Honza Vojtíšek jako spoluautor hororů
Recenze Sešívance, knihy šokujícía nezapomenutelné.
Kniha Sešívance je sbírka jedenácti povídek a jednoho komiksu (Odmaskovat),
který nakreslil slovenský grafik Dávid Marcin (*1991). Jde o horory a často erotické. Objektivně vzato hrůza erotice občas úplně ustoupí, řekl bych. Všechny příběhy a děsuplný scénář napsal Jan Vojtíšek (*1978), ale s jednou výjimkou vždy s někým; ti autoři se narodili v rozmezí let 1963-1992. Kniha je šokující, nezapomenutelná, děsí už její obálka. Podle mého názoru však pár lidí podobná obálka i odradí. Nu, to už je úděl brutálních „sešívanců“.
Hlavní autor „Honza“ Vojtíšek vydává hororový čtvrtletník Howard, edituje antologie a je spoluorganizátorem cyklu setkání HorrorCon. Tato dekáda 21. století mu na jeho poli patří, už mu vyšly sbírky Z druhé strany (2013) a Útočiště (2014). Vytvořil scénáře osmi komiksů a tři jeho prózy byly již zfilmovány. S Ivanem Kučerou (*1981), neboli jedním ze spoluautorů Sešívanců, píše román odehrávající se ve 13. století.
Úvodní povídka Budiž ti přáno (spoluautorkou je Sylwia Blach) má námět hodný románu. Vyplývá z toho, že jen šest stran textu působí jen jako jakýsi „mocný“ náčrt. Zhmotňování snů děvčátka přináší hrůzu. Jeho mysl je - z částečně vysvětlených příčin - plna monster. Navzdory výhradě se povídka blíží mistrnosti, byť ponechala až příliš nedořečeného.
Uvnitř (spoluautorem je Martin Štefko, nakladatel knihy) je erotický příběh ve formě deníkových záznamů jisté dámy, která ve finále zatouží po vražedném noži. Zjistíte proč. Vystižen je vývoj, kterým s obměnami projdou sexuální kontakty mnoha párů, ale prvky onoho vývoje jsou drsně akcentovány.
Mrtví klauni nepijí (spoluautorem je Ivan Kučera) jsou povídkou, kterou vážný kritik označí za „silnou metaforu alkoholického deliria“. Jsem-li vážný kritik, zvažte sami. - V pokoji (spoluautory jsou Petr Boček a Miloslav Zubík) je erotická povídka s brutální, byť už nevylíčenou pointou. Orgasmus srovnali už mnozí se smrtí, ale je to trochu klišé. O smrti přece nikdo dodatečně nereferuje, zatímco o orgasmech (někdy) ano. Právě tohle ovšem povídka nezohledňuje.
Pusť mě ven (spoluautorem je Mark E. Pocha, což zní jako pseudonym) přináší další porci erotiky a násilí. Pocha je knihou v nadsázce označován jako „největší slovenský rétorický psychopat a samozvaný Charles Manson československé fantastiky“. V podstatě to sedí.
Povídka My, kteří kráčíme stíny (spoluautor si říká Robert Poupátko a je nejmladším autorem publikace) je uvedena tímto mottem z Draculy: „V životě jsou stíny, ale také světla; vy jste jedním z oněch světel.“ Ale Abraham Stoker dotyčná slova chápal nejspíš co hold charismatu, ba možná i charismatu některých mužů, a kdyby četl tuto krutě erotickou povídku, obsahující explicitní násilí, asi by se „složil“.
Setři mě (spoluautor se jmenuje Janko Iša) je další příklad příběhu, kde jde prvořadě o sex, druhořadě o násilí spojené se sexem a teprve za třetí o horor. Hrdinkou alias objektem chtíče je snad socha, snad ještě cosi jiného.
Funeral Blues (spoluautorem je Svatopluk Doseděl) představuje kvalitní text upomínající mj. na Ballardovo Crash. Spoluautor (*1968) je dosti znám, avšak jako mistr hororu dodnes nedoceněn.
O chlapečkovi, kterému uletěl ptáček (spoluautorem je Lukasz Radecki) je realistické „gore“, jež věru neskousne každý. Následuje erotická povídka Nezhasínej. Má z celé knihy nejblíž k science fiction. Je-li totiž někdo „potrefen“ bleskem (což je mj. oslnivá záře), může se mu stát... To si už přečtěte. Text zaujme autentičností a umístěním části děje do Dubaje. Nevznikal lehce. Spoluautorka Kristina Haidingerová (*1980) se vzpouzela. Hodně. Nenacházeli s Honzou Vojtíškem v tomto ringu tutéž notu. Kristina píše od třinácti let a roku 2014 debutovala románem Ti nepohřbení. Již jeho znělý název svědčí o Kristinině citu. Druhá, až dosud nevydaná část téže knihy se pracovně jmenuje Děti Raumy. To už tak nezní. Ale mohu se v bouři mýlit.
Roku 2016 byl pak vydán Kristinin historický román Richardovy živé hračky a dotyčná je i redaktorkou webových stránek Děti noci a vVanili.cz. Co víc, rovněž hezky kreslí a ilustruje. Bez spoluautora (jímž měla původně být právě Kristina) napsal Vojtíšek jen závěrečnou povídku či spíše úvahu Dotma. - Autor předmluvy ke knize Milan Žáček (*1974) je nepůochybně vynikající překladatel Stephena Kinga, Lovecrafta, Simmonse i Cliva Barkera a dalších a rovněž je schopný nakladatel (nakladatelství Carcosa), ale zmíněnou předmluvu psal rychle a stylem „co mě zrovna napadne a vracet se k tomu už nebudu“. Navíc nutno říct, že navazování na díla jiných a spoluautorství je velice běžný akt, i proč nad ním tak nesmírně žasnout? I dávní Scortia/Robinson psali v jistém smyslu horory, ne?
Sešívance jsem přečetl trochu užasle a věru nejsou zrovna knížkou pro děti. Některé povídky podle mého názoru taky trpí tím, čemu říkám detailismus. Pramení z (chvályhodné) snahy pečlivě budovat atmosféru, ale někdy bezděky „vypočítává“ samozřejmosti. Z hlediska psychologa by pak, dodám, někteří z autorů Sešívanců stáli za pozornost. To se ale dá říct o veškerých pravých spisovatelích a je to - fakticky - klad.
Některé sekvence knihy ovšem sklouzly, řekl bych, až k pornografii, což bude zábranou v očích mnohého slovutného literárního badatele. Je však těžké určovat, kdy je co samoúčelné, a koneckonců zůstává otázkou, co je na samoúčelnosti (např. právě erotických scén) zase tak špatného.
Nad knížkou se mohu pozastavit i jako moralista a existují nejméně dva výroky, na kterých se dají otestovat postoje autora ke světu. Výroky zní „člověk by měl zkusit všechno“ a „když se mi něco líbí, zopakuji to stokrát“. Druhý je připisován Marylin Monroe. Vlastně však mluvila o písničce, již si stokrát pustí, když ji zaujme, a ne že ne. Otázka stojí následovně: Lze se s těmi výroky ztotožnit?
„Aby ne!“ odpovíte. Budete mít pravdu. Ono ztotožnění se ovšem koná jen případ od případu. Sám nesouhlasím. Myslím si opak. Člověk si má dávat zatrolený pozor, co zkusí, a kdyby se mu (dejme tomu) zalíbilo Koloseum v podání Mariky Gombitové, má je už podruhé vyslechnout třeba s matkou, potřetí se synem, počtvrté s nejlepším kamarádem, popáté s nejlepší kamarádkou a pošesté s múzou nebo lektorkou. To pomalu stačí. Namítáte, že všichni ti lidé obvykle nejsou k disposici? Uznávám tu pravdu, a právě ctihodní autoři sbírky Sešívance ji chápali ještě lépe. Více i méně hedonisticky asi povětšinou stojí za oběma výše citovanými výroky.
Což měl být konec recenze, ale ještě dvě poznámky. Hlavní autor závěrem poměrně podrobně a nepochybuji, že zajímavě vypráví o genezi všech povídek i genezi onoho komiksu. Tento dovětek jsem dosud nečetl. Za druhé si myslím, že psát něco s někým je boj, a tedy nakonec únava. Psaní je od přírody spíš samotářské zaměstnání a Sešívance tedy zůstanou jednou z výjimek.
Jan Vojtíšek a 12 spoluautorů: Sešívance.
Předmluva Milan Žáček.
Ilustrace Anna Korbelová a Dávid Marcin.
V edici Golden Dog vydalo nakladatelství Martin Štefko. Český Krumlov 2018. 278 stran. ISBN 978-80-88067-09-2
Článek vytvořil Ivo Fencl
Kam dál?
Přečtěte si další zajímavosti, originální články a objevte zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.