Ten, který nezištně pomáhal aneb Lovecraft a Hemživý chaos
Známý odborník na Lovecraftovo (1890-1937) dílo Sunand Tryambak Joshi (*1958) sestavil dvojdílnou antologii próz, na kterých se legendární objekt jeho zájmu podílel jen jako spoluautor; oba svazky vydá letos Argo.
Druhý se má jmenovat Smyčka medúzy, ten první je již pod titulem Hemživý chaos a další příběhy v prodeji a sestává ze sedmnácti povídek. Nejznámější z nich je nazvána Pod pyramidami (1924) a nevznikla pod pyramidami, nýbrž na zakázku Harry Houdiniho (1874-1926). Pod jeho jménem taky původně byla dvakrát zveřejněna. Je psána v první osobě, jako by mág vyprávěl.
Před sto lety a vlastně dodnes populární kouzelník maďarského původu zveřejnil počínaje rokem 1906 víc než deset literárních prací včetně autobiografie a v časopise Weird Tales měl sloupek Ask Houdini. To bylo redakci při jeho slávě málo, vyžadovala i povídky. Došlo na ně, ale psali ghostwriteři. A když si šéfredaktor Henneberger vyžádal příběh „zpod pyramid“, šanci dostal také Howard Phillips Lovecraft (dále jen HPL).
Sporu nejspíše nebude, že Houdini uměl vyprávět, a povídal například i o tom, jak mu v Egyptě nasadili pouta, aby jej svrhli do šachty Pakapovy hrobky, která leží mezi Velkou pyramidou a Sfingou. Měl vůbec šanci přežít? HPL dospěl k názoru, že ne. Ale ani v nejmenším to nevadilo. Už napřed Lovecraft inkasoval zálohu sto dolarů a od šéfredaktora dostal svolení, že smí mágův příběh patřičně opentlit. Rozpracovat po svém. Původně mu dokonce slíbili, že bude uveden jako spoluautor, ale to posléze padlo.
Lovecraft byl samorost, ale při tvorbě této povídky se nejprve rozhlédl a nepřiznaně těžil z Gautierovy prózy Kleopatřina noc (1838). Výsledný strojopis sice ztratil na nádraží, ale naštěstí nezahodil (dodnes existující) rukopis. S ním jel z Providence do New Yorku a po svatbě s ukrajinskou židovkou Soniou Greenovou (1883-1972) strávili večer novým přepisem. Aby dílo získalo charakter blízký světu populárního iluzionisty, připojil ovšem HPL do finále obrovské klišé. „Tu se probudil“.
Další čtyři povídky napsal ve spolupráci s C. M. Eddym, dvě s Winifred Jacksonovou, dvě s Gustavem Adolphem Danzigerem, dvě se Zealií Bishopovou, po jedné s Annou Helen Croftsovou, Wifredem Blanche Talmanem a Soniou Greenovou.
Manželé Eddyovi a Lovecraft
První z těchto spoluautorů Clifford Martin Eddy (1896-1967) byl rodák z Providence a spolu se svou manželkou Muriel se s HPL seznámil nejpozději v létě 1923. Sama Muriel Eddyová později uváděla, že Lovecrafta znala od roku 1918, kdy se seznámily jejich matky. Její muž psal od roku 1919 do pokleslých časopisů, ale ve Weird Tales narazil. Určitě právem, protože s mizernou prózou Popel (1923). Podobně jako jeho konvenční duchařský příběh Požírač duchů (1923) sice Popel posléze přijat byl, ale teprve po Lovecraftově intervenci a s jeho úpravami. Výsledek se řadí k tomu nejhoršímu z veškerých Lovecraftových revizí a Požírač navíc je přesně ten typ povídky, jaké HPL zásadně neplodil. Naštěstí byly ostatní Eddyho povídky podstatně lepší. Eddy psal úsečněji a méně poeticky než HPL a vytasil se i se zvláštním textem Hluchý, němý a slepý (1924) - o postiženém muži, který vnímá navzdory handicapům v odlehlém domku přítomnost čehosi zlověstného. Lovecraft umělecky povyšoval Eddyho práce a navíc je možné, že je občas nenápadně zvracel do polohy parodií. Z nekrofilní prózy Milovaní mrtví byl tak či onak natolik nadšen, že ji během návštěvy u Eddyových nahlas přečetl. Měl tou dobou zvyk jim předčítat i ze svých povídek, ale pokud se v tomhle případě opravdu jednalo o parodii, čtenáři to tak vesměs nepochopili a někteří zůstali šokováni. Jiní ne, ale došlo k „pozdvižení“ a v Indianě dokonce zakázali prodej textu. Od onoho frapantního momentu se prý vydavatel Farnsworth Wright opakovaně zdráhal, ba patologicky děsil přijímat od Lovecrafta jeho „krajně extravagantní“ povídky s explicitně vylíčenými hrůzami.
Lovecraft a W. V. Jacksonová
Byli i další spoluautoři. O čtrnáct let starší Winifred Virginie Jacksonová (1876-1959) se s Lovecraftem potkala v komunitě amatérských žurnalistů a zamilovala se. Jen v útržcích je zachována jejich korespondence. Winifredina zádumčivě básnivá črta Zelená louka otevírá naši knihu a její povídka Hemživý chaos jí dala titul. Můžeme se nad tím pousmát, ale obě povídky vznikly podle snů autorů, které se jim zdály v letech 1918-1919.
Inspirací pro Zelenou louku navíc je reálný, hieroglyfy pokrytý meteorit nalezený předtím v Mexiku. Do Hemživého chaosu napsala Jacksonová patrně jen vnitřní sekvenci, aby její přítel doplnil začátek a hrůzné finále o zničení světa. Dodnes neidentifikovaný americký politik tenkrát napsal, že by Lovecraft „zasloužil“. Zač? Prý za „pokusy napodobovat Poea“.
Lovecraft a Adolph Danziger
Sta let se doživší Adolph Danziger (1859-1959) je dalším ze zapomenutých spoluautorů. V mládí se osobně poznal a přátelil s Ambrose Biercem a je tedy pomyslným spojovníkem dvou es hororu. Roku 1893 vydal pod Bierceovým vlivem povídku Oběť vědě, a právě tu HPL na jeho žádost přepracoval s titulem Clarendonův poslední test (1927). Téhož roku na podzim poprosil Danziger o revizi své biografie Ambrose Bierce, ale HPL odmítl. Za pouhých 16 dolarů ovšem upravil už zmíněný, víc než třicet let starý Danzigerův text, za jehož zveřejnění mohl pak původní autor inkasovat pozoruhodných 175 dolarů.
Zatímco původní verze povídky není ani náhodou nadpřirozená, dvakrát tak dlouhé přepracování ano. A HPL napsal o originálu: „Z úmorné monotónnosti té pitomosti jsem málem vybuchl.“ Je to možné, ale Joshi konstatuje, že i nová verze je „poněkud“ monotónní. A komická povídka Elektrický popravčí (1929)? Ta je Lovecraftovou verzí Danzigerovy fantaskní prózy Automatický popravčí. Původně byla vážná, což si lze ověřit, neboť náš svazek na konci obsahuje jak Elektrického popravčího, tak Oběť vědě. Obě původní verze. A jak zjistíme, nezáměrně vtipný byl Elektrický popravčí už v původním, toporně bezkrevném podání. Teprve HPL děj rozvinul, vklínil do duší postav motivace, oživil jejich svět a jménům svých pseudomytologických bytostí zde vtipně dodal úžasné „aztécké“ zabarvení. Tak by jim totiž Aztékové říkali, kdyby je vzývali. Ale realitou je ještě cosi. Zápletky, lokality a charakteristiky postav, vše cílí zcela proti duchu příběhů, jaké psal Lovecraft pod vlastním jménem. Není tu souladu. Bez jeho přispění by se však ty povídky dávno ponořily do kalu zapomnění jako nezdary. S ním žijí a - bohužel - vyjevují vlastní průměrnost.
A Ambrose Bierce? Danziger skutečně sepsal (velice slabou a místy nechtěně komickou) knihu Portrét Ambrose Bierce (1929), ale zde už si všimněme jisté mladé matky.
Lovecraft a madam Bischopová
Tou matkou je studentka žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě Zealia Brown-Reedová Bishopová (1897-1968) z Kansas City. Lovecraft nejprve upravil její povídku o srubu postaveném nad hnízdem chřestýšů a nazval výsledek Yigova kletba (1928). Dámě byl zjara 1927 doporučen básníkem, dramatikem a knihkupcem Samuelem Lovemanem (1887-1976), jedním ze svých přátel. HPL si přečetl původní text a zasypal autorku pokyny. Byly něco platné? Sotva, a výsledný horor označil později za „svůj ze 75%“. Dokonce tvrdil, že se spoluautorka zmohla leda na synopsi, zatímco on toho požehnaně přimísil. Vlastně vše ostatní. Prolog, zeměpisný kolorit, motivace postav, kletbu, hadí božstvo, ženu se sekerou, identitu hadovy oběti, epilog z léčebny. V podstatě vymyslil veškerý děj a je také fakt, že jde o jednu z nejkompaktnějších a nejpůsobivějších jeho povídek.
Co je kuriózní? Autorce nejprve veledůležitě zaslal dotazník ohledně místopisu a dějin Oklahomy. Pokorně jej vyplnila. Od časopisu inkasovala 45 dolarů, o které se jí jednalo především (měla malého syna), a HPL po ní chtěl sedmnáct a půl dolaru. Možná je ani nedostal, ale revidoval taktéž další její prózy včetně Smyčky medúzy. Osud tomu chtěl, že měly obě být zveřejněny teprve po jeho smrti.
Jednou z nich je Pahorek. Jeho texty v našem svazku uzavírá. Právem. Je to nejlepší a nejdelší z veškerých Lovecraftových revizí, bohatě strukturovaná a esteticky „výživná“. Sám řekl, že mu spoluautorka poskytla pouze nápad, bezhlavého ducha v blízkosti indiánské mohyly. Zdálo se mu to málo. Přesto pracoval, a to opět anonymně, a Weird Tales výsledek roku 1930... odmítl. Určitě neprávem. Literárním agentem paní Bischopové byl totiž další Lovecraftův přítel Frank Belknap Long (1901-1994), podezíraný zde rovněž ze spoluautorství, a ten oddaně napsal: „Tento zádumčivý, ponurý a grandiózně atmosférický text je lovecraftovský od první až do poslední stránky.“ A byl to právě Long, kdo rukopis přepsal na stroji a kdo 82 jeho stran omezil o třináct, na 69. V časopise je příběh ještě kratší a vydavatel August Derleth ho opět krátil, takže v původní, nezkrocené podobě byl zveřejněn teprve roku 1989. Jedná se přitom o jeden z příběhů, ve kterých Lovecraft využil motivu mimozemšťanů jako metafory budoucího vývoje západní civilizace. I když budoucí lidé zvítězí nad stárnutím, i když využívají různé vynálezy, drtí je úpadek. Praktikují také jakési výběrové „šlechtění“, aby zajistili sílu vládnoucímu druhu. Ale i navzdory tomuto (takřka eugenickému) motivu nic nenasvědčuje, že by dílo původně bylo odmítáno pro podezření, že je kladnou asociací na projevy nacismu.
Roli hraje rukopis v kovovém válci, což je situace inspirovaná knihou Jamese De Milla (1833-1880) A Strange Manuscript Found in a Copper Cylinder (1888), a další prvky pocházejí z povídky Abrahama Grace Merritta (1884-1943) Tvář v propasti (1923). Vcelku lze říct, že ze všech Lovecraftových revizí mají právě Yigovo prokletí a Pahorek strukturou a kvalitou nejblíž jeho vlastním výtvorům. Fakt, že se odehrávají na americkém Jihozápadě, jim navíc vdechuje fascinující neotřelost.
Lovecraft a Anna Helen Croftsová
Další z jeho spoluautorek, prostá učitelka Anna Helen Croftsová (1889-1975), žila ve státě Massachusetts a většina „její“ povídky Poezie a bohové (1920) zjevně pochází z Lovecraftova pera. Je navíc obtížné si vůbec představit (píše Joshi), čím by tu mohla přispět. Text napodobuje styl „Lorda Dunsanyho“, respektive jeho skicy z Francie devastované první světovou válkou, a volným veršem podané sekvence jsou vlastně od básnířky Elizabeth Jane Coatsworthové (1893-1986). Croftsová je prostě opsala z časopisu. Je zábavné, že měl HPL autory volného verše za „nesourodou hordu hysterických a slabomyslných rapsódů, jejichž hlavní zásadou je zaznamenávání vlastních momentálních nálad a psychopatických fenoménů v beztvarých a nesmyslných obrazech, které je napadnou v okamžicích inspirativního nebo epileptického záchvatu“. Ani podobně provokativní výrok ovšem nezmění pranic na tom, že měl poezii za nejvyšší projev imaginace.
Wilfred Blanch Talman
Básník Wilfred Blanch Talman (1904-1986) se s Lovecraftem setkal v srpnu 1925 a dal mu číst koncept či synopsi své povídky Dvě černé láhve. HPL byl zaujat a počal provádět změny. Dílo bylo dokončeno v říjnu a především díky hovorovému jazyku se daří vyvolat přesvědčivou atmosféru svíravé hrůzy. Přesto Talmanovi připadalo, že hovorová mluva vyznívá v Lovecraftových úpravách škrobeně. Je to možné. Ale nejde o tragédii. I mimo „škrob“ vnímáme sekvence nepokrytě prozrazující Lovecraftův rukopis.
Dílo Lovecraftovy choti
A povídka Hrůza na Martinově pláži? Tou výčet uzavřeme. Ten příběh je v podstatě banálním plodem návštěvy Howarda a Soniy v místě zvaném Magnolie v Massachusetts. Absolvovali ji koncem června a začátkem července 1922 a ona později ve svých (místy dost negramotně formulovaných) vzpomínkách Privátní život H. P. Lovecrafta tvrdí, že po jeho výzvě jedné noci sepsala hrubý náčrt, jenž zredigoval. Stalo se, ale Lovecrafta se dotklo, když výsledek práce časopis Weird Tales zveřejnil ne pod zrovna nápaditým titulem Neviditelné monstrum.
V tom samém čase - dva roky před jejich svatbou - sepsala Sonia ještě banálnější povídku Ve čtyři hodiny, u které HPL navrhl změny v prozaickém ztvárnění, ale nezůstalo zřejmé, zda byl jeho podíl významný, takže Joshi dílo odmítá přijmout do corpusu. Opět je aspoň zveřejnil na konci knihy, a to před příběhy Danzigerovými. Některá místa disponují lovecraftovským duchem a Joshi má za to, že HPL přispěl víc, než dáma přiznala. Ani zdaleka mu nepřipadala jako „logicky uvažující spisovatelka“ a Ve čtyři hodiny bylo (neznámo kterými) redakcemi odmítnuto. Text poprvé vyšel teprve roku 1970, tedy dva roky před její smrtí.
Ten, který nezištně pomáhal
Jak vůbec lovecraftovský specialista Joshi přistupuje k výběru a ošetření povídek?
Zdá-li se mu, že HPL nějakou napsal na základě cizí synopse celou, upraví vždy text v souladu s obvyklým lovecraftovským způsobem. Ale v případě próz, kde to vypadá, že HPL jen revidoval, se přidržuje „nejspolehlivější předchozí varianty“, ať už tištěné nebo rukopisné. Ve většině případů jsou ale rukopisy považovány za neexistující.
Jak Joshi konstatuje, jen málo lidí je ochotno věnovat se současně „revizím“ i produkování vlastních děl, ale Lovecraft byl výjimkou. Výjimkou, které se jednalo o ekonomické přežití.
K pozdější své lítosti neměl ani středoškolský diplom či jakoukoli průpravu k práci úředníka, a tak námezdně upravoval díla jiných. Už roku 1920 revidoval učebnice psychologie, ale i „nevýslovně špatné“ verše jejich autora Davida van Bushe. Závěrem už jen otázka.
Mohl si vybrat horší zaměstnání, než práci upravovatele cizích výtvorů? Kdo ví. Ale při své povaze stěží. Gentlemansky si totiž účtoval trestuhodně nízké sazby a na revizích pracoval s takovou svědomitostí, že mu nezbyl čas k práci na vlastním. V letech 1927-1936 nakonec psal stěží víc než povídku ročně, zatímco se věnoval více než dvaceti revizím a spolupracím nejrůznějšího rázu, ať už s nadějnými nováčky, nebo zavedenými veterány. Ústřední platící klientkou mu byla v poslední dekádě života spisovatelka Hazel Healdová (1896-1961), pro niž vytvořil dokonce pět solidních příběhů.
Sám napsal, že se nikomu začínajícímu nedostane jeho podpory po dobu víc než roku, ale mimo to pomáhal starým či handicapovaným, kteří potřebovali povzbudit. Pomáhal jim i navzdory tomu, že někdy odhalil, že nebudou schopni se jako spisovatelé zlepšit. „Ale ti staří dobří braši potřebují, aby jim poslední léta prosvětlilo několik slunečních paprsků,“ napsal Lovecraft, a kdyby prý lidem nepomáhal, považoval by sám sebe za ješitného.
Už byl takový. Působil až podivuhodně velkoryse, laskavě a ohleduplně. Právě za ty vlastnosti byl chován v úctě. Jeho revize snad vždy nesvědčí o literární velikosti, ale pokaždé o lidskosti.
„Hemživý chaos a další příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek první.“ Z anglických originálů uspořádal a poznámkami opatřil S. T. Joshi. Do češtiny přeložili Milan Žáček a Stanislava Pošustová-Menšíková. Ilustroval Mikuláš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 106. svazek edice Fantastika vydalo Argo. Praha 2020. 464 stran. 398 Kč
Článek připravil Ivo Fencl
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.