Recenze knihy FROST Oskara Fuchse

Jednoho krásného dne jsem se sbalil na zaslouženou dovolenou do slunného Bulharska a kromě rusko-českého slovníku si na zpestření ozdravného pobytu u Černého moře vzal i prvotinu Oskara Fuchse FROST. Tato kniha se nedávno ve velkém vysypala na pulty českých knihkupců a hodně se o ní mluví (píše). Celé to má na svědomí nakladatelství EPOCHA, na jejichž stránkách si můžete počin objednat. Ostatně bych vám to i doporučil. Získáte tak úhlednou knihu, která je dějově nenáročná a používá jednoduše upřímný hovorový literární jazyk.

Podívejte se na to takhle. Najednou máte před sebou týpka, který své zbraně pojmenovává podle Večerníčků, každá žena se s ním chce vyspat, kérky mu na těle vyskakují na počkání, střílí rychleji než jiní myslí, týpka, který se nevyzná v Brně (případ většiny z nás), týpka, který je jeden z nejlepších válečných mágů od Varšavy po Bodamské jözöro. Nabušený bojovník s očima herce Vladimíra Dlouhého, který k tomu všemu navíc hluboce pohrdá ženami s nadváhou, vlastně všemi od 50 kilo výš - možná proto si tak nejlépe rozumí s mluvícím vlkem, jakého nepamatujete ani z Arabely. A když už je řeč o mluvícím vlku, tento Fuchsův vám bude rozhodně sympatický. Určitě nejsympatičtější mluvící zvíře, o kterém jste kdy četli. Kam se hrabe korektní Falcor z Nekonečného příběhu. Fuchsova hovorná zvířena je jedním slovem bezva. 

Oskar Fuchs naštěstí při svém prvním fantasy nepoužívá osvědčené žánrové figury, nikam neposílá zakrslíky zahazovat artefakty ve jménu vyššího dobra, nenechá po diskotékách pobíhat uskřinuté upíry, ani neškolí čarodějné učně ve Furunklech. Má jednoho už slušně vyškoleného, proti kterému postavil několik mágů povstalých z naší historie, přičemž první level si odbudeme v Brněnském muzeu. Pravda, zde si možná v myšlenkách vzpomenete na populární snímek Noc v muzeu s Benem Stillerem, ale jde nepochybně o podobu čistě náhodnou (dílo spíše připomene Simona R. Greena než cokoliv jiného – v dobrém smyslu). Zikmund „Sigi“ Frost z Lanškrouna v budově zvané Anthropos pokecá s oživlými exponáty, pomazlí se s několika kostřičkami a sejme pračlověčího arcimága dřív než řekneš dva dětský do oddělení paleolitu. Poté se přesouvá z jednoho protivníka k druhému, že už jsem dokonce ani nestíhal očumovat Bulharky na pláži či zvládal vytírat písek z carevice (normálně vařená kukuřice, nevím, co jste mysleli!). Postupně pochopíte, že jde jen o to. O nic víc. Žádné filozofické traktáty o koexistenčních principech vyšších bytostí, žádné hloubavé zamýšlení nad puntíkatým hrnkem vody. Pouze likvidace padouchů neporazitelným hrdinou z bodu A do bodu B.

Oskar Fuchs má nesporný talent dávkovat děj tak, že si jej snadno budete představovat jako film. Nezdržuje se obsáhlými popisy lesa, hor a nebe, zmiňuje jen to nejdůležitější, co vskutku dobře slouží příběhu. I když, někdy mi přišlo, že zmiňuje zbytečnosti a právě něco, co by o trochu více dokreslilo akci, chybí. Nesedlo mi, že hrdina čerpá veškerou svou erudici o nepříteli z Google, ačkoliv to má být jen další dávka právě toho odlehčeného přístupu. Přišlo mi, že tím hrdina krapet ztrácí, jelikož jinak je líčen jako strašný machr. Ale to je jen technický detail, jakým nás autor informuje, kdybychom náhodou tápali v dějinných souvislostech.

Autorovo ekvilibristickou libůstkou je tříštění vyprávění do krátkých vět. Někdy je veškerý děj odkecaný jedním slovem. Pokud ovšem nejste až takový splašení pedanti jako já a nevrháte se zarputile u autorů na jednotlivé věty a zajímá vás především děj obecný, navíc v českých reáliích a ani vám nevadí, že je hrdina tak trochu šovinista-boreček, který občas řeší kraviny, ale jindy zcela vládne situaci, přijdete si v každém případě na své, to si pište za uši. Pište si: Fuchs. Frost. Na dovolenou. Vzít. Hned.

Pravdou však je, že svou rychlou dikcí přikládá autor důraz na dynamice děje. Děje, který v sobě nese atmosféru béčkových akčňáků let osmdesátých, takže my, odkojenci této vytříbené filmografie, si spokojeně zamneme ruce. Ostatní mohou nejistě tápat a celé to i špatně pochopit. Kniha není pro všechny.

Samotným závěrem bych si dovolil zmínit i zvolenou ichformu jako formu vyprávění. Hrdina nelíčí, co se mu stalo, nýbrž, co se mu právě děje, což mě místy mátlo. Znělo mi to, jako kdyby oznamoval, co se teprve stane. Lámal jsem si hlavu s tím, proč se Oskar rozhodl takto vyprávět a opět mi trvalo se s tím nějak sladit, ale nakonec mi to přišlo celkem dobré. Opět to prospělo dynamice a autor se ušetřil opakování slova „jsem“. Ostatně tento způsob vyprávění volí i mnohé ikony české fantastiky. Nabízí se otázka, zda někdy Oskar Fuchs sáhne po erformě a jaké to bude.

Pro teď nahlédněte sami. Ukázka:

Já si svou dovolenou užil a Oskarovu knihu budu mít s tím vždy spojenou. Někdy jsem se vztekal, proč s hrdinou dělá to či ono, proč tam je napsáno toto či tamto, ale celkově… a teď pozor, ono to má fakt něco do sebe, ten svět mě bavil a místy to bylo i dosti žertovné.

- - -

Recenzi napsal Michal Březina

Můj rozhovor s Oskarem Fuchsem na Sci-fi Questu si přečtěte zde.

Další mé knižní i filmové recenze najdete zde.

Články Jana Vavřičky zde.