Petra Lukačovičová: Buďte trpěliví a nechtějte všechno hned

Tak, znáte to. Každej z nás to občas má těžký. Takovej je život.

 

Saláty jsou super jídlo na léto. K pořádnému steaku, samozřejmě.

 

Reinita znamená španělsky "královnička". A než se začnete smát, upozorňuju, že význam toho slova je v genezi přezdívky velmi druhořadý. Jmenovala se tak jedna moje postava v RPGčku (rolové hře) a z nedostatku invence jsem si to pak zvolila jako přezdívku na jednom dnes již nefungujícím diskuzním serveru. Tehdy jsem ještě netušila, že označení, které použijete na diskuzním serveru, vám pak zůstane i v reálném životě. ;) Ale nijak tím netrpím, mohla jsem si vybrat hůř. :) Ostatně, nezáleží na tom, jak vás někdo oslovuje, ale jakým tónem vás oslovuje.

 

Ač to bude znít nudně nebo dokonce idylicky, se sestrou se podporujeme, pomáháme si při tvorbě příběhu, čteme a připomínkujeme si navzájem texty apod. Když nás políbí múza na podobné téma, klidně něco napíšeme společně. Spolupracuje se nám výborně.

 

Jelen! Tenhle vtip mám moc ráda, slovní hříčky jsou jeden z mých oblíbených druhů humoru.

 

Každý mág, vlkodlak nebo android bude dost chytrý na to, aby se maskoval před běžnými lidmi. Otevřené povědomí lidské společnosti o nadpřirozenu je velmi riskantní stav. Mágové ve Sbírce ctností jsou navíc šílení. Šílenství je v podstatě jediný důvod, proč jim jejich magie funguje. Někteří z nich projdou za "excentrické", ale ti ostatní zákonitě skončí na okraji společnosti.

O čem je kniha obecně... jedna z nejtěžších (a nejlogičtějších) otázek, kterým jakožto autorka čelím. Jsem ráda, že mám teď sluneční brýle, protože skryjí hrůzou vytřeštěné oči. Ale co, nějak to zkusím.

Děj knihy se odehrává v současné Praze a vypráví o partě mladých lidí, kteří zjistí, že existuje magie. Jiná, než na jakou je připravila literatura a kinematografie. Magie s minimem CGI efektů, zato záludnější, temnější a šílenější. Také je to kniha o touze splnit si svá přání, u nichž na konci cesty zjistíte, že jste něco takového vlastně nikdy nechtěli. A o ceně, která se platí za prchavý pocit moci.

A vůbec, přečtěte si to, je to dobrý, fakt.

 

V mnohých tanečních odvětvích jsem se dostala celkem daleko, ale nikdy z toho nebylo profi závodění, to ne.

Nicméně je pravda, že supervize nad Tanečnicí byla pro mě z mnoha důvodů náročná. Spoluautorů nás bylo celkem pět, takže udržet dílo pohromadě tak, aby nejen dávalo smysl, ale bylo čtivé, zábavné a napínavé, stálo spoustu úsilí. Navíc nám určitě ukradli nápady tvůrci hry Assassin’s Creed. A protože nemáme na drahé právníky, nezbývá než konstatovat, že pokud jste si tuhle kultovní hru užili, jistě vás do svých sítí chytne i politika a dobrodružství v Lekantě, městě velmi podobném renesančním Benátkám, ve kterém se Cesta Rudé tanečnice odehrává.

 

Řekla bych, že v dialozích. Občas se mi sice stane, že se mi tudíž začnou postavy vybavovat, místo aby si daly pěstí, ale jsem si toho vědoma a vždycky si je zase zkrotím a nasměruju tak, jak potřebuju.

 

Určitě! Mám ráda výzvy. Takže klidně šťouchněte do nějakého spřáteleného nakladatele a věřím, že se s ním domluvím.

 

Organizuju LARPy. Ne takové to mlácení klacky po lese, ale hodně divadelní s těžištěm právě ve ztvárnění role, užívání si dilemat dané postavy apod.

 

Jasně. Třeba Abney Park jsou podle mě moc fajn. Nebo Beats Antique (pokud jsou stále ještě steampunk). Ve skoro každém hudebním žánru si najdu něco, co se mi líbí, škatulky neřeším. Navíc používám hudební podkres k psaní nejrůznějších scén, takže se hodí mít opravdu široký playlist.

 

Á, asi chápu, kam tím míříte, ale v češtině mínus a mínus nemusí dávat dohromady plus. Takže bych to viděla na nějakou fakt zlou a ponurou záležitost. Třeba něco ve stylu Equilibria - znáte? Je to 15 let starý sci-fi film o společnosti, kde jsou potlačovány všechny emoce. Je tam tedy i nelegální jakýkoli umělecký projev, protože knihy, hudba, obrazy, verše... to všechno způsobuje emoce. Ta představa mě znepokojuje. Nejen, že sama píšu, ale ráda chodím na koncerty, na výstavy, ráda čtu... Br. Jedna teorie praví, že je to právě umění obecně, co lidi jako druh odlišuje od zvířat.

Teda, to jsem se dostala na vážnou notu...

 

S uzarděním přiznávám, že krásy českých luhů a hájů zatím pro mě zůstávají spíš neprozkoumané. Své útlé dětství jsem strávila na Kubě, teď se hodně vracím do Indie. Mám za sebou toulky po Evropě i po Spojených státech. Vždycky se ale nakonec ráda vracím domů. Jedinou nevýhodu ČR vidím v tom, že nemá moře.

 

K psaní románů - ať už fantasy nebo jiných - mám zásadní radu: buďte trpěliví a nechtějte všechno hned. Ano, když jsem ve svých 12 letech začínala s psaním, taky jsem se vrhla rovnou na román. Naštěstí jsem tehdy měla dost soudnosti, abych s tím pak nezačala obesílat nakladatele. Toto nedokončené dílo má čestné místo v šuplíku s nikdy nepublikovanými texty. Je nádherně vidět, kam jsem se v psaní ve srovnání s prvotinou posunula, a proto jsem ji nevyhodila.

Velmi doporučuju zkoušet nejdřív kratší formáty. Vypěstujete si tak cit pro to, jaký příběh je dostatečně nosný pro novelu, případně právě pro román.

 

Nemám. Trochu závidím Vieweghovi, že se zvládne psaním obstojně uživit, ale jeho texty mi strašně nesedí.

 

Hmmm, spoře oděné, říkáte? Tak ty bych oblažila nyvým pohledem.