Pohádka o lenivé sjednotitelce Evropy

Cesta pod zemí, a přece sjednocující Evropu, ne-li Evropskou unii - od Anglie až po Istanbul.

Ačkoli Alena spala, chutě konstruovala stroj. Ve snu. Bylo jí sice už neuvěřitelných třiadevadesát, ale ohýbala se snáz než sedmiletá holčička. Kladla kolečka do motoru a věděla: Uzpůsobuji svůj stroj k cestám podnikaným jenom v pantoflích, ale i hluboko pod povrchem země. Tam se bude vrtat a já se uvelebím. Ve stroji vevnitř. Ale musí mít špičku (jako půvabná vánoční ozdoba) a v ní tlamičku, která bude počátkem střeva. Nitrem stroje bude totiž dozadu putovat vyvrtaná země; asi jako žížalou.

Na tom objevu pracovala Alena ve sklepní laboratoři ve svém baráčku a nikdo neměl o jejím vynálezu sebemenší tušení, tedy když nepočítám všetečného Jiříka odnaproti. Jen on jednou stařenku v podřepu pozoroval malým okýnkem; to zrovna na spodek dutého vrtáku upevnila vyklápěcí kola. Jako ve vidění letěl za tátou do garáže a žaloval: „Bude moct plout i po vodě! Umí se vrtat zemí.“

Otec nevěřil.

Ani za Alenou nezašel. Nikdo za ní nejezdil. A co? Aspoň dokončovala svůj projekt v klidu. Nohy jí bolely a tohle bude posezeníčko. Na cestách.

Sice jí chvílemi připadalo, že snad montuje motor pod gaučem (a chrápe přitom), ale byla už tak stará, že se na pár občasných halucinací neohlížela. Denně ostatně chodila a chodila a regulérně nakupovala mléko. Klábosila i se ženskými. O všem; jen stroj tutlala. Pravdu o něm  tutlala víc, než tutlají Rusové Jantarovou komnatu.

Přesto nakonec tabu padlo a ona uspořádala tiskovou konferenci. Byl jsem při tom. Za časopis. Seděl jsem dokonce vpředu. Lapal každičké slovo. Alena sice hovořila pomalu a s rozmyslem, nicméně potichu. V šedém kabátku připomínala velkou myš. Myš lačnící po hlubinách i pouti. Daleké. „Vykonám tu nejdelší cestu pod zemí a Evropou,“ prohlásila. „Ale ne sama. Jsem už stará. Stála bych o dobrovolný doprovod. Nechce se někdo přidat?“ Přihlásil jsem se: „Je Krtkostroj patentován?“

Přikývla. „Ano. Je. Víte, občane, ještě vám řeknu něco. Že se mi líbíte. Jdete do toho?“

Jako externista jsem si mohl podobný úlet dovolit. Nebo to měl být úvrt? Ale tu jsem si uvědomil, že bábě stejně nevěřím ani nos mezi kukadly.

Aleně nedůvěřoval ani žádný další z novinářů a snad jen Gertruda R. projevila zájem o návštěvu Alenčina sklepa.

Když nás tam stará dáma zavedla, museli jsme si šokem sednout na tvárnici. Ole! Skutečně jsme zírali jak vejři. Alena stála u Krtkostroje a on měl i kola. Dokonce si udělala i osm kulatých okének, čtyři na každém boku. Jejich sklem jsme viděli dovnitř a byl tam pokojík.

„Takže?“ zeptala se stará paní.

„Jdu do toho,“ řekla Gertruda.

„A vy, Jendo?“ Už nešlo couvnout. Ale pojednou jako bych sledoval naši trojici z nadhledu. Až jako z kosmu. Ta trojice již putovala Evropou, a to kamionem a tunelem klidně až do Anglie, kde mají hluboké propasti.

Nikdo nám o jakémkoli odtržení toho ostrova od Evropy nikde nic neříkal a zaparkovali jsme v klidu u jedné jeskyně v Dorsetu, nicméně nesmím tu uvádět podrobnosti. A teprve tam jsem se zeptal: „To jsme nemohli Macochou?“

Alena se zasmála. „Jistě. S povoleními by to možné bylo, ty bambulo. Ale pak bychom nevykonali cestu pod Evropou celou, nýbrž jen pod její částí.“

„Aha. I Anglie je Evropa.“

„Ano.“

I byl jsem podobně spokojen, jako jste spokojeni ve snu. Jenže Gertruda je zvídavá a řekla: „A co Jules Verne, Ali? Jeho hrdinové také putovali hluboko pod Evropou a nespokojili se s nějakou Británií. Začali na Islandu, skončili v Itálii. Vyvrhla je Stromboli.“

Alena se zasmála. „Nemusíte mi Cestu do středu země vyprávět, já ji znám. Pouť na pitomý a napůl americký Island podnikl Verne jen ve fantazii. Akorát ve snu. A my? Jsme realita. Unie.“ S tím začala sestupovat.

Důvěřovala tomu, že za ní spustíme po lanech její vlastní vynález, a my jsme to skutečně udělali. Na dno dosedl neporušen. Kupodivu tam začínala vodorovná chodba. Vsedli jsme do Krtkostroje a Alenka nastartovala. Cesta pod koly nabrala brzy spád a zničehonic se před reflektory vynořila svislá stěna. Špice našeho bizarního vozidla přečnívala přes ústí propasti.

Alena otevřela dvířka. Vysoukala se ven. Od stropu všude visely krápníky. Okolo chodidel jí tekly praménky. „Pomozte!“ řekla. Začala na kola upevňovat zasekávací vroubky, které měla všude po kapsách myšího kabátu. „Zase usedněme,“ zavelela. Bože! Ani po letech nemohu uvěřit, že jsem se účastnil tak fantastického experimentu, a radši si namlouvám, že se jednalo jen o sen.

Alenin sen to byl dozajista. Nemusí šlapat, veze se. Ale i život novináře je zvláštní a tenhle jeho moment překonal očekávání. Ale došlo skutečně k té cestě? Nevím. Gertruda mi dnes říká: „Nepamatuji se.“ Alena se dávno zabývá dalšími projekty.

Tenhle za to stál a jako bych v jejím stroji seděl ještě teď.

Pomalu jsme se rozjeli dolů - a dolů – a dolů. Po svislici. Světla ozařovala zemské vrstvy. Chvílemi se nora rozšiřovala v jeskyňky a jindy jsme se stěží protáhli. Uplynuly dvě hodiny, než jsem spatřil dno. Jen deset minut nato stála kolečka Krtka opět na vodorovné půdě. Hle! Kupodivu se před námi táhla další horizontální chodba. Jako na zavolanou. Ale mnohokrát jsme museli prorážet až dvoumetrové stalagnity. Jeden kratší jsem si vzal na památku, ale ani za živého boha jej doma neumím objevit. Je to vůbec realita, že měl pět kilo? Byl to sen?

Asi po hodinové cestě jsme, a to vím jistě, dojeli do obrovské jeskyně. Nad klenbou bylo k mému překvapení slyšet šumění. Atlantik? Bezpochyby. Visely tu stalaktity řady barev a vstříc jim trčely stalagnity. Proplétali jsme se mezi tím shonem jako cukráři, i když nelze popřít, že došlo k jisté devastaci přírodnin. „Létají třísky,“ pravila prostě Alena.

Vše jsem fotografoval, nicméně snímky se někdy později ztratily.

Zanedlouho se Krtkostroj ocitl na opačné straně jeskyně. Odsud nepokračovala snad ani myší chodba. Alena přesto prahla jakoukoli škvíru najít. Kde nic, tu nic.

Vtom se začala třást zem. Zemětřesení? Snad. A spustil se krápníkový déšť. Krtkostroj nadskakoval, neustále se ozýval rachot. Znenadání se stěna jeskyně zřítila. Když se rozplynul dým, spatřili jsme temné ústí. Vyfotografoval jsem to a jelo se. Tentokrát byly stěny chodby zlověstně popraskané. Od stropu už nevisely krápníky, nýbrž kapky stvořené z balvanů. A tak jsme putovali po pět dní. Nato Alena řekla: „Mělo by vás zajímat, že máme nad hlavou Francii. Svou poutí pomyslně sjednotím evropské státy.“

Uvažoval jsem, zda jí nepřeskočilo. Ale možná ne. I když cestovala v pantoflích, byla veliká. To jen já nemám smysl pro patos a pro společenské rituály.

Šestého dne se podzemní chodba zlomila. V co? V další svislou šachtu.

Poradili jsme si opět díky vroubkům z Aleniných kapes, ale na dně začínala vodorovná štola plná vody. Tu Gertruda poprvé dostala strach.

„Neboj se, vše přece těsní,“ zasmála se Alena. „Proč se bojíš? My se nemůžeme utopit, já to nějak vím. A copak nechápeš, že mám vzduchové bomby?“

Ležely vzadu a vzduch nám začal pod vodou opravdu docházet, takže jsme užili náustků.

Náhle jsem si všiml, jak Alena bledne. „Co se děje?“

„Vzduch v bombách už dlouho nevydrží.“

„Tak se vynořme!“

Zkusila to. Narazili jsme (křup) hřbetem na skálu. A znova. Křap! Situace byla beznadějná.

„Už máme kyslík akorát na deset minut,“ konstatovala Gertruda. „Vrátit se nemůžeme.“

To byl konec. Uplynulo dalších osm minut. Pohlédl jsem Aleně zezadu přes rameno na tachometr a překvapeně odhalil, že se řítíme rychlostí osmdesát kilometrů za hodinu. Je to možné? Nevím. Ale stali jsme se dozajista jednou z nejrychlejších ponorek podzemního světa.

„Poslední pokus!“ řekla Alena odevzdaně. „Pak se rozlučme s životy kovaných Evropanů.“

Uslyšel jsem zvuk, jaký vydá kov, když se hřbet stroje škrábe o skálu, a my vyletěli jako špunt a dopadli a plavali. Po hladině. Za pár minut nás něžný proud zanesl k místu, kde tok mizí v divném chřtánu, až se tam vydáte. Alena včas vmanévrovala do suché jeskyňky.

Oddechli jsme si, ale tehdy bych bábu od A nejradši zabil a litoval jsem, že jsem se přihlásil. Byla šílená! Ta bláhová pouť ke sjednocení Evropy nemůže přispět, říkal jsem si malomyslně.

Došlo to i Gertrudě? Nevím. Strávili jsme tam pokorně celý den.

Alena vypočítala, že jsme už pod Alpami, a tedy prý v neutrálním území. Úplně jsem jí nevěřil. Jaká neutralita? To ráno se usadila k přístrojové desce a Krtkostroj začal funět. Stoupal šikmo vzhůru a chvála pánu Bohu již suchou chodbou. Následovala vodorovná cesta.

„Zem, ta má póry,“ poučovala nás šarmantní stařena v myším kabátku. „I my jedem v póru.“ V duchu jsem se musel smát. Ale přešlo mě to; tentokrát začala docházet voda.

Naštěstí cestu křižovaly pramínky. Obsah cisterny jsme obnovili. Krtkostroj vjel do další jeskyně a spatřili jsme něco neuvěřitelného. Roste tam neproniknutelná pětimetrová tráva, obří mlíčí a ostřice. I gigantické kopřivy. Stroj se vbodl do té změti a já fotografoval o sto šest. Zapisoval jsem, měřil. Náhle...

Se zaduněním před nás vstoupila zelená příšera! Podobna byla dinosaurovi, utrhla tlamou kus žvance, rozžvýkala ho a polkla. Stiskl jsem spoušť a snímek kupodivu dodnes vlastním, nicméně netvor z něj zmizel. I tenkrát se ztratil. Ale omráčilo nás to. Jen Alena se usmívala.

„Toho se, děti, bát nemusíte. Je býložravec.“ Jaksi rozmarně však zvýšila rychlost.

Pralesem trávy jsme se prodírali týden a pamatuji, že to byla jediná oblast podzemí, kde se vylézalo z Krtkostroje v případě tělesné potřeby příjemně. Přesto jsme měli strach a mnohokrát jsme se ještě setkali se Zelenou příšerou, jak jsme nazvali býložravce, který se zřejmě zamiloval do Aleny, anžto nás urputně sledoval.

Osmý den jsme stanuli na konci jeskyně. Štěstí nám přálo: hleděli jsme do ústí další široké chodby. „Jedem?“ položil jsem Alence ruku na rameno.

„Zadrž, Jendo. Nejprve změřím zeměpisnou polohu.“

Začala pracovat s přístroji, do jejichž principu mě nikdy nechtěla zasvětit, a posléze hrdě sdělila: „Dávno jsme podjeli Itálii. Pochodujeme pod Jadranem.“

„Pochodujeme?“

Udeřila mě pantoflem! Pak trvala na přestávce. Na odpočinku. Sbližoval jsem se zatím s Gertrudou. - Teprve nazítří jsme se vydali na cestu. Nejprve chodba stoupala. Nato klesala. A večer mi naše stará šéfová řekla: „Jeníku, jsme troubě. Už máme palivo akorát na dvaadvacet dní.“

„A co má být? Přece si fištíme.“

„I Evropa by se měla sjednocovat svižně,“ souhlasila. „Ale my dofištíme.“

Bláznivá bábo! pomyslil jsem si. „Umřeme?“ Zrovna jsem se totiž zamiloval.

„Tak umřeme?“

Raději nám vyprávěla, jak byla na Marsu. Ale bevěřil jsem ničemu. Něco se jí kdysi zdálo? Asi. A sny bývají všelijaké. Nakonec Alena nadutě řekla: „Od té doby mám v pořádku žlučník a tohle putování mi k tomu obnoví kvality dýchacích cest. I zažívání.“

„Ale tahle cesta je sebevražda.“

Usmála se. „Chlapče! Ztrácíš víru? Chyba. Jednotně pokračujme.“

Krtkostroj se musel ještě mnohokrát vrtat, jelikož chodba byla moc úzká, a chápu, že mi budete nedůvěřovat, ale i za té situace jsme dosahovali rychlosti osmdesát kilometrů. Náhle však chodba skončila a nad hlavami jsme měli šachtu. „Na řadě jsou vroubky,“ povídám.

„Jistěže.“ Pomohli jsme Alence s koly, aby nezůstala hladká, a vyjeli svislým tunelem. V následující vodorovné chodbě nás ovšem půl hodiny brzdily hrboly. Konečně jsme stanuli u vody. Strop tentokrát zůstal vysoko a my pluli třiadevadesátkou. Motor zurčel a velitelka se smála: „Rychleji!“ Uslyšel jsem šplouchání. „Varuji tě, Aleno!“ I zpomalila na třicet kilometrů.

Tu jsem si všiml rybek. Po chvíli připluly také větší a nakonec metrové, zuby jak draci. Jedna po nás i chňapla. Stále vidím škrábanec na boku stroje. „Čím se asi živí?“ ptala se Gertruda.

„Sami sebou,“ řekla Alena. „I velké státy jsou masožravé a ty malé býložravé. Ale nevadí. To je svět. A jdem. Rovnou za nosem.“

„V pantoflích?“ povídám sarkasticky.

„Ráda mluvím metaforicky,“ odsekla. „A věřím na světový mír. I naše alegorická cesta k němu pomůže.“

„A není lidstvo dávno otupělé?“

„Není!“ A pod zemí nás nečekal konec života. Ani konec lásky. Evropa to ale jisté nemá.

Udělal jsem tenkrát jen dva snímky mřenek. Ty jediné mi zůstaly. Ale ryby mají divné tvary a některé jsou prokazatelně z pravěku. Jednu jsem dokonce lapil a věřte či ne, věnoval ji Národnímu muzeu. Co tam s ní tam dělali, nemám potuchy, ale v podstatě věřím, že ji sežral ředitel.

Proud se stal prudším. Valili jsme se dolů, ale zase přišla rovina, a tak jsme putovali šestnáct dní a podjeli zatím Chorvaty, Hercegovinu a Bulhary. Jen mě lekalo temné dunění. A sílilo. Jednoho dne jsem vystoupil, abych šel na malou. Prokrindáčka. Chodbou vanul vítr. Rozkašlal jsem se. Byl plný prachu. Za dvě hodiny jsme dojeli ke kráteru. Vzhůru se řítily kameny a mračna popele. „Finíto,“ řekla Gertruda, se kterou jsem dodnes. „Propána, Ali, pozor!“

Pozdě. Kolečka sklouzla. Padali jsme. Jícnem. A tu nás vystřelil k nebi. Stroj se převracel, ale my tři přežívali a „ani stálé převraty Evropu nezničí,“ mumlala Alena do té mely tónem vědmy. Zabít ji bylo málo. „Shoříme,“ povídám. „Otevřete dveře! Otevřete dveře!“

„Konečně rozumná řeč, ty panikáři,“ stiskla mi šéfová ruku a já si uvědomil, že neletíme. Sevřel jsem mosaznou kliku. Hle. Krtkostroj odpočívá na zemském povrchu. I když pod rozzuřenou sopkou. „A přátelé!“ řekl by baron Prášil. „Jako by se to odehrálo včera.“

Taky že ano. Stále nás vidím. I stroj. Zůstal tam. Navždy jsme ho opustili. Vítězně mířili k Istanbulu. Žiji se vzpomínkou na Alenu a vím, že lidi se dohromady úplně nedají. Ale jejich sny? Slijí se. A obdivuji tu starou paní, která dodnes umí žít právě svými sny.
Pohádku v almanachu vytvořil Ivo Fencl

Štítky:

Kam dál?

Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.