Mízožravci se plíží k vám
Další skvělý horor z pera českého autora bude brzy k dostaní na pultech všech dobrých knihkupců. A Vanili.cz je opět u toho.
O NAKLADATELSTVÍ
- Nikdy se nepřestala usmívat (Martin Štefko, 2015)
- Mrtví kráčí po zemi (Martin Štefko, 2015, elektronicky)
- Za tebou (kolektiv autorů, 2016)
- Agentura: První tým (Martin Štefko, 2016)
- Mrtví kráčí po zemi: Život v ráji (Martin Štefko, 2017)
- Sešívance (Honza Vojtíšek, 2018)
- Zatracenci (Martin Štefko, 2018)
- Agentura: Střepy minulosti (Martin Štefko, 2019)
- Kazatel (Honza Vojtíšek, červen 2019)
- Mízožravci (Petr Boček, říjen 2019)
- Martin Štefko: Mrtvé ženy (prosinec 2019)
KONTAKTY
UKÁZKA
Martin si uvědomil, že už stojí uprostřed komory. Tu osvětlovalo jen jedno malé okénko směrem do stráně a pak prosklené dveře do sednice, které měl za sebou. Místnost sloužila, v souhlase s dědovou filozofií, jako sklad všeho, co by se snad někdy mohlo hodit. Bylo tu několik obřích skříní, které snad musel někdo sestavit až v místnosti, protože dveřmi, jakkoli nebyly nijak malé, by rozhodně neprošly. A kolem spousta beden, kufrů a balíků. Přemek to prodal se vším harampádím, které kdysi považovali za poklady: horami starých knih, předválečných časopisů, map, plakátů.
Povšiml si prasklin v omítce, rozhodně se od poslední návštěvy výrazně zvětšily. Ten dům už nikdo nezachrání.
Pak stanul u paty schodiště do patra. Pro nezasvěceného by patrně bylo, vzhledem ke složitému přístupu, nečekaně široké. Ale kdysi se k němu přicházelo přímo z průjezdu. Tenhle původní vstup Přemkův děda zazdil. Vždyť tudy chodil do ložnice a potřeboval trochu soukromí. Když Martin stoupal po prošlapaných kamenných schodech, připadlo mu, že nahoře už slyší kroky. Neděsil se. Nejspíš to byl Přemek, který se tam dostal přes hospodářskou část a půdu. Navíc měl přece zbraň.
Veřeje zavrzaly a on se ocitl u cíle – v ložnici. Byla to místnost, kterou znal nejmíň. Párkrát je sem pro něco poslal děda a několikrát to tu ze zvědavosti prolézali, když staroch nebyl doma, šel na nákup nebo zrovna kosil trávu na některém z černokosteleckých hřbitovů, aby jeho havěť měla co žrát. Právě tehdy si tu taky všimli obrázku.
Ano, je to tu opět jako zakonzervované. Manželská postel, nad ní obligátní oválný rámeček s fotografií mladé dvojice. Noční stolky, prádelník, šatní skříň, čtyři okna, každé na jinou stranu. A kuriozita, malá dvířka na půdu. Ta očekával v souvislosti se zaslechnutými kroky otevřená, ale místo toho je zčásti zakrývala mohutná police s knihami, s níž se evidentně dlouho nehýbalo. Přemek tedy určitě dovnitř proniknout nemohl. Martin se ostražitě rozhlédl po místnosti a prsty, jimiž svíral kramli, mu zbělely. Místnost byla ze všech v domě nejsvětlejší, neměla žádné záludné kouty nebo výklenky, takže možnost, že by se tu někdo schovával, byla krajně nepravděpodobná. Snad jedině šatník, častá skrýš nejrůznějších smilníků a prznitelů. Přistoupil k němu a nejdříve se zaposlouchal. Ale uvnitř nezaregistroval žádný podezřelý šramot. Prudce skříň rozevřel. Ozvalo se děsivé skřípění.
Pud sebezáchovy ho přiměl napřáhnout ruku se zbraní.
Ale skříň byla prázdná. Vlastně skoro prázdná. Válelo se tu několik zmuchlaných hadrů.
Jen… Jen odsud zavanulo cosi kdysi známého a poté zasutého v hlubinách paměti. Byla to opojná nasládlá vůně. Na jedné z polic našel cákance nazelenalé hmoty konzistencí připomínající marmeládu. Znovu ten pach nasál. Zjevila se mu temnota, chladná dlažba pod zády, jakási síla stahující mu kalhoty, temný kůl vrážející se mu v pravidelných intervalech do konečníku. Strach, úzkost, smrt. A zároveň cosi svůdně přitažlivého. Bolestivě krásného. Prudce odskočil. Chtěl odsud rychle vyběhnout, opustit tuhle rozpadající se usedlost, tohle město. Utéct, zmizet. Ale kam?
A Kateřina.
Kateřina…
Jasně, nemůže ji v tom nechat. Mozek se mu vrátil do hlavy a on si opět uvědomil, proč sem vůbec přišel. Teprve teď si všiml, že ho postihla erekce. Ještě že nebyl nikdo nablízku!
Rychle k obrazu! Tamhle je! Vedle okna s výhledem do zarostlého svahu. Temný vyřezávaný rám s rostlinným motivem, kresba tuší ztvárňující mohutnou lípu uprostřed menších stromů a houštin. Načrtnut je i jednoznačně identifikovatelný zdobený plot s mohutnou bránou. Oblohu kryjí těžké mraky, vítr profukuje obří korunou. Na kmeni stromu-stařešiny jsou zachyceny četné rýhy. Dvě jako by zpodobňovaly potměšilé, zlé oči, mezi větvemi rostlinné družiny pak u země vykukuje jakýsi náznak temné smrtící tlamy. Stromový démon. Aspoň tak se mu teď jevil.
Kresby si všimli už kdysi. Brali ji jako ilustraci k nějaké pohádce, nebo spíš pověsti. Vždyť byla zaznamenaná na zadní straně obrázku.
Když snímal rám ze zrezavělého háčku, cosi ho zalechtalo na holém předloktí.
„Fuuj!“
Temný chuchvalec se mu sesmekl z ruky na podlahu. A vedle něj se poroučela i kramle. Ještě že netrpí arachnofobií! Vůbec netušil, že v Čechách žijí pavouci takové velikosti. Bude se muset zeptat Přemka, jako přírodopisec by to měl vědět. Zachvěl se odporem a s přesností lovce rozdrtil tu nechutnou stvůru na zemi, až to luplo.
Vtom mu přišlo, že se venku zablýsklo. Nebylo by to nic divného. Bouře byla takřka na spadnutí už několik dní. Pohlédl oknem na stráň. Připomínala divokou džungli, změť větví náletových dřevin, husté křoví. Mezi vegetací zaregistroval další záblesk. Tmavě zelený. A zas. A znova. Ať už to bylo cokoli, blížilo se to k domu.
Musí pryč.
Vykročil ke dveřím. Cosi zašustilo a zaskřípala matrace. Jako by mu démonická ledová ruka projela po zádech a pak mu násilně otočila hlavu k manželskému loži. Peřina se začala pomalu sunout k podlaze. Jako když se valí líný tok Kamenice přes pozvolný splav u bývalých městských jatek, jako když teče proud písku v přesýpacích hodinách, jako když se plazí obrovská krajta jistá svou kořistí. Připadlo mu, že to trvá věčnost.
Najednou byl konec.
Postel ležela s odhalenými prázdnými útrobami jako velký otazník. Byla zcela prázdná, nic se nepohnulo.
Mrtvolný klid.
Klid před bouří?
Co má tohle všechno znamenat, pomyslel si. Možná vůbec nic. Třeba jen zavadil o peřinu, když kolem kráčel. A možná jen dostal strach. Ale to už něco znamená! Jak má zachránit Kateřinu, když ho ochromuje hrůza? A teď! V okně zase zablýsknutí! To nebude náhoda. Něco ho chce záměrně zdržet, aby…
Rozrazil dveře a seběhl po schodech. Zastavil se, až když ho pohltila zatuchlá temnota komory. Sáhl na kliku, aby se co nejrychleji dostal přes sednici do průjezdu. Dveře se ani nehnuly, jako by byly pevně zamčené.
Kolem nejprve panovalo ticho k zalknutí, až po chvíli ho narušilo podivné pravidelné vrzání. Jako by se tu cosi pohupovalo. Sem tam. Sem tam. Levou rukou o něco zavadil. Nohy! Ty boty přece zná! Zapotácel se. Z oprátky kdesi u stropu na něj zíral rozpadající se otcův obličej.
„Chlapče,“ promluvil viselec dutým hlasem, „to tys mě zabil. Pamatuješ?“ Pak se rozchechtal: „Pojď k taťkovi! Sežeru tě láááskouuu!“
Natáhl po něm nepřirozeně dlouhé ruce s prsty připomínajícími končetiny kraba.
Martin divoce cloumal klikou. Na sklo náhle z vnějšku dopadla krvavá změť, která se posléze změnila v torzo ženského těla. Tvář, jen vzdáleně připomínající Irmu, se zlomeným nosem a vyhřezlou oční bulvou, objížděla nepřirozeně mohutným, tmavě zeleným jazykem okenní tabulku a bublala při tom jako bahenní sopka: „Glooo, glooo.“
Martin se jako lasička prosmykl mezi balíky a kufry. Tahle místnost přece mívala ještě jeden východ! Protáhl se těžkým závěsem a ocitl se v někdejším srdci domu – černé kuchyni. Skutečně se tu zachovala původní pec s mohutným sopouchem komína. Mnoho desetiletí a možná i staletí ji nikdo nepoužíval. Teď však nebyla vůbec vidět, kuchyň byla totiž opravdu černá, bez jediného okna... Občas, když děda vytáhl paty z domu, si hráli na schovávanou. V téhle místnosti se s oblibou skrýval jen Přemek. Martin se tu bál.
Na chvilku se zastavil. Aby si vydechl a zkontroloval, zda ten ukořistěný obraz opravdu ještě drží, zda ho v hrůze neupustil tam vedle, v tom úchylném infernu. Vše bylo v pořádku.
Vše?
Vrzání oběšence přestalo, bublání záhrobní příšery též.
Temnotu kolem však začalo plnit mnohohlasé šeptání: „Martinééé! Martinééé! To jsssem jááá, tvoje babičkaaa! Mámu jsssi zabiiil, tááátu jsi zabiiil! A tu tvoji pražssskou fuchtli takyyy! Přemeeek ti chcííípááá! A Kateřinaaa, ta půůůjdeee takýýý! Martineee! Martineee!“
Měl chuť si ucpat uši, protože ho ovládl pocit, že mu ve vteřině exploduje hlava. Prááásk! Rozstříkne se jak rozdupnutý meloun. Nebo se rozlétne na tisíce projektilů jako šrapnel. Práásk!
Ne, to ne!
Proběhl mezi dvěma špinavými závěsy a téměř utrhl kliku dalších dveří. Tak pronikl do předsíňky těsně před průjezdem, kterou zahajoval tuhle anabázi. Procházku domem, ve srovnání s nímž bylo Ro-bo-go pouhou dětskou prolézačkou. Nalehl zády na dveře, jimiž sem právě vtrhl, připraven zabránit čemukoliv, co by sem snad chtělo vniknout.
Teprve tehdy mu to všecko došlo. Sice pomalu, ale přece. Oni moc dobře věděli, že jsou s Přemkem tady. Dostali Kateřinu a teď jdou po nich. Šlo jen o to ho zdržet při cestě z ložnice, než sem dorazí od řeky…
Protože právě sem, do téhle předsíňky přece vedou.
Třísk!
Jediné dveře přímo ze stráně!!!
Třííísk!
Cosi naráželo do dřeva. A intenzita se zvětšovala.
Třííísk! Třííísk! Třííísk!
Za dveřmi slyšel šustění, jako by tam někdo drolil suché listy.
Třííísk! Třííísk! Třííísk!
A cosi tam nelidsky chroptělo.
Třííísk! Třííísk! Třííísk!
Ty dveře nevydrží. Dřevo kvílí a praská. Tak na co, sakra, čeká? Až ho to zabije?
Třííísk! Třííísk! Třííísk!
Do průjezdu vpadl ve chvíli, kdy tam z druhé strany vstupoval Přemek.
„No pasarán! Neprošel jsem. Vstup na půdu zazdili!“ mával na něj. „Ale tys, jak vidím, uspěl!“ Pak se zarazil. „Co to tam tak…“ Tehdy si všiml Martinových vyděšených očí. Nepotřeboval nic vysvětlovat, jen zavelel: „Padáme!“
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.