Nový sci-fi příběh ILUZE
Právě probíhá kampaň na podporu nového posapokalyptického románu
Kniha Iluze je scifi postapokalyptický příběh určen především pro teenagery, respektive dívky, ale zalíbí se každému, kdo má rád příběhy s nádechem romantiky a rychle ubíhajícím dějem.
Vydání knihy závisí na výsledku kampaně, pokud bude úspěšná, měla by být dostupná v květnu příštího roku. Kampaň probíhá zde: www.bit.ly/KupIluzi
Co o sobě říká autorka Michaela Beránková: Pocházím z Pelhřimovska, momentálně jsem na mateřské dovolené. Ráda kreslím a jsem vášnivá čtenářka zvláště fantasy a scifi příběhů. Psaní je mým koníčkem, a když si k tomu ještě pustím hudbu, jsem nešťastnější člověk na světě :)
Anotace
Byli jsme vyspělá společnost. Vědci studovali vesmír, Měsíc a Slunce. Jenže kvůli jejich experimentům se Slunce změnilo v červeného obra o miliony let dřív.
Ten den naši předci nazvali Dnem zániku. Nikdo nepřežil. Nikdo kromě nás.
Přežíváme v izolaci silového pole. Bereme sérum, abychom ho udrželi stabilní a dál nás chránilo před žárem, zářením a magnetickými vlivy tam venku.
Ve znovu nabytém pocitu bezpečí se však zrodí povstání. Vzbouřenci popírají, že Slunce zestárlo, podle nich vláda lidem lže. Odmítají sérum a ohrožují stabilitu pole.
A v tom jim my, strážci, musíme zabránit.
Jmenuju se Solara Nee’lová a jsem tou, která vůdce povstání dopadne.
Jenže poté, co ho vyslechnu, začínám mít pochybnosti, co je vůbec pravda.
Ukázka z knihy Iluze
Zem – nebo spíš hořící peklo. Žár, který sálá z probuzených sopek, a řeky lávy, které brázdí vysušenou a popraskanou zem.
Život existuje soustředěný jen do jednoho bodu v oblasti bývalé Evropy – nebo aspoň nemáme o jiných přeživších žádné informace. Z tolika milionů obyvatel Den zániku přežilo sotva pár stovek.
Má vůbec nějaký smysl se snažit přežít?
Otevřu oči. Na hodinách vedle na nočním stolku svítí něco kolem půl páté – venku je stále tma.
Co si budu namlouvat – v téhle buňce je skoro vždycky tma. Je tu pouze jedno malé okénko, kterým se sem světlo sotva dostane. Kvůli silovému štítu jsme nuceni stavět velmi malé obytné jednotky – dokonce mnohonásobně menší v porovnání s údaji o bydlení našich předků.
Vyhrabu se z postele. Na stolku u hodin zmáčknu tlačítko. Matrace se zvedne, zarovná se do svislé polohy a celá stěna se přetočí. Protáhnu si svaly na rukou, zatímco se ze zdi vysune hranatá sedačka s podnožkou, ke které je připevněný malý čtvercový konferenční stolek. Lampa na stěně zalije pokoj příjemným zlatofialovým světlem, které připomíná východ slunce.
Zamračím se. Kýč. Jako by na mě dennodenně neútočilo tolik důkazů, že naživo už svítání nikdy nespatřím.
Namířím si to ke dveřím po mé pravici, kde mám šatnu, a natáhnu na sebe černý nátělník a béžové vojenské kalhoty, které nám dodává Stráž. Oblečení je obyvatelům přidělováno podle povinností a podle charakteru našich schopností, kterými prospíváme společnosti. Nevládnu selektivními levitačními schopnostmi, abych seděla v kuchyni a připravovala jídlo lidem tím, že z nestravitelných surovin a odpadu dokážu oddělit to, co je třeba, ani neovládám živly, abych poháněla nezbytné stroje, nabíjela generátory na týdny dopředu a dodávala tak městu energii a elektrický proud. Schopnosti v Sádkách jsou povětšinou spíše smyslového charakteru.
Například mojí schopností je, že dokážu vidět ostřeji než kterýkoliv jiný člověk. O svých schopnostech se člověk dozví už krátce při svém narození, když je podroben testům. Zpočátku to byl důsledek změn v magnetickém poli Země a radiace, která prosakovala přes silové pole, dokud ho vědátoři z Danoclia nedoladili, ale poslední roky se jedná víceméně o genetickou záležitost.
Hm. Víceméně. Ještě donedávna jsem si myslela, že to je všechno, co umím. Dokud se mi jednou nepovedlo vypotit něco, co se mi zatím nepodařilo zopakovat a díky čemuž jsem Rolandovi zachránila život. Nikde jsem se o tom nikomu zatím nezmínila – kromě svému týmu a veliteli, samozřejmě. Ale co je víc podivující, Roland evidentně taky ne. Snažil se mě trénovat, ale bez úspěchu. Od té doby jsme se o tom nebavili.
Zavrtím hlavou.
No. Ne že bych v oblékání měla příliš na výběr, ale je to koneckonců praktické oblečení. Líbí se mi.
Opustím šatnu a v okénku vedle se rozsvítí monitor. Navolím si snídani a pás se rozjede. Zanedlouho se dvířka rozevřou a poskytnou mi výhled na šálek kouřícího nápoje a ovesné kaše. Rozhodně jsme neměli pestrý jídelníček, nikomu se na našich polích nic normálního zatím vypěstovat nepodařilo, jako by na téhle věci nedokázalo pracovat dostatek chytrých hlav, ale bylo nám řečeno, že je to důsledkem magnetických změn a záření, které země pod našimi nohami absorbovala, než se podařilo silové pole proti vnějším vlivům úplně stabilizovat. Podstatné je, že ty kaše obsahují veškeré vitamíny a živiny, které naše tělo potřebuje, a jsem na ně zvyklá.
Prohrábnu si vlasy a pomyslím si, že bych s tím vrabčím hnízdem mohla taky něco udělat.
Hřebenem si pročešu svůj asymetrický sestřih – asymetrický ve smyslu, že na levé straně hlavy jsem své plavé vlasy nechala dorůst až po ramena, jinak je mám po bradu. Ofinu si sčesávám do strany k delším pramenům.
A pak se na sebe zahledím do zrcadla. Moje modré oči teď nějak září nadšením.
Tak dobře, připouštím, že jsem se na tenhle zákrok těšila jak malá holka – po dlouhé dlouhé době to byla první akce, která se soustředila na samotné jádro odporu, a to už má smysl. Asi bych se svými pocity neměla chlubit Rolandovi ani Katerovi, natož pak Emily. Se svým pochmurným výrazem by pro moje nadšení neměli asi příliš pochopení. Je to velmi důležitá mise a je nutné, aby byla dobře provedena, takže se není čemu divit, že se budou tvářit smrtelně vážně a zodpovědně. A tak bych celou tu záležitost měla pojmout i já.
Ne dlouho po snídani dorazí další podnos, ostatně jako každé ráno. Už automaticky si vezmu injekci naplněnou žlutavou fluorescentní tekutinou a vpíchnu si ji do paže – ani se nepřesvědčím, zdali mířím do správného místa.
Sérum je zapotřebí si aplikovat pravidelně – v séru se vyskytují látky, které povzbuzují naše transmitéry – nanočipy, které se očkují do krevního oběhu už při narození. Tyto transmitéry pak udržují silové pole kolem celé oblasti včetně Danocliu stabilní – vysílají do prostoru magnetické vlny, které jsou pro naše tělo neškodné. Převážná část populace touto cestou pasivně podporuje silové pole, protože jak jsem se už před tím zmínila, teplo zvenku vyživuje štít pouze z poloviny.
Všichni pomáhají, naprosto všichni – kromě rebelů.
Proti čemu ti rebelové vlastně protestují?
Proti Danocliu, který nedopustí, aby zemřeli pomalou smrtí vyhladověním anebo ještě bolestnějším upálením zaživa?
Kvůli séru, které jim umožňuje podílet se na přežití lidstva jako druhu?
Zavrtím hlavou na svůj odraz v zrcadle. Ten, kdo tohle povstání začal, se musel jedno ráno pořádně praštit do hlavy.
S Rolandem a Emily se sejdeme ve výtahu, který propojuje jednotlivé buňky s dalšími patry. Napochoduju dovnitř a dveře se za mnou zavřou. Nerezová ocel ve spojitosti s bílým světlem na mě působí sterilně.
„Doufám, že ses dobře vyspala a jsi připravena nás zase ohromit,“ řekne Emily kousavě a mně je jasné, že naráží na moje nevyzpytatelné schopnosti. Nakonec – byla u toho, když se mi nějakým záhadným způsobem podařilo zpomalit čas uprostřed zuřivé střelby paralyzérů, abychom nakonec zvítězili.
„Neměj obavy, zvládnu to,“ poznamenám a odvrátím se od ní. Tím tuhle debatu považuju za ukončenou. Dle jejího výrazu soudím, že stejně nemá co dodat.
Emily je zrzavá holka z naší Sádky – má zelené oči a úzký protáhlý obličej a celkově je sportovní postavy jako já, i když ona je poněkud drobnější. Má ostrý jazyk a pihovatý obličej, prostě celkově vypadá jako drzý pubertální fracek – většinou.
Ale je pravda, že se na ni dá spolehnout.
A má velmi dobrý čich – to je její talent. Dokáže vycítit řeznou ránu nebo pulsní zbraně na kilometry daleko a je schopna určit, odkud pachové stopy vychází, a taková schopnost se cení.
Všimnu si, jak se Roland usmívá, a můžu si jen domyslet proč.
Protože Roland má vynikající sluch – slyšel by sebemenší záchvěv křídel motýla. Připouštím, že spatřit v tomhle světě motýla či jiný hmyz je skoro námětem pro fantastické romány. Roland uslyší sebetišší pohyb, věřím, že od sebe dokáže rozeznat i jednotlivé srdeční stahy. Pozná, když je člověk v úzkých nebo vyveden z míry.
Nebo když je rozčílený. Například jako teď Emily.
Když sjedeme podlaží a výtah se otevře, na chvíli mě oslní slunce. Pořád si připomínám, že jde pouze o iluzi slunce, protože červený obr, který se z hvězdy zrodil, musí být mnohonásobně větší. S tím faktem se asi nikdy nesmířím.
„Ahoj. Připraveni do akce?“
Kater – brunet s kaštanovýma očima. Velice pěkný a přitažlivý mladík, to musím uznat. Nagelované vlasy, čistá pleť, černé triko a vojenské kalhoty – Kater vypadá jako model, který zrovna opustil výlohu butiku do army shopu. Jistě, k soupisu jeho zářných vlastností musím připsat, že se občas chová jako idiot.
Samozřejmě i Kater vládne velmi zajímavým talentem. On vnímá. Jeho umění ráda přirovnávám k hmatu, ale Kater dokáže rozpoznat věci, které s hmatem nemají příliš společného. Těžko se to vysvětluje.
„Jasně, Katere,“ řekne Roland. „Jaký vůz sis pro nás připravil tentokrát?“
Kater se ušklíbne. Nadzdvihne obočí, zatímco pokyvuje hlavou.
„Ty mě máš asi dobře přečteného, viď?“
Otočí se k černé dodávce.
„Támhle ta nádhera je naše. Dvojka a Čtyřka si berou podobné krasotinky. Hodlají ten sektor obléhat. Vůdce těch povstalců nám prostě nesmí uniknout. Tak zní rozkaz.“
„Výborně.“
„Už se nemůžu dočkat, až jim Sedma nakope ty jejich zadky,“ prohlásí Emily.
Obrátím oči v sloup.
„Zdravím, Solaro,“ osloví mě Kater a nemůžu si nepovšimnout Rolandovy reakce. Rychle trhne pohledem k zemi. Jako by snad žárlil a chtěl to skrýt.
Zamračím se a ruce založím na prsou.
„Jdeme. Nevím, na co pořád čekáme, až nás Dvojka předběhne?“
Vykročím k autu přes rozsáhlé betonové pole. Neměla bych řešit věci, u kterých řešení neexistuje.
„Ó. Naše slečna je celá žhavá do boje,“ poznamená Emily. „Tak hurá do akce, přece nebudeme pozadu.“
Zleva mi do tváře svítí elektronické billboardy – přejí krásný nový den. Monitory jsou zasazené ve skleněné folii, která je téměř neviditelná, takže se zdá, že obraz levituje ve vzduchu.
Přistoupím k výsuvným dveřím dodávky a otevřu je, abych nahlédla dovnitř. Celý prostor je propojen s přední částí vozidla. Nalevo jsou složena antigravitační nosítka a vedle panel, který ukazuje na stav generátoru, který automobil napájí.
„V regálu jsou uskladněny paralyzéry – Stráž nedovolila použít nic ostřejšího, asi přestupuje k humánnějším způsobům boje. Nechce žádné mučedníky.“
A já to naprosto chápu. Jde o značně citlivou záležitost a krok vedle by se vládě mohl šeredně vymstít.
Dorazíme na místo určení – sektor Omai. Celá sekce je tvořena ze stejných obytných jednotek jako buňky v Danocliu, pouze zabírají daleko menší rozlohu a samozřejmě fungují bez výtahů. Do pater vedou schody. Zde jsou zdi bytů nahozeny sněhově bílou barvou, což značí, že sektor tíhne k vzdělávání. Předávávají společnosti svou moudrost. I můj učitel pocházel z Omaie a já si ho nesmírně vážila.
Což je první důvod, proč se mi nechce vylézt ven z auta. Představit si, že devastuju domov budoucím učitelům, se mi nelíbí. Akce musí proběhnout čistě a rychle.
Druhý důvod, proč mám z celé té scenérie před sebou divný pocit, je… ten všední život. Lidé se toulají s taškami v rukou po ulici, jako by se zde žádné povstání nekonalo. Opodál pobíhají děti a pošťuchují se. Matky se shovívavě usmívají. Ti, co si nás všimli, k nám nechápavě zvedají zrak.
Podívám se na Rolanda a docela mě uklidní, když na jeho tváři spatřím stejný zmatený výraz.
Emily si posměšně odfrkne. „To máš dneska ale štěstí, Laro.“
Nevšímám si jí.
„Tohle musí být nějaký omyl,“ usoudí Roland a natáhne se do auta k volantu pro komunikátor. Vytočí číslo na velitelství Stráže.
„Roland Dyxon, Sedmá Sádka,“ představí se. „Pane, chci si ověřit, že jsme obdrželi správné informace a že se rebelové mají stýkat v sektoru Omai. Skutečně? Rozumím. Ano, provedeme,“ řekne a zavěsí.
Střídavě si nás všechny přeměří pohledem.
„Data sedí. Máme pokračovat s pátráním.“
„S pátráním?“ zopakuju po něm nevěřícně. „Kdyby se tu osnovala revoluce, lidé by se tu rozhodně neprocházeli jakoby nic. Prohledávat Omai mi připadá jako naprosté marnění času. Stráž se musela splést.“
„Čekala jsem nějaký adrenalin, nejsme přece žádná detektivní služba,“ protestuje Emily.
„Souhlasím – s Larou. Tam, kde se kují nečisté věci, nebývá příliš bezpečno – ale tamtěm matkám je evidentně úplně ukradený, že jsme přijeli.“
„Hm.“ Roland si přemýšlivě přejíždí prstem po spodním rtu. Musím uznat, že jsou smyslné. Zatřesu hlavou a tu myšlenku okamžitě potlačím.
„Ale Stráž nám dala rozkaz a my ho musíme poslechnout – pokud naše přítomnost přímo neohrožuje životy nevinných lidí, budeme pokračovat. Solaro? Můžeš se tu zkusit trochu porozhlédnout?“
Povzdechnu si. „Dobře. Pokusím se,“ přikývnu a odvrátím se. Jeho upřený pohled mě trochu znervózňuje. A já se potřebuju soustředit.
Zavřu oči. Vydechnu z plic veškerý vzduch. Představuju si, že mnou proplouvají jiskry životní energie, vizualizuji si, jak se mi tato bioenergie koncentruje do zraku a propůjčuje mu ostrost a citlivost. A pak… se konečně podívám.
Panorama vesnice se mi teď jeví tvrdě, vnímám velké množství propracovaných detailů. Praskliny v omítce. Nepravidelné záhyby schodů, rozeznám od sebe jednotlivé třísky dveří. Je to, jako bych si po dlouhé době z očí sundala zamlžený filtr. Prozkoumávám metr po metru a všímám si rozpraskané kůže jedné paní, neuvěřitelné propracovanosti kaštanových očí malého dítěte, pórovitosti černobílého míče. Vidím hravost, péči a zvědavost lidí, kteří k nám vyčkávavě hledí, co se bude dít.
Dveře naproti mně ve vzdálenosti několika metrů se zabouchnou zrovna, když kolem proplouvám pohledem. Na zlomek vteřiny zahlédnu pár smaragdových očí.
Do žil se mi začne vyplavovat adrenalin. Vím, že se ten člověk díval přímo na mě – jako by snad tušil, že někoho hledám, a když hrozilo, že se naše pohledy střetnou – bum, práskl dveřmi, abych ho nespatřila.
To místo přitáhne mou pozornost.
„Role – přízemní buňka na dvanácti hodinách.“
Roland povolí ramena a levým uchem se natočí k objektu. Je jasné, že se snaží soustředit.
„Uvnitř se nachází tak pět osob,“ odhadne.
„Nějak moc na tak malou ubikaci,“ poznamená Emily.
„Zdá se, že mluví o nás.“
„Vnímám to,“ potvrdí Kater a Emily přitaká hned vzápětí. „Pulsní zbraně vážně tak odporně páchnou.“
Podezření se změní v jistotu. Takže je to jasné.
„A my si musíme vystačit s ubohými paralyzéry,“ postěžuju si.
Bez váhání se natáhnu do auta pro mikrofon.
„Obyvatelé Omaie,“ promluvím, aniž bych se svého velitele ptala na svolení. Mikrofon můj hlas zprostředkuje celému sektoru.
„Vykliďte prosím ulice. Zavřete se uvnitř domovů. Potřebujeme, aby se čtvrť,“ kouknu se na ukazatel, abych ho přečetla, „Míru bez prodlení vyprázdnila. Ve jménu Stráže vám nařizuju, abyste se co nejrychleji přemístili do bytů a zamkli se uvnitř.“
„Tak tohle jsem ještě nezažil,“ kroutí Kater hlavou. Ani se nad mou iniciativou nepozastavil. Emily pozvedne svůj paralyzátor a vytáhne svou obvyklou hlášku, jak jim všem hodlá nakopat zadky.
Čekáme, až se ulice vyklidí, netrpělivě přešlapuju na místě, tu podezřelou buňku nespouštím ani na vteřinu z dohledu.
„Můžeme,“ řekne Roland a vyrazíme vpřed.
V tom se dveře cílového objektu s prásknutím otevřou dokořán.
„Kryjte se,“ varuje nás Roland.
Skočím za nejbližší roh, když kolem mě probleskne zášleh elektrického proudu.
„Emily!“ Roland si žádá popsání aktuální situace.
„Cítím nabité další dva pulsry. Do maximální komprese zbývají, předpokládám, tak dvě minuty, pak budou muset vypálit.“
„Nebudou otálet dlouho,“ přeloží si Kater.
To je jasné. Ani šílenci jako tihle by neriskovali, že by jim zbraně explodovaly v rukou, pokud už jsou spuštěné v pohotovostním režimu. Energie nabitá v pulsních zbraních nebude čekat, až se uráčí vystřelit.
Další zásah dopadá v blízkosti mého úkrytu. Záře mě na chvíli oslní.
„Solaro!“ pokyne Emily.
Scéna je moje!
Zamířím paralyzér s nejvyšší přesností, ke které jsem se během tréninku ve výcvikovém areálu musela tvrdě dopracovat, a stanu mladému rebelu tváří v tvář. Jsou to ty smaragdové oči, které se přede mnou snažily uniknout.
Muž zachytí můj pohled a narovná se. Vím, že mu výboj z paralyzéru neublíží, a tak neváhám a zmáčknu spoušť. Oranžová záře zalije celou sekci. Nemám obavy, že bych se nestrefila.
Ale muž se stále nehodlá skácet k zemi. Jeho soustředěný pohled mě hypnotizuje. Zorničky cizince se vpíjejí do mých, začíná se mi motat hlava –
Domy se vlní, deformují, připadá mi, jako by se stahovaly směrem do středu, aby nakonec implodovaly. Vlastně nejsou to jen ty buňky – záblesk z paralyzátoru se pořád vznáší v prostoru, vibruje a zároveň se smršťuje, jako by se nedokázal rozhodnout, zdali pokračovat k cíli nebo ne. Sevřu ruku v pěst a ten pohyb upoutá mou pozornost, jelikož ho vnímám daleko pomaleji v porovnání s okamžikem, kdy jsem zatnula sval. A v tu ránu mě napadne, co se děje.
S tím poznáním mou mysl zaplaví hněv. Vzpomenu si, když jsem i já jednou dokázala zpomalit čas.
Jak se opovažuje použít stejnou schopnost proti mně?
Přítomnost se hroutí do středu singularity, která se tvoří na půli cesty mezi námi. Postřehnu, že se tomu muži hýbají rty, a ten detail mi stačí, abych si poskládala dva a dva dohromady.
Pulsní zbraně ke svému dobití potřebují čas a on se ho tímhle způsobem snaží získat, protože je jasné, že jinak by proti nám neměli nejmenší šanci.
Využívá k tomu talentu, který jsem u nikoho kromě sebe jak živa nepoznala. V mém nitru zuří bouře. Doslova hořím vzteky.
Nevím, jak to dělám, ale rozpřáhnu ruce a najednou to cítím. Podruhé v životě vím, že moje schopnost zareaguje. Radši příliš nepřemýšlím, jak jsem to dokázala, je to instinktivní záležitost. Vykročím – ne, vyběhnu a ta moc se mnou, aby odstartovala lavinu, která moc rebela neutralizuje. V šoku vytřeští oči, sotva se stačí schovat před explozí, která kvůli střetu dvou vychýlených časových realit hrozí. Oslní nás zářivě bílé světlo – okamžik před výbuchem supernovy, který se však nekoná – nejsem si jistá, jestli to mám na svědomí já. Nezáleží mi na tom.
Napochoduju si to do buňky, na zemi leží pět lidí a kryje si hlavy. Zamířím na toho plavého rozcuchaného rebela, když ke mně vzhlédne.
„Ty jsi vládce,“ řekne, ale Roland ho paralyzérem umlčí dřív, než se stihne vymáčknout. Emily a Kater vystřelí po ostatních.
„Takových plánů a srazů a my jich chytneme jenom pět,“ zavrtí Kater hlavou. „Docela by mě zajímalo, jak na tom je Dvojka a Čtyřka. Vsadím se, že určitě mnohem lépe než my. Úplně je slyším: proč by přece plýtvali svou drahocennou energií na pár maníků.“
Nakloním se k cizinci a bezohledně mu vyvrátím ruku, abych se přesvědčila, že má pod košilí tetování. Rebelové si většinou nechávají vytetovat nějaké znamení – nejspíš tím chtějí dokázat světu, že to, co dělají, myslí vážně.
„Orel,“ popíšu symbol, který najdu.
Postavím se a pohlédnu na Katera.
„Odvedeme je do výzkumného centra. Buď jde o vůdce, nebo je to někdo, kdo nás k jádru povstání zavede,“ rozhodne Roland, pohledem zakotveným na mně.
„Podařilo se ti to použít znovu, že ano?“ hádá Emily. „Jinak si to neumím vysvětlit.“
„Nejsi jediná, kdo si neumí vysvětlit, co konkrétně se tady odehrálo,“ odseknu a otočím se na patě. Část mého vědomí si uvědomuje, že překračuju hranice svého obvyklého chování, ale nemám v úmyslu vysvětlovat, že nevím, jak se mi podařilo tuhle schopnost znovu probudit k životu. Když se teď soustředím, nedaří se mi ji aktivovat, a to mě neuvěřitelně frustruje.
„Ať už jsme odtud pryč,“ prohlásím k Rolandovi a přejdu k autu, abych obstarala nosítka. Nedokážu přemýšlet nad ničím jiným, než nad pohledem rebela – jeho smaragdovýma očima.
Jak je možné, že ovládá stejnou schopnost jako já? Co to znamená? Jak ji dokáže používat, když se mu zachce? Musím se to dozvědět. A nepřestanu, dokud nezjistím, co je zač.
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.