banner
banner

Alvin Schwartz střádal můry temnot a strašil děti

Alvin Schwartz střádal můry temnot a strašil děti
06.11.2019
Alvin Schwartz střádal můry temnot a strašil děti

„Černo-sanitkové“ příběhy pro dlouhé večery.

Alvin Schwartz (1927-1992), kterého nezaměňujme se stejnojmenným autorem komiksů, zaznamenával anglosaský folklór počínaje prostými říkadly a slovními hříčkami až po různá hrůzyplná vyprávění a legendy. Jeho nejznámější kniha Noční můry z temnot(TheScary Stories to Tell in the Dark, 1981) se kupodivu objevuje v českém překladu prvně teprve letos, tedy takřka 40 let po prvním americkém vydání. V originále se dočkala ještě dvou úspěšných pokračování.

Alvin Schwartz se během předešlého století i osobně a rád stával svědkem toho, jak se děti ještě scházívaly vždy u někoho doma, a zatímco chroupaly praženou kukuřici, až jim lupalo za ušima, trumfovaly se prostřednictvím hrůzyplných historek v tom, kdo koho víc vyleká.

Smůla nás, čtenářů, tkví v tom, že podobné příběhy pozbývají na papíře vždy hodně pelu. Museli byste být král předčitatelů, ale stejně byste to nikdy nestvořily stejně děsivé a spontánní. A vidíte, přesto jsou tyto strohé lidové horory objektem zájmu etnologů a ti je zaznamenávají, přičemž konkrétně Alvinu Schwartzovi přiznaně pomohly odborné postřehy Kennetha Goldsteina z Pensylvánské univerzity nebo Edwarda D. Ivese z University of Maine. Zrovna tak čerpal ze sbírek a článků knihovníků těch institucí a kol roku 1980, kdy svou slavnou knihu chystal, byly ve Spojených státech široce rozšířeny pouze dvě z desítek takzvaně lekacích historek, a to Zlatá paže (příběh s německými kořeny) a Palec (z ní odvozený).

Zlatou paži má, jak se traduje, jedna zesnulá. Vdovec paži odcizí z hrobu a duch ženy chce ruku zpět. I mezi českými dětmi kolující verze té morbidity je vlastně klasickou pohádkou bratří Grimmů Muž ze šibenice. Ale základ příběhu musel být ještě starší a umrlec, vracející se pro mezitím snědený odřezek vlastního těla, se koneckonců šklíbí také ze stránek české pohádky Oběšencovy plíce. V USA to pak byl sám Mark Twain, kdo Zlatou paži rád vyprávíval při svých veřejných vystoupeních, a zveřejnil dobře míněné rady, jakým stylem se má podobný příběh ideálně podat, abyste zdatně vylekali nějaké to děvčátko.

Českou verzi rad Jak vyprávět anekdotu lze kupříkladu najít na stránkách 268-274 knihy Vladimíra Thiela Pan Shaw a pan Twain (1975).Alvin Schwartz ovšem předvádí ještě víc – a hned tři způsoby, kterými se podobné historky dají prezentovat. Teprve v třetím z nich předstírá zloděj nevinnost, aby se nebohého nebožtíka začal klidně vyptávat, co se semlelo s jednotlivými částmi jeho těla.„Vše seschlo a zpráchnivělo,“ reaguje mrtvola. A teprve když zmíníte zlatou paži, ďas zaječí. Vrhne se proti vám: „Ty ji máš!“

Další z okruhů Schwartzových nočních můr není ovšem již založen pouze na „lekačkách“, ale stojí a padá s pověrečným přesvědčením, že se „mrtví někdy vracejí“.

To se traduje takřka ve všech kulturách a příčin těch návratů je habaděj. Tak třeba přílišná mladistvost na konci přeťaté životní cesty, absence řádného pohřbu či ta fatální skutečnost, že nebožtík nestačil na našem světě dokončit něco podstatného.

Ale i prostá touha mrtvého se mstít či aspoň chladně vytrestat neřáda. Může jít taky o touhu utěšit či udělit radu, anebo mrtví prahnou dosáhnout odpuštění. Celosvětově dnes nejrozšířenější pověst toho typu pojednává O STOPAŘCE, KTERÁ SICE NASEDNE, ALE ZMIZÍ. Zpracoval ji u nás Mirek Hoffmann do songu Dívka s vlasem medovým (1976), který je adaptací skladby Ballad Of Forty Dollars od Toma T. Halla. Ale i etnolog Petr Janeček zmiňuje stejnou báchorku v první z Černých sanitek (2006).

Další skupina děsivých legend toho typu se týká předzvěstí smrti. Při těch se zjevuje váš dvojník, ale již ve stavu, kterého nabudete v hrobě. Bývá třeba zpráchnivělý a podobně. Až notoricky se taky vracejí pokusy dočkat se rána na strašidelném místě, anebo přímo v srdci nějaké strašidelné budovy uprostřed hlubokých lesů. Schwartz předkládá čtyři takové příběhy včetně Ducha s krvavými prsty a typová klasifikace vážených badatelů odpovídá v těchto případech „příběhu mladíka, který baží poznat, co je opravdová hrůza“, takže se vydá tam a tam. A ať chtějí nebo ne, vycházejí sběratelé podobných podivností i z děl regulérních beletristů.

S indiánským monstrem chladu wendigo (či windigo)jim notně pomohl text Algernona Blackwooda a můžete si být jistí, že vás onen zlý duch lesa severu nejprve naláká neodolatelným hlasem, asi jako to dělaly Sirény Odysseovi, a brzy litujete, protože vás spáry té bytosti ohromnou rychlostí vláčejí. Posléze jste vyneseni do výšin a puštěni na zem. „Místo nohou nešťastníkům zbudou zmrzlé pahýly,“ straší děti Alvin Schwartz a nezapomene připomenout, že je wendigo dle některých názorů kanibal.

Archetypální situace poskytují rovněž mnohé povídky Montagua Rhodese Jamese či Carla Sandburga, zatímco Alvin Schwartz neskromně tvrdí, že za války sloužil u námořnictva také proto, aby přišel ke všeobecně rozšířené historce o už zmíněném palci zaživa pohřbeného, který rodina spořádá k večeři. Přímo prý slintají, ale příšera si pro ukradený kus těla jde, a to až nahoru do ložnice v podkroví, za chlapcem, který ji slyší blíž a blíž. Ale historie noční můry nemusí být podána jen prózou a co se písní týče, v anglosaském světě znají popěvek Old Woman All Skin and Bone čili Stařena vychrtlá jako kostra.

Jeho hrdinka bydlí u hřbitova a jednoho mlhavého večera zakopne o červi prožranou mrtvolu. Toť vše. A právě pro podobné povídky či říkanky je typická „lekací“ pointa ve formě prudkého zařvání, které však by mělo ve finále znít až po odmlce a s dokonalým načasováním. Značný podíl na české verzi knihy Alvina Schwartze má, dodejme, překladatel Vratislav Kadlec a kupříkladu „báseň o kudle v zádech“ Chlápek z Brna je jeho verzí textu A Man Who Lived in Leeds. Průmyslové město Leeds je v originále asi jen kvůli rýmu, kterýžto česky nahradila následující variace:

Žil byl jeden chlápek z Brna,

na zahradě zasel zrna.

Až ďábelská historka, která děti zaručeně stmelí do jekotající skupiny, však může vyjít také z úplně banální premisy, podle níž nesmíme po setmění nikdy šlápnout na hrob. Ani jako dítě, ani jako dospělý. I Petr Janeček podobnou vizi zachytil v druhé z Černých sanitek (2007) a neuniká mu ani pověst kolující kolejemi studentů, jež je variantou na kapitána Hooka z Petera Pana. Vypráví o vrahounovi s hákem na konci ruky a párku milenců v opuštěném autě.

Ve čtvrté části Schwartzova kompendia objevíme znenadání i příhody, které se už nepochybně a víckrát přihodily v reálném světě a neopouštějí hranici možného. Kupodivu však se takřka nikdy nepodaří vysledovat původ historky. Snad jen „tarantinovská“ legenda o voze za babku, který nevyléčitelně páchne po mrtvole, byla zdatným folkloristou Richardem Dorsonem kdysi vystopována až do státu Michigan, kde se prý odehrála roku 1938. Ale i nad Dorsonovou jistotou zaváháme!

Do jisté míry věrohodný a takřka reálně působící je horor o jedovatých Bílých saténových šatech a hned dvě jeho verze byly známy už ve starém Řecku. Héraklés zemřel teprve poté, co si přes ramena přehodil plášť, jenž jeho paní nešťastně napustila krví kentaura Néssa, bohužel jedovatou. A Médeia věnovala otrávené šaty ženě, kterou si chtěl k jejímu vzteku vzít Iáson. Ještě reálněji pak působí dnes historky o chlapovi s nožem ukrytým hned za sedadlem řidičky. A další téma? Je o Holce na hlídání (The Babysitter) a inspirovalo minimálně filmy When a Stranger Calls (1979) a Na lince je vrah (2006).

Už ne hrůza, to spíš trocha černého humoru plyne z omylu daného jistým telefonem, v jehož sluchátku lze simulovat, že se přibližujeme k potenciální oběti, ačkoli celý čas číháme jen o patro výš a takřka na dosah ruky. Obdobnou povídkou je Zaklínač (The Viper), kterého autor už řadí do poslední, páté části, jíž nás prý chce i rozesmávat. A jak?

Neznámý muž v telefonu má vadu řeči... a místo W vyslovuje V, aby přišel nakonec k vyděšené stařeně se slovy: „I am the viper. I wish to vash and vipe the windows.“ Chce jí totiž jen omýt a otřít okna.

Vedle dalších a už tradičně čarodějnických příběhů se u Schwartze vynoří historka o proměně otce a synů v aligátory, zatímco klasický příběh Room for One More (Místo ještě pro jednoho) bude asi dávat s chutí k dobrému každý, kdo náhodou zhlédne britský filmový horor Přízraky noci (1945) či přečte povídku Edwarda Frederica Bensona The Bus-Conductor (1906), která je předlohou jeho úvodní části (česky v knize Muži, kteří zašli příliš daleko, 2016).

Další ze Schwartzových nechutných příběhů Nebožtíkův mozek je víc dětskou hrou, realizovatelnou vždy po zhasnutí, a kupříkladu Ray Bradbury téma až drasticky zužitkoval v jedné své povídce, která končí prostou větou: „A potom někdo rozsvítil.“

Historka Nechcete pomoct s tím košíkem? má variantu v Mexiku, kde si Indiáni prokazatelně vyprávěli o lidské lebce, co zpytavě pronásleduje kolemjdoucí a vždy strne, když i oni v hrůze ustrnou, a opět se rozletí s nimi, když se v panice rozběhnou. Jedná se o ryzí metaforu na obavy z vlastního stínu.

Námětem strašidelného vyprávění u nočního krbu s názvem Studený jako sama smrt se stala i vážná anglická balada Zázrak v Suffolku s námětem návratu mrtvého milence. Alvin Schwartz ji zachytil jako povídku o sedlákově dceři a čeledínovi, který zemřel na zlomené srdce. Ale duch si jede pro dívku na koni až na odvrácený konec hrabství: Sbalila si pár věcí a společně se vyhoupli na koně. Seděla za Jimem a držela se ho kolem pasu. Brzy si začal stěžovat, že ho bolí hlava. „Je to děsná bolest,“ pověděl své milé. Ta mu položila ruku na čelo. „Páni, jsi studený jak sama smrt,“ polekala se. „Snad nejsi nemocný?“ A ovázala mu hlavu kapesníkem.Jeli tak rychle, že byli za pár hodin na otcově statku. Dívka seskočila z koně a zaklepala na dveře. „Ty jsi pro mě neposlal?“ zeptala se.

„Ne, neposlal,“ řekl sedlák.

Dívka se ohlédla po Jimovi, ale ten byl pryč. I s koněm. Po koni se šli podívat do stáje. Byl tam. Zbrocený potem, třásl se strachy. Ale po Jimovi ani vidu ani slechu. Tu otec dceři teprve vystrašeně prozradil, že Jim zemřel, a spěšně se vydali za jeho rodiči. Rozhodli se, že odkryjí hrob. Mrtvola byla v rakvi. Kolem hlavy měla uvázaný dívčin kapesník.

Blíž než známé nám Svatební košili má tento příběhu k lidová písni Ženich umrlec o synovi řemenáře a holce ze mlejna. Oproti tomu jen vtípkem zůstala píseň Sliznýšů král (The Slithery-dee) neboli úprava skladby Shela Silversteina z jeho alba Inside Folk Song (1962).

Hned několik verzí má Píseň pohřebního vozu (The Hearse Song), líčící, jak jinak, odpudivost hnilobného rozkladu; ale za první světové války byli interprety vojáci, kteří prostřednictvím zpěvu zlehčovali obklopující je realitu a zaháněli strach ze smrti. Variace se dá objevit až v Bronxu na počátku druhé světové války. A zdá se to být překvapivé, ale kniha Noční můry z temnot je extrémně stručná. Krom komentářů obsahuje jen pětadvacet často jen jednostránkových příběhů a čtyři říkanky. I po letech historky působí, což o to, ale prodávat na obálce dílo jako předlohu stejnojmenného, nedávno také v Česku uvedeného filmu, je matoucí.

Alvin Schwartz: Noční můry z temnot. Strašidelné příběhy pro dlouhé večery. Ilustrace Stephen Gammell. Z anglického originálu The Scary Stories to tell in the Dark přeložil Vratislav Kadlec. Titul nakladatel určil „v souladu s filmovým distributorem“. Mladá fronta. Praha 2019. 144 stran

 



Kam dál?

Přečtěte si další prima články na stránce Novinky. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce nejlepší filmy ke stažení. Každý správný fanoušek scifi a fantasy musí navštívit Scifi Quest Michala Březiny. Pokud vás zajímají úspěšné projekty a hledáte články o inspirativních osobnostech, doporučujeme vám navštívit stránky JsmeUspesni.cz.

Děkujeme, že jste navštívili stránky scifi a fantasy e-magazínu Vanili.cz. Mějte fantastický den a přijďte zas!

 

 

Navštivte sekci SCI-FI QUEST pro ortodoxní scifaře!

Vychutnejte si speciální rozhovory se speciálními hosty Michala Březiny.

Vstoupit