Martin Koláček: Na sci-fi mi přijde humorné, kolik stereotypů se tam opakuje

 

Kdybych tuhle informaci věděl, rovnou ji vetknu do názvu, jako třeba: „E-knihy jedou do Plzně“ nebo „E-knihy jedou vstříc globálním změnám klimatu“. Já to ale nevím. Jenom e-knihy nasměruji, rozjedu je a dívám se za nimi, než mi zmizí na obzoru.

 

Protože jsem byl zoufalý z toho, jak žádné nakladatelství není schopné využít potenciálu e-knih. Vždyť u elektronických publikací nemáš ty obrovské vstupní náklady do tisku, takže můžeš vydávat i nekomerční tituly a prodávat je za výrazně nižší cenu než knihy papírové, nemusíš po autorech a autorkách požadovat propůjčení autorských práv… a hlavně si s nimi můžeš férově dělit zisk. To tady přede mnou nikdo nedělal – nebo o tom aspoň nevím.

Navíc mi lezl na nervy nerovný vztah autor/ka - nakladatelství. Nesnášel jsem, jak když jsem někomu poslal rukopis, v půlce případů se mi vůbec neozvali, a pokud náhodou ano, s nějakou výmluvou typu „nemáme místo v edičním plánu“.

Já odpovídám vždy všem, a když knihu nepřijmu, vysvětlím proč. Pokud můžu, nabídnu cestu, jak problém s textem vyřešit.

Autor/ka je ta osoba, která přináší hlavní vklad, a to ty měsíce či roky práce, během níž pilovala svůj text. Takže bych si ji měl vážit.

 

Zajímavé, že se mě na to ptáš zrovna ty, sám autor humorného sci-fi. Navíc jakožto redaktor Vanili máš obzory určitě výrazně širší než já.

 

Aby bylo jasno, nepíšu pouze humorné sci-fi. Píšu i fantastiku „vážnou“. Teda jakože ujetý to je všechno, ale primárním cílem „vážných“ titulů není lidi rozesmát. Například „Já, slastbot“ je docela truchlivá dystopie.

První „humor“ knihu jsem vyplodil až po několika „vážných“ a původně jsem si ji psal jen tak pro sebe, prostě jsem jen vršil blbost na blbost a bavil se tím. Pak z toho, ani nevím jak, najednou začal vznikat příběh. Se začátkem i koncem. Je to „Grunt RX-10“, příběh matrixovského stroje, který má těžké deprese z toho, že nemá duši a – což je mnohem horší –pohlavní orgány, takže nemůže sexuálně žít. Prostě totální kravina. Dal jsem ji na net zadarmo jako e-knihu. A ona se chytla.

Pokračování se jmenuje Bagr a je to už trochu uhlazenější. Hodnocení má obvykle lepší než Grunt (žádné „Ježíš, to je ale blbost“), ale zas to není zadarmo.

Kromě toho jsem dlouho psal a namlouval povídky pro projekt Literární střevník (dnes Audiopovídky zdarma), kde bylo vždy ideální zaujmout něčím krátkým a vtipným. Z těchto povídek vznikla později kniha „Sedmero plastových panen“.

Ale abych si už přestal dělat reklamu a odpověděl na otázku: Na sci-fi mi přijde humorné především to, kolik klišé a stereotypů se v něm pořád dokola opakuje. Tím neříkám, že bych to neměl rád, naopak, já miluju veškeré sci-fi, od Bradburyho až po Star Trek. Nicméně žádný jiný žánr neposkytuje tolik možností parodie, jako právě sci-fi.

 

Já ti ani nevím. Prostě začnu psát příběh a než narazím na druhý odstavec, už mě napadne nějaká kravina. Bohužel to tak mám i v běžném životě, neumím se moc krotit se slovními hříčkami a plácáním nesmyslů. Nehledě na to, zda je to v dané situaci vhodné.

Proto mě už nezvou na pohřby.

A to jsem je míval tak rád.

 

Je to marketingový tah.

Dobře, abych si nedělal reklamu negativní, ale aspoň neutrální: Ve své bezbřehé touze po originalitě jsem přišel na to, že napíšu sci-fi příběh, kde je kosmos takový, jaký si ho představovali učenci ve středověku. Takže žádné vakuum vesmíru a jiné galaxie, jak to známe ze škol a videí na YouTube, ale pěkně čtyři živly, Země ve středu vesmíru, krystalické sféry, jež každý den obkrouží celou ekliptiku, a vše zakončené sférou stálic, za níž už je jen Bůh. Na vysoké škole jsem se tomuhle tématu věnoval, takže se v tom velmi slušně vyznám. Ačkoliv svým učitelům a učitelkám jsem svůj nejnovější román neposlal, obávám se, že by mi pak před domem veřejně spálili diplom.

Problém je, že Slavíčka z Letné nelze moc žánrově zařadit. Čistokrevné sci-fi to není, protože půlka je historický román. Jenže mezi historické romány to taky nelze zařadit, páč je to vlastně sci-fi. A když řeknu, že je to něco mezi, hoděj mi to do fantasy, což to teda určitě není. A nejhorší na tom je, že když už si tuhle knihu někdo pořídí, tak bude buď zklamán tou sci-fi částí, protože čekal historii, nebo tou historií, páč je fanda sci-fi.

Podobný problém jsem měl s knihou Hliněná božstva, protože kam zařadíte knihu o válce Hliněných proti Kamenným, tedy v zásadě o antropomorfizovaných geologických procesech? Vidíte, už teď jsem vás odradil. A přitom je to nejlepší dílo, co jsem napsal.

 

Nezajímám, ale vyznám se v ní. Neměl jsem moc na vybranou. Vyrůstal jsem v rodině, kde se mluvilo v astrologických symbolech, a všichni se věnovali nějaké esoterické disciplíně. Když jsem přišel do školy, nechápal jsem, jak je možné, že nikdo nerozumí výrazům jako „neptunická osobnost“ nebo „to je jasná Venuše v Panně“. A že moji spolužáci a spolužačky nikdy nezkoušeli vidět auru… a vůbec jim jejich vlastní omezenost nevadila.

V rámci záchrany vlastního psychického zdraví jsem později většinu těchhle věcí opustil. Takže ano, umím vám vyložit horoskop nebo Tarot podle hebrejského Stromu života, ale neudělám to. Dělejte si rozhodnutí, jimiž si zničíte životy, sami.

 

Teď mám nově Akumoto, jinak jsem celý život zásadně pěší.

 

Abych řekl pravdu, tak v poslední době mám pocit, že především ve vyřizování e-mailů.

Ale jinak řeším celou cestu od nabídnutého rukopisu až po vytvoření elektronických formátů a jejich distribuci. Mám externí korektorku a uměleckého redaktora, ale jinak dělám všechno sám. Vzhledem k tomu, že vydám každý týden průměrně 4 tituly, je to občas docela masakr. Ale dělám to rád, protože mám pocit, že to má smysl.

 

Vydat všechno samozřejmě nemůžu, rukopis musí být stylisticky a gramaticky v pořádku.

Kvůli stylistice odmítnu přibližně polovinu rukopisů, z toho část se autorovi či autorce podaří po mých radách nebo díky spolupráci s naším redaktorem dostat do stavu, kdy už je to vydatelné.

Kvůli obsahu odmítám knihy výjimečně, nechci se zařadit mezi arogantní nakladatele, kteří se válejí ve svých Křeslech moci a rozhodují, co je dobré a co špatné. Myslím, že je lepší, když o kvalitě rozhodne veřejnost.

Samozřejmě ale nevydávám knihy, které obsahují rasistický či jinak nenávistný obsah. Když si pak za odmítnutí od autora či autorky vyslechnu něco o tom, že jsem sluníčkářský přisluhovač čmoudů, ujistí mě to, že jsem se rozhodl správně.

 

Z vlastní zkušenosti vím, že ani jeden. Naopak jsem v dětství v továrně na angličáky zjistil, kolik obrněných transportérů se vejde do jednoho západoněmeckého soudruha.

 

Martin Kolaaczek

 

Napravit veškeré škody, které jsi o den dřív způsobil ty, tím svým prasením v historii.

 

Ten skřet, co stál v Bitvě pěti armád nahoře na východním ostrohu Osamělé hory ve třetí řadě. Takovej malej s křivou hubou. Jasnej fejk.

 

 

Jak se jmenuje šestý hostitel Daxova symbiontu? Nápověda: Je to ten zapomenutý.

Které fantasy postavy tě baví nejvíc? Elfové, draci, upíři…? A jsou to ti, o nichž také nejraději píšeš?

 

Zeptal bych se, jestli jim není zima.

- - -
Martina Koláčka vyzpovídal Michal Březina.
Další rozhovor, tentokrát se Zuzanou Daletth Hartmanovou, vyjde 25. 6. 2018