Lovecraft jako nejooddanější spolupracovník neboli Smyčka Medúzy
Naprosto neopakovatelný spisovatel Howard Phillips Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli cizí rukopis, aniž by se v něm takříkajíc POVRTAL.
Věru že i tenkrát, když se ho o vrtání naprosto nikdo neprosil. A tak wow! A dík. I poděkujme u oltáříku za kredencí všem bohům – JEHO I NAŠIM – za tuhle skvostnou schopnost, vždyť všech skvělých lovecraftovin by dnes BEZ NÍ bylo daleko, ach, předaleko MÍŇ.
Po svazku Hemživý chaos vyšla letos i Lovecraftova Smyčka Medúzy, druhá část antologie příběhů, na kterých s někým spolupracoval.
S oblibou totiž revidoval díla jiných a neexistuje na Zemi spisovatel, který by se podobné práci kdy věnoval natolik oddaně a současně skromně. Byl v tom směru až fanatik. A často se nakonec nejednalo pouze o revizi a přečasto měl na výsledku lví podíly. A skoro vždycky to gentlemansky ututlal. Ale pravda se vyjevuje a dnes především následkem až piplavého úsilí známého badatele Sunanda Tryambaka Joshiho(*1958), který - po čtrnácti Lovecraftových povídkách svazku předchozího - komentuje i dalších osmnáct jeho příběhů ve svazku druhém.
Jaké jsou? Podívejme se na to!
Autorkou nástinu dost nevalného titulního hororu Smyčka Medúzy je Zealia Bishopová (1807-1968), kterou již známe z Hemživého chaosu jako spolupachatelku povídek Yigova kletba a Pahorek. Taky tentokrát přenechala většinu práce Lovecraftovi, jenž dotvořil třetí z jejich společných děl mezi květnem a srpnem 1930.
Tehdejší literární agent dotyčné dámy Frank Belknap Long (1901-1994) pořídil pak strojopis, aniž předlohu psanou Lovecraftovou rukou všude rozluštil, i postrádáme dnes nejen slova, nýbrž celé věty. Možná i proto povídku odmítl časopis Weird Tales a stejně jako Pahorek ji později přepracoval August Derleth; takže původní verze byla zveřejněna teprve roku 1989.
Smyčka Medúzy bohužel nepostrádá jistý prvek rasismu a podobně jako už řada raných Lovecraftových textů obsahuje nepříjemnou přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie jsou však sem vetknuty i narážky na klasické hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848-1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891). A rovněž odkazy na četné výtvarníky. Nejen Goyu, ale třeba i Aubrey Beardsleyho (1872-1898) či Henry Fuseliho (1741-1825), proslaveného obrazem Noční můra (1781).
Děj se až zlověstně ovíjí okolo i ještě v hrobě žijících hadích vlasů a kolem portrétu titulní entity, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Samostatně v našem svazku zveřejněné Lovecraftovy poznámky pak odhalí až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběhy na podstatě dvou synopsí. Jedna vykládala události chronologicky, druhá v narativním sledu.
Henry Whitehead
O dost rovnoprávněji než se Zealií Bishopovou (chtivou prvořadě honorářů) probíhala Lovecraftova spolupráce se známým „pulpovým řemeslníkem“ Henrym S.Whiteheadem (1882-1932), kterého dokonce navštívil na Floridě. V květnu a červnu 1931 zde napsali prózu Past a v dopise, který objevil teprve Joshi, Lovecraft tvrdí, že vytvořil ústřední část textu a revidoval i „zcela přepracoval“ celek. Ten byl zveřejněn pouze pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý S. T. Joshi je názoru, že objekt jeho bádání napsal celé „poslední tři čtvrtiny“ textu, aby poté nad vlastní prací blahosklonně mávl rukou a co vzorově diskrétní gentleman odmítl být uveden jako spoluautor.
Ale je faktum, že svébytné styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice moc zhurta přechází do - předlouhých - Lovecraftových odstavců typických pro autora úplnou absencí dialogů, které samotáři z Providence nechyběly a neseděly.
Ačkoli redaktor časopisu Strange Tales Harry Bates vždycky Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomhle případě ho nevědomky akceptoval, protože právě pod Whiteheadovým jménem. V březnu 1932 tak jde o jediný (a ještě maskovaný) Howardův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval.
Existuje ještě jiná Whiteheadova povídka, kde je podezření na Lovecraftovu spoluúčast, ale stoprocentně prokázána není - a nejméně v tom směru je Joshi jako vždy totálně akurátní. Ten příběh Lovecraft nazval Pohmoždění, je dnes známý pod titulem Bothon (vyšel poprvé roku 1946) a snad byl skutečně upraven, ale spíš Augustem Derlethem, což byl muž natolik svébytný, že kupříkladu svou vlastní – a jistěže ne nijak špatnou - práci Tis na hřbitově léta úspěšně vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu.
William Lumley
Spíše kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Williamem Lumleym (1880-1960), který svého času napsal nevalný text Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Náš svazek dílko přetiskuje – a jistěže také výslednou Lovecraftovu korekci. Lovecraft chtěl udělat Lumleymu jednoduše radost, ale jistěže mu tak dopomohl i ke slušnému honoráři. Ba slušnějšímu, než sám předpokládal, neboť Lumley dokázal text udat - za sedmdesát dolarů - poměrně prestižnímu časopisu Weird Tales.
A přitom jeho vlastní přínos signalizuje částečnou autorovu negramotnost a Joshi se dokonce pozastavuje nad tím, že z původního blábolu vůbec bylo možné něco vykřesat. A to Lovecraft navíc Lumleymu řekl, ať si celý honorář klidně ponechá.
Kenneth Sterling
Výjimečná byla taktéž Lovecraftova spolupráce na podivuhodném příběhu o bizarním, neviditelném bludišti kdesi na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939).
Tuto překvapivě ryzí sci-fi sepsali někdy v lednu 1936 spolu s Kennethem Sterlingem (1920-1995), který se zjara 1935 přistěhoval do Lovecraftova bydliště Providence a jenž už v únoru 1936 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu.
Téma (jak přelstít neviditelný labyrint) již ovšem předtím zpracoval klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu postaveného na Sahaře. Sterlingův nástin ale přece jen generuje poněkud odlišný příběh a Lovecraft jej navíc úplně přepsal a snad o polovinu prodloužil. Vznikl tím excelentní horor, jehož jediným výrazným nedostatkem je zapuštění děje do písčin už tenkrát dost „otřepané“ Venuše. A to autoři netušili, že je na té planetě takřka pět set stupňů Celsia a tlak na povrchu devadesátkrát vyšší než na Zemi.
Duane Rimel
S dalším spoluautorem Duane W. Rimelem (1915-1996) napsal Lovecraft dvě vysoce působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937), zatímco Rimelova hříčka Aphlarova magie (zveřejněná zjara 1937) je Joshim odsunuta až mezi dodatky. Lovecraftův přínos v ní byl podle všeho minimální.
Strom na kopci zachycuje - Lovecraftovými slovy – samu „esenci podivnosti“, ke které sám pouze přidal „pár užitečných emendací“ a kde „zesílil finále“. Jak se o tom aspoň vyjadřuje v jednom dopise. Sám Joshi míní, že ze tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a dodejme jen, že Rimel sám za dalších šedesát let života už nikdy nic podobně působivého nestvořil, což je přinejmenším podezřelé.
Hazel Healdová
Hned pět povídek svazku vzniklo ze spolupráce s Hazel Healdovou (1896-1961), která ale v podstatě tvořila jen zárodky zápletek. Sama nikdy nic nepublikovala. Ty povídky se jmenují Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti a jistě můžeme souhlasit s Joshim, že je psal Lovecraft a pouze na podkladě synopsí. Jsou prodchnuty jeho stylem, duchem i atmosférou.
Muž z kamene byl dík editoru Hugu Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 v říjnovém čísle Wonder Stories a tento v jádru banální sen dětí o tom, že „lze zkamenět“, tu získává div že ne vědecké ospravedlnění.
Povídka Okřídlená smrt se vynořila ve Weird Tales v březnu 1934 a Lovecraft později hrdě tvrdil, že ji napsal „z 95 procent“. Jde o bizarní příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu, aby psala tělem a v angličtině vzkazy. Do hmyzu se totiž dostala mysl jednoho nebohého člověka.
V případě povídky Hrůza na pohřebišti zasazuje S. T. Joshi zrození textu do let 1933-1934 a konstatuje, že je část příběhu vyprávěna buranským nářečím, které má nejspíš parodovat podobný slang Lovecraftovy Hrůzy v Dunwichi.
Také v extravagantní Hrůze v muzeu (rovněž zveřejněné ve Weird Tales) dokázal Lovecraft brilantně parodovat sám sebe, přičemž si hraje s voskem a figurínami. Stvořil pobavující pastiš na vlastní horory Volání Cthulhu a Pickmanův model a psal podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. Ještě i spolutvůrce Supermana Jerry Siegel nemohl přitom o jeho autorství nic tušit, a tak svého času paradoxně napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“
Nejlepší z patera povídek psaných spíš PRO Healdovou než spolu s ní je próza Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933, a ač rovněž hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla jen představou mumie s živoucím mozkem, což je ovšem klíčové.
Jak je vcelku patrno, Hazel Healdová se ve svých synopsích utkvěle vracela k motivu brilantně fungujícího mozku uvězněného ve zkamenělém či jinak zmrtvělém těle. Psát ale neuměla, což naopak nemůžeme říct o mladém muži, s kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů.
Robert Barlow
Ten hoch se jmenoval Robert Hayward Barlow (1918-1951) a seznámili se už roku 1931, kdy mu bylo teprve třináct.
Barlow se později stal i vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti a spolupracovali hned na šesti povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, na zlomkovitém skeči Kolabující kosmy (1935), který je skvělou satirou na „space operu“ (a dnešní Star Wars), a konečně na Nočním oceáně.
O Skolení Monstra napsal Lovecraft chlapci v únoru 1933 mimo jiné: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se ovšem o nezralou práci, kterou je i následující Poklad zvěromága, jenž Barlow sepsal v září 1933. Zápas, jenž ukončil století vytvořili poté za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, a totiž v květnu až červnu 1934, a jde spíš o vtip, ve kterém se – většinou pod jinými jmény – zmiňují o víc než třicítce osobností okolo tehdejší makabrózní prózy jejich oblasti.
Tak například rohovník Dvouhlavý Bob alias „Postrach plání“ je Robert Ervin Howard a vynořují se taky Frank Belknap Long, Wilfred Blanch Talman, August Derleth, Seabury Quinnn, Edgar Hoffmann Price, Forrest Ackerman, Hugo Gernsback, C. A. Smith či Abraham Merritt (1884-1943).
Rovněž Barlowovu povídku „Spíš než moře vyschnou“ (psána 1935-1936) Lovecraft radikálně předělal a sepsal podstatnou část finále. Název je ze slavné Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794).
Ale to, že Robert Barlow začal psát lépe než jeho mistr, dokazuje teprve fenomenální povídka Noční oceán, který uzavírá celý náš svazek a nesporně se vymyká všemu, co kdy stvořil Howard Phillips Lovecraft i většina jeho napodobitelů. „A je vůbec možné,“ ptáme se dokonce, „že tu má HPL i jen desetiprocentní podíl?“ Jistě si toho všiml i Paul Le Farge, když název příběhu roku 2017 převzal jako titul svého románu o vztahu mezi Lovecraftem a Barlowem (česky 2018). Sám Robert Barlow byl ovšem mužem vícera talentů (i výtvarného a hudebního) a předčasně nakonec zesnul coby antropolog zaměřený na rané mexické období.
Slavná „štafetová“ povídka o magické krychli
Ve svazku Smyčka Medúzy je také českému čtenáři poprvé představena „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, která se v září 1935 stala ve Fantasy Magazine duchovním děckem Julia Schwartze (1915-2004).
Tu tenkrát zahájila spisovatelka Catherine Lucille Mooreová (1911-1987) tím, že hrdina kdesi v kanadské divočině narazí na záhadnou kostku. Premisu rozvinul Frank Belknap Long, ale udělal to vágně, takže tenkrát vysoce uctívaný a „neochvějně profesionální“ Abraham Merritt byl nucen text „naostro“ rozvinout až sám. Odmítl to s tím, že se Long odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“ naznačeného již titulem, a donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval. Stalo se. Ale editor si nepomohl. Překvapeně totiž brzy četl ne úplně smyslné pokračování Merrittovo, které děj nikam neposunuje, anebo tedy s výjimkou pointy, podle které je hrdina „vcucnut“ do nitra objektu.
Anebo je tam snad vtažena pouze jeho mysl? Když nad tím stanul H. P. Lovecraft, chvíli dumal, a pak si kus zápletky jednoduše půjčil z jen pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát ještě nezveřejněného. Provedl ovšem úpravy a segment je vlastně jinou adaptací ústředního tématu Stínu z času, kterým je výměna myslí.
Výměnu podle nové verze umožňují půvabné krychle, které dostávají obsah myslí do jakýchsi strojů na planetě obývané mimozemskými stonožkami.
Mysl takové „stonožky“ naopak vždy vklouzává do lidského těla, které dosud patřilo mysli „ulovené“. Lovecraft pak i stanovil, že bude hrdina z jistých zlomků starého rukopisu už vědět o dotyčné pokročilé rase a o jejím zkoumání vesmíru prostřednictvím oněch krychlí. Lovecraftem vymyšlená část příběhu je až čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků „štafety“ a nakonec představuje takřka polovinu povídky. Přípravné poznámky se zachovaly a jsou otištěny v závěru našeho svazku. H. P. Lovecraft si představoval jakési disky se záznamy umístěné uvnitř krychlí. Krychle vypadaly zvláštně proto, aby fascinovaly a přitahovaly k sobě nositele intelektu, a vyslány byly z jiné galaxie s tím, že jen několik se jich někam „trefí“. Na stěnách jisté budovy oné vzdálené planety viděl pak Lovecraft v duchu nespočet strojů, z nichž každý byl jinak laděn a fialově zasvítil v momentě, kdy vzdálená inteligence vstoupila do krychle. Na stroje dohlížel úřední vyšetřovatel schopný telepatie a vnímal vše, co bylo vstřebáváno z myslí, přičemž těla „zpovídaných“ se octla v komatu. A během „vysávání“ lapené mysli vyšetřovatel vždy vyslal do prázdného místa část mysli své vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění vždy bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla (kvazi-sebevražda) v okamžiku jeho návratu,“ poznamenal si Lovecraft. Těl zbavená mysl je vždy vtažena do příslušného stroje a sama o sobě zlikvidována, poněvadž ona „moudrá“ rasa kdesi v jiné galaxii ze zkušenosti zjistila, že „jiné bytosti“ vesměs bývají zhoubné a destruktivní. A tak je ničí. Ale ničí je teprve v momentech, kdy je pro „historické záznamy“ přečerpáno veškeré jejich vědění. Co víc, likvidováni jsou taky všichni ti, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem.
Lovecraft si navrch vysnil i to, že „zpracovaná“ už bytost může nosit krychli u sebe a lovit její pomocí další mysli, a vykonstruoval i události dávnějších dob, kdy „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle ještě hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. Ale v domovském světě uchvatitelů se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo - a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Jak je vidět, i úplně zdarma pracující Lovecraft věnoval své části povídky až neúměrné úsilí a vložil sem klíč ke všemu.
A dál? K sepsání předposlední pasáže přemluvili Roberta Ervina Howarda (autora Barbara Conana) a on prostě vylíčil pocity mysli unesené do těla obří stonožky a během krvavé bitvy se slizkými nepřáteli.
Na Lovecraftovu přímluvu pak celou povídku dopsal Long a hlavní postava se stala na vzdálené planetě bohem, zatímco „stonožníkova“ mysl uvedla lidské tělo do „tupé bestiality“.
Závěr
Badatel Joshi již jen letmo zmiňuje Lovecraftovy styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) a Robertem Blochem (1917-1994), a jak se zdá, není dodnes známa žádná povídka, na níž by s těmito - později slavnými - autory prokazatelně spolupracoval.
V podezření jsou leda Blochovi Satanovi služebníci (knižně 1949) a pouhé rady pak dostával mladý Kuttner v případě Hrůzy v Salemu (1936). Dodejme už jen, že dvoudílná antologie sice neshrnuje veškeré, ale jistě všechny pozornosti hodné Lovecraftovy „spolupráce“, anonymní i přiznané. „Celkově se nedá popírat,“ míní Joshi, „že se ty revize a spolupráce kvalitou nevyrovnají jeho původní tvorbě.“ To sice ne, ale co naplat! „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když o to nebyl vysloveně žádán.“
Smyčka Medúzy a jiné příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek druhý.
Roku 2020 uspořádal a úvodem i poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Milukáš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 472 stran
Kam dál?
Objevte atraktivní svět celebrit, přečtěte si články o erotice a intimitě anebo si přečtěte další originální články a zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás thrillery a napínavé akční filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.