Jak Kristina Haidingerová a Zdeněk Záleský sestavili do knihy verše dvaceti autorů
Chcete neplytkou hrůzu zhuštěnou až do nemožnosti? Hrdinně čtěte verše knihy Co číhá v temnotách. Těšte se, zabije vás.
Měl jsem ono kardinální štěstí, že jsem v životě svém (a naštěstí nikoli ve smrti) potkal Kristinu Haidingerovou, a to osobně, a mluvili jsme spolu. Zabila řadu lidí.
Ale naštěstí a nebi chválu je „odkráglovala“ a na pravdu boží odeslala pouze na papíře, což může být takřka imponující. Ne? Jako dáma z dobré školy, byť to nebyly ani Oxford, ani Cambridge, má navíc esprit, šarm a třeba Sagvan Tofi se za ní vždycky otočí, tak jako možná i František Novotný, ne-li (zcela jiný) Leoš Kyša. Co ale zůstane už jednou provždy podstatnějším?
Že je zbytek té dámy podle všeho tvořen magickým generátorem, z něhož plynou horory; a tyto fantaskní horory nejsou jenom prózou. Jsou i verši. Taktéž slavný Howard Phillips Lovecraft ovšem a ostatně psával v Providence verše a česky vyšly díky prozřetelnosti v knížce Houby z Yuggothu, kterou roku 2019 vydaly „Straky na vrbě“ v přebásnění Tomáše Kratochvíla. Úchvatný svazeček, ten si pořiďte. Vyšel redakcí samotného Leonarda Medka a s ilustracemi Martina Milana, nad nimiž mnohému labilnějšímu čtenáři povolí svěrač. Tu památnou knihu vysázel sám její redaktor Michal Bronec pro edici „Západní fantastika“ a předmluvu nenapsal nikdo menší než S. T. Joshi. Verše navíc vyšly dvojjazyčně a zveřejněny jsou zrcadlově: Hřbitov, Studna, Vichry z hvězd, Antarktos, Zahrady Yinu, Noční zebouni, Nyarlathotep, Azathoth, Vidina, Maják Prastarých, Přístavní píšťaly, Znovu v tenatech, Hrůzy svátku Yule, Neznámo, Stopa dávna, Zoufalství… Ta kniha, čtena nahlas, je lahodou vyklopenou do ucha, a když ji uzřel pan „Zelda“ Záleský a když ji přečetla i Kristina, spojili síly démonů dohromady a dali do kopy nejen verše své, ale taktéž verše osmnácti dalších autorů, kterýmžto stylem či způsobem to sice Lovecraftovi zdaleka nenatřeli, ale aspoň se dokazuje, že také česká kotlina urodí horor v podobě strof; i tisíceré díky sestavovatelům.
Mistr Záleský (*1989) je recitující knihkupec, který se někdy skrývá za lesem, aby vybafl. Byl i recenzent někdejší Ikarie. Kristina (dejme tomu *2000) je pak i organizátorkou HorrorConů a jistěže zkušenou redaktorkou a autorkou četných knih. Navíc má výrazný manažerský talent, umí dávat dohromady lidi, nestrpí předsudky a je stejně citlivá a vnímavá, jako by jí teprve bylo dvanáct. Nebojí se hrůzy a mnohý chlap už byl smeten uragány jejího ega: tou silou ženské vůle, jakou má právě jen žena a která má kořeny hluboko v přírodě.
Přispěla knize verši Paní bolest, Krvelačný, Pronásledovatel, Milost či Hračky a polednice. Ale Zdeněk se nechtěl nechat zahanbit (a navíc lépe recituje), i má ve svazku takřka desítku básní včetně Lakanrielovy pečeti a Evokace Orobase. Silné věci! Předčítat mi je kdokoli v chatrči uprostřed šumavských hvozdů, uškrtím ho; jinak bych se totiž asi zbláznil strachy a pokakal. A tento Zdeněk „Zelda“ Záleský by mě pak strašil „za lesem“ až do smrti. Povedlo se mu totéž ostatně již takhle a najednou si nepřipadám na Zemi jen jako na dovolené. Po četbě Záleského veršů už rozhodně ne. Ale k dalším autorům a autorkám, jelikož autorek je dokonce osm.
Jana Dvořáčková (*1979) má zde pět básní i včetně Matného svitu hvězd, a ač byla víckrát ověnčena jako prozaička, člověk tu žasne: „Ona nevlastní pražádné ceny i co poetka.“
Natálie Dočekalová (*1996) na ceny teprve skromně čeká a ještě studuje. Zkouší psát scénáře, nicméně šest jejích básniček v této knize stojí za moc. Líbí se mi Poslední upír i Posmrtná fotografie. Zaujala mě však rovněž svůdná Kira Bulat (*1987 na Ukrajině) či Slovenka Ráchel Noa (*1971), vítězka soutěže ParsPoetry 2018. Ta zde má čtyři „kousky“, z nichž mě fascinuje Mŕtva nevesta Tima Burtona. Patřím ale souběžně k těm idiotům, kteří dotyčný film dodnes nezhlédli.
Anxieta Rosier (*1986) je precizní v odměřování slov i strof. Její Laktační psychóza, Stalker, Hřbitovní romance, ale i Konec meger v Čechách se zadřou pod kůži. Celkem dostala Anxieta prostor pro sedm čísel. Ale zmiňme i vůbec nejmladšího z prezentovaných autorů, kterým je roku 2005 narozená Zuzana Balíková, vítězka soutěže Knihovny Jana Drdy.
Abych to ale nepřeženštil a neskončil jako Ctirad v Šárce: i tuto knihu nakonec sepsali z větší části chlapi, mezi kterými je vklíněn také nejstarší přispěvatel, už roku 1967 narozený Mircea Dan Duta, rumunský vysokoškolský pedagog, překladatel a spisovatel. Nejen jeho báseň Vymyšlený citát z Radka Fridricha (str. 123), avšak i další tu přítomné noční kousky přesahují z oblasti čirého hororu do literatury vyšší, což se ale dá, pravda, říct o díle mnoha z dalších přispěvatelů. Jenže... Existuje vůbec nějaká hranice mezi vyšším a ne už tak vysokým? Váhám, pochybuji, nevěřím. A čtěte sami tři přítomné básně Dana Duty a uvidíte, že zkoprníte, ba navždy zkameníte; leda byste pod jeho vlivem taky začali psát. Duta je lepší básník než Lovecraft, avšak nepoměřujme. A netahejme sebou metr v těch červivých polích, kde poměřovat nelze.
Do knihy přispěli rovněž finalista „Slam poetry 2019“ Xerodoth Sigmius (*1995) či výtvarník Sandro Dragoj (*1985), autor skvostných básní Lesem nezemským či Hymna podsvětí. Tomáš Marton (*1987) zrovna tak umí vyvolat pár tahy skutečnou hrůzu a nejlépe to dokazují jeho výtvory Tichý dům a Prázdný dům. Ale i báseň Na zdi z lebek. Scenárista a finalista Ceny Karla Čapka 2019 Jan Vrána (*1980) přispěl následkem své i zde proklamované „lenivosti“ jen dvěma kousky, ale Holgerův pád z vaší mysli jen tak nevymizí. Málokterá báseň mě víc bavila. – To jiným typem jest „hedonista“ Tomáš Nývlt (*1989) – a podobných je vždy potřeba k vyvažování. Jinak by se zde totiž ledacos mohlo překlopit až do parodie, anebo vzpomínek na Vrchlického a Erbena. Nývlt ale vlastně velikánům zase tolik neprotiřečí, když píše své básně V kalhotkách od hoven či Obličej v lejnu; ty verše nás totiž neatakují tím, že by se ráchaly v trusu, a překvapují. Stejně jako jeho Pod rudým praporem.
Co víc? Je tu ohromující Pařát od Pavla Skořepy (*1983) a čtyři další jeho výtvory, načež knihu knih uzavírají autoři dvou delších básní, dělených v části.
Prvním je skvělý Jakub Dobrovič (*1993), který očividně a dobromyslně nemiluje názvů, druhým Kamil Princ (*1987). Ten označil sám sebe za neodekadenta, ale určitě je hudební skladatel, redaktor i „milovník zapadlého umění a milenec mrtvých dívek“. Snad ho budou podobně značkovat i ony dívky? Kdož ví. Ale sada jedenácti jeho básní svorně nazvaných 666 je důstojným závěrem knihy, která stěží může zapadnout. A jistěže se najdou tací, kdo budou některé zdejší excesy vtipně parodovat, ale já mezi ně nepatřím a zcela vážně čtu:
Chci tvé maso, chci Tvé kosti,
Chci Tvé šlachy, chci Tvá střeva.
Chci Tě pitvat do sytosti,
Dneska umřeš – snad to neva.
Šílenství je první cena,
V hruď ti vrazím zhnusen kůl.
Beru nohy na ramena,
Které jsem ti useknul…
Sbírka celkem shrnula takřka sto básní a ilustrovala ji velmi zdatně Anna Korbelová (*1986), preciznímu grafickému zpracování obálky a obrázku na obálce se věnovali Michal Březina a zmíněný už Sandro Dragoj: ve výsledku jde o jednu z nejlepších obálek, co jsem kdy viděl, a zasluhuje taky cenu. Lovecraft by nad ní zaplesal. Jestli ale taky nad ostatkem sbírky, to věru netuším.
Kolektiv dvaceti básníků: Co číhá v temnotách. Autorem historizující předmluvy je Petr Boček a původcem úvodního motta Jiří Karásek ze Lvovic. Vydali Martin Štefko - Golden Dog. Český Krumlov 2020. 204 strany.Článek připravil Ivo Fencl
https://www.goldendog.cz/produkt/co-ciha-v-temnotach/
https://www.youtube.com/watch?v=I4LB170GBFU
Kam dál?
Přečtěte si další zajímavosti, originální články a objevte zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.