UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

UNIWEB s.r.o. vám vytvoří www stránky na míru

Reklama

Kouzlo zabíjení a trápení lidí na papíře je v tom, že člověk nepotřebuje svaly, aby jim zatnul tipec

Kouzlo zabíjení a trápení lidí na papíře je v tom, že člověk nepotřebuje svaly, aby jim zatnul tipec
12.06.2020

Míša Merglová je vzezřením křehká víla, ale ve skutečnosti je to válečnice, která se nebojí své postavy vystavit dobrodružstvím temnějším než samo peklo.

Je to pár dní, co ti v Nakladatelství Epocha vyšla již druhá kniha. První se jmenuje Píseň oceli a druhá Prokletá věž. Jak ses vůbec dostala ke psaní?

Nějak si nepamatuju čas ve svém životě, kdy bych nepsala. První „knížku“ jsem napsala, když mi bylo asi šest nebo sedm, jmenovalo se to Vinetů ve skalách (takhle psáno), mělo to asi deset stránek v kostičkovaném sešitku a byly k tomu i fixou vyvedené kresby. S léty texty přibývaly a pak už byly literární soutěže a publikování jen další logický krok.

Jak je to dlouho, cos odevzdávala první knížku? Jaké si přitom měla pocity?

Jak je to dlouho, co jsem odevzdávala první knížku. Jestli myslíš tu první, tak to už nějaký ten pátek bude. Měnila jsem v průběhu nakladatele, takže se celý proces dost protáhl. Instagram mi tvrdí, že jsem rukopis ještě původnímu nakladatelství odevzdávala 27. února 2019, ale subjektivně mi to přijde jako věčnost. Fakt je ten, že v Epoše to od odevzdání k vydání zas tak dlouho netrvá - pokud se jim knížka líbí, je to fofr. A mezi pocity převažovala, co si vzpomínám, úleva, že to mám z krku.

Upřímně s tou úlevou se ti nedivím, musel být kolem změny nakladatele blázinec. Jak to probíhalo? Jestli o tom můžeš mluvit.
No, s původním nakladatelem jsme měli neshody, které byly nakonec neslučitelné s další spoluprací. Celá ta situace byla prostě hodně nepříjemná a stresující. Naštěstí jsem se znala z workshopu s jedním člověkem z Epochy, takže jsem rukopis poslala jemu, všechno dopadlo dobře a kniha poměrně rychle vyšla. S Epochou jsem hodně spokojená – přístup k autorům je vstřícný, proces vydání transparentní a rychlý –, tak doufám, že už nakladatele nikdy nebudu muset vyměnit.

Dost často zmiňuješ Nakladatelství Epocha. Všimla jsem si, že tam děláš marketingovou manažerku. Jak ses k tomu dostala, a co ta práce obnáší?

Přišla jsem k tomu doslova jako slepý k houslím. V marketingu pracuju už nějakých osm let, a i když jsem chtěla dělat s knížkami, vždycky jsem nakonec skončila jinde – peníze byly lepší, pracoviště blízko, kamarád mě tahal do té či oné firmy, potřebovala jsem nabrat zkušenosti... Prostě se vždycky našel nějaký důvod, proč to nezkusit. No a pak jsem koncem roku čučela na Neila Gaimana a jeho skvělou řeč Make good art a dospěla jsem k rozhodnutí, že je čas jít dělat to, co mě baví. Plánovala jsem udělat kolečko životopisů a vnutit se do nějakého nakladatelství třeba i zadarmo, ale než jsem stačila rozhodit sítě, řekli mi v Epoše, že shánějí markeťáka - prostě práce snů! Takže jsme se domluvili, já dala výpověď a těšila se, jak v dubnu nastoupím, a všechno bude super. Mno. Asi tušíš, že jsem si nemohla vybrat debilnější období na přesun ke knížkám, ale tvrdohlavě jsem si opakovala: "Neil Gaiman řekl, že všechno dobře dopadne, tak to sakra dobře dopadne!". A nakonec to opravdu dobře dopadlo - nakladatelství to ustálo a já nastoupila o něco později. Práce v podstatě obnáší kompletní komunikaci o vydaných titulech a činnostech v nakladatelství. Samozřejmě, že dělat marketing vlastním knížkám by mi bylo proti srsti, takže jsme se hned na začátku domluvili, že mé knihy bude mít na starost kolega. Já se starám o všechny ostatní a jsem spokojená jako blecha.

To, že jsi v práci spokojená je hodně znát. A nejednou vidíme záběry z tvého domova a soukromí. Tak mě napadá otázka, jakou atmosféru musíš mít, aby se ti dobře psalo?

Ideálně neznámou a bezinternetovou. Zní to divně, ale doma se mi píše strašně špatně. Vždycky se totiž najde nějaké nádobí, co je potřeba umýt, podlaha, co lepí, seriál na Netflixu, co jsem ještě neviděla, spánek, co je potřeba dohnat… Nejvíc toho tak napíšu v tramvajích, vlacích nebo v čajovně, kam chodíme pravidelně s Darionem.

Teď jsem se musela smát. Většinou slyším, jak se píše doma nejlíp atd, ale ty seš první, kdo jde proti proudu. Ale zaujala mě místa, která zmiňuješ. takže seš takový Columbus v sukních? Cestuješ z místa na místo, abys mohla psát?

Já furt někde lítám. Můj byt má asi dvacet metrů čtverečních, botník stojí v kuchyni a do sprchy člověk leze bokem, takže jsem celkem ráda někde, kde si v klidu natáhnu nohy.

A kde zakotvíš s psaním nejraději? Mluvilas o Darionovi, to je nějaké zvířátko, které ti dělá společnost? Představíš nám ho?

Och, ano, takové maličké a roztomilé. Je skvěle vycvičený, takže cestu do čajovny zvládá sám, panáčkuje za dobrý čaj, moc neštěká, jen trochu slintá, když se před něj položí jídlo a… dobře, radši tu metaforu opustím, chtěla jsem napsat něco ve smyslu, že vrtí ocáskem, když člověka vidí, ale myslím, že za to by mě už fakt zabil. Darion je Martin D. Antonín, autor Daemonicy, Křivého ostří a v neposlední řadě také přispěvatel do cyklu Kladivo na čaroděje, na kterém teď pracuje. Šermíř, larper, osobnost české fantastiky. A jinak takové roztomilé zvířátko prostě. Pravidelně spolu kotvíme v čajovně. Ono je psaní v tandemu užitečné – když člověku vypadne nějaké slovo, potřebuje se zamyslet nahlas, poradit, když se zasekne, tak je další autor kolem k nezaplacení.

Stala se Vám někdy nějaká komická situace?

Skoro pořád. Nic není vtipnější než Darion poskakující z nohy na nohu jako Crowley v kostele, protože potřebuje jít na záchod a zároveň chce doříct historku, kterou ale mezitím zapomněl. A taky jsme zažili demonstrativní klikování na zemi, žonglování s pomeranči, spoustu opilého meditativního filosofování… Je skoro s podivem, že něco napíšeme, když o tom tak přemýšlím.

Očividně tohoto napíšete dost. Jinak by vám oběma nevycházelo tolik knížek. Chystáš teď v budoucnu něco dalšího?

Já pořád něco chystám. Jsem věčný chystač, to jen ta realizace většinou pokulhává. Ale ano, teď píšu knížku. Je to samostatný román ze stejného světa jako Prokletá věž, ale jiné postavy, jiné město, jiný příběh a trochu méně mrtvol. Zatím.

O drsnosti Prokleté věže už jsem slyšela vyprávět legendy. A je to až překvapivé, když si uvědomím, že ty jsi spíše něžná žena než bouchač. Jak se ti vůbec takovéhle kniha psala a kdes čerpala inspiraci?

Kouzlo zabíjení a trápení lidí na papíře je v tom, že člověk nepotřebuje svaly, aby jim zatnul tipec – a taky nehrozí, že by mi pak někdo z postav zaklepal na dveře a rozbil kušnu. Psaní bylo celkově zajímavé, protože i když jsem rámcově věděla, kam děj poplyne, spousta scén vyplynula až s dějem. Několikrát jsem tak zavírala počítač v opravdu pochmurné náladě. Příběh jsem měla v hlavě už pár let a měla to být původně povídka o zradě a odpuštění. To jako jádro to zůstalo a nabalily se k tomu ještě další motivy. Nejsem si už ale jistá, odkud se vzaly. Vždycky je strašně složité říct, kde přesně člověk čerpal inspiraci – občas čtu o postavě, jejíž charakter mě zaujme, někdy se mi líbí scéna a převrátím ji po svém ve smyslu „co by, kdyby“, jindy stačí nějaká hláška, nálada nebo třeba jen hudební motiv. Prokletá věž prostě nějak vyrostla z podhoubí toho všeho.

Nemělas někdy nutkání od toho příběhu utéct? Viz to, jak píše, žes od psaní odcházela s chmurnou náladou.

Nutkání utíkat od příběhů mám vždycky, ale to mají asi všichni. Autoři jsou jako metronom, co tiká od „tohle je to nejlepší, co jsem kdy napsal“ „ach můj bože, tohle je sračka“.

Koukám, že v každém jsou dvě osobnosti. Jak se vyrovnáváš s kritikou od čtenářů ať už je dobrá anebo špatná?

Leoš Kyša mi dal hned na začátek radu, kterou považuju za nejlepší ohledně psaní, jakou jsem kdy dostala. Nečti recenze. Pochvala totiž člověka ukolébá a kritika zbytečně bolí. Samozřejmě, že s ohledem na to, co dělám, není úplně možné, abych recenze nečetla ani neviděla, ale většinou si je prostě nepouštím k tělu. Moc si vážím toho, když se někomu moje knížky líbí, protože to znamená, že jsem s ním sdílela něco, co mu poskytlo únik nebo zábavu. Člověk se ale nemůže zalíbit všem, takže píšu, jak nejlíp umím, pracuju na věcech, na které mě upozorní redaktorka nebo přátelé spisovatelé. A zbytek beru s humorem. Nejde o život.

Pravdu má náčelník, když nejde o život, jde o houby. Co jsem si všimla, tak tvoje práce coby marketingové manažerky v Nakladatelství Epocha dost ovlivňuje i tvoje psaní. Vytvořila sis mezi těmito dvěma světy nějakou hranici, aby ti nemotaly hlavu?

Musela jsem. Když jsem v práci, jsem profesionál – sice klející jako dlaždič a chodící bosky, ale pořád profesionál. Je samozřejmě trochu zvláštní pocit, když pak třeba do newsletteru vkládám odstavec, co o mé knize napsal kolega, ale člověk si zvykne a odpoutá se od toho. Je to prostě kniha jako každá jiná a to, že je na ní mé jméno, je v práci fuk.

Počkat ty a nadávky? To mi nejde dohromady. To máš jako image, že mateš čtenáře svým něžným zevnějškem, ale jinak seš drsná žena?

Drsná bych asi neřekla, ale je fakt, že mi k narozeninám přistálo přáníčko, abych byla šťastná, zdravá a míň vulgární. A ono se to se zevnějškem asi nevylučuje. Jsem prostě typ, co tu žárovku zvládne vyměnit, když je potřeba, ale preferuju, když to udělá někdo jiný.

Tak vzhledem k tomu, že Prokletá věž není zrovna čtení pro dámy, tak holt občas člověk asi něco ze svého psaní pochytí. Tak mě napadá ještě otázka. Existuje tématika, kterou by sis netroufla popsat?

Obecně se vyhýbám tématům, o kterých toho moc nevím. Nemám technické buňky, takže cokoli, co vyžaduje znalosti fyziky, je pro mě zapovězená krajina. A na psaní historických věcí jsem líná, protože to vyžaduje hromadu výzkumu. Nikdy neříkám nikdy, ale fantasy mě baví a vyhovuje mi, že poskytuje značnou volnost – člověk si může vytvořit vlastní svět, který v případě potřeby tvaruje podle příběhu.

Fantasy literatura je v tomhle neuvěřitelná. Spisovatel si může napsat teoreticky, co chce a nikdo nemůže říct, že to tak v realitě není. Jak u tebe vzniká základní kostra příběhu?

Vždycky znám konec. Zbytek je už pak jen o tom dotlačit k němu postavy tak, aby to dávalo smysl.

Hlavní je, aby spisovatel věděl, kde má příběh začátek, a kde konec. Co bys ráda na závěr vzkázala čtenářům, kteří se budou pídit po tvých knížkách?
Vzkázala bych jim, že jim děkuji za podporu a doufám, že si všechny příběhy užijí aspoň z poloviny tolik, jako mě bavilo je psát. A ať si zkusí přečíst i Kristýnu Sněgoňovou, protože je skvělá.

 
Rozhovor připravila Míša Voláková

FB autorky: https://www.facebook.com/misa.merglova
Domovské nakladatelství Míši Merglové: https://www.epocha.cz/autor/merglova-michaela/

 

 



Kam dál?

Přečtěte si další zajímavosti, originální články a objevte zábavné kuriozity na stránce zajímavé zprávy. Baví vás filmy? Ty nejlepší kousky jsou pro vás připraveny na stránce scifi filmy.