Robert Pilch: Není důležité, co napíšeš, ale jak to napíšeš

 

Člověče, ani nevím. Většinou to u mě autoři s podobnými rukopisy nezkoušejí, a pokud ano, spíše to rovnou odmítám. S Brokilonem mířím přece jenom do trochu jiných vod, věnuji se hlavně space opeře a fantasy už v podstatě vydávám jenom autorům, kteří už mají něco za sebou a u nichž je jedno, co píšou, protože mě baví hlavně to, jak píšou. Podle toho, co leží na knihkupeckých pultech, bych ale řekl, že tahle „high fantasy“ nikdy úplně nezmizí a bude mít vždycky svoje fanoušky.

 

Buď s rodinou (mám dvě dospívající děti, které ještě pořád kupodivu baví podnikat výlety, dovolené a podobné věci společně s rodiči), nebo s lidmi z kapely. Rodina a muzika, to jsou pro mě zároveň s prací ty nejdůležitější životní hodnoty.

 

Ne, to fakt ne. :) Cíl je vydávat knihy žánru space opera, napsané evropskými autory – hlavně Čechy (ti se nemusejí překládat), Slováky a Poláky (ty si překládám sám). Do budoucna bych ale rád expandoval a vydal i nějakou německou, francouzskou, španělskou, ruskou, maďarskou a jinou space operu. Všechno ovšem závisí na penězích.

 

Možná tě překvapím, ale já to tak jednoznačně nevidím. Prvotní totiž podle mě není to, co napíšeš, ale jak to napíšeš. Člověk s talentem může klidně napsat román v naprosto obvyklých žánrových kulisách, který nebude mít nijak extra originální zápletku, a přesto se může chytit – často mnohem lépe, než autor s románem, který je gejzírem imaginace, ale nemá zvládnuté řemeslo. Takže za mě: „Nemusíte být originální, ani nějak extra sví, i když je to samozřejmě lepší. Hlavně ale makejte na tom, abyste rozuměli tvorbě zápletky, dynamice děje, stylistice, gramatice a dalším věcem – prostě abyste měli řemeslo.“

 

Brokilon funguje od roku 1998, první knihu vydal v roce 1999. Ve vydávání knih ale zela dlouhá mezera, kdy jsem vydával jen sporadicky. S prvním rozmachem jsem to totiž trochu přehnal, takže jsem de facto zkrachoval a musel se živit jinak – velkým mezníkem byl pro Brokilon můj odchod z nakladatelství Wales (tuším) v roce 2007, a od následujícího roku začalo nakladatelství fungovat jako můj „full time job“. Tím se změnilo všechno, a doteď to trvá.

 

Ani ne. Ono to totiž bylo trochu jinak – už když jsem rozjížděl vlastní nakladatelství, věděl jsem, že se s tátou na některých věcech prostě neshodneme, a proto jsem založil Brokilon. S Leonardem jsem ale úzce spolupracoval, externě jsem pro tátu dělal korektury a redakci (on ji na oplátku zase dělal mně), sazby a podobné věci, a po jeho smrti jsem v podstatě jen pokračoval – s tím rozdílem, že jsem pod Brokilon převzal i distribuci knih Leonarda. Nakladatelství Leonardo ale patří mojí mámě, vždycky to tak bylo a pořád bude, já jsem převzal po tátovi „jenom“ šéfredaktorskou sesli. Takže to šlo postupně, žádná prudká změna.

 

Upřímně – hlavně je potřeba, aby takový spisovatel už za sebou něco měl. Minimálně aspoň nějakou tu vydanou povídku. S úplnými debutanty nepracuji, prostě na to nemám čas. Rukopisů je spousta a fyzicky nejsem schopen číst tolik rukopisů, kolik bych chtěl. Prostě a jednoduše, Brokilon kapacitně není schopný pracovat s autory, kteří teprve začínají. Ilustrace nehrají roli, můžou být, ale nemusí.

 

Nikdy jsem tu mánii po mapách nepochopil, ostatně Paul Simon byl dost úspěšný i po rozchodu s Artem Garfunkelem. Já mapy při čtení nepožaduji, myslím, že pokud autor píše dobře, vím z textu všechno, co vědět potřebuju. Uvědomuju si ale, že to souvisí s mou nulovou prostorovou představivostí a absolutně žádným výtvarným talentem a je mi jasné, že jiní lidé to mají jinak. Po autorech mapy jejich světa nevyžaduji, ale ani se jim nebráním – ostatně, jsem ochotný přistoupit na leccos, co si autoři vymyslí.

 

To je strašně různé – záleží to na roční době, na technické kvalitě rukopisu (někteří autoři píšou s překlepy a je po nich spousta redakční práce, jiní dodávají „čistý“ rukopis, na kterém moc práce není), na mojí momentální pracovní vytíženosti, obsazenosti tiskáren, dostupnosti obálky… Těch faktorů je spousta. Jsou rukopisy, na kterých jsem s přestávkami pracoval i několik let, ale taky knihy, které byly na pultě pět týdnů po podpisu smlouvy a obdržení rukopisu.

 

To opravdu ne, muzikou relaxuju, nechci ji míchat s fantastikou. Ale ono je to těžké, když všichni v kapele čtou fantasy a sci-fi, nosím jim knihy a v textech se to přímo hemží Terminátory, Vetřelci, Conanem, postavami ze seriálu Lexx a z her Diablo, Heretic a Doom… Prostě aniž bych to plánoval, zase jsem se dostal mezi podobné „magory“, jako jsem já. :) Dokonce i náš bubeník, který roky nic nečetl, už louská knihy Petra Heteši.

 

Stručně a jednoduše – „Seasons in the Abyss“ od Slayer. Rád bych si to s kapelou zahrál a osobně i zazpíval.

 

Dokonce ani kytara, ale baskytara. Důvod byl jasný – když jsem začínal, kytaristů bylo všude hromady, každý chtěl stát vpředu a být hvězda. Bubeníků a baskytaristů bylo málo, a na bicí jsem neměl ani prostor, ani peníze. Takže logicky vyhrála baskytara. Poměrně brzo mě to ale chytilo tak, že už bych v kapele na nic jiného ani hrát nechtěl. Říká se, že baskytaristi jsou ti, kdo by chtěli být kytaristy, ale nemají na to. Já tvrdím, že je to jenom polovina pravdy – dost velká část baskytaristů má svůj nástroj ráda a nevyměnila by ho za nic na světě. A k těm patřím i já.

 

Ani jedno – nejsem fanda komiksů, i když jsem je dřív občas četl. Vlastně počkej – u koho vychází Lobo? Protože Lobo je Velkej Šéf a na toho nikdo nemá.

 

Ani Fender, ani Ibanez, a dokonce ani Gibson (to už vůbec ne). Jsem velký fanda značky ESP. Pokud bych si ale měl vybrat z těch dvou, tak Fender. Stratocastery jsou krásné nástroje.

 

Jednoznačně pivo, tvrdý alkohol nepiju, protože mi nechutná. Výjimkou jsou kubánské rumy, ale jenom některé a jenom výjimečně.

 

Obojí, samozřejmě!

 

Nemám, i když jsem v kapele výjimka. Nejsem fanda tetování, ale u ostatních mi nevadí. Každý ať si se svou kůží dělá, co chce – s výjimkou mé dcery, to dá rozum.

 

Až jednou půjdu do důchodu, koupím si tříkolku Harley-Davidson a budu jezdit na klidné, pomalé vyhlídkové jízdy po krásách České republiky.

 

Zpovídáš lidi, protože tě baví týrat ostatní, nebo prostě nemáš dost talentu a obchodních schopností, abys začal psát něco smysluplného, případně si založil nakladatelství? (Chtěl jsi hnusnou, máš ji mít.)

 

Promiň, ale na tohle neodpovím. Je toho dost, co mi vadí, ale tohle je fakt téma do hospody, nebo na zeď Facebooku, ne do veřejného rozhovoru. O politiku se zajímám hodně, sleduju záznamy z jednání Poslanecké sněmovny, denně poslouchám zprávy v rádiu a dívám se na ně v televizi, ale obávám se, že moje názory nejsou tak úplně mainstream. Navíc jsem při povídání si o politice „samonasírací“ a bylo by to fakt nadlouho. Tak se prosím nezlob, když si to nechám pro sebe.

 

Jasně – Franta Kotleta. Ale spíš už je to taková hra mezi Frantou, mnou a Frantovým nakladatelem, mým dobrým přítelem Zdeňkem Pobudou. Rozhodně po Frantovi neházím kufříkama nacpanýma bankovkami vysokých nominálů…

 

Vlastně bych jenom chtěl klid, pohodu, spoustu krásných přeložených a vydaných knih, a abych už se nikdy nemusel starat, jakou prací se budu živit, protože ta moje současná mě dostatečně uživí. Nemám sny o velké firmě s padesáti zaměstnanci, o jachtách, autech za miliony… Ale vlastně jo, jedna životní meta by tu byla – ještě nikdy jsme s kapelou nehráli na Wackenu. :)

(A pochopitelně – zní to sice jako fráze, ale fakt mi na tom hodně záleží: chtěl bych mít spokojenou rodinu, úspěšné, zdravé a šťastné děti. To považuju za svoji nejdůležitější životní metu, cíl, kterého když dosáhnu, budu spokojený.)

 

Divil by ses, jak může být posuzování rukopisů ve skutečnosti rychlé: většinu nabídek odmítnu jenom na základě průvodního dopisu. Jak říkal Jirka Pavlovský – „Když nedokážete napsat smysluplný průvodní dopis, je prakticky nulová naděje, že byste dokázal napsat smysluplnou knihu.“ V téhle fázi odpadne 90 % rukopisů, aniž bych vůbec otevřel přílohu. Pokud je průvodní dopis v pohodě, podívám se na soupis toho, co už autor vydal, případně si jeho jméno hodím do Googlu. Když je výsledek nula, následuje odmítnutí – jak jsem psal nahoře, vážně nemám kapacity na to, abych pracoval s rukopisy začátečníků, musel bych ošidit autory, které už vydávám, ale to se mi opravdu nechce. V případě, že autor už za sebou něco má, rukopis otevřu – a máš pravdu, že po prvních dvou stránkách dvě třetiny z nich zavřu a už neotevřu. Buď cítím, že mě to nebaví, nebo že by na tom bylo příliš mnoho práce, je jednoduše špatný, případně že mi nesedí tematicky – už se několikrát stalo, že jsem podobný rukopis doporučil některému ze svých nakladatelských kolegů, protože jsem věděl, že je sice dobrý, ale ne pro mě. Naposledy to byl román Viléma Křížka „Smrt má vůni inkoustu“, který nakonec vydalo nakladatelství Mystery Press a získalo za něj cenu za nejlepší český detektivní román roku 2017. (Zdravím nakladatele Toma Němce a ještě jednou gratuluji!)

No, a pokud rozečtu a dočtu, přemýšlím, co s ním dál. Většinou ale pak knihu vydám. Takhle se ke mně dostal Petr Heteša (i když to byl trochu jiný případ, jeho knihy už jsem znal dřív), Karolina Francová, Aleš Pitzmos a další.

Takže šance je, ale jak už jsem několikrát psal – Brokilon není velká firma, dělám ho sám a den má jen čtyřiadvacet hodin.

 

Co takhle nějakou space operu pro Brokilon, Mistře? Odměnou je nehynoucí sláva a mizerný honorář. Domluvíme se?  :)

 

E-knihy jsou pro mě jenom další distribuční kanál jednoho a téhož. Je to cesta, jak dostat knihy k lidem, kteří je chtějí číst, ale nemají doma místo na papírové knihy a zvykli si číst elektronicky. Já už jsem si zvykl taky a nedám na e-booky dopustit.  Jsem rád za každou prodanou knihu a otázka, jestli jde o elektronickou nebo tištěnou verzi, je pro mě podružná. Brokilonu prodeje e-booků docela pomáhají a myslím, že nakladatelé, kteří je nevydávají, nebo vydávají se zpožděním, dělají chybu. Na druhou stranu ale chápu i názor lidí, kteří tvrdí, že „papíru se nic nevyrovná“.

 

Hoďte na sebe něco, holky, ať vám nenastydnou vaječníky, a přečtěte si něco hezkého od Brokilonu. Pak to spolu můžeme někde na conu probrat u sklenky vína… Pro ostatní čtenáře Vanili platí v podstatě totéž, ale s nimi to můžu probrat na Facebooku Brokilonu, vidět se nemusíme. :)

 

- - -

S Robertem pohovořil Michal Březina, autorem fotografie je Richard Klíčník