Recenze filmu Pacific Rim: Povstání
K vyhodnocení kvalit filmů typu Pacific Rim: Povstání nejsou vhodné běžné šablony. Pokaždé selžou.
Současně je jasné, že by bylo absurdním srovnávat Pacific Rim (anebo jeho první díl) třeba se snímkem Rozhovor. Nicméně i akční sci-fi horory s veškerou svou spektakulární výbavou potřebují lidi, kteří tu podají nějaké herecké výkony, byť ne hackmanovské. Takže začněme u těchto výkonů.
Syn Clinta Eastwooda Scott (*1986, mj. Železná srdce, Snowden, Rychle a zběsile 8) je nepřekonatelně menší osobnost než jeho otec, tak mi to aspoň připadá, ale nikdo jej nikdy po právu nezatratí. I režie se snaží využít jeho značné podobnosti s tatínkem a občas to dokonce vychází, i když pořád vidím jen snaživý stín klasika. Tento „stín“ ale je chytrý a chápe, že na podobnosti není ostudou stavět. I obsahuje Pacific Rim i scény, kdy máme pocit deja vu. „No, ne?! Není tu snad opět Clint Eastwood z přelomu šedesátek a sedmdesátek? A ještě vyzraje!“
Není to samozřejmě táta, ale chůzí, gesty i mimikou často. Ani se nemusí syn moc snažit. Je frajer, funguje to, a zvlášť ve scéně před nástupem do bitvy, kdy hrdinka nečekaně vyjádří přízeň nejen „hezounovi“ Lambertovi (Eastwood), nýbrž i jeho (že prý „méně hezkému“, ale ani jsem si nevšiml) kamarádovi Jakeovi, jehož hraje John Boyega, známý ze Star Wars.
A právě zápletka, díky níž Lambert páru tvrďácky... ustoupí, je vymyšlená velmi dobře. A teenageři ji, řekl bych, s výjimkami akceptují.
Pacific Rim: Povstání ovšem diváctvo loví rovněž mezi malými dětmi a vítězí v tom směru stoprocentně. I představuji si takové zestárlé už děcko za padesát pět let. Jak vzpomíná, jak stále ještě vzpomíná, že TOHLE TAKY TENKRÁT PŘECE vidělo.
Budou to jednou krásné vzpomínky našich potomků a lze se jim snad vysmívat? Nebylo by to fér, myslím si; a když posloucháte chlapce, bavící se o dojmu z bitevního Pacific Rimu, okamžitě pochopíte americké producenty a to, že pečou třetí díl.
Ale ještě něco vás trkne. ŽE TADY SLOVA NESTAČÍ. Mnohé děti naší doby totiž už jen s tíží svedou odvyprávět, co se na ně dvě hodiny z plátna valilo. Nicméně si přiznejme, že dospělý by to často podal osmnáctkrát hůř. Víte proč?
Kdyby to stačilo odvyprávět, nebylo by už třeba příběh vizualizovat. A Pacific Rim JE o vizuálu a tudíž, tvrdím, to je další skutečný a ve svém světě dokonalý film, který nenahradíte románem a ani ne vyprávěním v kruhu u táboráku.
Poeticky přitom vychází z několika dávno osvědčených manter. První v podstatě představuje Howard Phillips Lovecraft a říká se nám asi jako v pohádce:
„Je jiná dimenze. Žijou tam obří potvory. Odpornější jsou než kudlanky. Mají i chlupy a sliny a KOUŠOU! Mohou zmasakrovat lidstvo, když je sem NĚKDO pustí pekelnou škvírkou. A teď otázka. Kdopak je trhlinami ve dnu Pacifiku odpoutá?“
Otázku lze zodpovědět víceznačně a jistě, odpoutávači mohou být zlí mimozemšťané. Ale ještě efektnější vždycky bude malý a slizký človíček, který je natolik deprivovaný, až mu ani v nejmenším nesejde na konci světa. Ba naopak. Je to trojský kůň a záškodník a konec světa plánuje a těší se hrozně. Jako ryzí psychopat nemá strach a odpoutanému kolosovi poví v pravou chvilenku do zrůdné tváře milené a užaslé: „Ahoj.“
A kolos? Pokračuje v postupu ulicemi a drtí a ničí. Což je to, oč tu jde. Destruovat co nejvíc ulic a výškových budov, často podobných Dvojčatům, a názorně předvést, jak je naše pyšná civilizace křehká. Vysmát se jí i s děcky.
Věc ale vždy má, připomenu, nejméně jeden háček, a to z hlediska divácké přístupnosti. Není totiž dovoleno, abychom například zblízka viděli, jak „godzilly“ někoho rozšlápnou. Vzniká tak velmi zvláštní efekt. Dojem, že umírání je neviditelné... a tudíž odpustitelné.
Takto viděny jsou pak ovšem „povolené“ katastrofické filmy pokrytecké. Jenže co naděláte? To jim nelze vyčítat. Cílovou skupinou diváků jsou prvořadě děti a snímky jsou navíc natáčeny ve světě, který je sám o sobě jedním jediným pokrytectvím.
Ale nepřehánějme. Na pravé city taky dojde a vedle starého dobrého Lovecrafta šlape Pacific Rim poeticky v cestičkách klasických japonských filmů s monstry. Sice je zcela neuvěřitelným způsobem překonává - ve všech myslitelných ohledech a směrech -, nicméně přimhouříte-li zbylé oko, je to přece „stále to samé“. Jen ve velkém. Jen už skoro doslova.
A jen krom rozšlapávání dětí.
Nesporným vrcholem pak je drtivý výstup obludy po svazích Fudži a zde a právě tady je také film nejvíc filmem, jak už řečeno, a poezie nejvíc poezií. Dětská fantazie tu dostává, co dostat má, a četní dospěláci sice při odchodu z kina mávnou rukou, ale kdybyste mimozemskými sondami analyzovali v tu chvíli jejich nabubřelé mozky, zjistili byste, že hlavy jednoduše nebyly s to v sále vstřebat ani jedno jediné procento událostí z plátna.
Tyto lidi sice dvě hodiny nikdo nemlátil kuchyňskou pánvičkou do temene, ale podobný pocit si tupě odnášejí k autu. Idiotem jistě nikdo z nich není! To neříkám. Ale to, že nepochopili, je jenom jejich chyba, dodám. Ne problém skvělého, propracovaného filmu.
A co - krom toho – my vůbec víme? Možná... Válka, až do technologických detailů tady předváděná, se klidně může stát za pár set let banální skutečností. Ale teď ji máme před sebou na talíři ve vizi snílků a odehrává se, řekl bych, přehledně. Není ta vizuální přehlednost u podobných filmů vždy pravidlem.
A fouňové? Jistě mají nárok vyslovit své názory „mrtvol“, nicméně my si zas díky tomu ověříme, že jednomu „nadupanému“ bijáku neporozuměli. Jeho svobodná krajina se totiž rozkládá mimo dimenzi jejich představivosti a krutá kritika těchto „es“ je proto rovna kritice retardovaného slepce; ale i slepý ubožák, a právě on, mívá vypěstovánu fantazii dvanáctiletého, která až uvnitř tkání dospěláka odumře.
Označit ovšem za poetickou i složku filmu s obřími roboty, jejichž prostřednictvím děti (ano, v podstatě děti) s monstry bojují, bych se neodvážil. Ano, už zmíněný Lovecraft i šílený padouch a i německý vědec poezií asi zůstanou, na jisté úrovni. I hora Fudži ve své kráse. Ona kontra odporná havěť je kontrapunkt a další básní, ale... Ale „vychytávky“ z konstrukční oblasti obřích robotů, to je přece jen už něco trochu jiného.
A co? Únosná, byť poměrně prozaická science fiction. A aluze na legendární Transformery. A zužitkování sladkého světa stavebnic, v jehož útrobách jsme kdysi žili jako v ráji.
S poezií se to tu však už láme jako chleba a na trase mezi multikinem a domovem prostě jen prozaicky zabrousíme do hračkářství. Figurky robotů tu budeme kupovat po desítkách.
O tom to (a snad bohužel) taky je a úhlavním producentem celých těchto digitálních orgií byl, vězte, autor filmu Pacific Rim – Útok na Zemi (2013), jenž Povstání předcházel. Ten muž se jmenuje Guillermo del Toro (*1964), natočil i Faunův labyrint a Tvář vody a ani on nezapírá, že dnes už není ani nutné jeho pět let starý „první díl“ znát. K pochopení novinky to nepotřebujete a snad nemusím připomínat, že stojíme v Hollywoodu.
Navíc... První část, odehrává se deset let před touto, jsem se synem tenkrát viděl a jsou tam snad jen tři stejné postavy, a to nikoli ty dnes hlavní. Má vůbec smysl cokoli dodávat?
Radši ne. Raději než o regulérní závěr se pokusme o nekorektní dovětek. Protože vedle (ne zcela věrohodného) Scotta Eastwooda táhnou tento americký film (a nic proti tomu) nigerijský černoch z Londýna, Číňanka a Japonka.
Pacific Rim: Povstání. Scénář a režie Steven DeKnight. Spoluautoři scénáře: Kira Snyder, Emily Carmichael a T. S. Nowlin. Hudba John Paesano. Hrají Scott Eastwood, John Boyega (spoluproducent filmu), Tian Jing, Rinko Kikuči a další.
USA 2018. 111 minut
Článek vytvořil Ivo Fencl
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.