trpěl tím tlakem, ani nemohl pořádně mluvit.

 

Bolesti ve svalech a kostech sílily, Tajnovi praskala hlava. Vypnul svůj program. Kdyby ztratil vědomí, někdo by mu na něj mohl přijít, a to by byl průšvih. Nelegální. Zavrženíhodné. Hráčské. Erich zařval, nejspíš si něco zlomil, jenomže musíme dál. Sakra, klidně by tam tu mašinu nechal, jenže pak by ho vyhodili. Zaručeně. A nemohl by chránit ty lidi. Henryho.

 

Dolezli k výtahu, dokonce za sebou trochu udusali materiál závalu a Tajn před sebou ještě hrnul jeden automatický vozík. U výtahu Erich dostal něco jako epileptický záchvat. Tedy, Erich ho dostal tady nahoře, ale jeho robot sebou škubal tam dole a to vypadalo děsivě. Tajn musel honem aktivovat jeden ze svých tajných programů a odpojit ho; z centra by jim to trvalo kdovíjak dlouho – tedy přesněji dlouho by trvalo, než by jim došlo, o co jde… Robot znehybněl, k Erichovi doběhli zdravotníci, Tajn dole zbytkem levé paže přivolal výtah a dostrkal do kabiny svého i Erichova robota. Pak zrušil svůj program. Pak se mu ruce a nohy zkroutily v křečích, prohnul se v zádech, ale neztratil vědomí, přestože by si to zatraceně moc přál. Trvalo celé věky, než z něj stáhli tu kombinézu a než ten blbec zdravotník vybral z kufříku nějakou injekci. Aspoň pitomej diazepam, ty vole, myslel si Tajn a měl pocit, že se mu už i myšlenky kroutí a bolestivě tepají. Ne, tohle bylo něco silnějšího než diazepam. Nevadí…

 

Tma a nic, pusto, pocit ztráty. Probuzení.

 

„Já vím, že už jste vzhůru.“ Hlas jednoho ze šéfů, znal ho z projevů na hromadných setkáních a instruktážích. „To, co jste udělal, je na medaili, kamaráde, ovšem někteří ze správců se domnívají, že jste příliš riskoval.“

Tajn zamžoural, místnost byla příliš bílá a obraz, který mu poskytoval jediný pár očí, jaksi moc jednoduchý. Obličej toho muže z vedení měl výraz, který nedokázal rozluštit.

 

„Bylo to aspoň k něčemu?“ zeptal se. Drhlo to a bolelo. Pohnul prsty u nohou, u rukou, zkusmo se zavrtěl. Jo. Funguju.

„Pokud máte na mysli záchranu nějakých třiceti vězňů, pak ano. Pokud myslíte záchranu dvou drahých robotů a jednoho vozíku, také ano. Vedoucí směny bude potrestán, technici rozluštili váš rozhovor – netuším, proč byl šifrovaný, ale ve své zprávě to nijak nezdůrazňuju.“ Tohle byl úsměv, ale za ním čekalo ještě něco.

„Nevadí mi, jestli mě vyrazíte,“ řekl Tajn.

„Všichni se víceméně shodli, že byste mohl dělat předáka. Ale mezi mrtvými je… jméno z vaší minulosti. Bartoštík. Zásah prasklou pneumatickou vzpěrou.“

 

Tajn otevřel oči úplně. Podepřel se rukama a sedl si, přitom si vytáhl nějakou hadičku, zabolelo to, strhl si nějakou elektrodu či co i s kouskem kůže, další malá bolest, následovala křeč v zádech, návštěvník ho chytil a přidržel.

„Byl úplně nevinný,“ hlesl Tajn a rozbrečel se. Ani nevnímal, že ho ten člověk rozpačitě hladí po vlasech a po rameni.

„Jo, říká se tomu obětní beránek. Někdo potřeboval exemplární potrestání a na to se nejlíp hodí nevinní.“

Tajn si překvapeně uvědomil, že ten muž je dost silný a že ho opatrně znovu položil a zkoumá pípající přístroje. „Nechte toho, nic mi není,“ řekl malátně. „Vypadnu co nejdřív.“

„Měl bych pro vás jinou práci,“ prohlásil ten člověk. Později Tajn zjistil, že se jmenuje Štěpán Zlámal. Docela úspěšný muž, než potkal Tajna Geze.

 

---

´29

 

Sirotek

 

Připadal si jako u soudu. Ještě hůř. Jako u posledního soudu. Seděl sám na židličce a odevšad na něj shlíželi nevlídní lidé. Jako by ta místnost měla kolem dokola samé stupínky a on byl uprostřed, dole, v propadlině. Propadlišti. Nejníž ze všech. Zavržený a vyvržený.

 

Ro, kterého sem pustili, se krčil u dveří, vypadal úplně maličký a hrozně vzdálený. Možná jim zakážou vídat se. Nebo jenom v nějaké hovorně přes telefon, jako to měli v ústavu.

 

„Pěstounská péče,“ rozhodla ženská v úboru, připomínajícím soudcovský talár. No, vlastně to byl soud. Něco jako soud osudu. Podívala se na Tajna, který tu představoval dítě, předmět vhodný k libovolné manipulaci. Oběť libovůle, tak je to správně. „Zatím půjdeš do dětského domova, než se najde vhodná rodina.“

„A škola?“ zeptal se sotva slyšitelně.

 

„Budeš chodit do školy přiměřené tvému věku,“ odpověděl mu úředník, který ani nezvedl hlavu od notebooku.

„Ale…“

„Zákon stanoví standardní sociální zabezpečení dětí, nemůže poskytovat výjimky,“ řekla Soudkyně. Neudeřila kladívkem, jak to dělali soudci ve filmech; možná přece jen nebyla skutečná soudkyně, nebo už ten zbytečný efekt po rozsudku zrušili.

Tajn se nechal vyvést ven, do deště a odpoledního šera. Viděl bratra, jak se loudá za ním, a věděl, že mu nepomůže. Strčili ho do auta, Ro zůstal venku a mokl a mával.

 

V děcáku neměli dost místa, takže ho umístili na pokoj k neperspektivním dětem, a ke všemu tu byli kluci a holky ­dohromady. Neměl ponětí, jak to vedení domova úředně odůvodnilo, ale jistě to byl majstrštyk, snad napsali, že tihle z jejich svěřenců už nemají ani sílu páchat ­nějaké nemravnosti. To by nejspíš byla pravda, pomyslel si.

 

Vyfasoval postel vedle holky s leukémií, další byl kluk ochrnutý po zranění páteře – ruce měl v pořádku, ale vozík a péči by mu pojišťovna poskytla jedině při IQ nad sto třicet, což neměl. Takže se musel pro jídlo nebo na záchod doplazit a zdravé děti ho týraly, víceméně z nudy; v tomhle baráku byla jediná televize a na tu se směli dívat jenom udavači, ostatní se bavili, jak uměli – a většinou neměli do čeho píchnout.

 

Další postižení v tom pokoji, velkém jako tělocvična, měli poškození mozku, trpěli nevyléčitelnou epilepsií, byli slepí, po těžkých úrazech, Tajn zahlédl u mrňavé osoby v koutě jakýsi odporný nádor, deformující obličej, o tři postele dál mu malé dítě mávalo pahýly rukou a idiotsky se šklebilo, ale idiot v tomhle případě nebyla nadávka, jen konstatování.

 

„Ahoj,“ zavolal na něj na pohled celkem normální kluk. Seděl na okenním parapetu nad svou (asi) postelí a na klíně měl knihu. „Ty jsi zdravej, co? Neměli tě kam upíchnout?“

„Tak nějak.“ Tajn naházel svoje věci do stolku, přešel k oknu, obhlédl si opršelou zahradu hřbitovního rázu – samé divné, černé jehličnany, zjistil, že kluk čte básně, které se podle vzhledu nejspíš rýmují. Otočil se a zamířil zpátky.

„Já jsem Kros, a ty?“ oslovil ho čtenář.

„Tajn. Rád bych se vyspal, víš.“

„Tady toho moc nenaspíš, pokaždý někdo dostane záchvat nebo tak něco. Hledají ti pěstouny?“

„Nojo.“

„Mám hemofilii,“ řekl Kros. „Takže mě radši nemlať, leda bys mě chtěl zabít. Mám křivý kosti od starejch hematomů, ale taky mám nůž a klidně ho použiju, jasný?“

„Chápu. Nemáš co ztratit,“ kývl Tajn.

Holka s leukémií (to mu kdosi řekl až později, ale stejně to tušil – měl za sebou koneckonců pořádnou dávku medicínského samovzdělávání) k němu natáhla ruku, opatrně ji stiskl a pak pohladil.

„Klidně mi to můžeš udělat. V noci,“ zamumlala oteklými dásněmi.

„To by bylo hezký,“ ujistil ji, i když se musel trochu přemáhat, vypadala bledě jako ta houba hadovka, kterou znal ze smetiště za barákem, dokonce byla podobně cítit. „Jenom na tom nejsem moc dobře, v noci mi umřel táta.“

Všichni, kdo na to měli kapacitu, ho začali litovat, jenom ochrnutý Slimák poznamenal, že si teda úřady pospíšily.

„Nemají mě rádi. Špatná rodina,“ vysvětlil Tajn, zalezl do postele a přetáhl si deku přes hlavu. Vzbudila ho Astra, ta s leukémií, na večeři.

 

Do jídelny vyrazili s Krosem a ještě dvěma dalšími (Slimák se plazil za nimi) jako na nepřátelské území.

„Dneska je u výdeje Cihlička, vem vozík!“ špitla Astra. „Ta nám to dovolí. Jednou za čas se zase najíme v klidu.“

Tajn bezděčně chytil a odrazil někoho, kdo se napřahoval na Krose, jemně nakopl maníka, který chtěl šlápnout na ruku Slimákovi, převalil si přes rameno velkého kluka, který už měl vousy, a povedlo se mu to stejně dobře jako ve hře, i bez posilovačů.

 

„Necháš toho, hajzle!“ zařvalo to od výdejního pultu a červená, hranatá kuchařka bojovně zamávala naběračkou.

„On nás chrání, Cihličko,“ řekla Astra. „Můžete nám všem naložit na vozík?“

Kuchařka se na Tajna koukla trochu podezíravě. „Je zdravej nebo co?“ Ale už nakládala na jídelní vozík, který přivezli Kros a dva mladší kluci, jeden tlustý, zřejmě retardovaný, druhý s nápadně šišatou hlavou, kde asi chyběl pořádný kus kosti (neúspěšná operace mozkového nádoru?), hrnce, talíře a lžíce. Nože ani vidličky tady nevedli, to bylo ovšem v ústavech běžné. Tajn zaznamenal pár nepřátelských pohledů.

 

Nebudu se bát, bát se budou oni, zopakoval si svoje staré heslo. A nebál se.

 

Po noci, která uplynula s křikem z nočních děsů, v pachu nezdravé moči a pravidelném vrzání postele, kde se obsedantně kolébal retardovaný kluk, a s plížením těch, kdo se obtěžovali potmě hledat záchod, šel Tajn do školy. Strčili ho podle věku do sedmé třídy, úroveň odhadl na zvláštní, naštěstí však tomu spolku velela od tabule mohutná osoba nejasného pohlaví (podle výše státem poskytovaných platů to ovšem s osmdesátiprocentní pravděpodobností byla ženská) a neurčitelného věku, nicméně s mozkem v hlavě, a když jí Tajn vyložil svou situaci, pokývala, vybavila ho klíčem od knihovničky na chodbě a po zbytek vyučování ho nechala číst. S výjimkou diktátu, který byl tak pomalý, že ho Tajn stačil sepsat i svým neladným napůl tiskacím písmem.

 

Na obědě byl nucen někomu dát přes hubu, sám něco schytal, protože zájemců bylo víc, ale vcelku zabodoval, a ještě stačil ochránit Astru, která byla o třídu výš, před nežádoucími milostnými návrhy. Oplatila mu to v noci; vlezla mu do postele, nedala se odbýt a zasvětila ho do sexu naživo – do té doby to zkoušel jenom jednou, ve hře, a tehdy se ke všemu ukázalo, že ta holčičí postava je vlastně kluk, a bylo to celé hrozně trapné. Tohle ostatně také, ale Astra měla hodně zkušeností, takže to nakonec dotáhli do konce.

 

„Myslíš, že jsem nymfomanka?“ zeptala se pak.

„A to vadí?“ opáčil nevinně.

Bouchla ho pěstičkou do prsou; jako kdyby do něj nabourala moucha, vážně. „Děláš si srandu, ale já brzy umřu, tak nemám čas čekat, až budu plnoletá.“

„Chápu, akorát bych nerad, kdyby mě zavřeli za zneužití.“

„O nás se nikdo nestará,“ pravila pohrdavě.

„O mě možná jo, mají na naši rodinu spadeno.“

„Nemůžou na tebe, nemáš patnáct. Seš zbytečně paranoidní,“ obvinila ho a zívla.

„A taky po mně jdou,“ nehádal se. Když usnula, přišoupl si její postel blíž a přemístil ji tam.

„Dělá to tady se všema,“ sykl na něj Kros. „Načal ji vychovatel, toho by teda měli zavřít, ale když ona to po něm chtěla.“

Jiná měřítka, jiná morálka, uvažoval Tajn malátně a propadal se do spánku. Bolel ho naražený nos, čelist a klouby na pravé ruce, a odhadoval, že zítra bude hůř.

Info o knize Virtuální vrazi:

Autorka: Jana Rečková / Obálka: Karel Zeman (malba) a Lukáš Tuma (grafická úprava) / Formát: měkká vazba, 115x180 mm / Počet stran: 280 / Cena: 199 Kč / Nakladatel: Nakladatelství Epocha (www.epocha.cz) / Edice: Edice Pevnost (95. svazek) / ISBN: 978-80-7425-263-1

 

""



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních či slavných osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku JsmeUspesni.cz.


Líbil se vám článek? Šiřte nás dále!