Nový knižní sumář fakt o Kingovi dokonalý není
Šesti set třicetistránková knížka Stephen King – Čtyřicet let hrůzy – Život a dílo krále hororu (anglicky 2015) je v Česku druhou monografií tohoto amerického spisovatele.
Ta prvá jeho biografie se tu dostala na trh v podobě práce Lisy Rogakové Stephen King – Mistr strachu (česky 2010). Mezi oběma knihami jsou podstatné rozdíly.
Zatímco dílo dámy (kterou ale Stephen King odmítl osobně přijmout) je jakýmsi celkem homogenním vyprávěním, knižní novinka nakladatelství Baronet má uvnitř spíš podobu tříště. Je členitá a onu členitost sice podepsal George Beahm, ale pokryl tím takřka padesát spoluautorů. Mezi ně navíc nepočítám veškeré původce kratších citací a jen kapitola Deset pozoruhodných filmů shrnula navíc kritiky skoro třicítky dalších osob.
Do původní padesátky patří například Neil Gaiman, Dan Simmons, Clive Barker, Robert Fulghum, Kingova žena Tabitha, Kingův přítel z dětství Chris Chesley a také pozdější jeho kamarád (a spoluautor) Peter Straub. Oficiálně ovšem autorsky přetížený svazek na konci referuje pouze o deseti autorech (a šesti autorech-ilustrátorech).
Kdo je George Beahm? Autor bestsellerů žebříčku The New York Times, jehož práce o pop-kultuře byly přeloženy do víc než dvaceti jazyků. Jen o Kingovi vydal slušnou řádku knih a hle: Průvodce životem a dílem..., Příběh Stephena Kinga, Stephen King: Nejmilovanější strašák Ameriky, Země Stephena Kinga, Sběratelská díla Stephena Kinga, Stephen King od A do Z, Pochopení temnoty: Umělci inspirovaní Stephenem Kingem. Atd. A postrádáte-li tudíž v nové Beahmově knize mnohé informace (a já je bohužel postrádám), nebude to následek neznalosti autora a snad ani jeho ledabylosti, ale jen snaha vecpat se a vklouznout do zmiňovaných 630 stran. „Což je to tak těžké?“
Slyšel jsem onu vaši otázku – a je! Dílo krále hororu stalo se totiž od let šedesátých již tak rozsáhlým a natolik intenzivně jest adaptováno televizí, filmem a dalšími médii, že o něm dokonce ani v knize takovéhoto rozsahu v úplnosti referovat nelze. Beahm asi tudíž i škrtal a čím víc se blížíme konci svazku, tím jsou některé kapitoly osekanější. To je ovšem faux pas, anžto následkem toho nepodávají objektivní pohled na Kingovy práce.
Že mi jako kritikovi nevěříte? Jako příklad beru referenci o podstatném románu Pan Mercedes (anglicky i česky 2014). Jak ten se zde jeví?
Inu, Beahm o knize píše na necelých dvou stranách. A říká málo. Až překvapivě málo, ač ještě částečně cituje z webu klasika George R. R. Martina, známého Hrou o trůny; a protože jsem toto dílo četl, nemám bohužel z Beahmových informací nejlepší pocit. Více totiž kompiluje než přemýšlí a nikde nenarazíme na zmínka o tom, že byl Pan Mercedes připsán autorovi Mlčení jehňátek Thomasi Harrisovi. Co hůře, nevykopu ni zmínky o Blochově románu Psycho, ač je zloduch přezdívaný Mercedes (první vraždy v knize realizuje vozem této německé značky) nepochybnou variantou Normana Batese.
Zkrátka a dobře tu autor bezděky potvrdí to, co sám přiznal už úvodem svazku. Věru není „akademik“. Ne.
Na něco ovšem, myslím, akademikem být nemusíme a my tudíž nemůžeme být spokojeni s tím, že v knize absentují jakékoli hutné charakterizace knih a filmů.
I přes tyto výhrady nutno ovšem říct, že informací se českému čtenáři touto knihou servíruje dost a rozhodně i na to, aby zůstala doporučitelnou. Byť... Patrně také v zájmu ještě vyšší prodejnosti kingovek jsou mnohé reference až nebezpečně blízké reklamě.
„Přistupuji k tématu jednoznačně z hlediska popkultury, nikoli akademicky,“ píše, jak už naznačeno, Beahm. „Jinými slovy, nejsem žádný vysokoškolský profesor.“
A jeho text? Až brutálně prošpikován rozhovory, anekdotami, „krátkými zprávami“ a komentáři „významných postav z Kingova okolí“.
První verze této knihy vznikala roku 1989, ale naštěstí nezůstalo při tom a v čase našeho nového vydání (2015) měl King na kontě už o mnoho víc prací, a to (neuvěřitelných) 56 románů, 11 povídkových sbírek a 7 non fiction. V celosvětovém nákladu asi 350 milionů výtisků. A Beahmova kniha?
Má osm částí a v nich vevnitř je nenápadně rozeseto i 15 rozhovorů s různými lidmi vč. Kinga samého. Beahm přitom, upozorňuji, uskutečnil jen jejich část.
Český překlad Dany Chodilové je kvalitní. Zvíme ovšem úvodem, že by mohl být horší. Jak to? Kdyby nestál při překladatelce její odpovědný redaktor Jiří Chodil.
Nebylo věru lehké překládat polygrafické termíny, které nemají nic společného s českou normou (nebo skoro nic), a zrovna tak překladatelku mátla fakta z oblasti zásad sbírání knih. A tak muselo dojít během překládání na kompromisy. Ale chyba se - naštěstí - nakonec vloudila jenom na stránku 175, kde je Clark Ashton Martin místo Clarka Ashtona Smithe.
A nyní... se začtěme. Oj! Taky vás zamrazilo? Mne ano.
V Kingových prózách totiž občas umírají i děti (a ty také zůstávají - vedle hrůzy jako takové - jeho druhým hlavním zájmem). Mě osobně ovšem zamrazilo ještě víc z příspěvku „hlavního Kingova fanouška“ Kevina Quigleyho.
Ten muž přitom jen líčí své - přehnaně uhranuté - setkání s Kingem na autogramiádě, a jak zvíme, zamiloval si spisovatele už v devíti. Po letech, roku 1997, spustil pak jedny z jeho nejlepších fanouškovských stránek (charnelhouse.tripod.com) a v Beahmově knize jsme svědky, nakolik rozechvěle Quigley pokládá usmívajícímu se Mistrovi dlouho připravovanou otázku. Co bude s párkem dětiček, které - co Jeníček a Mařenka - jako jediné přežily (zbytečně dlouhý a špatný, jak i sám King přiznává) román Tommyknockeři?
Čteme-li tuto kapitolu o stavu nervózního dospělého muže, pochopíme velmi snadno, proč se King opakovaně obírá nebezpečími, které různým tvůrcům hrozí od - někdy i skrytě závistivých - obdivovatelů. A sám ostatně částečně chápu, co je na Stephenovi pro masy tak fascinující.
Jeho díla vtahují a ohromují a přitom fungují i působí lehýnce a skutečně populárně. Zdá se to někdy až jednoduché, a přece King tím způsobem vydělává milióny. A fascinovat (ale i deptat) nás může pocit, že jsme tímto spisovatelem mohli možná sami být.
Ne snad? Je jedním z nás, působí tak aspoň, a jako by seděl v kruhu u táboráku a vyprávěl. A je i pracovitějším alter egem většiny z nás. Ale zatímco jsme se báli pohlédnout vlastním běsům v tvář, vkráčel tam. Jako za odměnu je nejen boháčem, nýbrž i celebritou. Tu slávu si přitom, řekl bych, zasloužil x-krát výrazněji než třeba kterýkoli hollywoodský herec. A jistě, každý umělec má talent už ve vínku, o což se na tomhle světě nepřičinil, zde jsme však navíc svědky až neuvěřitelného pracovního spurtu, jemuž je obětován celý jeden lidský život. Ten Kingův.
Jednou z příčin jeho nesmírné popularity (která začala nejpozději premiérou první filmové verze románu Carrie roku 1976) zůstává přitom jeho filmový styl psaní. Má totiž snad promítačku v mozku, jak se aspoň říká, a vše, o čem píše, vidí tedy před vnitřním zrakem velmi zřetelně. Díky tomu pak už sám jen rozhoduje o intenzitě a délce „popisu“. Čidla má také na tuhle míru, výjimečný osud mu vážně jde závidět a dokonce i nad „drogovým“ Kingovým obdobím se vznáší otazník. Mám aspoň podobný názor.
Kingova rodina možná jeho někdejší závislost nafoukla. Není snad efektní, když o vás čtenáři - co bonus - vědí, že jste kdysi vyhráli válku s vlastními vnitřními satany? Je. Nicméně King dotyčný mač vedl, myslím, vždycky spíš svým psaním a nikoli tedy narkotiky.
Jejich halda, již Tabitha svého času posbírala v tvůrcově pracovně, je ostatně až podezřele nevinná a možná je tohle, co přijde, jen drzá domněnka, ale podle mě jsou narkotika jen alibi za nepodařený román Tommyknockeři a nezvládnutí režie filmu Vzpoura strojů.
Spoluautorem knihy je i spisovatel a učitel Sanford Phippen, který dostal bakaláře angličtiny na „Kingově“ Mainské univerzitě. Fenoménem krále hororu však je očividně rozhozen a neskousne ani to, že je-li kdekoli jinde v USA a řekne, že pochází z Maine, následuje dotaz právě na Kinga. A Phippen dokonce přizná, že v podobné situaci jednou nesmyslně zareagoval v tom smyslu, že přece jakési knihy píše i paní Kingová.
V tom samém směru působí trapně rovněž sekvence z rozhovoru se spisovatelem hororů Rickem Hautalou. King nastartoval jeho kariéru, a přece ten muž říká: „Jsem přesvědčený, že kdyby vydal knihu pod jiným jménem, propadla by beze stopy.“
Jinak ovšem vyjadřuje obdiv i on. Ale Beahma doplňuje málo a na stránkách knihy je vedle hlavního z autorů asi nejvíc přítomen literární badatel, básník a romanopisec Michael R. Collings, chlapík hned dvakrát nominovaný na Cenu Brama Stokera. Skoro třicet let byl profesorem angličtiny na univerzitě, avšak univerzitním profesorem (a i autorem bestsellerů) jest zrovna tak Stephen Spignesi, autor takřka sedmdesáti titulů vč. knih o filmech Woody Allena, Titaniku či Beatles (a jistěže hned několika o Stephenu Kingovi).
Prostoru získal dost i zesnulý už profesor angličtiny z Mainské univerzity Burton N. Hatlen (1936-2008). Za fakultu byl v šedesátých letech (a ještě jako pouhý asistent) ve stejném workshopu s Kingem a jeho budoucí ženou, aby se později stal vedoucím katedry angličtiny a děkanem fakulty umění a humanitních věd. Rozhovor s ním z roku 1988 (str. 92 až 96) náleží k výtečným přínosům knihy.
Hned několik publikací o Stephenu Kingovi a jeho díle napsal ovšem také profesor Vermontské univerzity Tony Magistrale.
A co vedle knížek o Kingovi vytvořil sám George Beahm? Vězte, že mimo jiné knihy o Tolkienovi, C. S. Lewisovi, J. K. Rowlingové, Philipu Pulmanovi, Lee Childovi či „upířích autorkách“ Anně Riceové a Stephenii Meyerové.
George Beahn a další: Stephen King – Čtyřicet let hrůzy – Život a dílo krále hororu. Přeložila Dana Chodilová. Odpovědný redaktor Jiří Chodil. Baronet. Praha 2017. 632 stran. ISBN 978-80-269-0740-4
Ukázka:
Jestli ještě vyjde nějaká Bachmanova kniha, ukáže jen čas: Kingův proslulý šuplík je nejspíš prázdný. Kingovy knihy pod Bachmanovým pseudonymem jsou Rage, Dlouhý pochod, Srovnáno se zemí, Běh o život, Strážci zákona, Blaze a Zhubni.
RAGE
Rage, jak napsal Collings v The Stephen King Companion (1995):
… je rozsáhlá studie úzkostného adolescentního vzteku, začínajícího u vypravěče, hlavního protagonisty a zabijáka Charlieho Dekkera, a šířícího se jako infekce po celé středoškolské třídě, kterou drží jako rukojmí. Děj je přímý a brutální: Dekkera pozvou k řediteli na disciplinární řízení, poté co málem zabil učitele chemie. Je vyloučen ze školy a má okamžitě opustit budovu. Zastaví se u své skříňky, vezme si pistoli, zastřelí učitelku a vyhrožuje studentům, kteří nestačí uniknout. Následujících několik hodin je přemlouvá, aby do toho šli s ním – zamysleli se nad svým životem a motivy, frustracemi a strachy. Poté, co si Charlie systematicky pohrává se zaměstnanci školy i policií, propustí třídu a nechá se policií postřelit.
Ve srovnání s romány To, Svědectví nebo Osvícení je Rage rozhodně slabší a méně úspěšný. Svým způsobem, se svými úzce vymezenými postavami a snad nejomezenějším časem ze všech Kingových románů nebo povídek, s přísně zaměřenými tématy a dějem a charakteristickým způsobem vyprávění však přesto obstojí coby dokument minulé doby a román zkoumající současné lidské krize a jejich řešení.
DLOUHÝ POCHOD
Dlouhý pochod, věnovaný třem Kingovým učitelům z katedry angličtiny z vysoké školy, byl roku 1967 nabídnut do soutěže nakladatelství Random House Bennetta Cerfa pro začínající autory. Místo ceny se však King dočkal jen zamítacího formuláře. Jak vzpomíná v „On Becoming a Brand Name“: „Tak mě to zdrtilo, že se mi tu knihu nechtělo ukázat žádnému newyorskému nakladateli.“
Dystopický román, pronikavá studie psychologické hrůzy, napsaná v Kingových dobách na vysoké, se nechala inspirovat populárními dobročinnými dálkovými pochody prezidenta Kennedyho, který roku 1962 pobízel veřejnost: „Nabádám každého Američana, aby chodil, jak často jen může. Je to víc než jen zdravé, je to zábavné.“
Ne však v případě chlapců z románů, kteří do toho vkládají doslova celý svůj život.
„Přemílal jsem si to v hlavě, když jsem jednou večer v prváku jel stopem domů ze školy,“ napsal King Michaelu Collingsovi v dopise.
Zápletka: v totalitní Americe se pubertální chlapci účastní každoroční prvomájové soutěže zvané Dlouhá pochod, při níž musí vyjít od hranice Maine s Kanadou a vydat se na jih předepsaným tempem (čtyři míle za hodinu) – kdo nestačí, je zastřelen, až nakonec zbude jen vítěz.
Dlouhý pochod organizuje záhadná postava známá jenom jako „Major“, který je všude: na startovní čáře stovku chlapců povzbuzuje a odstartuje závod a u cílové čáry gratuluje vítězi, který dostane „cenu“: splnění jakéhokoli přání až do konce života.
Článek vytvořil Ivo Fencl
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.