UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

Wells, pán divů

Wells, pán divů
30.09.2014

Chtěli jsme vám svou planetu ukázat, abyste poznali, čím doma odvrátit válku. Z téhož důvodu jsme sem kdysi vzali H. G. Wellse. Vylíčil nás ve svém románu Lidé jako bozi. Ludvík Souček: Blázni z Hepteridy (1972)

Že by měly fantazie velkého snílka Wellse vážně ten původ, který odhalil český zubař?

Kdo ví. Sám Wells (1866-1946) se však přikláněl k racionálnímu pohledu na svět. Byl čtvrtým, a to nechtěným dítětem služebné a profesionálního hráče kriketu, o třináct let mladšího než Herbertova matka. I dík zlomené noze se Wells stal v osmi letech lačným čtenářem a později prchal, jako by deptán prázdnotou banální reality, po většinu mládí ze všech učňovských a pracovních míst, která mu povětšinou nacházela matka. Nejdéle, a to asi „dva roky pekla“ vydržel prodávat látky.

 

Ale jeho mysl se proti tomu bouřila a uchytil se víckrát „alespoň“ jako učitel. Den co den přitom studoval – prý už od pěti ráno – a ve svých osmnácti díky tomu získal solidní stipendium. Třetím ročníkem vysoké nicméně neprošel a znovu začal učit, přičemž jedním z jeho žáků se stal i A. A. Milne, pozdější autor Medvíka Pú.

Jiný ze žáků ovšem Wellse při ragby nakopl do ledvin, které už ho nikdy nepřestaly zlobit.

 

Trpěl ovšem i dalšími neduhy, především krvácením do plic, a bolest, která to provázela, tlumil morfiem. Nu, a právě ve snech takto zrozených pátrejme i po původu působivých příběhů z jiných dimenzí o pánech Elveshamovi či Plattnerovi, který se po deseti dnech vrátí ze záhrobí (či odkud) zrcadlově obrácen. Díky drogám, ať už bohužel anebo bohudíky, se pak v konečném důsledku zrodily i povídky Ukradené tělo a symbolistní Dveře ve zdi.

H. G. posléze dokončil studia večerně, stal se bakalářem Londýnské univerzity (1890) a koncem života získal dokonce doktorát, jenže se dávno předtím našel jinde. Právě v psaní. A jen deset let před koncem devatenáctého století mu stačilo, aby na papíře sugestivně zformuloval většinu témat, na kterých dodnes stojí a už setrvá moderní vědecká fantastika. Spolu s tím prodával tento spisovatel imaginaci básníka a dar filmové vidění, kterým se – byť jenom v určitých ohledech - podobá Charlesi Dickensovi. Jako naprosto nikdo jiný dokázal Wells věrohodně vylíčit i to nejfantasknější a v tom, jak nemilosrdně i neúprosně vyvozoval důsledky z každého svého zdánlivě absurdního nápadu, zůstává věru přesvědčivým sadistou.

 

Už roku 1888 uveřejnil první prózu o cestování časem Věční Argonauti, ale výrazněji uspěl teprve dík non-fiction Tušení (1901), dnes jen těžko přijatelné apoteóze eugeniky, rasismu a antisemitismu. Definitivně pak prorazil až známým románem Stroj času (1893), první to knihou o „řízené cestě čtvrtou dimenzí“. V nesmírně vzdáleném budoucnu se v podzemí ukrývají lidožraví Morlokové, potomci proletariátu, ale občas vystupují na povrch, kde zůstali zlenivělí, zakrnělí a zdegenerovaní potomci těch, kteří fyzicky, ale ani duševně nepracovali. Podzemní Morlokové, dodejme, inspirovali později i Tolkienovy skřety. Pokračování Stroje času s titulem Muž, který miloval Morloky (1980) napsal David Lake. Ale k Wellsovi.

 

Už vzápětí nastolil další odvážné téma a sezval jí, čtenáře na ďábelský Ostrova doktora Moreaua (1896). Ono místo ovšem je i dalším z následků jeho povážlivé posedlosti eugenikou (a svého času byl třeba i za sterilizování vybraných lidí), jakožto brutální parodií na biblické stvoření člověka. Je i ryze darwinovským hororem. Tento Ostrov ztracených duší (1933), jak se nazývá první ze tří dosavadních filmových adaptací, stál rovněž u zrodu Čapkova R. U. R. - a první vydání Ostrova vyvolalo skandál.

 

Profesor odpornosti! četl o sobě. Zvrhlost, která nikdy neměla být napsána. Místy ještě provokativnější pokračování později stvoří Brian Wilson Aldiss (1980).

 

Co odpuzuje v Moreauovi? Jistěže snově pitvorní zvěrolidé. Prasečí žena, Leopardí, Ocelotí, Pumí, Opí a Psí muž, Medvědobýk, Hyenosvině, Koňonosorožec i Satyr. Všechny tyto kreatury s Morloky pojí sublimovaný odpor k následkům ubíjející práce a chudoby, kterýmžto situacím autor v reálném životě unikal vší svou energií a vůlí. Ale Morlokové i zvěrolidé jsou rovněž až překvapivě podvědomým přetavením jeho odporu k proletářům, kteří si „vždycky jen chtějí naplnit břicho,“ jak sám uvádí. Avšak ve swiftovsky laděném finále Ostrova se rovnítko přece jen vznese nad onu dělnou podmnožinu, a to mezi zvěrolidi a lidstvo jako takové.

 

„Nad každým Londýňanem se otřásám jako nad jeho zvířecím předkem,“ dočítáme se. Následoval pozdně gotický horor (v podstatě) Neviditelný (1897) s raskolnikovským hrdinou Griffinem, kniha postavená skutečně geniálně. A Válka světů (1898). Než ji začal psát, projel si na bicyklu okolí Wokingu, kde tenkrát bydlel se svou druhou manželkou Amy Catherine (vzal si svou žačku). Teprve po zmapování terénu usedl a... poklidně rozkotal a zničil mírumilovný okrsek, v němž žil.

 

„Sousedy jsem pobil krajně bolestivými a výstředními způsoby,“ píše o tom cynicky, a přece můžeme vizi megatrojnožek postupujících krajinou proti Londýnu chápat i jako metaforu. A nemohla snad vážně být svědomím vygenerovanou vzpomínku na bělochy zaviněné vymření Tasmánců (1869)?

 

V českém překladu byl svého času zveřejněn (ve 100+1) také slavný rozhlasový scénář Howarda Kocha realizovaný Orsonem Wellesem (1938) a všiml jsem si, že je dramatizace inspirována i rozhlasovou reportáží z katastrofy vzducholodi Hindenburg (1937). Wells a Welles se setkali roku 1940 v Texasu, kde poskytli společný rozhovor... ano, právě rádiu.

 

Ani původní Válka světů ovšem nevypučela na zeleném trávníku. Autora podnítilo v oněch časech masově hltané dílo George Chesneyho Bitva u Dorkingu (1871), líčící, pravda, „jen“ německou invazi na Ostrovy. Jak vlastní, tak Chesneyho práci H. G. parafrázoval i v první „tankové“ povídce dějin Obrněnci (1904). I zde jde o sci-fi, vždyť tanky byly poprvé využity teprve v bitvě na Sommě (1916).

 

Brutální vize krvavých řeží nějak nechtěly vymizet z Wellsovy „pacifistické“ mysli. Tak vznikla i Válka ve vzduchu (1908). Román krajně plasticky zobrazuje útok Německa na New York za pomoci vzducholodí a další sci-fi Osvobození světa (1914) líčí s předstihem dokonce jaderné údery. Leo Szilard tvrdil, že právě Osvobození světa jej přistrčilo k práci na atomové bombě, což je ostatně Wellsem ustavené sousloví.

 

Vraťme se do klasického tvůrcova období, je završeno Prvními lidmi na Měsíci (1901).

 

Taky tento skvělý román o naší duté oběžnici ale navazuje na jiné, existující už tenkrát knihy. Již v Letu na Měsíc (1827) George Tuckera (1775-1861) se psalo o antigravitačním kovu a pan Percy Greg (1836-1889) letěl v Napříč zvěrokruhem, příběhu neúspěšného rekordu (1880) díky antigravitaci dokonce až na Mars. Wells zužitkoval zápornou přitažlivost ke kratší kosmické výpravě a vysnil si pro tu příležitost skleněnou kouli pokrytou tzv. cavoritem, kovem pohlcujícím zemskou gravitaci. S oním vynálezem nebyla ovšem hračky. Původně takřka zapříčinil odsátí veškeré zemské atmosféry do kosmu a připomíná to Wellsovu humoresku Jak to opravdu bylo s Pyecraftem, ve které naučí jednoho tlouštíka recept od vypravěčovy babičky létat, ocitá se doma pod stropem a aby nebyl jako bublina stržen a odtažen do vesmírných dálav, musí nakonec nosit závaží.

 

Ale taky v Prvních lidech na Měsíci to relativně dobře dopadlo. Cavorit byl zkrocen, i může posloužit jako prostředek k putování na Lunu. Co na Měsíci hrdinové najdou?

 

Další Morloky ne. Padnou zato do osidel ohyzdně hmyzích Selenitů, jsou vláčeni nitrem naší oběžnice skrz „miliony“ chodbiček obřího mraveniště (či úlu), jsou jímáni závratí z hrozných propastí a... Co obyvatelé Luny?

„Nemají žádná práva, jen funkce. Dělba práce je mrzačí,“ předvádí Wells úskalí přílišné specializace, načež román vrcholí sérií zpráv odvysílaných vězněným vynálezcem Cavorem z lunárního jádra. Relace však končí okamžikem, kdy je nemilosrdně umlčen uprostřed nejasné věty „vezměte ztečné...“ Toto vysílání patrně inspirovalo Edgara Rice Burroughse, když líčil obdobnou komunikaci s podzemním Pellucidarem.

 

Pokračování Mravenčí lidi z Tibetu (1995) napsal Stephen Barter a česky vyšlo v časopise Ikarie. Ještě setrvejme na našem území. Roku 1972 tu Ludvík Souček časopisecky publikoval svůj sci-fi román Blázni z Hepteridy a titulní planetu zde její obyvatelé předvádějí některým vybraným pozemšťanům, které vykutáleně unášejí. Pokud se pozemšťani zase vrátí domů, nedá jim to samozřejmě pokoj a líčí pak na Zemi třeba i literárně aspekty života na Hepteridě. Právě tak padl Hepteriďanům do osidel spisovatel Jamese Hiltona (1900-1954), pozdější autor románu Ztracený obzor (1933) o tibetském klášteře Šangri-La, ale rovněž pana Wellse odchytili. A ten zážitek přetaví (především) v utopii Lidé jako bozi (1923).

 

Tento klíčový román se výslovně odvolává i na „Einsteinův stín“ a Pozemšťani pohybující se po jeho stránkách (i včetně karikovaného Winstona Churchilla) se tu nakonec zachovají, jak se dle Wellse dalo čekat. Ač jsou moderními civily, zatouží dobýt onen ráj, jako když kdysi Hernando Cortéz dobýval Mexiko. Anebo stylem dvou hrdinů (mistrné) Kiplingovy povídky Muž, který chtěl být králem, to je nakonec jedno. Inu, a povede se něco podobného taky v jiné dimenzi?

 

Povedlo by se, ale nakonec není války třeba, neboť skupina vetřelců ze Země je obdobnými bacilonosiči, jakými bylo celé lidstvo Marťanům ve Válce světů. Prvek, který obě knihy propojuje.

 

S Wellsovými romány si nezadají jeho brilantní povídky. Arthur C. Clarke řadí k „malým klenotům“ obzvlášť Hvězdu a prózu Země slepců. V ní narazíme na domorodý kmenem z Ekvádoru, který své vlastní údolí považuje za jeskyni. Smysly jeho příslušníků jsou s výjimkou zraku extrémně vyvinuty a nikdo z nás, kteří vidíme, by tam neobstál. Není to posléze jen jeho láskou ke zdejší dívce, že si hlavní hrdina-horolezec zatouží vypíchat oči.

Tady i mnohde jinde nás H. G. nechal zvážit, zda se vůbec ještě jedná o vědeckou fantastiku, neboť mnohé jeho texty lze číst také jako chorobopisy nebo vylíčení zešílení. Příkladem je krátká, hrůzná próza Porró o muži pronásledovaném oddělenou hlavou jednoho člena mstivé sekty. „Mnohé Wellsovy povídky jsou čirými sadismy,“ ulevuje si nejen v této souvislosti Arthur Clarke a nelže. Štěstí, že sadismy s vizí.

 

Ve Vládě mravenců jsme tak varováni před jedovatým oceánem křupavých tělíček od řeky Amazonky, se kterými se utká tamní armáda. „Roku 1960 objeví mravenci Evropu. Ovládnou svět,“ zvíme – a kryptozoologické náměty zrovna tak skýtá Údolí pavouků (o souboji s jakousi krajní hnusotou uvnitř poletujících zámotků), Útok z moře (lidé čelí v Anglii obřím hlavonožcům), Úspěchy vycpavače zvířat (pro jednou docela veselá povídka o ptáku Moa) nebo Aepyornisův ostrov. A podmořská Propast? Je zajímavá tím, že atmosférou bezpochyby ovlivnila Howarda Phillipse Lovecrafta. A nejen atmosférou, i mnoha detaily. A plasticky, jak už bylo autorovým zvykem, líčí sestup na dno Pacifiku v roce 1896, ačkoli Piccard onu kótu hlubin dobyl teprve roku 1960.

 

Jiný Wellsův - opravdu fascinující - příběh Pozoruhodný případ Davidsonových očí vypráví velmi věrohodně o muži vidícím na druhou stranu zeměkoule, či spíše na druhé straně zeměkoule (a aniž by reálně existovala jakékoli „trasa“ onoho pohledu). Obdobné Křišťálové vejce (1897) je - pro změnu - průzor odkrývající jinému Pozemšťanovi taje povrchu Marsu. Ano, při pohledu do nitra titulního vajíčka, které pokojně spočívá v jednom londýnském krámku.

Nejskvělejším ze všech vynálezů H. G. Wellse zůstává ovšem Superstimulátor, v novějším českém překladu Superaktivátor. Co umí?

Až k zbláznění urychluje životní pochody, takže pak vnímáme půl vteřiny jako hodinu. A svět? Před očima nám strne, skoro se zastaví. Hnete-li se ovšem pod vlivem onoho stimulátoru, vzplanou na vás šaty. „I tuhle povídku jsem napsal díky superstimulátoru, a to za pět minut,“ bájí na konci vypravěč příběhu.

Vědeckofantaskní charakter svých magorií uměl Wells brilantně poskytnout taky artefaktům z pohádek. Příběh Jablko tak vypráví o plodu stromu poznání a značnou věrohodností nás upoutají osudy Pana Skelmersdala v říši vil. Tatáž efektní metoda, využitá u nás kdysi a možná nejlépe Karlem Michalem v Bubácích pro všední den (1961), už ovšem Wellsovi nefunguje tak spolehlivě v případě románů Mořská panna (1902) a Podivuhodná návštěva (1895), z nichž druhý je o problémech anděla s křídly a prvý o panně, která přišla z moře na anglické pobřeží.

 

Ani čerty však racionalista nezatratil a neopominul, jak dokládají jeho povídky Divocí oslové pekelní a Harringayovo pokušení. V druhé narazíme na téma Obrazu Doriana Graye a Šagrénové kůže (té od Balzaca) a další aspekty fantazii pojí s pozdějším Meyrinkovým Preparátem či Lerouxovou divadelní hrou Muž, který viděl ďábla.


Úspěšně se však Wells uměl zhostil i žánru realistické humoresky. Variací verneovky Hvězda jihu je Pštrosí byznys, kde titulní opeřenec spolkne diamant, načež je objektem obchodního zájmu i včetně dražeb. Navzdory tomu uniká a kdo ví, zda nešlo o podvod. Už roku 1894 ostatně Wells předpověděl výrobu syntetických diamantů.

 

Jeho Lupiči v Hammerpondu pro změnu a po wodehousovsku předvádějí, co se může stát, pokud chce anglické sídlo v jednom mžiku vykrást jak pan A, tak i pan B. Mistr Watkins (B) sice bude zadržen, ale jenom jako úspěšný lapitel jiných zlodějů, je skoro s pompou ubytován, a jelikož nemá skrupulí, může napodruhé původní záměr realizovat daleko snáz. Když Wells zmiňovaného P. G. Wodehouse navštívil, cítil se jednak jako plebejec, jednak byl zvědavý, zda by se slavný humorista uživil i jako strůjce pohotových replik, takže na něj vystřelil: „Víte, můj otec byl profesionální hráč kriketu.“ A duchovní otec komorníka Jeevese před takovou přímočarostí selhal. V tom okamžiku ho nenapadlo nic.

 

H. G. Wells býval tedy i rozmarný, ale rozhodně ne vševědoucí. Jeho dobře míněné rady Winstonu Churchillovi (zdokonalte pásy tanků a využijte u zákopů lanovku) vedly spíš k rozpakům. Ale spekulativní literaturu transformoval totálně a jako dobrotivá víla vdechl žánru úžas. Zrovna tak vlastní okouzlení veškerými možnostmi a nemožnostmi. Postupně vyslovil na sto poměrně trefných předpovědí, i když se jistěže taky zmýlil.

A přece snahy o hlubší reflexi jeho prací opětovně usedají do bahniska plného slepých štol. Smiřme se proto jednoduše a radši s tím, že jsou v případě jeho díla některá dosazení metaforických přesahů vyrobena vykladači ex post - a že ani Válku světů jako metaforu nezamýšlel. Na tom - ostatně – nezáleží. Podle Asimova byl nejlepším sci-fi spisovatelem všech dob.

 

„Z vyššího hlediska nebyl vpád Marťanů bez užitku,“ napsal, „a lidstvu vzal bezstarostnou důvěru v budoucnost, která je vždycky pramenem úpadku.“ Jeho Válka světů, nespokojenou dobou kritikou dvojznačně nazývaná nekonečnou noční můrou, navíc disponuje jedním z nejúchvatnějších úvodních odstavců, jaké kdy byly napsány. Ve filmové adaptaci (2006) je částečně, ale pokorně ocitoval i Steven Spielberg (překlad Vladimír Svoboda):

„V oněch několika posledních dnech 19. století by byl asi sotvakdo přistoupil na myšlenku, že lidstvo a jeho život bedlivě a do podrobností sledují rozumné bytosti, které svou inteligencí značně předčí člověka, třebaže jsou stejně smrtelné jako on sám, neuvěřil by patrně, že lidské hemžení je předmětem podobného pozorování a zkoumání, s jakým člověk u mikroskopu studuje prchavé bytí drobnohledných živočichů, vířících a rozplozujících se v pouhé kapičce vody. S nabubřelou samolibostí se člověk důležitě pachtil za svými nicotnými cíli, v neotřesitelné víře ve svou nadvládu nad hmotou. Dost možná, že se nálevníci na sklíčku pod drobnohledem cítí zcela stejně. Nikoho ani nenapadlo, že by se snad vývojově starší planety mohly jednou pro člověka stát zdrojem nebezpečí, ba už sama představa, že by snad na těchto oběžnicích kdy vznikl život, byla předem zavrhována jako absurdní, či přinejmenším nepravděpodobná. Je to dost zvláštní pocit vybavovat si atmosféru oněch dnů PŘEDTÍM. V krajním případě si pozemšťané dokázali připustit, že dejme tomu ještě tak na Marsu by snad eventuálně mohli žít nějací tvorové podobní člověku, ve srovnání s námi bezpochyby značně zaostalí, zralí pro nějakou misijní akci. Jenomže z hlubin kosmu nás tou dobou už dlouho sledovaly závistivé zraky, mysli stojící o tolik výše nad našimi, jako je náš intelekt nadřazen němé tváři, mozky s obrovskou kapacitou, beze stopy citu, chladně kalkulující a zvolna snovající plány namířené proti nám.“

 

Válčení, nebo aspoň hry na válku (a někdy i s cínovými vojáčky) Wellse, jak už naznačeno, magnetizovalo, i když se prohlašoval za pacifistu, a uhranulo jej natolik, že se dík svým publikacím Deskové hry (1911) a Malé války (1913) stal také otcem strategických stolních her. Ale třeba vůči ženám již tak infantilní nebyl – a sám si, byť s ironií, říkal Don Juan inteligentů. Měl mimo jiné pletku s budoucí chotí Ernesta Hemingwaye a během života zřejmě zplodil sedm dětí, ačkoli jen dvě vzešly ze zákonného manželství. To chápal jen jako volný svazek.

 

Nejvýznamnější ze svých milenek Amber Reevesovou vylíčil jen s málem ostychu v románu Anna Veronika (1909) a svůj poslední vztah navázal se špionáži se věnující baronkou z Ukrajiny, která taky zprostředkovala jeho osobní setkání se Stalinem (1934). H. G. uskutečnil se sovětským diktátorem interview a označil jej pakl za nejupřímnějšího, nejpoctivějšího a nejčestnějšího muže, s jakým se kdy setkal, nevyjímajíc ani Lenina, jehož poznal už roku 1920. Ale padesát let po jeho boomu bychom zřejmě v lidské skořápce jménem Wells našli už jen propastné zoufalství. „Jako lidstvo jsme nepolepšitelní,“ napsal - a v příběhu Všichni na palubu, letíme na Ararat (1941) prosí hospodin Noea, aby do archy radši ani nevstupoval: „Ne, člověka radši ne.“

Ani jako vizionář neměl Wells jenom důvody k zadostiučiněním a kupř. dlouho neuvěřil v použitelné ponorky. Oproti tomu nutno připomenou, že vedle tanků předpověděl vrtulníky, televizi, video, klimatizaci a dokonce i datum vypuknutí druhé světové války. A když na válku došlo, v knize Kříž s držadlem (1943) ostře zkritizoval papežovu kolaboraci s Hitlerem, za což zůstává na katolickém indexu.

 

Obdobným paradoxem je, že esesmani toužili tohoto sionistu a snad i antisemitu (který byl třeba plně pro nucené přesídlování) popravit hned po obsazení Ostrovů, anebo tedy mezi prvními. Dokládá to aspoň Černá kniha.

 

Ještě v pamfletu Rozum v koncích z listopadu 1945 skuhrá Wells nad světem a neuvědomuje si, že tak jen proklamuje vlastní únavu. „Konec života je blízko a zabránit mu nelze. Historie? Jen závod mezi vzděláváním a katastrofou. Katastrofa, ta bohužel zvítězí,“ napsal a žádal, aby mu na pomník vytesali: „Já vám to říkal, vy zatracení hlupáci.“ Nestalo se.

 

Ivo Fencl

 

Doporučená četba: David Lodge: Výkvět mužství (2011, česky 2012)



Kam dál?

Přečtěte si další zajímavosti, originální články a objevte zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.