banner
banner

Jak číst Černý bod???

Jak číst Černý bod???
06.02.2016
Jak číst Černý bod???

Knihu Martina Jirouška o Hororu v českých zemích je, myslím, místné vstřebat při jasném vědomí i s vědomím značné její komplexnosti. Ale taky u vědomí nedořečenosti mnohého.
Rozhodně se tu nejedná o klasické dějiny literatury, ani výseče z literatury, a zrovna tak nekráčí o tradičně pojatou historii filmového hororu. Je to... prostě mapa hrůz.

Míněno v dobrém. Je to mapa potažená celými sítěmi souvislostí a vlastně nejde jen o hrůzostrašné filmy a strašidelné texty, ale o strach jako takový. O děsíky špikující odnepaměti jsoucno. O běsy atakující prostředí, ve kterém existujeme. A jistě, životní prostor lze bujaře nahlížet i jako jeviště pro neustálou komedii, avšak podobnou schopností abstrahovat Martin Jiroušek chvála bohu nedisponuje. A co tedy dělá? Poctivě vytahuje z dřeně obklopujícího nás světa ta svá ryze hororová vlákna!

A je skutečně i kartograf. Mapuje.

Z publikací v naší kotlině zrozených na podobné téma mi Černý bod připomněl vedle Krejčího (1904-1979) Prahy legend a skutečnosti (1967, přepracované vydání 1981) taktéž Chimetovy eseje Hrdinové, fantomy, myši (1970), přeložené roku 1984 Evou Strebingerovou z rumunštiny. I vzletný poeta Iordan Chimet se částečně ve své knize zaobíral běsy a děsy, a to v kapitole výslovně nazvané Horor, v českém vydání na str. 132-171, přičemž vlastní fascinaci žánrem předestírá v obdobném stylu jako Martin Jiroušek. A jsa navíc schopen podobného nadhledu a podobně vášnivého, citově spontánního přístupu.

 

Ani Chimet (1924-2006) se navíc nebál zohledňovat četné souvislosti fungující napříč žánry a celistvostí svého vhledu stále připomínal, jak moc se člověku hodí talent abstrahovat a asociovat. A když už tohoto Rumuna vyzdvihuji, tak ocitujme i pár titulů jím vysněných kapitol: Horor a magie; Metamorfózy v hororu; Zvíře; Golem; Automaton; Strašidelné zjevení; Člověk a stín; Zámek; Mlýn; Ostrov; Osamělý dům; Muzeum, opera, divadlo; Zrcadlo; Pochodně, svíce; Čarodějnické knihy; Barvy.

Ne každý, ale takřka každý, kdo ve zdraví strávil tuto knihu Chimetovu (a pochválen buď Ježíš Kristus i Ondřej Neff, který ji tenkrát v tisku pochválil), stráví asi letos práci páně Jirouškovu, i když místy méně přehlednou. Jiroušek toho totiž ví tolik, až někdy těká, a obzvlášť úvodní kapitola by dokonce mohla mnohého suchara odradit. A to čím?

Jistě i svým rozmachem (až přílišným), při němž se bodrý tvůrce poněkud „rozeskákal“ z místa na místo. Ale on není (přece jen) žabákem a Černý bod - jako celek - polapil i mnohé nadčasové kontexty. Čím hloub se do něj pak začítáme, tím jsme okouzlenější, a jak postupujeme, i text jako by byl stále kompaktnější. Ony „překvapující“ odbočky už nás víc taktéž nelekají a ostatně jsou náhle uměřenější.

 

A autorovy asociace? Podezříváme je z geniality. – A jen je při studiu nutno přistoupit na jistou míry hravosti a autorem naznačený modus. Takovému Janu Lukavci (píšícímu zrovna knihu na podobné téma) se třeba zamlouvat nebude, ale to ještě neznamená, že si nezvyknete, a Černý bod nesporně a báječně odmítl neprodyšně oddělené přihrádky, takže po pláni jeho stran letíme jak na saních osazených samotným Frankensteinovým monstrem, a to přes arkticky sinavé pláně naprosté tvůrčí svobody. Dál - a dál a ještě i támhle za ten roh, snad až do kráteru činné Hatterasovy sopky z Vernova románu.

Přesto musím přiznat, že jsem se před ponorem do Jirouškova chybně domníval, že filmy a literaturu nelze směšovat bez nebezpečí jisté zmatečnosti. A i dál mám za to, že ustájíte-li do té samé kóje prastarou knihu a moderní film, je na místě zohlednit původní psanou předlohu. Vždy. Anebo se mýlím? Anebo to pokaždé není třeba?

Je přece fakt, že na nás často víc zapůsobí až adaptace, zatímco původní povídka zapadla. Třeba i právem. Martin Jiroušek ostatně toto neřeší a problematiku sleduje prvořadě z hlediska její (morbidní) působivosti!

I tak se ale domnívám, že by „psaná předloha“ měla být aspoň na některém místě knihy pokud jen možno vždy zohledněna či aspoň zmíněna, byť by byla sama o sobě i tím sebeslabším brakem. Tak či tak se pokusme na úryvku z Černého bodu (jmenuje se ten úryvek Krvavá sága aneb Proměny českého upíra) zjistit, nakolik obstojí autorem zvolený poetický modus.

Zkusme to! A jelikož je součástí „upířího“ dílu knihy i sekvence Valerie – Drakula – Ferat, vysledujme na ní specifika konstruktu.

Autor se nebojí a nejprve postaví po bok Jirešova filmu o Valerii a týdnu divů (což je samozřejmě adaptace stejnojmenného Nezvalova románu) televizní verzi klasického Draculy s Iljou Rackem, která náhodou vznikla téhož roku 1970. „Kubrickovsky nekonečné klášterní chodby se tu linou v nedohlednu k mrazivé hradní hrobce, která hostí sofistikovaného upíra s návyky Karla Kopfrkingla, jenž nekouří ani nepije,“ píše zasvětitel. „Spalovač a hrabě tím získávají netušené příbuzenské vztahy a působivost filmu vychází také z autentických gotických lokací, v nichž byl natáčen - podobně jako to na počátku šedesátých let a v případě svých gotických hororů činili Italové Mario Bava nebo Antonio Margheritti.“

České adaptaci Draculy pak Jiroušek dokonce udělí i přednost před slavným Coppolovým pastišem, který navíc pohotově srovná s vernovskou parodií Tajemství hradu v Karpatech, aby vzápětí už jen mimochodem ocenil plnovous Ilji Racka „věrný předloze“. A dále od hradu?

Od „prosluněnosti“ Valerie přejde autor k „modernímu“ Upírovi z Feratu (1981) a srovnává jej s Cronenbergovým Videodromem (1984). Aniž by ovšem jakkoli zmínil Josefa Nesvadbu v pozadí Herzova upířího díla (které lze vysvětlit i přirozeně).

Co zato Jirouškovi neuniklo? Scenáristova nepochybná inspirace Bradburyho povídkou Malý vrah na jednom místě onoho snímku. A hned i zdůrazní příslušnost dotyčné povídky ke klasické Korbařově antologii Tichá hrůza (1967) a připomene, že rovněž charismatický Ilja Racek ve Feratu opět hrál. To už ale volně přechází k televiznímu seriálu Fantom operety, ve kterém se upíři taky míhali. A ještě dál? – Inu, cituje část Ringo Čechova textu Nám se líbí (1979), díky němuž o „Drákulovi“ kdysi pěl i Jiří Schelinger, jehož příjmení ovšem Jiroušek opakovaně píše Schellinger. A právě při této příležitosti tedy dodám, že jako jazyková redaktorka se do tiráže knihy podepsala Eva Jeništová a jako korektorka Karin Jamnitzká.

Dobový hardrockový hit o Barbuchovi, Frankensteinovi a Draculovi pak autor pohotově a překvapivě srovná s Jožinem z bažin, aniž by ale (starší) Mládkovu píseň časově jakkoli zařadil, a přejde k divadelní hře Spejbl versus Dracula, kterou ovšem situuje kromě roku 1974 i do roku 1975. Rozpor nikterak neřeší a přechází o pět let dál, k televizní inscenaci Upír ve věžáku (1979), kde se znovu vynořila (jinak komediální) herečka Dagmar Veškrnová, která excelovala už ve Feratu.

Nato je nám připomenut i sám komiksový Dracula Káji Saudka (z Mladého světa 1971) a putujeme asociativně rovnou ke krátkému filmu pro kina Havran v panelovém domě (1983), při kteréžto příležitosti Jiroušek připomíná, že Poeův Havran byl zveřejněn roku 1846 a u nás poprvé roku 1869. Což ovšem s upíry nesouvisí.

Aniž pak Jiroušek uvádí data premiér, zmiňuje dva další filmy prolétnuvší kdys naší distribuci pod tituly Billy Kid a kulečníkový upír a Mám ráda netopýry a přehoupne se od nich k animovanému Poslednímu lupu (1987), jenž trefně srovná s francouzským dramatem La Meute (2010). Skrze zasloužilého spolutvůrce Lupu Václava Mergla se poté vrací až k jeho Laookonovi (1970), aby doložil, že tam byl využit motiv, jímž vlastně Češi předběhli Scottova Vetřelce, a něco málo zvíme i o slovenském amatérském celovečeráku Nič nekrváca večně (2003), který je pozapomenutou poctou Murnauovu Nosferatovi, nicméně inspirován rovněž ranými filmy Petera Jacksona, jak Jiroušek postřehl, ba Texaským masakrem motorovou pilou (1974). – A jinými slovy?

Martin Jiroušek umí umístit do souvislosti ledacos a na můj vkus někdy skutečně přeskakuje až příliš. V čase, prostoru – a i mezi uměleckými formami.

Ne že by ale právě takový přístup musel každému vadit; je to, pravda, možná víc metoda básníka, jakým byl zmíněný Chimet. A ani nelze říci, že by autor objekty svého zájmu opouštěl zbytečně rychle, neboť přinejmenším občas zjistíme, že se v knize k témuž vrací na jiném místě a v dokonalejších, ryzejších souvislostech.

 

Několikrát to nicméně působí spíše tak, jako by pozapomněl, o čem už psal, anebo o čem se psát teprve chystá. Ale to je, uznávám, asi detail a Jirouška - podobně jako Chimeta a další badatele - po právu a mocně interesují především typické scény a základní témata. Hororu. A šťastně se spolu s nimi vrací až do časů preromantismu, čili na sám počátek devatenáctého století, aby ovšem již vzápětí bystře reflektoval i vlivy všemožných (a to hodně často poeovských) překladů do češtiny. A také Máchu, Erbena, Nerudu, Hýbla, Kolára, Sabinu a dekadenty Karáska, Hlaváčka, Procházku i Lešehrada. Snového Jana Weisse i Jaroslava Havlíčka a rovněž četné německé a rakouské autory, jakými byli Karl Heinz Strobl, Alfons von Cibulka, Leo Perutz, Franz Spunda, Rudolf Slawitschek, Henns Heinz Ewers a Gustav Meyrink. – A nejsou zapomenuti ani okultisti Karel Weinfurter a Josef Šimánek, ba ani dvě hrdé satanistky Maryša Šárecká a Marion Sováková. - Pokusme se nicméně – a po tomto exkurzu - předestřít před sebe pojetí Černého bodu systematičtěji.

Celek má devět částí a disponují následujícími tituly či podtituly: Poe, Kramerius, Kolár a Erben; Hrobník v zahradě pekelných orchidejí; Valerie a ďáblovy knihy; Krvavá sága; Básníci hrůzy – česká Strassidla; Přízraky a fantasie sešitové letky z Karlína; Černá magie a satanismus; Černý bod; Poetika hrůzy.

Obzvlášť poslední z názvů vnímám jako až přízračně příznačný a poetickou opravdu zůstává celá Jirouškova práce, která by se dost dobře mohla nazývat i Procházka mým antikvariátem. Jak dokládají i působivé barevné přílohy na dvaatřiceti závěrečných stránkách. Ejhle, co zříme: Váchalův portrét Christiana Heinricha Spiesse i jeho obálku k Upírovi knížete A. K. Tolstého. Dvě ilustrace z Trachtou vydávaných krvavých románů, jakými byla i Pražská čarodějnice (1873) s podtitulem Mrtvá nevěsta a bratři nepřátelští. Smatkovu obálku k Cámarově Primabaleríně a tanci upírů (1925) a Hudečkovu obálku k Havlasově sbírce povídek Mezi životem a smrtí (1902). Obal knihy Záhadné životy Emanuela z Lešehradu. Anonymní, a přece fascinující i krásné obálky k dvěma prvním českým vydáním „Drakuly“ (1919) i Čapkovu (Josefovu) překvapující obálku k známému souboru povídek Josepha Sheridana Le Fanu V temné zrcadle. Koblihův lept k Nerudovi a Šimánkova sbírka básní Kapky jedu. Štáflovu obálku k Hlouchovu Pavilonu hrůzy. Geniální Scheinerovy obálky ke knihám Gastona Lerouxe a Karla Švandy ze Semčic. Čuttovu obálku k dílu Heleny Pavlovny Blavatské a obal jisté knihy od lorda Bulwera-Lyttona a také Sumínovy Povídky skoro neuvěřitelné.

Neumannovu básnickou sbírku Satanova sláva mezi námi (1896) i Štyrského obálku k posmrtně vydané „sbírce hororů“ Ladislav Klímy Slavná Nemesis (1932). - Sůrovu obálku k pověstné novodobé antologii Lupiči mrtvol a v neposlední řadě obálku Zdeňka Buriana ke knize Alexandra Dumase. A jistěže zaujme i obálka „klíčové“ povídkové sbírky Černá dáma (1924), kteréžto dílo sepsala, pokud to náhodou nevíte, Anna Marie Tilschová, a to včetně příběhu Černý bod. - A teď? Projděme se přímo komnatami Jirouškova průkopnického díla.

Hned úvodní krouží kol symbolického roku 1853, kdy shodou okolností poprvé vyšla Kytice a Lumír současně uveřejnil jak Kolárovy Pekla zplozence, tak první český překlad Poea, povídku Zlatý brouk (1843, česky 4. 8. 1853). - Jiroušek si tu rád zaspekuluje o tom, že „dar iniciační rozmanitosti“ tudíž ve vínku našeho moderního hororu zanechala snad právě tato Poeova povídka, přičemž v listopadu 1853 otiskl Lumír i Poeových Pár slov s mumií, a vzápětí se vrátíme k samým základům žánru: k Máchovi a jeho Pouti krkonošské (1834).

Určila-li ovšem - spolu se strašidly německými, jaké pouštěl do světa Ch. H. Spiess - „chod“ světové hrůzy skutečně a právě „strašidla česká“, jak autor v podstatě tvrdí, podle mě zůstává otázkou. Tolik k první kapitole. Ta druhá je omotána okolo Sabinova Hrobníka, poprvé uveřejněném v časopise Květy roku 1837. „Pozvedl nad kramářskou úroveň lidovou tvorbu,“ píše Martin Jiroušek a zkoumá pak pro změnu v dalších a dalších souvislostech Kolárovy Pekla zplozence. A kapitola třetí?

Ve spoustě souvislostí jsou nám předloženy postřehy o „krvavých románech“, ale autor se zaměřuje v té souvislosti i na české hradní pověsti o bílých paních.

 

Ve čtvrté části Černého bodu pak zvíme o upírech ještě daleko více, než jsem naznačil v komentované její výseči, a v páté části se autor chutě odráží k výkladu od knihy Jana Hýbla Strašidla (1817), abychom skrze pavučinku četných souvislostí nakonec zlehka zavadili i o nikdy nedokončené romaneto Jaroslava Havlíčka Smaragdový příboj (1946). A dál i o filmy Kybernetická babička (1962) a Babičky dobíjejte přesně! (1983). - A v další kapitole jako by už byl Jiroušek vyloženě pavoukem v srdci sítě svého antikvariátu a probíral klenot za klenotem, protentokrát i s přihlédnutím k prastarým hororovým edicím, mezi něž náleží třeba řada Vteřiny hrůzy. Taky tady je sběratel-autor erudovaným znalcem, nicméně to i v další části o magii a satanismu, kde narazíme na řadu konotací mezi starými škváry (včetně truchlohry Mlynář a jeho dítě, 1830) a novodobými filmovými horory.

Listováno je však i nedocenitelným časopisem Moderní revue a pobavil mě závěr kapitoly, ve kterém se „na operačním stole“ setkává rituál z filmu Angelika a král (1966), „onanující třináctka blijící zelený humus“ z Vymítače ďábla (1973) a (poněkud matoucí) zohlednění Foglarovy kočičí pracky, kdy je současně zmíněna taky „prokletá kniha staré Zavadilky“. Ve skutečnosti ovšem „staré Jeremiášky“. Nu nic. A pokud snad nějaký byrokrat nad podobnými omyly zaváhal, úplně spolehlivě si vás jejich autor už vzápětí obtočí okolo prstu excelentní předposlední částí o díle Amálie Vrbové (1863-1936), známé co Jiří Sumín, a excelentních pracích Anny Marie Tilschové (1873-1957).

Zrovna tak finální kapitola - s putujícími motivy – uhrane. Cestou od artefaktu lebky jí totiž smíme směle kráčet ještě i oddíly Rakve!, Oči, Utíkající oběšenci, Strašidelný mlýn či prostě Zelená.

Jak už jsem naznačil, v Jirouškově práci zůstaly i překlepy (a více či méně bezděčné omyly), ale osobně mám pocit, že i ty ji činí... o to zajímavějším artefaktem. Ale ano, třeba jméno Williama Beckforda je překrouceno, takže si Patrik Linhart asi bude rvát vlasy (také on se totiž zabývá obdobnou tematikou) a kritik typu Vladimíra Novotného by tu rovnou vyhlásil kruté žně, sám však nechci být hnidopich a kapku ostatně vždy váhám i nad Novotného přístupem, v jehož rámci na školách v úvodní přednášce pokaždé zdůraznil či zdůrazňuje, že se dobrodružnou i jakkoli pokleslou literaturou „zabývat nebudeme“.

Jistě; jde o bohulibé předsevzetí. Nicméně přece jen zde zůstává problém s vytyčením hranic, u kterých „špatné“ končí, a za druhé není nejspíše sporu ani o tom, že bez průzkumu nižších pater nelze zcela pochopit řadu aspektů literatury vyšší, která si „tam dole“ často doluje materiál. - A taky proto je vydání Černého bodu – v někdejším černém bodu Ostravě - počinem víc než záslužným a odpověď na (řečnickou) otázku zasazenou do titulu tohoto článku je, řekl bych, nasnadě.

Jak tedy čísti Černý bod?

Samo sebou taktéž v kontextech, které si už sami chutě doplníme. Pokud nakladatelství na všechny nenašlo místo.

Samostatnou kapitolou celého projektu zůstává ovšem rejstřík ukutý podle nejasného mi klíče a zohledňující tedy jen některé z autorů v knize propíraných. Na mnohé, jako třeba na Jaroslava Foglara (mistra hrůzy, mimochodem), tu sice objevíme odkaz, ale pouze k jediné stránce, a to navzdory tomu, že se o dotyčném mistru hovoří v knize rovněž jinde. - Zrovna tak není úplně férovým, že jsem se do zmíněného rejstříku dostal dokonce i já, zatímco takový Jaromít Typlt či Heda Bartíková nikoli. Ač i oni jsou v Bodu zmiňováni.

Některé Jirouškovy v Černém bodu vyslovené teorie jsou věru odvážné. Jiné jsou zas diskutabilní. A lze se tedy ptát. - Skutečně má „evropský horor“ epicentrum v českých zemích, jak se autor opakovaně snaží doložit, a opravdu u nás existovali „lovecraftovštější autoři už před Lovecraftem“? - A vskutku má kloudný význam kontrast bílých paní a tzv. černé dámy? Nebo jde zas „jen“ o poetično?

Inu, odpovězme asi takto. Rozhodně se jedná o otázky, které byly po právu a podle všeho i poprvé položeny.

O autorovi:

Martin Jiroušek (*1972) ukončil roku 1998 studia dějin a teorie dramatického umění prací Nekonvenční horor a jeho základní rysy. Rád spolupracoval s filmovými festivaly a vedle Olomouce (kde vystudoval) přednášel na univerzitách v Opavě, Ostravě i v Brně. O vztazích filmu s literaturou ostatně přednáší nadále, taktéž umně píše do kulturní revue Protimluv, provozuje vynikající ostravský antikvariát, občas vystavuje filmové plakáty a připravuje tematické večery. Kupříkladu o filmovém expresionismu, nekonvenčních filmových hororech či o experimentálním filmu. - Nu, a pokud Martin přijme pozvání k vám do knihovny, tak bude takřka dozajista vyprávět o neobvyklých úkazech ze světa knih i filmů. Zajímají jej přitom ponejvíc ty hůř zařaditelné osobnosti kinematografie, mezi které řadí třeba i Juraje Herze. - Na Slovensku a právě tak u nás šel Jiroušek svého času ve stopách natáčení klasických snímků Upír Nosferatu a Pražský student, aby rekonstruoval proces jejich vzniku.

A co mi o Černém bodu napsal on sám?

„Každá kapitola měla být svým způsobem jinak vystavěná. Nejrychleji vznikala ta poslední, i když jsem knihu psal na přeskáčku, a z původně plánovaných 170 stran se nakonec stalo 270. Co dál? Všichni mi doporučovali, ať celek zkrátím, což jsem měl akceptovat už jen s finančního hlediska, neboť grant pokryl jen tisk oněch 170 stran a...

A stejně se tam nakonec nevešly tři zásadní kapitoly o filmu.“                                Ivo Fencl



Reklama

Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku dobré zprávy.

Děkujeme, že jste navštívili stránky scifi a fantasy e-magazínu Vanili.cz. Mějte fantastický den a přijďte zas!

Zveřejněte PR článek na online magazínu Vanili.cz!

Popkulturní magazín provozujeme již od roku 2006.

Mám zájem