banner
banner

Frank Herbert a Duna

Frank Herbert a Duna
04.12.2014
Frank Herbert a Duna

Mé pojetí dobrého příběhu? Vsadit lidi do stísněného prostředí. Frank Herbert
Léta šedesátá byla k nezaplacení. V mnoha směrech. Beatles, uvolnění mnoha šroubů a matic a taky v srdeční krajině to fantaskně ruplo.

Nejen, že nastoupila  Nová vlna, ale došlo ke comebacku děl Edgara Rice Burroughse a prodejního úspěch dosáhl Pán prstenů. A taky vyšla Duna, dílo plné fascinujících dobrodružství. Díky čemu se to povedlo?

Roku 1957 řídilo americké ministerstvo zemědělství v Sonorské poušti v Oregonu projekt, který měl zabránit šíření dun. Reportáž o metodě války s pískem chystal novinář a spisovatel Frank Herbert (1920-1986). Líčil, jak zdejší muži útočí na přesypy. Duny byly stabilizovány díky vysazení křovinaté trávy, a než se našla ta pravá tráva s nejfunkčnějšími kořeny, snaživci vyzkoušeli víc než jedenáct tisíc odrůd. Vyhrála jedna plážová odrůda z Evropy a stala se tak jakýmsi předmostím v boji. Sotva zakořenila, opřely se o kořeny její družky, písek byl krocen a nadšený, vždy veselý Frank Herbert o tom psal článek, jako se v Rusku psávalo o stachanovcích. Ten článek se jmenoval  Zastavili pohyblivé písky.

Herbertův měl agenta Lurtona Blassingama, jemuž text poslal. Ten jej přečetl dost otráveně a 29. července 1957 napsal Herbertovi: „To nepůjde vydat.“ Proč ne? ptal se Frank.

„Chybí tam lidský prvek. Pokud chceš zelenou, věnuj se laskavě tomu, co zaujme dnešního amerického vydavatele,“ zdůraznil Blassingame a Herbert v reakci na to psal šest let román.

Prvá verze byla notně dekadentní. Jmenuje se Planeta koření a tematizovala drogovou závislost. Není nezajímavá a byla vydatelná, nicméně Herbert ji odložil, takže poprvé vyšla teprve roku 2005 (česky 2006), zatímco on začal znovu od píky a teď prvořadě o náboženském fanatismus, válčení o vodu a ekologii. Výsledek? Roku 1963 jej opět zaslal agentu Lurtonovi. Bylo mu dvaačtyřicet.

„Klopýtá to,“ reagoval agent. „Některým čtenářům to určitě bude připadat rozvleklé. A je tam moc málo vědy.“

Víc text zaujal známého redaktora Johna W. Campbella, který jej jasnozřivě koupil za 2550 dolarů a napsal Franku Herbertovi: „Blahopřeji! Jste otcem patnáctiletého supermana!“

Campbell byl zkušený redaktor i spisovatel, takže nastolil i výhrady. Mladý Herbertův „superman“ Paul Atreid měl totiž podle něj tolik mimořádných schopností (zděděných po matce), že to mohlo zablokovat zajímavé budování zápletky v plánovaném pokračování. „Franku, omezte aspoň Paulovu schopnost vidět do budoucnosti,“ poprosil Campbell a Herbert reagoval pětistránkovou filozofickou obhajobou chlapcovy jasnozřivosti. Redaktora nezviklala: „Franku, navrhuji, abyste úplně opustil Paulovu schopnost vidět do budoucnosti.“

Herbert ale byl svůj. A zůstal svůj. Pozval k sobě kolegu Paula Andersona a probírali Campbellovu výhradu nejen u polévky. „Čas a život spolu podle mého souvisejí způsobem, který neplatí pro čas a mrtvé objekty,“ odepsal poté Herbert a začal se rozhlížet po jiném vydavateli. Narazil na problém. Bylo divu?

Ne. Tento román byl čtyřikrát silnější než bylo obvyklé a už v té chvíli měl dvě stě tisíc slov. Nakladatelství Doubleday nic podobného nesneslo a nedomnívali se, že by to cokoli vyneslo. Ale měli pochopení, i navrhli brutální redukci na pětasedmdesát tisíc slov. Redaktor Timothy Selden však plán na vydání knihy posléze rozboural úplně:

„Mistr Herbert měl při psaní trochu problém se zanořením se do příběhu,“ mínil a v říjnu toho roku odmítlo Dunu i nakladatelství Scribner´s, ale Herberta to neodradilo a fanaticky pokračoval v psaní. Zdůrazněme přitom, že již tenkrát sice tvořil trilogii Duna, ale teprve tu, která je dodnes vydávána v jediném svazku právě pod názvem Duna a sestává z částí Duna, Muad´dib a Prorok. Šest dalších knih o planetě Duna, konče až Cestou k Duně (2005), mělo vyjít až v daleko pozdějších letech. A co na to Campbell?

Sice se mu nepodařilo okleštit Paulovy nadlidské schopnosti (Herbert přitom vylíčil mimosmyslové vnímání podle diskutabilního J. B. Rhina), zato však přemluvil autora, aby nechal žít hrdinovu sestru Aliu.

„Ale proč?“

„Ta dívka se ještě bude hodit!“

Campbell se nemýlil a Alia je dodnes jednou z nejzajímavějších figur v kosmu Duny.

Herbert ale asi potřeboval sveřepě odpravit aspoň někoho, takže to odnesl Duncan Idaho – a fanoušci nad ním měli později vyronit tolik slzí, že ho autor zase oživil. Ano, jako kdysi Conan Doyle Sherlocka.

A naštěstí to ještě šlo, neboť k Idahově likvidaci nedošlo žádným z definitivních stylů. „Nikdy nepiš: Hlava se oddělila od krku!“ radil kdysi Vladimír Neff, ale neodbíhejme. Koncem ledna 1964 román ještě jednou odmítl redaktor Selden: „Žádný existující čtenář se nikdy neprokouše přes prvních sto stran, aniž by ho popletly!“ A další z mnoha nakladatelství Harcourt, Brace and World odmítlo Dunu rovněž. Zdůvodnění?

Slabá místa. Rozhovory postav prý jsou únavné a výlevy melodramatické. Ale zdejší redaktor Muller váhal a skončil prorockou větou: „Je možné, že se odmítnutím dopouštíme chyby desetiletí.“

Což trefil hřebík na hlavičku. „Bude to prodejné,“ psal již tou samou dobou agentovi Frank Herbert – a vzápětí Dunu nominovali na Huga jenom na základě Campbellem časopisecky vydané části.

Jenže Huga získala Přestupní stanice Clifforda Simaka a Dunu odmítlo i nakladatelství New American Library. „Až moc staromódní ražení,“ odhalili tam. A co na to Frank Herbert?

Nu, Huga sice nezískal, ale dali jej šalamounsky Campbellovu časopisu  Analog, ano, právě díky Duně, takže právě Herbert měl cenu převzít.

Dunu ovšem mezitím odmítlo i nakladatelství E. P. Dutton: „Vyžádala by si neskutečné investice a cena knihy by výrazně přesáhla cenu jakékoli dosud vydané sci-fi,“ vypočítali tam, a pak ji odstrčilo i vydavatelství Dodd, Meat and Co, kde v ní viděli Titanic, „Příliš velké nebezpečí, že se dílo potopí vlastní vahou,“ avšak zdejší redaktor Allen Kloss měl čich, když dodal: „Rukopis toho druhu, který dokáže vyvolat kult a přetrvat navždy.“

Zkraťme líčení. Rukopis Duny odmítlo víc než dvacet nakladatelství a zabral až dům Chilton Books alias vydavatel manuálů pro opravy aut – a nabídli 7 500 dolarů. Jak se to poštěstilo? Asi díky tomu, že zdejší redaktor Sterling Lanier byl autorem vědeckofantastických románů. „Obdivuji Dunu,“ napsal Herbertovi, „a chci ji vydat v jediném svazku.“ A taky že tak vyšla roku 1965, nicméně úspěch nepřišel, nikoli v tu ránu. Naopak. V recenzích se vynořily zápory.

„Tento podivný mišmaš nápadů nedrží pohromadě,“ psal slavný The Magazine of Fantasy and Science Fiction a spisovatelka Judith Merrilová nedokázala vysledovat „množství pramenů“, které se tu proplétaly. „Kniha nestojí za práci, která do ní byla vložena,“ dodala – a El Paso Times napsaly: „Fantazie Duny je naneštěstí víc fascinující pro autora samého, než pro průměrného čtenáře.“

Ne že by nedošlo i na chválu - a obdivnou recenzi dodal z Cejlonu sám Arthur C. Clarke, načež román získal jak Nebulu, tak Huga, a počátkem roku 1967 se zvedl i prodej. Již úvodem roku příštího Herbert pilně pracoval na pokračování Spasitel Duny (časopis Galaxy 1969, knižně 1970), které se původně jmenovalo Šílený svatý, ale prozíravý Campbell bohužel druhý díl nedokázal akceptovat, nepochopil jej a odmítl ho vydat, načež roku 1971 v poměrně mladém věku zemřel.

Co Campbellovi vadilo? Hlavně to, že se mladý mesiáš Paul nechoval dost bystře a že pro něj bylo příliš náročné být bohem. Nezamlouvalo se mu ani to, že byl z Paula pojednou jen bezmocný pěšák a mrzák nepotřebný pro kmen, který ohrožuje sebe, své blízké i celou galaxii. J. W. Campbell byl naopak přesvědčen, že čtenáři prahnou po dalších Paulových hrdinstvích a chtějí, aby inspiroval. Zkrátka nevěřil, že čtenáři přijmou antihrdinu, a nepřál si, aby byla Duna podobně postižena. S tím názorem ovšem pohořel. A vizí posedlý Herbert? Ten si své vyvzdoroval a nejspíš udělal dobře. Už za pár let byly Duna i Spasitel fenomenálními bestsellery a chopilo se jich hnutí za ochranu přírody. Herbert inkasoval za přednášky na vysokých školách po celých Státech a začal se chystat první z filmů. A román?

Stojí za tyto eskapády? Asi ano, i funguje v něm také ďábelský baron Vladimir, z povzdálí vnímáme ozvuk Lawrence z Arábie a lze ochutnat i drogu nesmrtelnosti. Náboženský matriarchát nás přitom drtí - a hned zas nás ohrožují obří píseční červi. A mnohostránkový slovník výrazů? Nu, na Tolkiena nemá, ale zato zaujme Campbellem odmítaná myšlenka, že mesiášovo charisma sem tam zastírá špatné mesiášovo směřování, asi jako tomu bylo u Hitlera či generálů George Armstronga Custera i George Smihe Pattona, ale i u prezidenta Kennedyho. A co o Duně napsal tvůrce sám?

„Můžete si vybrat, jakou chcete vrstvu příběhu, sledovat ji a při dalším čtení si zvolit úplně jinou a zas objevit něco nového.“

Ivo Fencl



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce nejlepší filmy ke stažení. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránky JsmeUspesni.cz.

Děkujeme, že jste navštívili stránky scifi a fantasy e-magazínu Vanili.cz. Mějte fantastický den a přijďte zas!

 

 

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit