Leoš Kyša: Steampunk a horor je u nás mrtvej

 

Vůbec. Ty dvě knížky vznikly dávno před migrační krizí nebo alespoň před tím, než ji u nás někdo začal vnímat. Ty knihy se někdy prezentují jako protiislámské, ale v podstatě jsou spíš proti fanatismu, náboženskému fanatismu zvláště. Každá diktatura je zlá a mám pocit, nebo alespoň v době, kdy jsem knihy psal, jsem měl pocit, že právě náboženská diktatura (různého druhu) nám hrozí nejvíc. Teď už si tak nejsem jistý, protože ty extrémy – levý i pravý se nějak vrací.

Tím základním kopancem k tomu, že jsem tu knihu začal psát, bylo, když jsem jako novinář pokrýval události kolem teroristického útoku v egyptském letovisku Sharm El-Sheikh v roce 2005. Dodnes si pamatuji, jak jsem pod dohledem egyptské tajné policie s dalšími kolegy novináři procházel v troskách po výbuchu, kde umřelo 88 lidí včetně jednoho českého turisty, a říkal jsem si: Proč? Bylo to velmi intenzivní a myslím, že na to, jak stojím na bulváru, kde ta bomba vybuchla a na kachličkách pod mýma nohama je zaschlá krev, prostě nikdy nezapomenu.

Takže to srhnu – ty knihy jsou trochu o terorismu a trochu o tom, jak by vypadal svět pod nadvládou náboženské diktatury, ale hlavně jsou o svobodě. Svobodě, kterou si prostě občas musí člověk tvrdě vybojovat.

A taky jsem chtěl mít jako jednoho z hlavních hrdinů cikánskou drsňačku, takže tak.

 

Whisky.

 

Přetlak v hlavě, kdy se mi v ní prostě hemžilo strašně moc příběhů a nějak to muselo ven.

 

To je složité. Já jsem všechno věděl a uměl krásně psát, ale moje gramatika byla na vraždu. To je výhoda spisovatelů, že mohou být na pravopis prasata, protože je zachrání korektor.

 

Xenou. Prostě bych se na ni pak podíval, řekl jí, že jí dlužím svůj život a sundal si kalhoty. Co by se dělo potom bych už nechal jenom na ní.

 

Marvel. Vždy a všude.

 

Ve skutečnosti ano. Byl jsem teď na pivo s Mílou Lincem, Martinem D. Antonínem a Františkem Kotletou a chystáme vlastní knižní sérii. Rádi bychom tam viděli i další zajímavé autory, tak třeba to vyjde. Franta o to dost stojí a tomu chlapovi já věřím, takže...

 

Okurkový salát.

 

Měl jsem štěstí, že v době před více než deseti lety u nás byly velice kvalitní literární soutěže, kde mohl člověk uspět a nějak vyrůst. To, mám pocit, že už chybí nebo nemá takovou váhu jako dřív.

 

Já čtu všechno, alespoň co se týče české fantastiky. Čtu i teď tu záplavu mladé ženské fantasy, která zažívá svou tsunami.  Pořád jsou ale pro mě hvězdy sestry Lukačovičovy, které mají dva základní problémy – Lucie má tak košatou fantazii, že je pro čtenáře žánrově neuchopitelná, protože její náměty se pohybují od historické fantasy, přes klasickou fantasy po space operu a Petra by potřebovala sednout na prdel a napsat nějakou pořádnou tlustoknihu. Vždycky když se opiju, tak do ní v tomhle smyslu hučím a třeba se mi to podaří. Uvidíme.

 

Chtěl bych si dát pár panáků s Ernestem Hemingwayem. Ve skutečnosti bych s ním nemluvil. Jenom bychom seděli u stolu, chlastali a mlčeli. To by mi stačilo.

 

Wonder Woman. Kdo ne?

 

Chystám se na to, až se to semele, dost poctivě, tak snad ano.

 

Umřít ve spánku. 

 

No, poprvé jsem si vytiskl vagínu. Vypovídá to něco o něčem?

 

Ve skutečnosti mám radši szanty než rocknroll.

 

Řeknu ti, čemu se nedaří, to je snazší, ne? Steam punk. Ten je mrtvej. A taky horor. Ten byl ale  u nás mrtvý vždycky.

 

Já se radši kochám.

 

Budu parafrázovat repliku ze seriálu Castle – Když jsem napsal svůj první bestseller, držel jsem hubu, sedl si na prdel a napsal dalších deset. Takže tak nějak – pište a neposerte se z toho.

 

Tím, že sám zůstanu hodně oblečený. To je něco, co dělá svět lepším.

- - -
Foto z Evropského skeptického kongresu, volně k užití.