Svazek nových studií Antonína K. K. Kudláče
Konkrétně Antonín Kudláč prohledává ve své nové knize Barvy černobílého světa žánrovou krajinu (kapitoly zkoumající horor, sci-fi, steampunk a fantasy)
Navzdory tomu, že se populární kultura stala legitimním výzkumným tématem, většina literárních badatelů ji v Čechách a na Moravě i dál vyčleňuje ze spektra zájmu. Dělají to víc i méně vědomě a takříkajíc celostní chápání literatury zůstává doménou výzkumů v zahraničí. Je tomu už devět let, co vzniklo Centrum pro studium populární kultury, ale situace se mění zvolna. Publikací na téma každopádně přibývá a konkrétně Antonín Kudláč prohledává ve své nové knize Barvy černobílého světa žánrovou krajinu naší populární literatury po roce 1989, a to se zaměřením na populární fantastiku (kapitoly zkoumající horor, sci-fi, steampunk a fantasy), ale i krimi v oddíle pátém a posledním.
Jak fantazijní, tak i ta detektivní žánrová oblast přitom autorovi úspěšně slouží jako „pars pro toto“ celé populární literatury a jejích žánrových struktur.
Po čtivých kapitolách Cesty kupředu a zpět v české science fiction, Česká fantasy a dějiny, Horor mrtvý a pohřbený?, Minulé ráje aneb Kterak se stát českým (novo)viktoriánem a Jak se dnes v Čechách (literárně) vraždí doplňují knihu hned dva náročnější Exkursy o (1) vztahu žánru a jeho recepce v české populární fantastice a o šancích tutéž fantastiku jakkoli kanonizovat.
Takzvaná genologie, skrz niž Kudláč celý předmět svého živého zájmu uchopuje, sice pracuje s makrostrukturami a nepohybuje se nikdy „u dna“ alias na úrovni jednotlivých, konkrétních textů, pro nepochybné potřeby této knihy nicméně mají vrty a sestupy až na tu základní textovou rovinu opodstatnění. Ba jsou nutné. A protože by autor, jak upozorňuje, asi jenom horko těžko objektivně vybíral díla vhodná k zohlednění, opřel se raději o vlastní intuici a zkušenosti praktikujícího spisovatele, ale především dlouholetého čtenáře.
Aniž by, jak předpokládá, mělo kdy komu soudnému vadit, že předkládaný žánrový portrét bude ryze osobní a subjektivní.
Sci-fi, dodává, sice ve skutečnosti vlastně není ani tak žánr, jako trs či shluk žánrů, nicméně zde aplikované pojetí chce orat líšu vysloveně žánrově. A fantasy?
Nu, definovat tu věru nebylo nikdy o mnoho snazší a už Jaroslav Veis v doslovu k Neffově Něco je jinak ostatně upozornil, že tento žánr v naší kotlině – v podstatě - chybí. A proč že? Veis to vysvětloval podle mého názoru více než smysluplně, a to (prostě) rozdílností českých a anglosaských pohádek. Jsou totiž už z podstaty (i když s výjimkami) jiné.
Z Kudláčova pohledu se pak fantasy liší od SF hlavně tím, že se víc než na koncepty a ideje soustřeďuje na budování světů. Ty pak působí vedle krajin science fiction obyčejně méně pravděpodobně, ne-li až jako nemožné. „Dohoda“ se čtenářem je tu tedy víc i meritu věci, dodal bych sám; a zatímco ryzí, „tvrdou“ sci-fi takříkajíc skousne i čtenář hlavního proudu, u fantasy mají někteří problém. Problém s vnímáním, problém právě s akceptováním fikčních světů.
Genologická pozice hororu je pak ještě problematičtější. Ten je totiž, podobně jako pohádka, vlastně spíš modem než žánrem - a definovat ho můžeme spíš esteticky a psychologicky.
Nu, a výrazněji také přesahuje ve směru k mainstreamu hranice literatury populární.
Není pak snad už nutno podotýkat, že horory bývají i zcela nefantazijní.
V kapitole o literatuře děsu však možná Kudláč i k její škodě nepodchytil pranic z myšlenek teprve nedávno česky vydané knihy Stephena Kinga Danse Macabre. Nebo to snad byl záměr a on nechtěl „špinit“ akademickou půdu spekulacemi praktika, byť geniálního? Kdož ví, neptal jsem se; ale zato Kudláš zručně probírá ty nemnohé další u nás vydané práce na téma.
Kritizuje přitom malinko Martina Jirouška a nepoměrně víc už dávnou Hrabákovu práci, jíž se však vlastně zabývat přímo odmítá. Pajakovu knihu Hrůza v české literatuře reflektuje pak ještě před jejím převodem z polštiny do češtiny, což nelze než hodnotit se smeknutím. A nezapomíná ani na Linhartovo Vyprávění nočních hubeňourů.
Také jeho úvahy nad detektivkami jsou přínosem a jen bych snad poněkud polemizoval s tím, jak akcentuje Cigánkovu dávnou, byť jistěže odbornou práci Umění detektivky (SNDK 1962, 2000 výtisků); vždyť už v časech jejího vydání přece byla, maně na to vzpomínám, v jednom vážném literárním časopise charakterizována recenzí s titulem Umění cigániti.
Jak už řečeno, četné příklady děl, jež Kudláč vybírá vždy poté, co se úvodem kapitoly popasuje s definicí, jsou spíše subjektivního rázu; ale byla jiná možnost? Nemyslím si to a naopak; na nevelké ploše knihy dokázal Kudláč rozhodně ozřejmit maximum a jeho práce teď bude využívána hojnými rozvíjiteli.
Antonín K. K. Kudláč: Barvy černobílého světa. Studie o vybraných žánrech současné české populární literatury. Lektorovali Erik Gilk a Daniel Bína. Vydala Univerzita Pardubice. 2017. 202 stran. ISBN 978-80-7560-105-6
Článek vytvořil Ivo Fencl
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.