Pavel Bareš - Na Měsíc bych si vzal Nietzscheho

 

Je jenom omezený množství způsobů, jak na tuhle otázku odpovědět, aniž bych zněl jako namachrovaný pako, takže to zkusím hrát na jistotu a řeknu… fluktuace trhu a štěstí začátečníka…? Ne, vážně fakt nevím. Možná jsem se prostě trefil do žánru, který je pro českého čtenáře nový a zajímavý. Možná čtenáře baví, že u ní mohou nejen odpočívat, ale i přemýšlet. Možná je prostě jenom dobrá. Ale takhle se na to většinou nedívám – nenapsal jsem to proto, abych se trefil do nějaké skuliny v trhu, ale proto, že jsem to prostě chtěl napsat. A lidi to baví. To je prostě pecka.

 

Na první pokus? Ani zdaleka. Říká se, že dokud nepošlete nakladatelům alespoň padesát mailů, ani jste se nezačali snažit. Já jich napoprvý poslal sedm. To je samozřejmě úplně směšný číslo, to už dneska vím, ale tehdy, když mi bylo dvacet a šel jsem vlastně úplně poprvý v životě s kůží na trh, mě to dočista semlelo. Na dlouhou dobu jsem jakýkoli vydávání úplně pustil z hlavy, než mě napadlo tu knížku vyvěsit na net, aby si to mohl přečíst kdokoli, kdo by měl zájem. Díru do světa to samozřejmě neudělalo, ale zase se to dostalo do povědomí pár dalších lidí: a nějaké tři roky potom, co jsem tu knihu poprvé dokončil, se mi ozvala kamarádka z Hosta, jestli bych to nechtěl poslat žánrovému redaktorovi.

 

Takřka absolutně nic. Psát romány je pro mě mnohem snazší než psát povídky, ale z očividných důvodů moc románových soutěží oproti těm povídkovým neexistuje. Jednou jedinkrát jsem se účastnil Vidoucích: letos. Byla to první hororová povídka, jakou jsem kdy napsal, a první povídka vůbec po x letech; a skončila na sedmém místě. Což bohužel není první pětka, ale stejně, není to vůbec špatný. Navíc, jestli se chceme rýpat v mojí temné minulosti, tak mi to nemusí být extra líto, protože v Pevnosti už jsem jednou publikoval. Myslím, že mi tehdy mohlo být nějakých třináct a umístil jsem se ve Zlatém Spáru, soutěži o nejlepší scénář pro Dračí Doupě, kterou pořádal Dech Draka, toho času součástí Pevnosti. Což je něco, co tady se čtenáři sdílím jenom proto, že nevěřím, že by to snad někdo hodlal vyhrabávat ze skříně. Protože to pravděpodobně bylo absolutně příšerný. Jakože, opravdu. Fakt, nedělejte to. Prosím…

Jaká to nevinná otázka! Jasně že viděl, je to pecka. Jednak díky Chrisu Evansovi, protože, bože můj, Chris Evans, ale samozřejmě je to film, ze kterýho každý akce-milovný sociolog nejspíš chrochtá blahem. Ta myšlenka, že pokud má civilizace (i taková, která se vejde do jednoho vlaku) fungovat, potřebuje mít přísné hierarchální rozdělení s utlačovanými dole a vládnoucími nahoře, je skvělá a hodně se odráží i v mojí kníž…. Počkat, takže to nebyla nevinná otázka?

Ona se ta knížka rozjela shodou okolností na konci sezony, takže ohledně těch čtenářek na koncertech ti odpovím až po letní šňůře (hej, jak jako čtenářek, to jsme snad nějakej boyband?). Tak nějak se snažím ty dvě věci nemíchat dohromady, aby si kluci nemysleli, že si z koncertů J!Scream dělám PR akce, ale jsou to kabrňáci a čas od času to přebírají za mě. Třeba měsíc zpátky začal o mojí knížce mluvit náš basák přímo během koncertu. Povedlo se mu teda během toho proslovu zapomenout, jak se vlastně jmenuje, ale myšlenka se počítá – a pár lidí pak za mnou po koncertě zašlo s tím, že si ji hned ráno objednají.

Všechno. Podle toho, co zrovna chcete. Někteří lidi to čtou jako obyčejnou akčňárnu, někdo v tom vidí absurdní satyru dnešní společnosti alá Transmetropolitan nebo katastrofickou vizi naší budoucnosti, někdo si v tom užívá geekovský metavtípky o komiksový kultuře… Myslím, že je fajn, že čtenář u toho může přemýšlet, pokud chce. Je tam spousta námětů na úvahy o hodně aktuálních tématech: o korupci médií, společenské segregaci, právu na svobodnou vůli, ale taky třeba o té provařené velké síle a ještě větší zodpovědnosti… Ale hej, jestli to nechcete řešit, nemusíte. Můžete si prostě jen užít ten svět a jeho příběh jako jakoukoli jinou knihu.

 

Ten kapr čas od času někomu zvedne mandle… Hm? Ptáte se, jakej kapr? To se ptáte dobře, mně to taky chvíli trvalo, než jsem si na něj vzpomněl. Každopádně jasně, že si recenzenti i čtenáři občas i postesknou, samozřejmě. Nejčastěji lidem chybí víc ženských postav – tady ta knížka doplácí na to, že jsem její první verzi vymýšlel v osmnácti a jednoduše jsem tehdy neuměl psát ženský postavy. Takhle zpětně mě to mrzí, ale jakmile máte ten příběh hotovej, nemůžete postavám prostě přepsat pohlaví… Takže tohle chystám napravit v dalším díle; už mám připravených pár slečen a dam, se kterými je velká legrace a které těm chlapům ještě pořádně zatopí. (huh, no uznej, tady by se vážně šikla question na politickou korektnost…) Druhá nejčastější výtka většinou směřuje na komplikovanost stavby příběhu, všechny ty časové skoky a paralelní linie… Což, no, byl přeci jenom záměr, chtěl jsem to napsat takhle. Chtěl jsem, aby si čtenář užil ten heuréka pocit objevení nějaké skryté stopy v příběhu a chtěl jsem, aby se postavy točily kolem světa a ne svět kolem postav. Což znamená, že jestli z toho chce čtenář vymáčknout a odhalit všechno, musí se taky trochu snažit. Ale samozřejmě není autorovým úkolem házet mu přitom zbytečné klacky pod nohy, takže jde opět o něco, co snad zvládnu ve dvojce doladit.

 

… to je bez nadsázky poprvý, co tohle přísloví slyším.

Hm? Co? Tím jsem se z toho nevykroutil?

Googlim… googlim… sakra…

Ehmmmm… Znamená to, že ublížený vždycky najde někoho, na koho hodit svoje neštěstí? Protože to je moc hezký… Jenže pokud mě něco svrbí, tak budu přeci vděčnej tomu, kdo mě podrbe, takže… Ježiši Kriste, není divu, že už takhle dávno nemluvíme. Další otázku?

 

Řekl bych Batman, abych si mohl válet sixpack na jachtě Bruce Waynea s ansáblem ruského baletu, ale určitě by to nakonec skončilo naháněním Jokera po Gothamu… Jako Tommy Angelo bych měl hlas Marka Vašuta, ale všichni víme, jak to s ním skončilo… Max Payne? Eh, to by bylo na infarkt… Gordon Freeman? Nah, to bych přišel o svoji vyřídilku… Ou, hej, počítáme Geralta z Rivie? Protože sejmout strigu, popít se Zoltanem, zazpívat s Marigoldem a zaveslovat si se Shani (ehm ehm), to by byl nejspíš nejlepší den mýho života!

 

Nietzscheho. Protože jestli mám během deseti vteřin umřít na udušení / zmrznutí / vybuchnutí / sežrání měsíčními housenkami, tak ať se na tu dekadenci stihnu alespoň řádně naladit.

Bude. Má zatím pracovní jméno (nikoli „Projekt Ókeanos“), které mi všichni zasvěcení v Hostu soustředěně vymlouvají. Takže uvidíme, jak to dopadne.

Pina Colada. Což je z hlediska genderový problematiky zřejmě asi stejnej kalibr, jako kdybych chodil na plesy v šatech. Fakticky, musí to bejt ten nejkontroverznější drink, jaký kdy lidstvo vymyslelo. Protože víte, co se stane, když si na párty coby kluk objednáte Pina Coladu? Všichni ostatní samci v sále se vám vysmějou. A pak chtěj všichni do jednoho ochutnat.

Chlapi jsou pokrytci…

 

l’alba di morrigan. Jsou to Italové a upřímně nevím, jestli hrajou zrovna death metal… Chci říct, neslyšel jsem od nich nikdy jedinou skladbu. Ale jsem jejich oddanej fanoušek, protože když jsme byli před lety s kamarádem na výlet do Turína a nevyšel nám domluvenej couchsurfing, tihle týpci nám na zbytek tejdne půjčili svůj kapelní karavan. Jen tak. Zadarmo. Bez dohledu. Chápete to? Já ne.

Od milovníků dvojsmyslů bych očekával spíš narážky na úplně jiný typ dungeonů, nicméně, ehm ehm… Pán Jeskyně je název pro Vypravěče používaný v Dračím Doupěti, naší české nejznámější vyprávěcí RPG hře. Já už teda čistej „dračák“ nehrál přes deset let a za tu dobu jsem se posunul k hrám, které jsou víc o příběhu a méně o bezhlavým expení; ale těch her je na výběr spousta, obzvláště v zahraničí (jen tak nahodile zmíním třeba své oblíbené World of Darkness nebo Delta Green), jen se o nich u nás bohužel tolik neví. Celkově vyprávěcí hry začaly ustupovat těm počítačovým tak nějak právě tou dobou, kdy jsem se o ně začal víc zajímat, což je hrozná škoda. Mají vyloženě líbezný sociální aspekt a zážitky z jejich hraní se těžko hledají jinde. Ale neumírá to úplně, i u nás pořád vychází nové zajímavé systémy; teď zrovna připravuju kampaň podle českých Příběhů Impéria, které mají celý systém nastavený tak, aby mohli Vypravěč s Hráči dát dohromady co nejzábavnější příběh. Jsem zvědavý, jak to půjde.

 

Nejdřív jsem chtěl pátrat v hodně dávné historii, ale pak mi došlo, jak ponižující by to bylo, kdybych si na něco vážně vzpomněl. Takže využiju radši o něco nedávnější kecnutí, které proběhlo u Scotta Pilgrima, když mi bylo bratru osmnáct. Ten film jsem od tý doby viděl [vložte dvojciferné číslo], ale nikdy nezapomenu, jak jsem z toho byl vyplesklej poprvý. První půl hodinu jsem nechápal absolutně nic. Málem jsem dokonce odešel z místnosti. Pak přišel duel s prvním ex, já si doslova *kecnul* na zadek a až do závěrečných titulek jsem si musel spodní čelist přidržovat rukou. Dodneška se na ten film nemůžu dívat, aniž bych se polovičku stopáže euforicky nesmál jako malej kluk o vánocích.

S mým seznamem četby, ať už české, nebo zahraniční, to není zrovna slavný, ale mám jednoho, o kterém vážně můžu říct, že mě dostal k tomu, co dneska píšu: Pavel Renčín. Sledoval jsem jeho Labyrint od první epizody a jeho Městské války jsem hltavě dočítal i v době, kdy už se naplno rozjelo moje „nečtivé období“ (trvající dodneška). Shodou okolností jsem ho poprvé potkal naživo na Světě knihy asi týden po vydání mojí knížky a vhrnul jsem se na něj jako třináctiletá fanynka na Chada Kroegera z Nickelbacku. Ustál to parádně.

 

V rozpravě? A o čem by se hádali? O problematice planetárních genocid? V tom byl Vader myslím trochu přes čáru. O knížkách? Tam to zase přeháněl Sókrates.

A kdyby šlo o souboj? Pak by záleželo na tom, o kterém Vaderovi mluvíme. Protože jestli se máme odkazovat na toho z Nové naděje, tak myslím, že i ten Sókrates by měl docela šanci.

„O čem je Vaše knížka?“ Což je smolný, protože se ptají fakt často. Vždycky si říkám, co asi G.R.R. Martin říkal, když se ho na tohle ptali v souvislosti s Písněmi ledu a ohně. Čímž se s ním nechci srovnávat, jen… jak někomu ve třech větách popíšete Hru o Trůny, aniž by to nevyznělo jako hodina dějepisu převlečená za středověký porno?

Huh.

Počkat, to vlastně nezní tak moc špatně.

O čem jsme to mluvili?

Kabátem. Jsem gentleman.

- - -
Otázky lišácky kladl Michal Březina
Mrkněte na jeho rubriku Sci-fi Quest, kde trápí další spisovatele
Tenisový loket uženete v rubrice Jana Vavřičky Erototem
Foto Pavla Bareše poskytla Josefína Rašilovová