UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

Příběh o Třpytivé rovině jako základní kámen fantasy

Příběh o Třpytivé rovině jako základní kámen fantasy
28.02.2017

„Renesanční“ londýnský umělec William Morris (1834-1896) nebyl jen básník, prozaik, mnoha jazyků znalý překladatel, schopný novinář a expert na středověké umění i na středověk jako takový.

Zároveň byl i talentovaným výtvarníkem, typografem, iluminátorem a grafickým designérem, který navrhl vzory pro štuky v rozličných anglických kostelech. I barevná skla.

Do značné míry byl také architektem, především však návrhářem nábytku, textilu, koberců a tapet. A velice úspěšným; jeho stopa zůstala po celá desetiletí patrna.

Co však je důležitější pro nás? - Samo sebou to, že dle mínění řady teoretiků žánru fantasy začal právě Morris jako první orat pole, které nakonec dostali do obecného povědomí až C. S. Lewis (mj. autor Letopisů Narnie) a J. R. R. Tolkien. Zkrátka a dobře, Morris vynalezl tzv. hrdinskou fantasy.

Jako spisovatel se sice etabloval až necelých deset let před svou smrtí, o to jsou ale jeho díla zralejší a inspirativnější. I proto je až pozoruhodné, nakolik u nás dosud byla pomíjena.

Zatímco obsáhlá Studna na konci světa (1896) se v českém vydání teprve chystá, Příběh o Třpytivé rovině máme v rukou už od loňska a jistě-jistě, skalní scifisté ohrnou pršáky. Ale skalní příznivci Tolkiena? Nadchnou se. - Morrisova nechuť k industrializaci je patrna především z dost kuriózní snové vize budoucna Novinky z Utopie (1890, česky 1926), ale v Příběhu o Třpytivé rovině (který nemá víc než dvaadvacet kapitol) se neobrátil k socialismu, nýbrž inspiroval se středověkými romancemi a staroislandskými ságami.

Zda uspěl? Asi. A výsledný příběh se dodnes objevuje v žebříčcích nejvýznamnějších fantasy všech dob a zaslouží nejeden vavřín. - Jen dodejme, že z řečtiny a latiny Morris překládal antické eposy včetně Odyssey a ze staré angličtiny a francouzštiny středověké romance. To ještě předtím, než pocítil, že chce psát i za sebe. Příběhy, jež překládal, se v něm léta kumulovaly, i bezděky získal schopnost, jakou vlastně nikdo před ním; snad s výjimkou George MacDonalda.

Předmluvu k této báječné knize loni sepsal sám majitel nakladatelství Roman Koňařík, ale celkem zbytečně v ní označuje Morrisův příběh za „zastaralý“. Proč? Není takovým.

A toto první české vydání Morrisovy pozoruhodné prózy (z roku 1891) díky Romanu Koňaříkovi navíc získáváme s původními ilustracemi Waltera Cranea i skvělými ornamenty samotného autora Williama Morrise. Ty pocházejí a byly vybrány ze „speciálního vydání“ knihy v roce 1894.

Ukázka

Zatoulal se kamsi směrem k moři na louky, aniž věděl, kam jde. Jak se ploužil trávou, cítil, že ho něco tahá za rukáv. Otočil se a hle! Stanul tváří v tvář Mořskému orlu, jenž byl stejně radostný a lehkomyslný jako obvykle. Vzal Hallblitha za ruce, objal ho, políbil a řekl: „Dobře, že jsme se potkali, můj společníku! Jdeš snad někam?“

„Pryč z této země klamů a lží,“ odpověděl Hallblith.

Mořský orel zakroutil hlavou a zeptal se: „Stále hledáš svůj nejcennější dar a milovaný sen? Pak jsi natolik čestný, že uvádíš do hanby všechny ostatní muže.“

„Už nehledám sen,“ řekl Hallblith, „toužím spíše po konci všech snů.“

„Dobrá.“ odpověděl Mořský orel, „nebudeme se o to přít. Ale poslouchej. Kus odtud v příjemném zákoutí mýtiny mám rozložený stan. Není tak velký a honosný jako králův, přesto je dost pohodlný. Co abys tam dnes přespal? Zítra bychom si lépe pohovořili o tvých záležitostech.“

Hallblith se cítil unaven a zmaten, byl sklíčen více než jindy, a přátelská slova Mořského orla oblažila jeho srdce. Usmál se na něj a pravil: „Mnohokrát ti děkuji. Půjdu s tebou, příteli. Jsi laskavý a činíš mi jen dobro od okamžiku, kdy jsem tě poprvé viděl ležet na lůžku v sále Dobyvatelů. Pamatuješ si na ten den?“

Mořský orel svraštil obočí a vypadal, že usilovně přemýšlí. Poté řekl: „Jen velmi matně, příteli, jako by to byl pouze dávný ošklivý sen. Pokud si pamatuji, naše přátelství začalo tehdy, když jsem vyšel z lesíka a viděl tě tam stát s třemi děvčaty.

Dobře si vzpomínám, jak hezky jsi vypadal.“

Hallblith se podivil jeho slovům i ztraceným vzpomínkám, ale už nic neříkal a společně odešli k rozkvetlému koutu mýtiny nedaleko pramene čisté vody. Zde stál hedvábný stan zelený jako svěží tráva, na níž se rozkládal. Byl hojně ozdoben zlatem a bohatými barvami. Nedaleko v trávě ležela dívka Mořského orla, spanilejší než kdy předtím.

Obrátila se, když slyšela muže přicházet, a jakmile poznala Hallblitha, začala se usmívat jako sluníčko, jež vyšlo na ranním zamračeném nebi.

Běžela mu naproti, vzala ho za ruce, políbila ho a řekla: „Vítej, kopiníku! Vítej zpátky! Slyšeli jsme o tobě z mnoha míst a bylo nám převelice líto, že nejsi šťastný. Nyní jsme rádi, že ses vrátil.“

Hallblitha dojalo její vřelé přijetí, zavrtěl však hlavou a řekl: „Jsi ke mně laskavá, sestro, ale chceš-li být ještě laskavější, ukaž mi, jak mohu uniknout z této země. Zdejší pobyt je mi již dlouhý a myslím, že za hranicí Třpytivé roviny stále žije naděje.“

Když mu odpovídala, její úsměv povadl: „Ano, žije, ale je tam také plno strachu a smrti. Teď ale pojď, najíme se na tomto krásném místě a dodáme si trochu radosti, než odjedeš, když už nás musíš opustit.“

Usmál se na ni bez zármutku a znaveně ulehl do trávy, zatímco se oba hostitelé činili a přinášeli polštáře, pozlacený nábytek, nejrůznější lahůdky a dobré víno. Společně pojedli a popili. Mořský orel a jeho společnice se rozjařili a Halblith byl stále rozrušen, nechtěl jim však kazit zábavu, a řekl si tedy: „Odjíždím a už je nejspíš nikdy neuvidím. Jsou na mě tuze hodní a chtějí mě rozveselit jako pokaždé, když se shledáme. Nechci zranit jejich šťastná srdce, neboť až odjedu, budu na ně vzpomínat, přestože jen krátkou chvíli.“

Večer vesele plynul, dvojice uložila Halblitha na postel v rohu stanu. Byl velmi unaven a spal jako dítě. Brzy ráno ho probudili a při snídani hovořili o jeho odjezdu. Ptali se, zda ví, kudy a kam chce jít, a on jim pověděl:

„Mám-li odtud uniknout, musím se vydat k horám, kde stojí velká skalní zeď, jež se svažuje do moře. Ale u moře není žádná loď ani přístav, ani neznám nikoho, kdo by mě odvezl do země mých předků nebo kamkoli daleko od Třpytivé roviny. Řekněte mi tedy, a víc od vás nežádám, jsou-li vám známy nějaké zkazky či zvěsti o tom, jak překonat tuto mohutnou skalní stěnu a proniknout do jiných zemí.“

Dívka mu odpověděla: „Mohu ti prozradit více než pouhé zkazky. Znám cestu přes hory, o níž ví všechen zdejší lid. Čas od času po ní putují prostí poutníci, kteří se tudy dostávají na Třpytivou rovinu. Užívají však cestu zřídka, skýtá mnoho nesnází a nebezpečí... Měl by sis to včas rozmyslet a zůstat tu s námi.“

„Ne, nemám tu co dělat. Jen mi povězte, kudy se mám dát, já hned odejdu a budu vám navždy žehnat.“

Mořský orel pravil: „Také ti budeme žehnat. Ale nezaloužil bych si štěstí, jehož jsem zde dosáhl, kdybych s tebou nešel až na samou hranici Třpytivé roviny. Není tomu tak, milá?“

„Ano. Smíme udělat aspoň to, že tě doprovodíme,“ řekla dívka a svěsila hlavu, jako by se styděla, a dodala: „A to je také vše, čeho se ti od nás může dostat.“

„Je to dost a víc ani nežádám,“ odpověděl a ona byla brzy zaneprázdněna, když plnila dva vaky jídlem a pitím.

Jeden vzala sama, druhý podala Mořskému orlovi. Řekla:

„Budeme tví nosiči, kopiníku, ale přidáme ti ještě vak plný zásob z posledního domu u pouště Hrůzy. Jakmile tam jednou vystoupíš, těžko seženeš nějaké jídlo. A teď už nemeškejme a pojďme, neboť cesta je pro tebe důležitá a tvůj čas kvapí.“

Vyrazili pěšky, neboť lidé v této zemi téměř nepociťují únavu... Tři poutníci šli celý den údolím směrem k jihu a vystupovali výš a výš. Cesta byla příjemná a snadná, neboť šlapali po krásně rovných travnatých loukách mezi horskými stěnami. Kráčeli podél čistého zurčícího potoka, ale nenalezli žádná lidská obydlí a ani k do večera k žádným nedošli. Uložili se pod křoviny vinných růží a dobře se prospali.

Ráno vstali časně a vypravili se na další pouť. Šli již druhý den, horské štíty vpravo i vlevo se snižovaly, až zcela zanikly v široké pláni, za níž se na jižním obzoru tyčily vysoké a holé vrcholy dalších hor. Tato pláň byla také travnatá a tu a tam posetá stromy a houštinami. Viděli na ní mnoho jelenů, srnců, kolouchů a divokých vepřů. Dokonce spatřili lva, jenž si je ostražitě prohlížel. Hallbich se chopil zbraní a Mořský orel zvedl balvan, jímž se chtěl bránit.

Ale dívka se rozesmála, lehce zamávala svými vykasanými šaty a zvíře už jim nevěnovalo pražádnou pozornost.

Před soumrakem, po velmi dlouhém putování dorazili k domu. Dveře byly zavřené a na zárubni visel roh. Dívka vypadala, že přesně ví, co má učinit, přiložila ústa k onomu mohutnému rohu a zadula do něj.

Za chvilinku se otevřely dveře a na prahu stanul mohutný muž oděný v šarlatovém rouchu. Vypadal rozmrzele, ale dívka se přesto zeptala: „Jsi strážce z Nejzazšího domu?“

„Jsem,“ odpověděl obr.

„Smíme u tebe přenocovat?“ --- Ráno se jich obr zeptal: „Ale kam to jdete? Pouštíte se špatnou cestou.“

„Ne. Správnou. Míříme k horám a hranicím Třpytivé roviny,“ řekl Hallblith.

„Pak musíte být šílení. Radím vám zůstat zde... Král mi platí, abych pomáhal těm, kteří jdou k němu a zůstanou u něj. Ne těm, kdo od něj utíkají.“

„A co se stane, půjdeme-li i přes tvůj zákaz?“ tázal se Mořský orel. „Zabráníš nám v cestě?“

„Cožpak bych mohl, když má tvůj společník zbraně?“

„Pojďme tedy,“ řekl Mořský orel odhodlaně.

„Ano,“ potvrdila dívka, „půjdeme. A věz, ó strážce, že tento ozbrojený muž myslí jen na to, jak dojít k okraji Třpytivé roviny.

My dva se však vrátíme a půjdeme zpět ke králi.“

Strážce pravil: „Ani jediný člověk, jenž odešel z tohoto dvora k horám, se nikdy nevrátil.“ Otočil se zpět do domu a zavřel za sebou.

Mořský orel a jeho družka ztuhli. Hleděli střídavě na sebe i na Hallblitha. Dívka byla skleslá a bledá, Mořský orel však vykřikl: „Vyrazme vpřed, ó Hallblithe, chceš-li skutečně jít. My tě budeme následovat a sdílet s tebou vše, co nás tam potká.

Ano, pojďme přímo k hranici Třpytivé roviny. A ty, moje milovaná, ba co čekáš? Proč tam stojíš, jako by tvé krásné nohy přirostly k trávě?“

Dívka začala žalostně plakat, vrhla se na zem a poklekla před Mořského orla. Objala jeho kolena a plačíc a vzlykajíc řekla:

„Ó můj pane, má lásko, prosím tě, ustup od svého záměru. Kopiník je náš přítel, jistě nám odpustí. Jestliže půjdeš, už tě nikdy neuvidím. Moje srdce přestane bít, půjdu-li s tebou. Ó nechoď, prosím tě!“

Ležela před ním na zemi a Mořský orel zčervenal a chtěl něco říct. Ale Hallblith mu skočil do řeči: „Přátelé, zůstaňte klidní. Nastala chvíle, kdy se musíme rozdělit.“
Ivo Fencl



Kam dál?

Přečtěte si další zajímavosti, originální články a objevte zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.