banner
banner

Fialoví ďábli Martina Jirouška

Fialoví ďábli Martina Jirouška
03.12.2020
Fialoví ďábli Martina Jirouška

Důkladně vymodelovaná antologie českého hororu let 1903-1938 Fialoví ďábli, již sestavil Martin Jiroušek, má na vnitřní straně přebalu reprodukci plakátu s líbajícími se milenci v bílých rouškách. Reálné hrůzy světa ale horory v knize zachytily jen částečně.

Precizně připravená antologie dřevního českého hororu (se zášlehem vnitřního nadšení a radostí ve svém srdci bych ale radši užil novotvaru „horaroru“, který jsme kdysi vytvořili se spolužákem na gymnáziu) nazvaná Fialoví ďábli má dokonce i na vnitřní straně přebalu reprodukci plakátu, na kterém se líbají dva hollywoodští „orouškovanci“.

Jedná se o fotomontáž z titulní stránky Pražského ilustrovaného zpravodaje (1937), přičemž pozadí polibku vnímám jako kontrastní. Tvoří je totiž masa britských pošťáků v dobových plynových maskách. Není to snad skutečná hrůza? I navzdory tomu, že masky CHRÁNÍ? Určitě je, zatímco Fialoví ďábli se – chvála Bohu – věnují převážně úděsům vzešlým z imaginace spisovatelů. Dojista občas taky brutalitě, jindy však spíš frapantně romantickým úletům. Podobně romantickým, jako je romantický výš vylíčený obraz obou bojovníků s chřipkou, kteří kladou rty na sebe i přes bílé roušky.

Po monografii Černý bod (2015), o níž jsem kdysi psal pro Literární noviny, se k nám již za světové pandemie dostavila i další práce badatele Martina Jirouška, jehož u sebe vždy rád opět nechám přespat (i s jeho partnerkou). Přispěchal se zbrusu novou knihou, a ta je tentokrát komentovaným souborem porůznu vyštrachaných textů, více nebo méně kuriózních, ale i vysoce literárně kvalitních, jejichž původci a pachateli se mimo jiné stali „Eda“ Cenek, Jan Havlasa, Sláva Václav Jelínek, Fred Stolský a taktéž (nejslovutnější) Václav Martínek a sama někdejší „šéfka“ českého Penklubu Anna Maria Tilschová. Ale žili-byli i další – a uvnitř této knihy tak objevíme takových deset či jedenáct osobností (s celkem třinácti příspěvky), z nichž jenom Metoděj Havlíček a Anna Tilschová jsou s jistotou autory hned dvou příspěvků. Totožnost některých dalších tvůrců (i pa-tvůrců) zůstává totiž dál, a i navzdory snahám Martina Jirouška a dalších potenciálních badatelů... neznáma.

Platí to taktéž pro Františka Barana, který vydal roku 1928 vlastním nákladem „Historii Mistra Černé Magie“.

Známější Edvard Cenek (1904-1971), mimo jiné autor detektivních dramat a dvou sci-fi TSF (1925) a Nekonečno (1928), vedl kdysi ostravské České slovo (1932-40) a potom pražské Nedělní České slovo (1941-43), stal se i redaktorem sokolské Naší cesty (1945-48), přičemž vždy psal, ale roku 1950 mu bylo znemožněno dál publikovat. Teprve tady se tak vynořuje i se svou povídkou Strašidlo na dole, která je ozvukem strašného neštěstí na skutečném dole v Karviné, kde 14. 7. 1894 zahynulo 235 osob! A zde tedy putovala – navzdory mému tvrzení – romantika stranou. Půjde ale „do kytek“ ještě vícekrát, jak seznáme.

Ještě známější Jan Havlasa (1883-1964), vlastním jménem Klecanda, byl přítel Rastislava Štefánika a v letech 1910-12 spolu oba mládenci navštívili Tahiti.

Ale i Japonsko a některá další místa v Oceánii a v Indii. Později byl Havlasa velvyslancem v Riu a Dálným východem nanovo brouzdal jako vyšetřovatel „opiové komise“ OSN. Bral bych takový „job“ taky? Sám nevím. Dnes leží Havlasa, plodný spisovatel, na hollywoodském hřbitově, anžto zesnul v L. A., avšak Jiroušek – vysoce příhodně – připomíná, že tento světoběžník málem tragicky zahynul už na začátku života a „doma“: v tatranské medvědí pasti.

Ze sbírky povídek Mezi životem a smrtí (1903) pochází taky Povodeň (viz ilustrační kresba Jana Černého z knihy Svět kolem nás, 1963) reflektující – opět – skutečnou katastrofu na „divoké, šumivé“ Ostravici, řece to líčené nikoli jen Bezručem.

Invalida první světové války Metoděj Havlíček (1893-1950) je dalším autorem science fiction zastoupeným v Jirouškově skvělé a cíleně na Ostravsko zaměřené antologii. Po Jedovatém muži (1932) a Mechanickém člověku (1933) Havlíček napsal – a mezi roky 1935-37 pod pseudonymem Fred Stolský i vydal – protinacistickou Gumovou pevnost – o válce budoucna, jejíž úryvek přináší naše kniha ještě s jeho prózou Génius ohava (1929) vytvořenou doloženě během utkání o deset tisíc korun za pouhých třicet minut.

Zda napsal detektivní román Mrtvý žije (1938), odkud pochází další ze segmentů antologie, opravdu Leopold Urbanec, anebo také Metod Havlíček, nevíme. Autor se sice podepsal, ale jako „Ruda Jánský“. A zmiňované už jméno Fred Stolský přitom byl nepochybně kolektivní pseudonym, kterýžto – pro někoho překvapivě – nepatří ani tak Metoději Havlíčkovi či Leopoldu Urbancovi (byť také on pod ním tvořil), jako spíš jistému Ferdinandu Stodolovi (1897-1969), jehož choti pro změnu patřívalo ostravské nakladatelství Svět.

Snad nejvíc je Stolský znám jako autor bestsellerového sešitového románu Maminko, proč nepřicházíš (1936, znovu 1995), ale tady ho připomíná působivá sekvence z Cirkusové příšery (1937-38), objemného „veledíla“ o dvou částech, jež svého času poměrně bezvýsledně stahovala z oběhu policie.

Pověstný Sláva Václav Jelínek (1905-1967) očividně postrádal řadu zábran i zpětných vazeb a měl prý svou padesátou knihu na kontě už v pětadvaceti letech. Byl grafoman. A Martin Jiroušek zvláště upozorňuje na jím vysněnou „dekadentní“ trilogii Sir Lee Farguhar (1925) ovlivněnou Wildem, Zolou i Nietzschem, „na jejíž podobě se podepsala dobová cenzura. Řada zabavených pasáží se odvážně pohybovala na hranici pornografie a obscénnosti,“ dodává Jiroušek, jenž neoznačil za vymykající se stoupě pražádnou z Jelínkových sci-fi, nýbrž Jelínkovy práce Osudy nalezencovy (1931), Policejní špionka (1932), Dcera katova (1932), Libuška z myslivny (1935), Čarodějka ze zámku (1938) a Farář z Hochglockneru (1937). Z posledně jmenovaného výtvoru dokonce vybral pro svou antologii pasáž.

„Max Lüscher uvádí, že fialovou preferují děti před pubertou, děti debilní, homosexuálové a těhotné ženy.“

Po válce byl Jelínek (který si během ní zatoužil pozměnit příjmení na Göring, aby mu prošlo alespoň „Yöring“) souzen a odsouzen na osm let. Pět si skutečně odseděl a odpověď na otázku, nakolik fair vůbec je zavírat za kolaboraci lidi s natolik košatou fantazií, mezi něž patřil taky Jelínek, nechám na vás. Sám o tom pochybuji. Ale víte-li o někom, komu „Willibald Yöring“ ublížil – třeba tím, že ho dostal do koncentráku – zpravte mě. Každopádně mu je přisuzován i pseudonym V. Ludikar, pod kterým vyšla trilogie Oči, jež neumí lhát (1938), z níž Martin Jiroušek do Fialových ďáblů vybral... Ano, právě titulní jejich úryvek.

Fialoví ďábli si přitom v románu říkala banda vrahů a později se jimi stávali taky mládenci řádící v letech padesátých i šedesátých v ostravských Komenského sadech, na tamní Černé louce a u Slezskoostravského hradu. Fialoví ďábli si navíc říkala i nejméně jedna trampská osada a „zaručené historky o setkání s těmito živly šíří i známé osobnosti jako Pavel Dobeš nebo básník Vít Slíva,“ dodá Jiroušek. Osobně nevěřím, že si tak někdo říkal před vznikem Očí, jež neumí lhát, ale mohu se mýlit – a třeba nás etnolog Petr Janeček ještě překvapí nějakým reálným fialovým ďáblem, jehož na Ostravsku detekuje před rokem 1938.

Pochybuji o tom a jako vždy opakuji, že z knih pochází daleko větší množství lidové slovesnosti, než folkloristé tvrdívají.

Dalším „přispěvatelem“ těch Jirouškových Fialových ďáblů je „sám“ autor Kamenného řádu či Černé země, profesor Václav Martínek (1887-1960). I když pod pseudonymem Václav Staněk. Jeho sbírka Poslední noc Jakuba Hrona a jiné povídky (1909) poskytla Martinu Jirouškovi titulní črtu.

Další autor – Leopold Urbanec – už musí být mrtev, avšak datum ani rok úmrtí zatím neznáme. Ví se jen, že přišel na svět roku 1897. Ve stylu starých (Váchalem tak milovaných) „krvasů“ psal četné senzační romány. Například Orient, jeho kouzlo a nebezpečí (1931), Ruská revoluce či Peklo Sibiře. Na posledně jmenovaném se autorsky podílel už zmiňovaný Ferdinand Stodola. A asi nejlepším Urbancovým dílem zůstal kolportážní román Za živa pohřben aneb Hrobka hrůzy, který právě Stodola redigoval, a to v edici „Ruský román“. - V naší knize se ovšem lze potěšit sekvencí úplně jiného Urbancova braku: Tajemství laboratoře (1936).

A co více? – Přichází Anna Maria Tilschová (1873-1957). Napsala totiž i sbírku hrůzostrašných povídek Černá dáma (1924), odkud nám znalý editor vybral hned dva příběhy: Úzkost a Podivuhodnou příhodu.

Spoluautory knihy Fialoví ďábli jsou ke všem předchozím navíc i básník Bedřich Čurda Lipovský (1883-1962), z jehož veršů – z knihy Večer nad Ostravou (1920) – cituje Jiroušek před každou kapitolou a – krátkým úvodním úryvkem s tématem epidemie – i sám Gustav Meyrink.

Sekvence v knize zpřítomněné poprvé vyšly v letech 1903-1938 a hned úvodem sice autor zdůrazňuje, že zveřejnil i jediné dochované fragmenty z románu neznámého autora V bludišti života, ale upřesněme, že jsou přítomny pouze ve formě dvou barevných fotografií reklamních letáků. Ostatně, kniha má fascinující ilustrační doprovod.

Fialoví ďábli. Antologie hororu. Ukázky vybral a úvodní texty i poznámky o spisovatelích sepsal Martin Jiroušek. Ilustrovali Alois Ladislav Salač a další. Jako 5. svazek edice Forum vydalo nakladatelství Protimluv. Ostrava 2020. 264 stran



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních či slavných osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku dobré zprávy.


Líbil se vám článek? Šiřte nás dále!

Zveřejněte PR článek na online magazínu Vanili.cz!

Popkulturní magazín provozujeme již od roku 2006.

Mám zájem