Ten, kdo vymyslil Zeměplochu
Craig Cabell, autor biografií Fredericka Forsytha, Dennise Wheatleyho a Jamese Herberta, napsal také o Terry Pratchettovi.
Už předtím i příručku pro příznivce někdejšího nekonečného seriálu (Doctor Who´Who) či publikaci Ian Rankin a inspektor Rebus. Stvořil rovněž pár knížek o duchovním otci bondovek a je spolupachatel populární monografie Kapitán Kidd. Dal dohromady průvodce díly Stephena Kinga, Roberta Heinleina, už zmíněného Rankina a v červnu 2011 dokončil první z verzí práce o životě a díle pana Pratchetta (1948-2015), původce to Zeměplochy, nesené slony stojícími na (mořské) želvě. Tím Cabell ukuchtil cos o jak pro řadové čtenáře, tak i pro sběratele a fanatiky. A co dodá jen mimochodně?
Hodnota výtisku 1. vydání 1. románu o „plochozemi“ Barva kouzel (1983) se dnes pohybuje v oblasti tisíců liber. „Ale jeho knihy jsou nejcennější s prostým autogramem, a pokud sběratel náhodou nemá stejné jméno jako ten, komu byla kniha původně věnován, její cena padá. Výjimkou jsou antikvární kousky, uvnitř nichž dává věnování třeba od Brama Stokera (výtisku Draculy) na zajímavosti a určuje i místo původu. Dnes ovšem probíhají všude po Británii oficiální podpisové akce a spisovatelé rádi podpisují nejen nejnovější, ale i starší knihy, takže mohou být sběratelé vybíraví a v klidu si počkat, než koupí z druhé ruky přesně tu pravou.
Pravidlem nejvyšší hodnoty přitom je, že taková kniha nesmí mít uštípnutý roh (odstraněnou cenovku) ani překrytou původní cenu (jak tomu bývá u výtisků distribuovaných dodatečně do USA) a přebal by neměl být vybledlý (například od slunce) a měl by být čistý, bez ohybů a natržení a v ideálním případě se uvnitř najde (právě) prostý autogram (bez věnování).
Že těm sběratelům ale stačí málo! A Terry Pratchet krom toho užíval razítko, kterým potvrzoval pravost podpisu. Jím označené exempláře jsou žádanější. A mimochodem... Vůbec první oficiálně orazítkovaná a podepsaná kniha, kterou jsem kdy viděl, byla třetí verzí autobiografie Christophera Lee Lord of Misrule, jejíž oficiálně orazítkované kopie jsou mnohem cennější než výtisky předchozí varianty s prostým autogramem, i když třetí verze ani zdaleka nemá tak úžasný přebal.“
Navzdory vhledům charakterizovaným předchozími řádky není knížka o Pratchetovi zase tak zevrubná (bohužel), i autor si naříká. „Při psaní mě ze všeho nejvíc ubíjela nutnost vynechávat obrovské části Pratchettova světa.“ Jistěže však problém vyřešil a zdárně se soustředil na nejlepší díla. Rané Zeměplochy. Tam snad vložil Terry maximum „ze sebe sama,“ míní. „Jen v románech ze začátku se skutečně prozrazoval, a tak dotyčným příslušela i největší pozornost při zvažování, odkud vzešla myšlenka Zeměplochy.“
Cabell nicméně moc neanalyzuje postavy a ani ne zápletky. Aby to jaksi vyvážil, zkusil vyhmátnout „důležité momenty, situace a charakterizace“ a uvést je do souvislostí. S čím? S autorovým životem, jeho postoji a jeho „kariérním postupem“. Ani zdaleka se tudíž nejedná o oficiální životopis, ba ani ne o dokonalého průvodce, byť podstatné zvíme. Tak i to, že Pratchett Pána prstenů zhltl jako děcko na jeden zátah za den a „pořád mu bylo strašlivě líto skřetů“.
Od listopadu 1965 do léta 1970 publikoval pak v Buck Free Press sběratelsky dnes nesmírně cenných 247 epizod Příběhů strýčka Jima, které od roku 1968 navíc sám ilustroval.
Některé Cabellovy rádoby literárněvědné spekulace a srovnávání působí nicméně místy až neprofesionálně. Přenesme se však přes výkyvy a dočtěme svazek ke Zmínce o kočkách. „Nemají smysl pro humor, přemrštěně si váží vlastní osobnosti a jsou hrozně nedůtklivé,“ charakterizoval jejich povahu už Heinlein (Dveře do léta) a Pratchett dodá: „Kdyby vypadaly jako ropuchy, okamžitě bychom si uvědomili, jak zlá a krutá stvoření to jsou.“
Navzdory tomu jich měl šest. Ty nejhumornější postřehy o nich uspořádal do Nefalšované kočky (1989, česky 1993). Craig Cabell ovšem prvořadě cení hned deset z prvních třinácti jeho románů o Zeměploše, vydaných do roku 1992, a trilogii o Johnny Maxwellovi (1992-1996, česky 1998-2000), inspirovanou Jirkou, postrachem rodiny. Rovněž chválí netypický pozdní román Národ (2008, česky 2009), jemuž věnoval kapitolu, a pár z posledních Zeměploch. Mezi pět Dodatků umístil taktéž sekvenci o filmových verzích Pratchettových prací a závěrem zaujme výčtem „perel fantasy“. Ale polemizuji! Z žánru fantasy přece nelze beztrestně a jednoznačně vydělit veškeré horory! Cabell tu pak jmenuje klasickou dvanáctisvazkovou (1889-1910) sérii pohádkových a barevně nádherně odlišených knih Andrewa Langa (barvy zní i v jejich titulech) i (někdy jistěže právě hororové) báchorky bratří Grimmů. Z nadšeného výčtu trčí snad jenom Sen noci svatojánské a méně už tři Dickensovy povídky Zvonkohra, Dětské snění o hvězdě a Vánoční kolega. A zatímco Žabákova dobrodružství (na Pratchettův styl měla obrovský vliv), Alenku, Petra Pana, Kiplingovy Bajky a nebajky, Dalekou cestu za domovem, Nekonečný příběh, Čaroděje ze země Oz a Ztracený Doylův svět (nejde zde však spíše o sci-fi?) většinou jakž takž známe, již horší je to s knižní verzí King Kongovou (uvedený spoluautor je Edgar Wallace) či s nepřeloženým k nám cyklem Duncton Wood Williama Horwooda a s díly Jaspera Ffordea. Nikdy jsem, přiznám, nečetl ani Rozprávky strýčka Remuse od Joela Chandlera Harrise, takže mě dosud nenapadlo řadit je do fantasy, jak to Cabell rád činí.
Cabell nezapomněl ani na čtyři „fantasy“ Oscara Wilda (některé jeho pohádky a Obraz Doriana Graye), ani na Pullmanovu trilogii Jeho temná esence a neopomněl ani u nás neznámého Strašáka a jeho sluhu téhož autora. Nevynechal ani Howardova Conana a Solomona Kanea, ani Burroughsovu „zem divů“ Capronu, a z děl velikána sci-fi Heinleina vypíchl Cestu slávy. Ale dokonce i na klasika hrůzy tu nakonec došlo; nechybějí hned dva romány od Cliva Barkera Utkaný svět a Zloděj duší. Navíc Barkera označuje za starého přítele (či známého), stejně jako zpěváka Alici Cooper a zesnulé velikány Jamese Herberta a Christophera Lee. A stejně jako (žijícího) Neila Gaimana, z jehož fantasy klade na prvé místo Koralinu. V Cabellově soupisu kupodivu chybí také u nás vydaná díla Mervyna Peaka, ale dost – a nezapomínejme, že byl Pratchett prvořadě nápaditým parodistou žánru a ignoroval právě žánrové konvence. Než uspěl, měl hodně „načteno“, nicméně byl i otráven. Čím?
Stereotypním stavem fantasy počátku osmdesátých let. Tehdy byl Ruel Tolkien už mrtev a žánr z určitého hlediska umíral. Našel se nicméně právě Terry a „ani jsem nevěděl, co přesně dělám,“ vzpomíná. Snad to věděl, snad ne, ale svedl si hrát s dosavadními strukturami a papouškovanými schématy jako nikdo jiný s výjimkou Douglase Adamse, psal a psal a zaznamenejme i tuto Cabellovu úvahu: Co by následovalo, kdyby Pratchett „uťal“ Zeměplochu už po třetí části Čaroprávnost? Dnešních 41 svazků budí totiž někdy dojem jisté brakovosti a ať je celková jejich kvalita už jakákoli, jen trojice knih by prý možná vzbudila větší kritický ohlas. Nebo ne? Sérii by prý, tvrdí životopisec, byla považována za „mnohem závažnější“. Nu, nevím.
Mezi závěrečnými fotografiemi nechybí TP před Týnským chrámem ve společnosti svého českého nakladatele Vlastimíra Talaše a Jana Kantůrka, dvorního překladatele, a dodám jen, že Pratchett, jehož poslední román o Zeměploše vyšel teprve loni(!) a jehož 85 milionů výtisků knih existuje v 38 jazycích, obdržel roku 1998 Řád britského impéria a během novoroční ceremonie 2009 byl pasován na rytíře. V prosinci 2007 nicméně zveřejnil, že trpí, Alzheimerovou chorobou, a největší britské charitativní organizaci zabývající se demencí daroval milion. Jistěže liber. A nevím, jak vám, ale mně skutečně přijde hodně tristní, že ani mozkům jeho typu (či právě jim?) se děsivý Alzheimer nevyhne.
I tak či právě proto bude ovšem následující Pratchettův výrok platit pro lidstvo asi už navždy:
Příběhy psané s fantazií často popouzejí lidi, kteří ji postrádají.
Craig Cabell: Terry Pratchett. Fantastická duše. Přeložil Martin D. Antonín. Redakce textu Boris Hokr. TALPRESS. Praha 2017. 240 stran a čtyři listy barevných fotografií. ISBN 978-80-7197-645-5Pokud máte chuť na další články, klikněte na sekci Novinky anebo se mrkněte na rozverné rozhovory a odvážné fotogalerie v sekci EroTotem. Fanouškům scifi a fantasy rozhodně doporučuji navšívit Scifi Quest Michala Březiny, kde najdete recenze a hustě vtipné rozhovory s celebritami.
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.