Rozhovor: Míla Linc - miliónový spisovatel

Doufám, že spousta inspirace a nápadů. Když se nad tím zamyslím, prach a krev mne provázejí už dlouho, dokonce i tam, kde by podle historie mělo čvachtat studené podzimní bláto, a boty červenokabátníků by měly čvachtat v ledových vodách vzpurného Skotska. Mimochodem, nikdy jsem nebyl dobrý ve vymýšlení názvů, takže původní název zněl dost divně, s tímhle musel pomoci až největší slovensky profík, kterýho mám na fejsbuku v přátelích.

Mění se to. Lidský organismus je hrozně málo odolný. Takže si velmi snadno zvykne na nezávadná europiva, kterých člověk může vypít třeba deset a druhý den mu nic není, a při ochutnávání kvalitních piv stačí polovina, aby si zadělal na neskutečnou kocovinu. Oblíbených značek mám víc, a vlastně nejlepší je v horkém létě a s velkou žízní skoro každé dobré pivo. Takže to vezmu z druhé strany – zkušenost a praxe ukázala, že nejhorší piva jsou ta stará. Staročech, Starobrno (už jenom při psaní toho názvu se mi kroutí klávesnice odporem) nebo Staropramen. Jestli totiž Staropramen chutná jako kočičí zvratky, pak Starobrno už k ničemu ani přirovnat nejde (ale to ostatně ani Brrrrno jako takové)…

Tohle je těžká otázka, protože ať řeknu, co řeknu, bude to znít nafoukaně. Stejně to zkusím :) Hlavně v poslední chvíli si všímám nešvaru – je to přehnaná sebedůvěra. Není to ta zdravá drzost, kdy by se autor neměl bát prohlásit „píšu dobře“, protože když to neprohlásí, nikdy nic opravdu nenapíše a nic z toho není. Ale když sleduji mladou generaci na facebooku a na blozích, chce se mi plakat a někdy se stydím, že taky píšu, když se k tomu nechají strhnout i autoři zavedení.

„Nenapsal jsem ještě ani první kapitolu knihy, ale už mám zjištěno, jak vydělám statisíce“ – samozřejmě samonákladem, protože redaktoři se odvažují mi do textu zasahovat. „Vydal jsem jednu povídku, takže vás všechny naučím, jak psát“ – samozřejmě za peníze. „Přečetl jsem stovky článků o psaní v angličtině, i když jsem vlastně nic nenapsal, takže jsem lepší autor než vy všichni ostatní“ – i když není, že jo, jak víme… a takhle bych mohl pokračovat dál.

Upřímně řečeno, prošel jsem si tím nejspíš také, jako každý mlaďoch, ale naštěstí za mě ještě byl internet v plenkách, takže se to nikdo nedozvěděl (jediný důkaz by se dal najít v archivu starých fanzinů nebo hluboko ve webarchivu), ale stejně nemám pocit, že bych po první vydané povídce poslal nakladatele do řiti s tím, že vím víc, než on, i když má za sebou desítky vydaných knížek. (A pokud jsem to někdy udělal, tak mi stydlivost vyhnala tuhle vzpomínku z paměti).

Možná bych to nazval nedostatkem pokory – vůči zkušenějším spisovatelům, i vůči svým vlastním schopnostem. Ale celé by to bylo asi na delší psaní, tak k téhle otázce radši nenapíšu žádný komentář.

…

…

…

Sakra. Stejně jsem něco napsal, žejo?

Záleží na tom, jak který. Kdysi dávno jsem měl jeden, který jsem četl v kuse několik dnů. Pořád dokolečka. Ale nešlo tam o písmenka, samozřejmě, jsem totiž hloupej jenom trošku a umím jich většinu. Ten lístek jsem si totiž cvaknul na jednom z prvních rande a při čtení kolonek „z“ a „do“ nebo „přes“ jsem měl v ústech sladko, jak se mi neustále vracel ten opojný pocit z prvního polibku.

Co je to gmail? Já jsem stará generace, za mých mladých let ještě gmail neexistoval, my jsme startovali na Seznamu.

Kromě psaní mám i spoustu jiných koníčků (proto píšu tak málo) a jedním z nich je i (velmi, velmi, velmi amatérská) truhlařina. Takže stačí jenom řádná pobídka, odpovídající záloha, a tuhle otázku můžeme vyřešit jednou pro vždy.

Milionářem, samozřejmě. Protože milionář může být kýmkoliv, kým chce. Ostatně proto jsem začal psát. Jak jinak se dají snadno ty miliony vydělat, že jo?

Místy mám pocit, že to tak musí být, protože jinak bych nemohl mít rád sám sebe. Ale možná nejsem archaismus, možná si to pletu jenom s nějakou jinou nadávkou…

Hebždrrrrfffflllll!!!!!!

Rozhodně jaro. Chtěl jsem být u téhle odpovědi vtipný, ale nic mě nenapadlo, tak snad se čtenáři spokojí s pravdou.

Máme se dneska fajn, je nám hej

Přijel k nám pan džejefkej

Pouští nám hity, co se tolik líbí

Přijel boží jezdec, do kroku nám svítí.

Je to fajn, je to fajn…

Apa sing padha ngomong babagan, asu-ambegan?

Na infarkt v posteli se třema vášnivejma zrzkama a s výhledem na tyrkysový oceán a bílou pláž, kde se nad palmami zvedají zasněžené špičky hor. Samozřejmě by to byla moje pláž, moje palmy a moje hory na mém ostrově, protože budu spisovatel-milionář.

Myslíš bratra Micka Jaggera?

Vlastně kdykoliv, kdy mám čas. Toho je tak hrozně málo, že nepíšu skoro vůbec. Takže když se naskytne, píšu ve dne v noci. I když je pravda, že většinou, než se rozepíšu, tak to trvá skoro celý den – a sotva začnu, už je čas jít spát.

Samozřejmě všechny ty starý klasiky, bez kterých by život nebyl kompletní. Ale když si vzpomenu, který film točím nejčastěji, tak je to asi trilogie Návrat do budoucnosti. Ale je zvláštní, že nazpaměť znám jiné filmy, které bych za nejoblíbenější neoznačil, tak vlastně vůbec nevím.

Kdysi jsem o tom napsal i povídku. Šlo tam o společnost, která dokázala pomocí mozkových sond a implantovaných vzpomínek dostat hrdinu do jakéhokoliv fiktivního světa (a přiznávám se, sprostě jsem vykradl nějaké ty motivy z filmu Totall Recall). Jako turistu a bez rizika. V oné povídce jsem si vybral Středozem, takže to bude nejspíš Pán prstenů. Jako desátý člen společenstva s naprostou imunitou vůči nebezpečí, hladu a smrti, by to byl super výlet.

Jsem trenkař. Takže puntíkovaný slipy bych rozhodně nenosil.

Ryba je žrádlo, ne kámoš.

Sere velbloud v poušti? (a splachuje po sobě?)

Těch je. Vlastně od každého, kdo dokázal napsat dobrou knížku, se rád učím, co a jak. Všichni spisovatelé, kteří mají víc zkušeností, víc napsaných titulů, víc talentu než já – ti všichni si to zaslouží. Když pak některému z nich i tykám a můžu ho považovat za kamaráda, to je pak úplně nejlepší. Až budu velký, budu jednou jako oni.

Bezkonkurenčně. Ze všeho nejradši mám lesy, ideálně temné, ponuré a Černé… Když se pak v lesích dají potkat i nějaké ty skály, nádherné výhledy a kamenité strže, to je pak to pravé ořechové. Ale s postupujícím věkem dokáži úplně stejně ocenit i teplé sluníčko, teplé moře a studenou sangrii na pláži.

Nic. Iluvatar je stvořil dokonalé. Jsem jako Sam. Miluji hobití zvyky, hobití kuchyni a ze všech Středozemských krajin mám možná nejradši divoké pomezí mezi Krajem a Divočinou, ale vidět elfa v trenkách za to rozhodně stojí!

Poslední kniha bude nejspíš závěť. O co míň toho po mě zůstane, o to víc to budu okecávat… Nechceš se raději zeptat, o čem bude má nejnovější kniha?

Bude se jmenovat „Když se pohne les“ (pokud někdo ještě rychle nevymyslí nějaký jiný super název) a půjde o další příběh z blízkosti Černého hvozdu. Hlavní hrdinové bojují proti zlým kouzlům, proti zlým lidem a nakonec to nějak dopadne. Prý je to ponuré, noirové a depresivní – ale přitom jsem počet mrtvých snížil nejméně o polovinu, tak to tak zlé být nemůže.

Ti, kteří na to mají, se fotí s krásnou zrzkou. No, tak já se fotím se zrzavou vodou.

Jak kdy. U delších příběhů je to nutné, protože jinak bych se v zákrutech své příliš živé obrazotvornosti ztratil. V zásadě pak hlavní linku držím, občas z toho vybočí nějaká drobnost, která je pro děj zajímavá. U kratších věcí stačí vědět, o čem píšu a proč a ono se to usadí samo. Ale nikdy jsem to neměl delší než na půl stránky.

Přemýšlel jsem o tom. Do dávné minulosti by to moc nemělo smysl – moc nebezpečné, nerozuměl bych jim ani slovo, a nejspíš by mě zabila obyčejná rýma. A až bych se vrátil, stejně by mi to nikdo nevěřil. Takže kdybych měl jedinou možnost, bylo by to zpátky do roku 1968, odjel bych do Ameriky a užil bych si nejlepší hudební fesťák vůbec. Tři dny hudby a míru.

Bez ohledu na to, jak vám moje odpovědi přišly trapný, protože jsem se pokoušel o humor, kupte si moje knížky. Nejenom tu, co brzo vyjde (Když se pohne les), ale i ty, který vyšly (Stín Černého hvozdu a Mrtví muži netančí). Jsou fakt dobrý. Nejlepší. Uděláte mi tím radost, mému nakladateli uděláte radost a třeba, když si je přečtete, uděláte si pak radost i sobě. A hlavně, až díky vám budu milionář, můžete mi napsat „koupil jsem si všechny tvoje knihy, jsi milionář i díky mě“, tak vás pozvu na svůj ostrov a nechám vás ležet na bílé pláži na lehátku, se slunečníkem, dobře zásobeným barem a hlavně s dobře vybavenou knihovnou.

- - -
Pana Mílu Lince k rozhovoru lineckým těstem uplatil pan Michal Březina
Bylo-li ti to málo, další supa dupa rozhovory můžeš přečíst zde v rubrice SCI-FI QUEST, ty lišáku.