Jak se žije českým autorům antologie Ve stínu magie?
Osmnáct hvězd domácí fantastiky již potřetí vydává ze sebe to nejlepší pod přísným dohledem editorského týmu Heckler & Koch, vlastně Hokr & Kyša...
„Šest set čtyřicet dva mužů vyplulo kdysi z Odysseova království ke břehům Tróji, nyní se jich už jen šestačtyřicet vracelo s nadějí, že spatří břehy své vlasti. Moře je však doneslo nikoliv na Ithaku, ale k ostrovu Aiaia, kde sídlila kouzelnice Kirké, dcera boha slunce Hélia. Když přistáli na břehu, Kirké proměnila vojáky, kteří se vydali prozkoumat ostrov, ve špinavé vepře.“
Jak ukazuje citát z Homérovy Odyssey, magie patří k literatuře již od pradávna. Právě toho si byli vědomi editoři dvou epochálních antologií Ve stínu říše a Ve stínu apokalypsy, když vybírali téma své třetí antologie. Kdo tedy vyskočil z kouzelnického klobouku pánů editorů a jaké druhy magie nám předvedl?
Michaela Merglová, která v povídce Nájemné meče přivádí na scénu páreček žoldáků prožívajících svou vlastní verzi seriálu The Walking Dead. Po přečtení povídky jsem si nebyl jist, co bylo pro hrdiny horší. Démoni vlastní minulosti nebo hordy oživlých mrtvol? Vycházející hvězda Merglová ale každopádně ukazuje, že má talent, a ještě se od ní dočkáme velkých věcí. První ohlasy na její prvotinu Píseň meče to ostatně potvrzují.
Roman Bureš má naopak na svém kontě sedm románů a může se tak počítat mezi nejplodnější autory, kteří se upsali této antologii. Zaujala mě jeho fascinace peklem. Po svém románu Inferium se do něj vrací ve své povídce Vítejte v pekle. A ačkoliv je to jiné peklo než ve výše zmíněném románu a o magii se povídka otřela jen letmo, příběh na pomezí satiry stojí určitě za přečtení. Už kvůli pěkné pointě.
Jaké by to asi bylo být mágem ve světě, který využívá magii, ale její nositelé jsou považováni za podřadné tvory? To nám poví jedna z mála opravdu nových tváří v této antologii. Theo Addair sice také není žádným nováčkem, ale do vod fantastiky vstoupil pouze jednou, a to knihou Na kraj světa. V povídce Mrně dokázal nejen v pár větách vysvětlit, jak funguje svět, o němž píše, ale především zaujmout neotřelou zápletkou. Zároveň se stal jedním z mnoha důkazů toho, že Kyša a Hokr mají na talenty čich.
Sektor Hirano, Centrální impérium, České země. To vše je Jan Kotouč, autor skvělých military sci-fi. Ani ve své povídce Obléhání neopustil svá oblíbená témata, válku a armádu. Vojáci jsou (stejně jako námořníci) strašně pověrčiví. A když mají spolupracovat s čarodějkou, musí to zákonitě skončit průšvihem. Jak by to vypadalo, kdyby ve světě Richarda Sharpa fungovala magie? Za mě jedna z nejlepších povídek antologie a naděje, že se její autor do světa, jejž v ní načrtl, vrátí třeba v románu či nové sérii.
Lucie Lukačovičová nás spolu se soukromým očkem Avalon vezme až do dalekého Pekingu. Ve své neo noir detektivce nám poví něco o telekinezi a o tom, že umění je magie. A také o tom, že umělci jsou šílenci a práce s kovem může být nebezpečná. A ne, Avalon není druhou profesí kovářka.
Petr Stančk je autor, kterého mám osobně velice rád, a to především za jeho skvostnou knihu Mlýn na mumie. Svými povídkami přispěl do dvou předchozích antologií a já jsem věru rád, že si jeho Infernographia perpetum našla svou cestu do antologie třetí. Skvěle vypointovaná povídka o vyloupení Vatikánské banky je perfektní.
Zuzana Strachotová má na svém kontě dvoudílný postapo román. Ve své povídce Gienah nám však představí čtveřici nájemných mágů. Cech mágů Kaitos vyslal Cypru, Devina, Kelase a Alyonu vyřešit na první pohled celkem jednoduchý problém, který trápí starostu jednoho ze vzdálenějších měst. Jak si asi světlo, rostliny, písek a oheň poradí v situaci, kdy magie přestane zpívat? Svět, který stojí na magii a v němž jsou přesto mágové považováni za verbež, má velký potenciál, o hrdinech a jejich originálních schopnostech ani nemluvě.
Dalibor Vácha publikuje především odborné knihy o československých legiích v Rusku. Do vod fantastiky vstoupil svou povídkovou sbírkou Jizvák Jim a další noční můry. V povídce Bez konce mi ukázal, že jeho povídky budou stát za přečtení. Jak by to vypadalo, kdyby si Krejčíř a Mrázek vyřizovali účty ne za pomoci mafie, ale s pomocí magie?
Petra Neomillnerová se v povídce Torgeho jaro vrací ke svým zaklínačům. Jedna ze stálic domácí fantastiky nám ukáže, že přivolat jaro může být pořádná fuška.
František Kotleta a Tomáš Kosek. Má vůbec ještě smysl něco dodávat? Snad jen, že nás ti dva v povídce Sitarane vezmou na ostrov Réunion. A že půjde o mimořádně zamotaný případ plný nečekaných zvratů a (jak je u těch dvou zvykem) sexuální magie.
O sexuální magii jde svým způsobem také v lehce hororové povídce Marka E. Pochy. Lesy mají oči jsou nejen příjemnou ozvěnou slavného příběhu Rosemary má děťátko, ale především jsou vyprávěním o lásce, krvi a spoustě spermatu.
V detektivním Případu pro Cech čmuchalů nám Julie Nováková připomene něco, co jsem si uvědomil při sledování filmu Parfém, příběh vraha. Že čich je nedílnou součástí našeho života. A jak to souvisí s magií? Docela dost. I tady vidím velký námět pro knihu.
Kdo zabil Daniela Wilsona? To nám poví Petra Lukačovičová ve své originalitou hýřící variací na Dannyho parťáky. Kde končí víra a začíná magie?
Stín čaroděje, který vrhá Míla Linc, je tragickou baladou o Bašce a bardu Žibřidovi. Čekal snad někdo od autora Stínu Černého hvozdu veselou historku o roztržitých čarodějích?
Vilém Koubek nás setnul knihou Čepel entropie, aby nás pak zavěsil na Organickou oprátku. Jeho Ranní spoj se nese spíše v duchu jeho druhé knihy. Když se „čarodějka“ připlete do boje se zmutovaným dopravním prostředkem, je to docela nářez.
Oskar Fuchs pro jednou opustil své bojové mágy a zloděje artefaktů. Ve své až kedrigernovsky hravé povídce ukazuje, že si umí hrát. Ale nebyl by to lišák ze sudet, aby v jeho roztomilé hříčce nebyla špetka toho kopání do zdegenerovaných šlechticů a velká porce nekromancie. Já osobně bych s nadšením kvitoval román ze světa Zrzečky a nekromantky a jistě nejsem sám.
Co může mít společného sci-fi a magie? David Šenk to hezky ukazuje v melancholií prodchnutém příběhu o střetu dvou civilizací. Poslední sbohem je pěknou ukázkou prolínání žánrů.
Poslední povídkou je Stáčení nevinnosti od Kristýny Sněgoňové. Autorka Krve pro Rusalku a Zřídel nám v ní jasně ukazuje, že jí povídky ani magie nejsou cizí. Stejně jako ve svých knihách, tak i v poslední povídce této antologie nám autorka jasně říká, že si nedělá o lidech žádné iluze a o čarodějích nemluvě.
Závěrečné resumé.
Antologie Ve stínu říše byla zajímavým pokusem představit domácí autory fantastiky mladší a střední generace v knize, kterou spojuje atraktivní téma druhé světové války. Přestože splnila svůj účel, ne všechny povídky mě jako čtenáře zaujaly. Druhá z antologií Ve stínu apokalypsy přinesla sice zatraceně atraktivní téma (a zase velkou spoustu kvalitních autorů), ale ani zde nebyla kvalita povídek stoprocentně vyvážená. To se podle mého soudu povedlo až jejich nejmladší sestřičce. Myslím že tým Heckler & Koch, vlastně Hokr & Kyša může být se svým třetím potomkem spokojen.
Hodnocení: 95%
|
Žánr |
Povídky, Literatura česká, Fantasy |
|
Vydáno |
2019, Epocha (ČR) |
|
1. vydání originálu: |
2019 |
|
Počet stran |
632 |
|
Jazyk vydání |
český |
|
Autoři obálky |
|
|
Vazba knihy |
pevná / vázaná s přebalem |
|
ISBN |
978-80-7557-218-9 |
Kam dál?
Přečtěte si další zajímavosti, originální články a objevte zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.