Praotec sci-fi Verne a jiné zajímavosti
Najdou se vážně i lidé, kteří žádnou verneovku nedočetli. Nikdy. Ale pochybuji, že se dají ve všech dostupných i nedostupných vesmírech objevit rovněž tací, co vůbec žádnou číst ani nezačali. Těžko.
A když jsem byl ještě kluk, máma mě zásobovala nikoli buchtami, ale knihami městské knihovny v Plzni, a jednou, když jsem marodil, se na bílé podušce vynořila taktéž kniha líčící bílé kraje Země kožešin. Předtím, než jsem ji otevřel, ještě jsem „šrafovaný svět“ neznal, ale brzy nato už jsem zaujat louskal úryvky pod šrafovanými obrázky i vlastní příběh, který sice čtenáře nevynáší až do kosmu s Barbicanem, ale mezi ledy ho strhne, ba odtrhne se tu s hrdiny celý ledový poloostrov. Chcete-li se zbavit chřipky, taky čtěte, a právě Země kožešin navíc svého autora i nejlépe charakterizuje. Jak se k tomu ještě dostanu.
Jako druhou verneovku jsem četl Patnáctiletého kapitána, opět šlo o půjčku a teprve teď jsem disponoval povědomím o „zakladateli sci-fi“, přičemž jsem nad portrétem potrhlého bratrance Benedikta nemohl nevzpomenout astronoma Blacka právě ze Země kožešin. Co? V každé bude výstřední vědec? napadalo mě.
Na náměstí v Rokycanech, do kterých jsme jezdili k babičce, jsem potom víckrát míjel ve výkladu Tajuplný ostrov a ještě netušil, že se stane prvou verneovkou, kterou dostanu, a navíc mi zaujatě přečte táta. Což se událo, Ostrov zapůsobil a já se zaopičil a brzy ho předčítal před usnutím mladší sestře, jako později synovci, jako ještě později synovi. A co se dětství mého týká, asi už nezapomenu, nakolik jsem býval poslušným vnukem, takže poté, co babička (ta druhá z Plzence) jednoho krásného dne shledala, že jedna z úvodních kapitol Zemí šelem (1880) je kapku brutálnějšího charakteru a děcku dozajista zhoubou, směnil jsem rozečtené v knihkupectví hned za rohem pokorně za Týneckého Kmotra ježka (1931) v novém vydání a s nijak nešrafovanými obrázky Heleny Zmatlíkové. Zrovna tak ovšem nelze zapomenout, jak jsme soutěžili se spolužákem Vaškem Chýlkem o to, který z nás zvládne přečíst verneovek víc, což dnes jsou, uznejte, závody u většiny dětí již nemyslitelné, a to nemusí jít o děti hloupé. Tenkrát neexistoval internet, nestála ještě multikina a netáhly žádné velkoplošné obrazovky. Dokonce ani televizi jsme doma neměli barevnou a do roku 1971 vůbec a číst si mě bavilo a názvy nepřečtených ještě verneovek tajnosnubně lákaly, aniž jsme ještě tušili, nakolik se na nich podepsala česká tvořivost. A ne?
Před deseti lety (2005) tohle doložila kniha Vadima Horáka Jules Verne v nakladatelství Jos. R. Vilímek (Thyrsus), ale nejen tam se lze dočíst o chrabrých Vilímkových inovacích v oblasti titulů, jež buď krátil (Do středu Země, Do Měsíce, Los č. 9672) nebo upravoval (Dva robinsoni místo Školy robinsonů, Tvrdohlavý Turek místo Paličatý Kéraban, Trampoty páně Thompsonovy místo Agentura Thmopson and Co.) anebo vymýšlel zbrusu znova, takže máme Zemí šelem místo Slona na páru, Hru o dědictví místo Výstředníkovy závěti, Zatopenou Saharu místo Zaplavení mořem, O život místo Číňanových trampot v Číně (filmová adaptace se jmenuje Muž z Honkongu) a Ocelové město místo Pěti set miliónů Bégumy, i když tato „ocelová“ varianta názvu vznikla již ve Francii. Tak či tak, Vilímek prakticky odstřelil i každé jméno hrdiny v titulu a dosadil Na kometě za Hectora Servadaca, Nového hrabě Monte Christo za Matyáše Sandorfa, Vzducholodí kolem světa za Robura Dobyvatele, Oceánem na kře ledové za Césara Cascabela, V pustinách australských za Paní Branicanovou a Milionáře na cestách za Clovise Dardentora. Ani to však není vše, neboť i mlžit, a my dnes čteme Tajemství pralesa namísto Jangady, Tajemný hrad v Karpatech místo Karpatského hradu či Vynález zkázy místo Tváří v tvář praporu vlasti. Inovace se ujaly.
Počátkem let sedmdesátých pro mě lepší četba než Verne neexistovala, zrovna jako pro Ondřeje Neffa už počátkem let padesátých, ponořoval jsem se do nových a nových svazků a dodnes nedám dopustit na klasickou edici Podivuhodné cesty (Albatros 1952–96), i navzdory tomu, že ji potkala ta smůla, že během 24 roků nesvedla obsáhnout víc než jedenatřicet verneovek, navíc rozmístěných pouze v devětadvaceti svazcích. A co! Vizuálně nás okouzlila a navzájem podobné si přebaly já měl rád. A s chutí jsem chvíli bádal, ze kterých verneovek to vlastně editoři vybrali osm stále se vracejících ilustrací v rozích obálky, a zajímá-li vás to, jedná se o „výtažky“ pouze z Dvaceti tisíc mil pod mořem, Tajuplného ostrova a Robura Dobyvatele. A naopak proměnlivé anotace na zadních záložkách? Stručně, ale zvučně nám naznačovaly děje pokaždé trochu jiných Cest a vzpomínám, jak jsem dotyčné slogany z per redaktorů Albatrosu pošetile opisoval do sešitu i na to, nakolik horlivě já z několika málo po časopisech objevených článků horlivě kompiloval stále a stále podrobnější Vernův životopis, přičemž ani detail jeho cesty časem nesměl být vypuštěn. Kdy to naivně hektické období skončilo?
Setkáním s obdobně nadšeneckou Neffovou knihou Podivuhodný svět Julese Verna. vydanou roku 1979 s datem 1978, kdy mi bylo už čtrnáct, a přece či právě proto mě dostala. Do vytržení. Přebal má zlatý a zlatá je i pomyslně, voní a předsádky pokrývají trasy veškerých Podivuhodných cest, což se bohužel už říct nedá o jejím druhém, rozšířeného vydání (2005). Ale za to Neff nemůže, v mezidobí došlo ke ztrátě oněch map a nově se jim ostatně vyrovnal skvělý seznam všech vynálezů a fantaskních prvků z Verna. Nu, a jaké u nás vlastně dosud vyšly Vernovy biografie?
Neznámý Jules Verne (Janatka 1959), Podivuhodný svět Julese Verna (Neff 1979), Snílek Jules Verne (Brandis 1981), Náš přítel Jules (Švihran, slovensky 1983), Jules Verne (Lottman 1998), Jules Verne a jeho svět (opět Neff, 2005). Ale báječného snílka se dotýká třeba i publikace Dvacet tisíc mil od Verna (Hlinka a Všetečka 1981) a mystifikací nadaného beletristy zůstává půvabný román Petera Glocka Růže pro Jula Verna aneb Pět týdnů bez balónu (1986). Přičtěme některé z doslovů včetně těch Neffových a v neposlední řadě skvělý seriál Lukáše Doubravy z Ikarie a mně možná nezbude než zvýraznit pouhých pár dílčích aspektů.
Tak například vzájemnou provázanost verneovek, mezi nimiž se vyskytují i trilogie. Tu prvou představují tituly Ze Země na Měsíc (1865), Kolem měsíce (1870) a Zmatek nad zmatek (1889), tu druhou romány Děti kapitána Granta (1868), Dvacet tisíc mil pod mořem (1871) a Tajuplný ostrov (1875). V druhém případů dá ovšem prvé dva tituly do souvislosti teprve kniha třetí, v níž trosečníci Lincolnova ostrova objeví nejen napraveného Ayrtona-Bena Joyce, zanechaného lordem Glenarvanem na ostrově Tabor, ale i kapitána Nema.
Třetí trilogií se dobře mohla stát i dvojice vzdušných románů Robur Dobyvatel (1886) a Pán světa (1904), tedy pokud by Robur nezahynul již na konci druhého. Jako materiál pro trilogie ovšem nechápu jednotlivé části románů, a to navzdory tomu, že sám Verne si je započítával jako regulérní svazky a překročil dík tomu magickou hranici sta sepsaných „knih“. Kdybychom o nich tak přesto hovořili, je i Tajuplný ostrov trilogií (Vzdušní trosečníci, Opuštěný, Tajemství ostrova) a Děti kapitána Granta jakbysmet, přičemž rekordu dosáhne Matyáš Sandorf (1885) alias vědeckofantastická napodobenina Dumasova Hraběte Monte Cristo (1845–46). Má svazků hned pět a její vzor Dumas nafoukl dokonce v šest. Co přitom pomíjím? Samozřejmě verneovku nejrozsáhlejší, totiž Historii velkých cest a velkých cestovatelů (1878–1879, 6 svazků), kterou však Verne sepsal jen z prvé třetiny, aby zbytek jenom po dumasovsku podepsal, což vydavatelům dodnes dává šanci vydávat tuto rozsáhlou non-fiction jen pod Vernovým jménem. Ale ještě k systematizaci.
Za specificku kategorii lze mít i pokračování Vernem oblíbených děl, a tak nás vítá Druhá vlast (1900) jako pokračování Wyssova Švýcarského robinsona (vyšel 1812-27) i Ledová sfinga (1897) jako další díl Příběhů Artura Gordona Pyma (1836), přičemž Verne původní Poeovu knihu ve své čtivě převyprávěl hned v páté kapitole. Proč? Aby jeho hrdinové postupně odhalili, že Poeovo dílo není román, ale záznam reality, jak ostatně tvrdí i sám Edgar Allan úvodem i v závěru Pyma. Ona možnost Verna nadchla, i šel pomyslně po Pymových stopách a plavil se až k jižnímu pólu, který dle tehdejší představy ležel na širém moři a styčném bodě tří oceánů.
Poe měl ostatně na Verna uhrančivější vliv, než si dnes uvědomujeme. Už Pět neděl v balónu (1863) v sobě nese dotek Poeových vzduchoplaveckých povídek a působivé sekvence z plavby po podzemním oceánu v Cestě do středu Země (1864) jsou odleskem Příběhů Artura Gordona Pyma. Střetnutí s pračlověkem pod zemí pak připomíná svým podáním líčení bílé postavy z finále Edgarova fantaskního románu a šifra na počátku Cesty do středu Země i její luštění jsou ozvukem povídky Zlatý brouk (1843). Kapitán Hatteras (1866) je pak taktéž trochu Pymem, byť u pólu severního, když tam objeví činnou sopku, a znáte-li nedětsky drsný román Chancellor (1875), víte, že také on je vzpomínkou na hrůzy líčené v Pymovi, i když tu šlo nepochybně také o vliv známého obrazu Théodora Géricaulta Vor Medúzy (1819). Tak mohu pokračovat a ostatně sám Jules věnoval Poeovi studii, kterážto čest jiného autora nepotkala.
„Jsi ovšem autor dětský," slýchal od svého nakladatele a pod tím vlivem přestával cílit na dospělé. I on se musel uživit, i zkrotl do nížin jistě taky krásných, ale občas infantilních. Šel tím Hetzelovi na ruku, ale na „svého" děsivého Poea nezapomínal a rovněž finále Tajemství pralesa (1881) je děsuplným ozvukem práce s šifrou ve Zlatém broukovi, přičemž působivá scéna s „oživlou“ mrtvolou, která se zvedne ze dna Amazonky je z Poea jak vystřižená, jak dokazuje povídka Vrah jsi ty! a líčení věru že smrtícího postrašení vzbouřenců v Pymovi.
Ale změňme téma, Verne byl přece i světoběžník, byť s prstem nad mapou, a někomu může připadat až zvláštní, že je nakonec jeho cest kol světa jen pět, a to v knihách Děti kapitána Granta, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Robur Dobyvatel (tady se ovšem jedná o oblet) a Trosečník z Cynthie, přičemž posledně zmíněnou vlastně sepsal André Laurie. Co se přitom týká té nejslavnější „okolosvětové“ verneovky, vězme, že už roku 1987 bylo spočítáno, že Foggova cesta podniknutá v moderních časech týmiž dopravními prostředky po téže trase by, považte, trvala 102 dní. Už totiž nejezdí poštovní parníky, změnily se i jízdní řády, Indové nevozí turisty víc na slonech a především by britská imigrační služba prohlásila za neplatný sňatek s parskou princeznou a neposkytla by páru vstupní vízum. Fogg by dnes sázku prohrál.
Další a další podmnožiny verneovek vyděluje i Neff ve své monografie, ale mě osobně fascinuje hlavně to, nakolik měli Poe i Verne společnou zálibu v uzavřených prostorách. Ten druhý sice pokryl glóbus trasami Podivuhodných cest, když do něj zabodával i praporky, a vykonal pro zeměpis, co Dumas s Victorem Hugem a ještě i Walter Scottem dohromady pro dějepis, ale to jaksi nejsladší cestování pro Julia i tak znamenalo pohodlné i pomyslné vykukování z okýnek útulných pokojíků. Jak to milují děti. Byť mne všechny. Jistě to neznamená, že trpěl přímo některou z forem agorafobie, hrůzy z otevřených prostranství, ale „kuklil se“, o tom žádná. Kuklil se na své podivuhodné pouti od jedné knihy k druhé, jen si toho všimněte. Už v Pěti nedělích v balónu je středobodem světa a Afriky koš. K Cestě do středu Země netřeba ohledně kuklení komentářů, kuklou je tu Zem sama a ten román (posloužil Součkovi jako kadlub Cesty slepých ptáků) ostatně psychoanalytikům skýtá i řadu dalších podnětů. Ve verneovce Černé indie (1877, správně pišme s malým I) se pak necestujete do Indie a obalíme se místo toho jaksi útulnou dutinou důlní kolonie. A Nautilus? I on je svého druhu kukla - a pluje tiše a hluboko. Okolo celého světa pluje, ale stále se hrdinové mohou vracet do něj dovnitř, do bezpečí, a vše tedy absolvují jako konzervě.
A Roburův Albatros? Jen vzdušná obdoba Nautilu. A Fogg? Tak ten se kuklí aspoň sám do sebe, aby tak zůstal obrněn proti nesnázím. Jako to uměl Verne, jako mnozí z nás, a taky já přece četl Zem kožešin zachumlán a tedy zakuklen v peřinách a taky uvnitř té knihy dotyčné kuklení probíhá, když hrdinové přezimují v ledech až na severu Kanady a budují dům, jenž musí odolat strašlivým mrazům. Běda! Chcete jen přeběhnout dvůr pro trochu paliva? Nedělejte to, neboť... „Padl zasažen mrazem jako bleskem,“ píše Verne a i krásný, pevný dům-kukla je rozdrcen pod ledovými skalami a pohřben (další kukla), abychom ve finále spolu s hloučkem hrdinů skončili uprostřed Beringova průlivu a stále a napořád ubývající kry. Jak je symptomatickým, že Verne to psal roku 1870 v totálně obležené Paříži, a v mnoha směrech se jedná o dílo pro něj nejcharakterističtější, byť kuklení se do niter iglú najdeme už v jedné prvních jeho povídek Černá vlajka (1855) a taky v Hatterasovi, kde poutníci budují ledový dům. V Chancelloru umíráme pak s trosečníky uvnitř od světa odkrojeného člunu. A Lincolnův ostrov? Od zbytku povrchu zemského je přece úplně odkrojen.
Ale ani však Vernovi nestačilo a musel tedy opevnit i Žulový dům neboli vodou vymletou jeskyni pod čarou jezerní hladiny. Ano, dutinu. A odsud si „kolonisté“ za pomoci nitroglycerinu vlastní výroby prorazí jen úzká okna a dveře nad propast, od kterých spustí žebřík, zatímco nahoře a doma a hlavně uvnitř se kryjí před střelami pirátů a po vernovsku i před celým širým světem.
Snad jenom v románu Na kometě (1877) osvědčený recept kukly poněkud „rupl“, i když taky tady se najde jeskyně a sama kometa je enklávou-kuklou, a to i s lodí pohupující se na jejím oceáně. Román Zemí šelem, v originále Slon na páru, pak vychází z kresby, kterou autor vytvořil už v dětství a zachovala se. Sice v něm procestujeme Indii, a to jistě s doširoka otevřenýma očima, ale zase povětšinou bezpečně izolováni ve vlaku za slonem, aby autor mapoval další a další džungle už rovnou z bezpečných řek. A tak nás v Tajemství pralesa provede Osm set mil po Amazonce, jak zní podtitul, ale v originále se kniha jmenuje Jangada, jak se říká krytému člunu, v jehož nitru jsou hrdinové usazeni. A zatímco po Orinoku (Na vlnách Orinoka) jsme pluli od pramene, Amazonkou postupujeme od jejího ústí a v Oceánem na kře ledové je kuklou pro změnu útulná maringotka kolébající se na další z cest takřka okolo světa. Do kategorie „kuklení“ by snad šlo přiřadit i Plující ostrov a v Honbě za meteorem můžeme alespoň mrknout do věže alias kukly, ve které se kuklil sám autor v Amiensu, tedy po většinu druhé části života. I když tady brzděme, protože román je zčásti prací Vernova syna.
Tak či tak, doupata ve verneovkách nám poskytla nejrozmanitější úhly pohledů na pevninu, oceány, vesmír (to ze střely) i do podzemí a osobně věřím tomu, že čím méně kulantního kuklení ta která obsahuje, tím hůř pro ni, přičemž jednou jedinou výjimkou je Carův kurýr (1876), kterého ovšem pro změnu neměl rád Neruda.
A Patnáctiletý kapitán (1878)? Opravdu jen zdánlivě kategorizaci značky kukla uniká a taky zde se ocitáme... aspoň uvězněni v dutém termitišti, z kterého se za strašlivé povodně stane potápěčský zvon, zatímco vůkol venku vře krutá otrokářská Angola. Šlo by pokračovat. I děti kapitána Granta mají přece solidní a bytelnou jachtu Duncan, která vším propluje a všecko překoná a ve které se navíc do kabiny i do sebe kuklí další výstřední vědec Paganel, když pod oděvem ukrývá potupné tetování. Nu, a nelze snad autorův sklon ke kuklení doložit i celou desítkou jeho robinsonád? „S Vernem celým světem povede vás edice Podivuhodné cesty," čítával jsem valnou část dětství, ale pokud by se autor na těch poutích nekuklil, nečetli bychom ho podle mého názoru možná už vůbec. Kdo ví. A je i faktem, že třeba William Butcher tvrdí aktuálně v knize Jules Verne: The Definitive Biography, že nám teprve poskytl „dosud nevídaný psychologický vhled" do Verna, nicméně o sklonu se uzavírat neví a jen krátce podotýká, že si Verne celý život pletl levou a pravou stranu a východ se západem.
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.