MICHAEL BRONEC - Nakonec půjde celá tahle civilizace do prdele

Budu-li grilován, doporučuji k sobě řádný krajíc chleba. Pohled do zrcadla ukazuje tristní nadváhu a nebudu-li zajeden, mohl bych vážně ohrozit žlučník, neřkuli hladinu cholesterolu. Navíc se obávám, zda již nejsem s věkem příliš prorostlý a nechutný...

 

Široké veřejnosti doufám nejsem znám vůbec; a dobře tak! Co se týče „úzké veřejnosti“ fanoušků fantastiky; vydal jsem jako nakladatel 175 knih během 18ti let. V té úžasné záplavě našeho Zlatého knižního věku nepatrný čúrek; kdo si toho všimne? Jako spisovatel pískám ještě tenčí kudlu; někdy v roce 1993 jsem vydal gamebook Ve službách krále Reginalda: Do hradu goblinů. Ano, je to dávno a nikdo si to nepamatuje. Druhé dílo vyšlo loni : Tři kapitáni, I. Jelikož se jedná o rozehrání obšírného vyprávění, jehož druhý díl má vyjít co chvíli, třetí příští rok a čtvrtý (byla to plánovaná trilogie, ha ha!), až ho dopíšu, je jasné, že se autorsky sotva klubu. Nakonec se nejlépe cítím v roli Pana Michala, který na larpu Zlenice mlátí své učně tu šavlí, tu jednoručním či obouručním mečem, a snaží se do nich vpravit špetku kumštu šermířského. Baví mě to a užívám si to; na rozdíl od vydávání knih je to akční a přímočaré. (Leč knihy mám rád minimálně jako své žáky.)

 

Přiznejme si; ta soutěž je jedna. Jmenuje se Žoldnéři fantazie. Snad trochu mate, že předtím se jmenovala O železnou rukavici lorda Trollslayera, ale jak řekl Jindra Rohlík: „Proč bych měl chtít vyhrát něco, co neumím ani vyslovit?“ Tak jsme to přejmenovali. Soutěž nám pomáhá hledat nové talenty a prošlo jí mnoho jmen. Vladimír Šlechta ji vyhrál s první povídkou z Krvavého pohraničí. Dál se objevili Pavel Renčín, Ivana Kuglerová, Martin D. Antonín, Jan Dobiáš, Daniel Tučka, Blanka Jirušková atd... Úspěšným u nás vyšly knihy. Za 18 let fungování námi prošlo přes 1.000 prací, netuším od kolika autorů. Vydáváme pravidelně sborník, dříve pod titulem Drakobijci, nyní Žoldnéři fantazie. Je s ním spousta práce, ale těší mne objevovat nové tváře; poslední léta mi s tím pomáhá Olí za ASF.

 

Vždycky jsem chtěl vlastní nakladatelství. Počátkem 90. let jsem pomáhal příteli Tomáši Jirkovskému v Laseru. Pak jsem na 5 let koupil poloviční podíl Altaru, psal Dračák, prodával ho, dělal hry. Život mne tam krutě poučil, jak lze dopadnout ve firmě se společníkem. Když jsem z Altaru odešel a kurýroval se z přepracování na bohemistice FFUK, opět jsem zatoužil po vlastním nakladatelství a jednou večer, když jsem chytal lelky, náhle v pleskotu křídel lelků zašuměl i název: Straky na vrbě! Převracel jsem ho v hlavě, líbil se mi čím dál víc. Byl český, tudíž vlastenecký. Obsahoval strom i zvíře, což mi jako tolkienistovi vyhovovalo. Obsahoval i slovní hříčku. Název jsem si dal zaknihovat; netrvalo ani dvě léta a vydal jsem svou první útlou knížečku: Drakobijce. Byla to pak hezká léta.

 

Samozřejmě; pouze blahosklonně schvaluji ediční plán! Chodím na opulentní večeře s lepými malířkami a autorkami. Vysedávám po čajovnách, obhlížím mladičké krásky a přitom předstírám, že čtu nabízené tituly. Pak jsou tu jisté podružnosti. Probírání nabízených knih. Dějotvorné spory s autory. Sazba knihy, grafické řešení, korektury, zanášení, domluva s tiskárnou, skládání balíků, prodej vytištěných knih, jejich fakturace, reklama, inventarizace.

Naštěstí to všechno dělá jistý Bronec. Nezávidím mu a těžko říct, co bych si bez něj počal.

 

Zeptejte se virtuoza zaměřeného na strunné nástroje, proč odmítá hrát na pikolu.

 

Myslím, že beze jmen, adres a ukázek z korespondence by to stejně nebylo dost šťavnaté. A podivné projekty mám raději než normální; ostatně, setkal jsem se za ta léta s něčím normálním? Jistěže ne. To bych musel změnit žánr, anebo raději i obor. Občas mě překvapí, když mne začnou nenávidět lidé, s nimiž jsem podle svého nejlepšího svědomí dlouho zacházel v rukavičkách (nikoli boxerských) a podrží ti, na nichž jsem štípal dříví. Svět je krásný svou různorodou bohatostí.

 

Řekl bych, že se vyplatí zachovat určitou míru zdvořilosti i hrdosti, na nic si zbytečně nehrát. Jako družstevní lány míjím rafinované sebeprezentace, a pak mne v jediném stručném odstavci zaujme střípek sebeironie, který svědčí o inteligenci autorky. Nejlepší je se zkrátka zeptat, co nakladatel chce; už způsobem kontaktu o sobě autor hodně vypovídá. (Já teď nechci nic! Mám na rok dopředu plný edičák; Bronec se nějak fláká.)

 

Nakladatel má jen ty peníze, které vydělá prodejem. A šlechetní miliardáři sponzorují mladičké básnířky. Už proto, že básně přečtete daleko rychleji než rozsáhlý epos; ani jejich vydání tolik nestojí. Myslím, že je vítězstvím nás, vydavatelů české fantastiky (zvláště se klaním praotcům; Vlado Ríšovi a Egonu Čiernymu), že česká fantasy již není vnímána jako vousatá dáma, trojhrbý velbloud či mořská panna v kádi. Je to normální knižní trh se svými špecifiky. Kulhánek, Žamboch či Fabian dosáhli slušných prodejů a vytyčili své tvůrčí klajmy. Za nimi přišly další generace, někteří tvůrci začali rozvíjet jejich komerční odkaz, jiní ztěžka orat vlastní líchu. Český autor má v oblasti fantastiky pevné postavení; laťku mu přirozeně zvyšují slavná zahraniční jména. Těší mne, že se v tomhle konečně ozývá národní sebevědomí a čtenáři už neříkají „Něco mi dejte, ale hlavně ať to není od Čecha.“

 

Předloni jsem kombinací přepracování a vyhoření dosáhl takových duševních stavů, že jsem je raději odnesl k prozkoumání na Krizové centrum do Bohnic. Tam si mne týden nechali; dali mi nějaké prášky, které problémy strašlivě zhoršily. Půl roku jsem se dostával ze světloplachosti a chronických únav; učil jsem se znovu číst. Pak mi ty prášky psychiatrička během šesti neděl vysadila, měsíc to drželo, ale první velká akce mě vypětím sil opět sejmula. Ještě měsíc jsem se držel, a nakonec opět odešel do Bohnic, pobyl tam tentokrát měsíce dva, pak další dva docházel na stacionář. Nové prášky zabraly dobře, teď je zvolna vysazuji. Dlouhý odpočinek zabral možná nejlépe ze všeho, knihy mne teď baví dělat a život má opět říz. Musím si jen dát pozor, abych se v nasazení nedostal tak daleko, kdy i zábava vyčerpává. Celkově ty Dva roky prázdnin vnímám jako velmi přínosné; v Bohnicích se dobře vaří, mezi pacienty je spousta krásných dívek a žen, sestry jsou hodné a postele měkké, v rámci terapie se dostanete i do malířského ateliéru či diskuse o biblických námětech s rabínem. Havaj.

 

Pak má být člověk slavný, když ani ti, kdož s ním dělají rozhovory, ho nečtou?! Tři kapitány jsem začal psát před více než deseti lety. Postupně jsem si načrtl na první knihu fakt zběsilý koncept tří dějových linií, které se proplétají, tedy vlastně tří knih. Každému nováčkovi bych tohle důrazně nedoporučil. Dlouho jsem si myslel, že celek vydám, až ho dopíšu, ale postupně jsem zjišťoval, že už to dílo zadržuju moc dlouho, rád bych nějaké zpětné vazby a vůbec zjistil, co si o něm čtenáři myslí. Tak jsem „spálil lodě“ a pustil se do vydávání. Trilogie mi nabobtnala, pracuju na čtvrtém díle.

Ale ta otázka zněla, o čem to je, že? Galaxie daleké budoucnosti, na pokraji třetí Velké války. Tři postavy, které to mohou nějak ovlivnit; tři kapitáni. Vedle Koordinátora zbytků rozpadnuvší se Republiky jeden vyjednavač na volné noze a jeden astrobiolog. Zní to děsně vážně, co? Není. Brzy jsem tam začal vpisovat různé drobné odkazy na svá oblíbená díla, celek vidím spíš komiksově. Což mi nebrání občas sám sebe zaskočit a poděsit vážně míněnou scénou. (Ano, jestli chcete vědět, o čem to je, budete si to fakticky muset přečíst....)

 

Vraník, bělouš, grošák či strakáč?

Výlety po vlastech českých, projížďky na horském kole, sbírání stříbrných pamětních mincí či šerm? Asi strakáč. Je kolem toho spousta krásných holek a mám fantazáky z duše rád.

 

Sbírám podpisy spisovatelů, kterých si vážím či mě ovlivnili; nahodile. Z českých mám J.M.Trosku a Ludvíka Součka. „Kapitána Kida“ Velinského jsem si koupil v knize, ještě když mistr žil, ale bohužel jsem s ním na pivo nikdy nezašel. Mrzí mě to; i když jsme párkrát korespondenčně jednali, že bych mu něco vydal.

Ze zahraničních by to byli v časové posloupnosti Dumas, Verne, Howard, Tolkien, Heinlein a Zelazny. Jejich podpisy nemám, nedoplatil bych se. Ale věnuji jim postupně své Kapitány; nemohou se bránit, chudáci. S Dumasem by to bylo spíše portské, u Verna víno, ale prý byl asketa, s Tolkienem čaj, Howard a Zelazny = whisky.

A nač bych se zeptal? Netuším. Autor začasté promlouvá spíše svým dílem a řekne v něm o sobě i svých názorech na svět víc, než by prozradil osobně. Takže bych rád s Tolkienem mlčel u čaje; nerad bych pana profesora zbytečně uváděl do rozpaků. Nejlepší pokec by myslím mohl být s Robertem Howardem, čtu si teď znova některé jeho novely. Přijde mi lidsky ještě trochu nezralý, zato s neuvěřitelně širokou imaginací a schopností pracovat s jazykem; a velkou touhou po přátelství a „parťáctví“, pozval bych jej na nějaký náš larp, dostal by roli ranaře, určitě bysme si porozuměli.

Taky bych chtěl poznat nakladatele Herschela, objevitele Julese Vernea, a Josefa R. Vilímka, který za vydané knihy nechal svým dvěma dcerám postavit domy na vltavském nábřeží; vyptal bych se, jak na to.

 

Rostl jsem s komiksem; na Čtyřlístku se učil číst, kvůli Pifovi ve francouzštině se učil obchodovat; 20 Kč týdně se těžce shánělo. Na americké komiksy jsem prvně narazil v bývalé Jugoslávii, kolem roku 1986; při ozdravném pobytu u moře jsem objevil na stáncích časopis Stripoteka. Černobílé akční a dobrodružné příběhy prozrazovaly, oč má jugoslávský režim benevolentnější tvář. Seznámil jsem se se Supermanem, Batmanem, Spidermanem, Thorem, Hulkem. Zůstali mými čtenářskými stálicemi. K nim později přibyl Wolverine. A tvůrce Stan Lee. Obdivuji bezprostřední drzost, s jakou se vtírá do vlastních příběhů a neustále je komentuje, aby čtenář nezapomněl, od koho jsou. To tak umět! Ještě později přibyl Návrat Temného rytíře od Franka Millera (Sin City však shledávám nechutným). Takže mi nezáleží na firmě. A záleželo-li by, vyhrál by to v dobách, kdy jsem se o americký komiks zajímal, jednoznačně Dark Horse.

 

Hvězdné války.

 

Losna.

Jestli budeme stále volit Mažňáky, fascinaci zlem a relativismem, nakonec půjde celá tahle civilizace do prdele. A nic jiného si ani nezaslouží!

 

„Víš, synku, když chceš vyhrávat krátké tratě, musíš od začátku běžet fakticky hodně rychle!“

Žádné univerzální rady neexistují, takže nemá smysl se jimi zesměšňovat. Každý píše jinak, jako jsme každý jiný člověk. Má smysl trénovat, sbírat zkušenosti. Zjistit si, co jsou mé silné stránky, ty co nejvíc využívat. Zjistit si slabiny, a těm se v tvorbě vyhýbat (a samozřejmě se je snažit posílit). Pokud píšu akční fantasy, ale v životě jsem nedržel meč v ruce, je lepší držet se frází „Bojoval téměř do úplného vyčerpání, a pak se soupeř konečně odkryl“, než vymýšlet finty, nad nimiž každý šermíř zavyje smíchy. Určitě je dobré si zkusit každou situaci představit, třeba i fyzicky vyzkoušet. První věty jsou jistě důležité, ale někdo na ně má talent a někdo ne. Důležité je i najít si vhodné „oponenty“. Nenechat číst své práce jen kamarády, kteří jsou z nich nadšeni (ano, bývá to potřebné a příjemné), nýbrž i někoho, kdo bude kritický. Pokud je tam hodně koní, dejte to nějakému koňákovi; pokud je to military SF, sežeňte si na četbu vojáka. Psaní je v podstatě takový průběžný výcvik, než se dostanete do takové formy, že vás čtenáři začnou brát. Dosáhnout mistrovství může trvat léta.

 

Sex po čtyřicítce.

 

Na Tři kapitány II. Pochopitelně...

 

Jakože na závěr ještě můžu vypadat hodně moudře? Hmm, jak to pojmout? Zkusit něco vytěžit z rozhovoru? „Kupujte mé knihy!“ Jenže dneska jsou všichni antiautoritářští, reklama bývá subtilní. „Kupujte mé knihy, abyste pomohli chudým lidem!“ Ehm, jak to obhájím? To někteří čtenáři prokouknou. Možná bude lepší benevolentní gesto? Třeba jako „Žijte!“ To sice budou čtenáři dělat stejně, ale takhle to vypadá, že jsem jim to moudře posvětil. Jenže z toho moc nevytěžím; co raději podchytit submisivní menšinu? „Budete mi obětovat kozu jednou měsíčně, vždy za úplňku!“ Zní to mysticky, ale zas by mě mohli někteří zažalovat. Tak tedy využít reverzní psychologii? „Nikdy nečtěte Tři kapitány!“ Ale co když jsem byl tak přesvědčivý, že mě někteří vezmou za slovo?

Snad nejlepší bude, když to vezmu v duchu celého tohoto rozhovoru: „Neberte život zas tak vážně a nezlobte se na něj, když vám odplatí stejnou mincí!“

- - - - -