banner
banner

Atlas literárních míst aneb Psáno okem suchara

Atlas literárních míst aneb Psáno okem suchara
14.01.2020
Atlas literárních míst aneb Psáno okem suchara

Roku 2019 vyšel v českém překladu Atlas literárních míst Cris Oliverové. Jeho španělský originál je o rok starší. Publikace se taky zdá v určitém směru „zbytečná“, a přece je – samozřejmě – nádherná.

Jsou atlasy literárních míst zbytečné?

Kdo ví! Ale jsou krásné. Co je krásné, zbytečné přece být nemůže, ne?

Racionální smysl mají malý, ale vezměte například Sherlocka Holmese. Tohoto detektiva - a případ příručky, která vás noblesně provádí místy, kde se odehrály jeho slavné případy.

Upozorním teď, že to bohužel nikdy nebudou ta samá místa jako v původních holmesovských povídkách. Ale ano, nazývají se taky Baker Street, Norwood, Scotland Yard, Sussex. Budete se ovšem procházet jinudy, na to vezměte jed. Jak by to také mohly být stejné bažiny, když si Arthur Conan Doyle vše vymyslil. Když si vysnil postavy, kterými krajinu zalidnil, a vy jen o překot a oddaně chodíte po Londýně, ale to podnikáte v docela jiné dimenzi, než té literární.

Absurdní počínání!

To snad již je lepší navštěvovat místa, kde se natáčely filmové a televizní adaptace těchto Sherlockových eskapád. Nu... Asi jako jiní vyrážejí po destinacích, které ověnčil slávou filmovou Zdeněk Troška. Po pravdě, nedostali byste mě ani do míst, kde se natáčel (Svěrákův a Smoljakův) Trhák; natož do předobrazu Troškova světa.

Ale někdy spisovatel vyjde z vlastních vzpomínek a ze skutečné krajiny natolik, že podobná putování smysl do značné míry najdou. Příkladem jsou romány Arthura Ransoma. A Lake District - v Anglii. Ze spisovatelů se tam aktuálně vydal na výzvědy Jan Kovanic... a svého času František Novotný, který o pouti (vlastně více poutích) po stopách Amazonek a Vlaštovek napsal báječnou knihu Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek (2012). To napsal, avšak přímo na závěrečných stránkách přizná, že si zevrubným průzkumem podkladů pro fikci způsobil deziluzi. Divíte se?

K věci. Roku 2019 vyšel v českém překladu Atlas literárních míst Cris Oliverové. Jeho španělský originál je o rok starší. Publikace se taky zdá v určitém směru „zbytečná“, a přece je – samozřejmě - nádherná.

Snad nejzřetelněji však odhalila další háček spojený s problematikou. Autorka totiž bezelstně staví sobě na roveň lokality literatury populární i vyšší. Že to vůbec nevadí? Neřekl bych.

Je to matoucí. Zvláště pak pro děti. A dá se to považovat i za chybu. Cris F. Oliverová napsala třicet kapitol (ostatní světy pominula) a na půdě každé této pasáže pilně, nadšeně mapuje fiktivní prostor některého více i méně slavného literárního díla.

Řada propíraných knih je, pravda, prověřena časem a dá se dokonce říct, že mnohé patří mezi klasiku. Klasiku „hlavního proudu“. O kterou „opře koště“ každý renomovaný literární badatel:

Londýn Orwellova románu 1984, Alenčin svět, Liliput, asteroid B 612 z Malého prince, Tolkienova Středozem, Zeměmoří Ursuly Kroeber Le Guinové, Fantázie Příběhu, který nikdy neskončí od Michaela Endea, země Oz, Země Nezemě (kam létá Petr Pan), Narnie. Dokonce Vila Vilekula, kde žila Pipi Astrid Lindgrenové, ba Wonkova čokoládovna Roalda Dahla, ale současně ostrov z Pána much či Anglie Jane Austenové. Ta prokreslená románem Rozum a cit. Už v tomhle seznamu jste si možná všimli jistého nepoměru.

Proč? Dětská čokoládovna se tu zkoumá na stejném „levelu“ jako místo děje nepříliš optimistického románu laureáta Nobelovy ceny Williama Goldinga. Řekněme, že toto ještě akceptujeme, teď se však podívejme do dalších krajů. A hle, nepoměr bobtná. Na tu samou úroveň jako předchozí lokality se dostává i Forks ze Stmívání, Bradavice z Harry Pottera, Vernovo podsvětí v Cestě do středu Země, „Sever“ Světel Severu Philipa Pullmana (ale ano, uznávám, je to už taky klasika).

A dále svět Hry o trůny, svět Hunger Games od Suzanne Collinsové a dokonce Gotham City z komiksů o Batmanovi. Z jakého důvodu tu vnímáme disproporčnost, je jasné, a jenom netušíme, proč se koná na platformě jediné knihy. Anebo to víme? Chápeme příčinu. Koná se to přece kvůli čtenáři.

Co víc, autorka předjímá, co osloví euro-amerického (a ponejvíc anglosaského) vnímatele. A snaží se, o to nic. Ale stejně už něco podobného udělal před ní Alan Moore v pozoruhodném dovětku ke komiksové Lize výjimečných II (česky 2004), nazvaném Almanach pro cestovatele. V tomto ohromujícím průvodci totiž s klidem procestujete celý povrch zeměkoule, ale není to realita. Je doslova zastavěn světy slavných dobrodružných knih.

Ne že by i u Moora nedošlo k „výstřelkům“, kdy je zohledněno dílo až na hranici literatury „vážné“ (nebo i za ní), nicméně Alan Moore dokázal tyto hranice celkem udržet. Úletům se vyhnul a dobře udělal: ať totiž bude zkoumání světa Sherlocka Holmese sebeabsurdnější, vždy zaujme.

Oproti tomu propátrávání reálného předobrazu prostor, v kterých se odehrávají (například) příběhy Franze Kafky, rezonuje o něco méně.

Pouze v populární literatuře hrává krajina roli toho druhu, že si nakonec i rádi nakreslíme mapu. Ale mapovat Balzaca? McEwana? Barnese? Vydání Atlasu literárních míst je další zásluhou Albatrosu a spisovatelka i překladatel odvedli solidní práci. Zrovna tak ilustrátor Julio Fuentes. Jeho mapy nás vtáhnou. Texty jednotlivých kapitol jsou přehledně členěny a na koncích obyčejně narazíme i na seznamy zajímavostí. Například: „Obyvatelé Liliputu píší napříč přes list papíru z jednoho rohu do druhého.“

A co ještě víc?

Publikace přišla také se světy všech těch knih, o kterých jste zatím možná nevěděli, ačkoli česky už z velké části taky vyšly. Příklady?

Laura Gallegová: Idhúnské paměti (2004-2006)

Roger Lancelot Green: Král Artuš a jeho rytíři kulatého stolu (1953)

Diana Wynne Jonesová: Howlův putující zámek (1986, do češtiny knihu přeložil Milan Stejskal)

Cornelia Funkeová: Inkoustové srdce (2003, přeložila Emílie Harantová)

Marissa Meyerová: Cinder. Měsíční kroniky (2012, přeložila Jana Zejmanová)

John Green: Papírová města (2008, přeložila Veronika Volhejnová)

Rainbow Rowellová: Eleanor a Park (2013, přeložila Jana Kunová)

P. S.

Závěrem se zastavme u Artuše. Jemu věnovaná kapitola se jmenuje Kamelot. Je to nezvyklé. Může dojít i k situaci, že prostřednictvím té kapitoly - a hlavně prózy pana Greena - získají někteří dětští čtenáři informaci o Artušově družině dřív než z legendy.

Je tedy vřazení Kamelotu v těchto souvislostech poctivou hrou? Váhám. Minimálně na první pohled je matoucí. A poté, co pasáž prostudujeme, jste na rozpacích dál.

Proč ta kniha zcela odhlíží od jakékoli jiné lidové slovesnosti, když byla různými literáty také variována? Na to se těžko odpovídá. Zato by se dalo vytipovat třicet dalších literárních lokalit.

Cris F. Oliverová: Atlas literárních míst. Ze španělského originálu přeložil Štěpán Zajec. Ilustrace Julio Fuentes. Ve společnosti Albatros Media vydalo XYZ. Praha 2019. 128 stran.

Článek připravil Ivo Fencl



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce nejlepší filmy. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránky JsmeUspesni.cz.

Děkujeme, že jste navštívili stránky scifi a fantasy e-magazínu Vanili.cz. Mějte fantastický den a přijďte zas!

 

 

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit