banner
banner

Doyle jako sci-fi autor

Doyle jako sci-fi autor
18.08.2015
Doyle jako sci-fi autor

Před 85 lety zemřel tvůrce Ztraceného světa
Autora nejslavnější fiktivní postavy, jaká kdy vznikla, Sherlocka Holmese (který má dokonce vlastní heslo dokonce v seriózní Britské encyklopedii) můžeme dnes vidět, a to v pohybu, např. úvodem klasického sci-fi filmu Ztracený svět (1925),

pověstného O´Brienovými triky i brontosaurem devastujícím Londýn (včetně Tower Bridge). A právě tuhle sekvenci s obludou v ulicích (https://www.youtube.com/watch?v=-IEhC4v0f0A) parafrázovali nedávno ve svém vlastním Ztraceném světě Steven Spielberg a Michael Crichton; nepochybně se jednalo o jejich poctu dnes už zastaralému dílu.

 

A Doyle?

Světlo světa spatřil v Edinburghu a první křestní jméno dostal po králi Artušovi, ale místo něj se později při psaní nechal inspirovat Poem, Emilem Gaboriauem i svým vysokoškolským profesorem Josephem Bellem, jedním to ze vzorů Sherlocka Holmese.

 

Toho pojmenoval jednak po autorovi tehdy populární knihy o kriminální psychologii Oliveru Wendellu Homesovi (1809-1894), jednak po dnes už zapomenutém hudebníkovi Alfredu Sherlockovi. Jenže měl „vyšší“ ambice než ty „jen detektivní“ a týkaly se historie a časů Napoleona Bonaparta i pokusů o humor při uchopení těch historických dějů a týkaly se i časů ještě starších a týkaly se i té nevolnější fantazie, ba fantastiky. A přece to byl racionální Sherlock Holmes, kdo uspěl, ač bývá citován autorův dopis matce s větou „Zvedá se mi žaludek, jen když na něj pomyslím.“

Zkrátka a dobře, Doyle se odhodlal miláčka čtenářů „oddělat“ a vbrzku také přišel na to, jak. Holmes umře rukou zločinného profesora matematiky Jamese Moriartyho, pochopil, a tak byl pátrač vylákán daleko do Švýcarska, kde došlo k souboji na stezce nad Reichenbašskými vodopády. Ale zřítil se Sherlock do propasti skutečně?

Zpočátku Doyle zarytě opakoval: „Ano,“ nicméně neutuchající zájem čtenářstva jej vedl až k sepsání vskutku mistrného románu Pes baskervillský (1902), na kterém zaujme také ta skutečnost, že titulní rafan není tak docela vysněný.

 

A jak by taky mohl být? Vždyť Doyle nebyl ani tak autor fantasy a prostě psal vždy spíš sci-fi, i když „obalenou“ detektivkou. A právě na příkladě Psa baskervillského je to velmi patrné, vždyť prakticky každý kraj Anglie i Irska má i ještě dnes nějakou psí legendu. A není jich málo. Východ Ostrovů tak náleží tzv. Černé stvůře, v Lancashire se lidé bálo vyjícího Skrikera, Staffordshire měl Měkkou tlapu, Yorkshire Pruhovaného hosta, Wales Psa temnot, ostrov Man Psa s obří mordou, Skoti věří ve Velkého černého a Británie jako taková zná Hergesta, obdobu našeho Divokého lovce. Ten býval prý provázen právě psem, psem se svítícíma očima a s plamenným jazykem. V srpnu 1577 podobný přízrak dokonce odpravil pár lidí za ranní bohoslužby v Bongay v Suffolku - a dalšího člověka popálil. Útok se navíc opakoval v Blythburgu, kde dodnes předvádějí na dveřích chrámu stopu žhavých drápů.

 

Šlo jen o kulové blesky? Kdo ví. Ale v ponuré vrchovině Dartmoor najdete křižovatku s keltským křížem, na které koncem 19. století našli muže po mrtvici: a v rozměklé půdě byly toho jitra obtištěny veliké stopy. Co se tam stalo?

To smečka z pekel ho štvala vřesovištěm a umřel hrůzou, říkalo se a co víc, doložena je Doylova vycházka Norfolkem z dubna 1901, během níž vyslechl právě tuto historku.

Pes baskervillský ovšem byl jednoznačně prezentován jako vzpomínka na starší dobrodružství zesnulého detektiva a Sherlock se pravého vzkříšení dočkal teprve povídkou Prázdný dům (1903), v níž se odhalí, že ve vodopádu vlastně neskončil Holmesův, ale Moriartyho život. Nijak moc šalamounsky napsané to nicméně nebylo a definitivně konstrukci zpochybňuje současný spisovatel Anthony Horowitz (rovněž autor bondovek) v nedávném románu Moriarty.

 

Jinou věcí pak zůstává, že si Doyle nechal za Holmesovo „vzkříšení“ dobře zaplatit a uvolil se k onomu aktu teprve za pět tisíc dolarů.

Ale nebyl jen dobrým obchodníkem. Vzpomínám bývá co muž mnoha talentů. Relativně se osvědčil dokonce i jako detektiv a Scotland Yard užil pouta, která právě Doyle už dříve popsal.

Také holdoval sportu. Lákalo ho ragby, kriket, golf, hokej i těžká váha na žíněnce; jako rozhodčí řídil mistrovství světa v boxu a jeden čas byl nejlepším fotbalovým obráncem hrabství. Ještě ve dvaapadesáti se aktivně účastnil rallye Německo-Anglie-Skotsko a nadšen létal v prvních aeroplánech, o čemž napsal fascinující sci-fi Hrůza z výšek, ve kterém do atmosféry situoval obdobu ohavných hlubokomořských ryb. „Není nic nepřirozenější než všednost,“ mínil, a než se pohádali, přátelil se s legendárním mágem Harry Houdinim (1876-1926). Jako kouzelníci tíhl k mystifikacím, a aby napálil svého venkovského souseda (geologa-amatéra), zfalšoval dokonce lebku „mezičlánku mezi opicí a člověkem“. Jak?

 

Úlomky zaranžoval v lomu a nikoli jen soused, nýbrž i vědci „lebku z Piltdownu“ jednoduše neprokoukli. Ba proslavila se. Překvapujícím ovšem zůstává, že mystifikátorovi prošla i rádoby prehistorická kost tvaru kriketového míčku. Podle Doyla byla „opracovaná“ a bohorovně ji prostě označil za „důkaz manuální zručnosti pralidí“.

Nu, a tím se zdárně vracíme k jeho románu Ztracený svět (1912); ten totiž sepisoval právě tou dobou – a zrovna do něj zapustil i větu:

 

Kosti se dají snadno zfalšovat, když je člověk dost chytrý a má k tomu potřebné náčiní.

 

I navzdory tomu klíči, ne-li přiznání byla pravda odhalena teprve padesát let po Doylově smrti. I když... Není, dodám, ani dnes jisté, jestli opravdu šlo o Doylovu iniciativu; za věcí mohl stát někdo jiný. O klam, a to značně scifoidní, nicméně jde. A vraťme se o pár let, do roku 1909.

Právě tehdy vyslechl Doyle poutavou přednášku plukovníka Fawcetta, známého znalce brazilských pralesů, pověstného důsledností, „žulovou“ tvrdostí a chorobně železnou vůlí. Právě se vrátil do Londýna a vyprávěl: „Osamělé tabulové hory na rovníku, vysoké někdy i dva tisíce metrů, se tyčí do oblačných výšin nad pralesy. Tamní náhorní vegetace je jiná, než porost nížin. Jde o ostrovy, o od světa odříznuté enklávy v srdci dole šumícího oceánu džunglí. Žádná lidská noha se dosud nedotkla vrcholků, tyčících se jako ztracený svět. Po většinu roku jsou výšiny zahaleny mraky a mlhou a představivost sem smí klást království tvorů, kteří už všude jinde vymřeli. Zde žijí izolováni a toulají se po stolových horách nikým neohroženi. Uvězněni, ale i chráněni nepřekonatelnými skalními útesy.“

 

Přednáška na Doyla zapůsobila. Spřátelil se s Fawcettem. Získal dík tomu přímo senzační podklady pro román, zatímco plukovník Percy Harrison Fawcett roku 1925 beze stopy zmizel kdesi na plošině Mato Grosso u řeky Xingu i s svým synem a jeho přítelem Rimmelem, když ve třech pátrali v brazilské džungli po tajemném „městě Z“, obydleném prý bílými indiány.

Sir Arthur Conan Doyle se ovšem neztratil a nahradil v románu plukovníka jízlivým, neústupným profesorem Challengerem, jehož vykreslil co karikaturu barona Ernesta Rutherforda (1871-1937), laureáta Nobelovy ceny za fyziku (1908). Těmito slovy Challenger  objasní význam slova Kurupuri:

„Je čímsi děsným, něčím zlovolným, žádný indián ho nikdy nedokázal popsat, samo to jméno šíří hrůzu po obou březích Amazonky a domorodé kmeny se shodnou, že Kurupuri sídlí pod Mlžnou horou na planině Neblina oddělené od džungle dvě stě metrů vysokými skalními srázy.“

 

Mystifikátor Doyle si tedy tentokrát moc nevymýšlel a také významný český kryptozoolog Jaroslav Mareš (občasný návštěvník Světa knihy v Holešovicích) vám potvrdí, že byste ani dnes indiána k výpravě za Kurupurim nepřesvědčili. A není divu. Tamní domorodci věří, že lidé padají bez zjevného důvodu mrtvi, když se přiblíží k vysočině, na které neustále zuří bouře a z níž se vrhají malí kostlivci (jak je zohledněno i v Doylově románu, jen kostry nejsou malé).

Co dodat? Ze sto patnácti mlžných plošin vstoupila dodnes noha člověka pouze na některé, a kdo ví, ale možná se moc nezměnilo od časů, ve kterých Doylovi hrdinové šli ve stopách tajemného Maple Whitea, jehož mapa je tak lákala. A jehož jméno je metaforou pro poslední prázdná místa na Zemi, kde ještě tehdy zůstali lvi. Možná není divu, že si Holmesův i Challengerův duchovní otec nechal na hrob napsat tento epitaf (který u nás později v jedné písni o pubescentech a chlapech fakticky parafrázoval Pavel Dobeš):

Splnil jsem prosté poslání, pokud jsem dal aspoň trochu radosti chlapci, který je napůl mužem, a muži, ve kterém je napůl ještě chlapec.

Doporučená četba: Jaroslav Mareš: Hledání Ztraceného světa (1992) Ivo Fencl



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku dobré zprávy.


Líbil se vám článek? Šiřte nás dále!

Zveřejněte PR článek na online magazínu Vanili.cz!

Popkulturní magazín provozujeme již od roku 2006.

Mám zájem