O budoucnosti lidstva se rozhodne za polárním kruhem

Nakladatelství Mystery Press nám v předvánočním shonu připravilo ultimátní ebook, kde představuje sci-fI thriller Jiřího Mazurka. Děj je umístěn na ostrov Nová země mezi Barentsovým a Karským mořem a také se podíváme na archaickou ruskou ponorku. Co víc si přát?

Jiří Mazurek podává informace se zručností zkušeného spisovatele a tak se k vašim očím dostane vyzrálý profesionální text plný chytře dávkovaného napětí a úžasné fantasie. Mazurek to do vás sype bez servítků a své vyprávění v třetí osobě umě prošpikovává myšlenkami hlavních hrdinů v ich formě. Nejen, že vás to pohodlně vtáhne do děje, ale zároveň se snadno vcítíte do myšlení zúčastněných postav. A že se jedná o svébytné a rozhodně zajímavé postavy, je každopádně nabíledni.

Polární záře se může směle měřit s topkou světové literatury jak v čistokrevném thrilleru, tak ve sci-fi. A o čem že příběh je? To si musíte zjistit sami, ale snad neprozradím příliš, když zmíním, že se vydáte s Čechem Petrem Brunerem za polární kruh na ostrov, kde Rusové nešetřili zkouškami atomových bomb a něco... NĚCO se tam stalo.

Mrkněte na ukázku pod článkem, napoví vám mnohem víc a vy si už štandopéde pořiďte ten Jiřího ebook, dobré počteníčko vás nemine. Za to vám ručím.

 

 

Autor: Jiří Mazurek

Obálka: Book Makers

Formát: e-kniha (epub, mobi, pdf)

Počet stran: 304

Cena: 199 Kč

Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)

ISBN: 978-80-7588-013-0 (epub), 978-80-7588-014-7 (mobi), 978-80-7588-015-4 (pdf)

 

Major Gennadij Volkov vystartoval 13. července v 9:33 ráno ze základny v Murmaňsku na stroji Su-47 přezdívaném berkut, tedy orel skalní. Tento nadzvukový stíhací letoun generace 4,5 se poprvé představil světu v roce 1997 a hned vzbudil pozornost negativní geometrií křídel, která mu zaručovala vynikající obratnost při podzvukových rychlostech, supermoderní výzbrojí a prvky stealth technologií.

Zinovjev si však vybral zrovna tento letoun z jiného důvodu. Ačkoli byl Su-47 v mnoha ohledech unikátní, vyrobeny byly pouze dva kusy tohoto stroje. Nikdy proto nebyl zařazen do výzbroje ruské armády, a oficiálně šlo o letoun určený pro výcvik pilotů. Zinovjev uvažoval v tom smyslu, že pokud o stroj přijde, bude lepší přijít o výcvikový letoun než o letoun bojový.

Volkov nabral severovýchodní kurs, výšku 8600 metrů a mírně nadzvukovou rychlost Mach 1,2. Obloha, v této výšce už více černá než modrá, byla bez mráčku. Hluboko pod sebou viděl zelenou plochu poloostrova Kola zbrázděnou tisíci modrými oky ledovcových jezírek a stužkami řek, a stádo sobů putujících k severu. Pak pevnina skončila několika ostrůvky a dole se rozprostřelo třpytivě modré Barentsovo moře.

Volkov měl na stíhacích letounech nalétáno přes šest tisíc hodin. Při sedmnácti bojových misích v Sýrii a u Kurilských ostrovů svedl pět vzdušných soubojů a připsal si tři sestřely, za které si vysloužil povýšení na majora. Ve čtyřiatřiceti letech patřil k nejzkušenějším stíhačům ruského letectva. Přesto ho už od startu provázel nepříjemný pocit, kterého se nezbavil ani nahoře.

Hodiny ukazovaly čas 9:42:17. Do okamžiku přiblížení s objektem zbývalo necelých pět minut. Volkov zřetelně cítil vlastní pot, který mu stékal pod kyslíkovou maskou kolem uší a na zátylku. Ani se nestačil rozloučit se svou malou dcerkou.

Stiskl pevně joystick nahrazující tradiční knipl a provedl několik vodorovných vrutů. Stroj poslechl, jako by byl prodloužením jeho vlastní paže. Přetížení 3 G ho vmáčklo do pilotního křesla. Pak zpomalil, zvedl prudce předek letadla a udělal kulbit, legendární manévr, při němž stroj provede ve vzduchu kotrmelec. Podařilo se mu to bez nejmenších problémů. Svět za sklem kabiny se během zlomku vteřiny protočil o 360°.

A nesmyslné myšlenky byly rázem pryč.

 

- - -

Autorem recenzičky je Michal Březina