Co nám Ivo Fencl vyslepičil o své nové knize Columbo a já

Co nám Ivo Fencl vyslepičil o své nové knize Columbo a já
22.05.2021
Co nám Ivo Fencl vyslepičil o své nové knize Columbo a já

Zasloužilá pražská, ale teď víc jihočeská redaktorka Stanislava Zábrodská zredigovala letos mimo jiného zbrusu novou sbírku povídek Iva Fencla Columbo a já (nakladatelství Epika, Jan Medek) a jde o sbírku prozaických textů (a jednoho textu dramatického), jejímž prostřednictvím si vlastně autor převzal valnou část „zvláštní ceny“ a „prémie“ nakladatele. Zač? Vyhrál loni soutěž Textík 2020, letos bohužel v souvislosti s pandemií už nevyhlášenou.

V dovětku O autorovi (str. 171) redaktorka míní, že čtenář „v krátkých i delších literárních útvarech pozná Fenclovy vzory, autory domácí i zahraniční provenience, kteří ho ovlivňovali nebo ovlivňují,“ a dodává, že nás „často až surrealistická snění“ přenesou také „do krajin dada“. - Je tomu skutečně tak? - Ještě než dojde na zdrcující či pochvalnou kritiku této sbírky, respektive obvyklejší ticho po pěšině, dejme slovo Ivo Fenclovi samému, který sice na redakci poklidně míří pistolí, nicméně si v rozrušení ani nezapálil a vnímá svět svého Columba o něco střízlivěji.

Ivo Fencl: Jde o kolekci jedenadvaceti próz a jedné divadelní hry. Jenže se přiznám, že to drama není ničím víc, než dosti otrockou adaptací – dnes už velice profláklé – sekvence z Tarantinova Pulp Fiction.

Redakce: Které sekvence? Taneční?

IF: Ale ne. Jde o crazy moment s tím vymóděným specialistou na eliminování těl Winstonem Wolfem. A proč jsem snaživě přepisoval geniálního Tarantina? Na to odpověď mám. Činil jsem tak pro – dnes bohužel už zesnulého - režiséra Zapletala a neobíral jsem se při práci ani vzdáleně problémem autorských práv. Přesto i právě proto je zřejmé, že by toto jednoaktové představení - s notným tahem na bránu - bylo vysoce unfair uvést bez Quentinova svolení a vědomí.

Kristina Haidingerová: A motivace? Motivace ke stvoření oné české varianty kousku jednoho filmu?

IF: Fyzická podobnost herce a režiséra Zapletala s hercem Keitelem.

KH: Co jedenadvacet ostatních povídek?

IF: Z hlediska fantastiky a hororu stojí za pozornost maximálně takových sedm „kousků“ z této knihy, a to včetně příběhu Vítr Lence Bradbury. Ten jsem nazval podle jedné z nejlepších Bradburyho povídek Vítr.

O další, ale fakt jen lehounce fantaskní prvek, zakopnete v mé próze Předčítání dočasně nevidomé Jorice. Pracuji tu navíc s motivy z děl Richmal Cromptonové (Jirka, postrach rodiny) nebo Charlese Dickense. A v druhém případě s jeho románem Příběh dvou měst.

Možná se teďka podivíte, možná ne, ale právě Příběh dvou měst donedávna byl a snad i zůstává nejprodávanějším beletrickým bestsellerem všech dob. A po Zemi se Příběhu rozlilo přes dvě stě milionů výtisků, přičemž Haggardův fantaskní román Ona je, dodám rychle, s devadesáti miliony prodaných kousků na pěkném osmém místě.

Což sice je fajn, ale otázkou stejně zůstane, zda by mnou zbožňovaná - i jakákoli jiná - nevidomá kráska skutečně prokoukla (a začala vidět) jen dík tomu, že nad její postelí někdo ono Dickensovo dílo chrabře a nahlas přelouská.

Předčitatel v mém příběhu, dodejme, využije ovšem ještě jeden, jinačí trik. A není jím přitom rozhodně žádný sex, ale prostě šok.

KH: A další z povídek?

Vůbec ne špatně, ale naopak zdařile je podle mého skromného názoru v próze Lehce po smrti - lekce po smrti zpracována myšlenka, že se životy třeba někdy jaksi opakují (přece jen šance!), aby napodruhé vyšly líp. A taky zdařileji. Při psaní jsem se inspiroval jednou pouze soukromě, navíc amatérsky poskytnutou hodinou autoškoly a dívka, do níž jsem tenkrát byl zamilován, při ní radila s přítelem a ze zadního sedadla rychlého Mercedesu přítelovu mladšímu bratrovi, u volantu úplnému nemehlu (ale jinak taky sympatickému klukovi).

Jeden milion dolarů tomu, kdo přepere barmanku Joriku je příběh miliardáře Petra Kellnera, samo sebou ještě z časů, kdy žil. Kdy ještě nebyl zavražděn. Nu, ale jde zároveň o parafrázi na dobrodružství Pepka Námořníka, známého hrdiny, ve kterých ale je špenát nahrazen Red Bullem (inkasoval jsem za to extrémně vysokou částku) a Pepek lepou dívčinou. Její předobraz jsem moc, moc miloval... a říkával jsem jí Joriko. Když ta humoreska kdysi vyšla v jedné antologii, objevily se okamžitě i scestné názory, že asi tvůrce bude šíleně submisivní, ba dokonce touží, aby ho ženy umlátily. Hm. Skutečnost je jiná. Původní americký komiks jsem četl už v raném dětství, bezděky se ho naučil zpaměti a mnohokrát jej předčítal kamarádům. Stal se mi soukromou klasikou, krásnou vzpomínkou na dětství. Na jeho kus. A divím se vždycky trochu, že tyhle kreslené příběhy ze Vpředu nezná každý.

Vlastní znalosti jsem tedy nakonec vytěžil, ale kdo do koho mlátí mě až tak nepálí. Snad jen Petra Kellnera je mi zde líto. On už, mimochodem řečeno, závodil i v jiné mé próze Diamond Race pana Lorence; ale ta v této nové knize schází. I proto chybí, že je už součástí mého rádoby špionážního románu Styky s Jorikou.

Další text Fluke, doplněný předlouhým autorovým komentářem, je variantou Herbertova stejnojmenného románu, kde hrdina sleduje muže a ženu (jinak partnery) očima jejich věrného psa, jímž se stal po smrti, před kterou jim byl taky přítelem.

Povídka Duel je kingovsky pojatá parafráze klasické story Richarda Mathesona, kterou bravurně zfilmoval Steven Spielberg. Tu samou prózu nedávno varioval právě syn Stephena Kinga, ale já to udělal dřív, přičemž výsledek vyšel ve dvou antologiích. Vtip je v tom, že u mě nehoní hrdinu auto s návěsem, nýbrž vzrušující cyklistka, a i hrdina jí bere roha na bicyklu. Poněkud rozmlžené finále toho dílka, kde si to nejspíš každý má vysvětlit po svém, napoví jen cosi o možném kanibalismu a zvláštní odrůdě zabijáckých dam, které je na místě lovit.

Někdo si toho - opět - všimne a jiný ne, ale uprostřed textu jsem z legrace parafrázoval „scénu u zrcadla“ z filmu Taxikář.

Víc než čtyřicetistránková próza Hvízdající chatrč, která mou novou knihu uvádí, je ryzí horor fantaskního typu. Kritik Jan Nejedlý ho po prvním vydání vychválil za umné udržení atmosféry stísněnosti, ne-li děsu a já sám prozradím, že do podobné zahrady jsem musel kdysi lézt v rámci svého poslání u geodézie. Zabloudil jsem až dozadu a... A jen si už za boha živého nevzpomenu, kde v Česku to místo leží. Už bych tu magickou zahradu svého mládí nenašel. - Má kniha Columbo a já zahrnuje ale i povídku Ten den, kdy zabili Johna Lennona, kde se mihne třeba i postava teprve dospívající dcery spisovatele Martina Komárka (vnučky Valtra Komárka), anebo text Pražský playboy prchá na venkov, v němž pro změnu vystupuje sám Sagvan Tofi.

Dalšími příběhy svazku jsou Idealista, romantik, kritik a Marie, příběh Rozpad (svého času ho zařadil do své samostatné antologie Radim Kopáč), anebo povídky Myška, Dívka v masce a centrum palačinky (omylem bohužel neuvedená v obsahu) a Vynalezení Facebooku Marvinem Lorencem. Některé tyhle prózy se už, pravda, asi před jedním desetiletím objevily v mé ilustrované knize Rok Joriky, ale přepracoval jsem je.

V Columbo a já opakovaně zmiňovaný bohemista Vladimír Novotný z Chodouně u Zdic mi často nedá spát, protože mi záleží na názorech kritiků, a v povídce Nápojový lístek jsem přivedl na scénu jisté kavárny i samotného Vladimíra Párala.

Má hříčka Procházka s Jorikou je pak „cíleně tažena“ k poslední větě, jíž - prý - končil nikdy nesepsaný příběh F. S. Fitzgeralda (a tuším, že jsem o tom četl v Schulbergově románu o manželech Fitzgeraldových).

Další próza Zamilovaný průvodčí je vlastně mé řešení dost známé hádanky o převozníkovi, budoucí nevěstě, ženichovi, svůdci a udavači. Hádanku o pětici mi vyprávěl Ondřej Neff, když jsme spolu tvořili knihu Královská zábava (2010), předtím jsem ji neznal, a zmíněný už Vladimír Novotný, postrach mnoha autorů naší kotliny, svého času postřehl kvality mé povídky Lom, i otiskl ji v časopise Plzeňský literární život, který spoluzaložil a jehož byl šestnáct roků šéfredaktorem.

„Jak jsi to dokázal napsat?“ zeptal se mě tenkrát.

Má odpověď? „Tři roky jsem žil v lomu. A jiný by tam vytěžil – ze šance - román, ale já, bídák, jen tuto čtyřstránkovou povídku. I hanbím se!“

„Ale je o skutečném životě.“

„Právě. A - to - bolelo.“

Tolik Ivo Fencl, podle všeho - submisivní - otrok mnoha kritiků, ale takové asi již bude jeho ustrojení. Smějeme se. A dodejme, že kniha Columbo a já čerpá i z textů, které mu zveřejňovaly ještě papírové Literární noviny.

Obnoví snad kdokoli tento časopis pod slavnou značkou?

Fencl o tom osobně nepochybuje a otázkou prý je pouze, KDY se tak stane. O finanční přispění se chystá požádat profesora Petra Arenbergera, Andreje Babiše, Iva Valentu a Renátu Kellnerovou.



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních či slavných osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránku JsmeUspesni.cz.


Líbil se vám článek? Šiřte nás dále!