Kotletova Rázová vlna vás naráz rozdrtí

Nejspíš všichni víme, že Rázová vlna je zakončením trilogie Františka Kotlety sestávající z (překvapivě tří) knih – Spad, Poločas rozpadu, a právě výše zmíněná Rázová vlna. Rovnou musím říct, že jsem mezi druhou a třetí knihou přečetl a viděl spoustu jiných věcí, takže jsem si nepamatoval veškeré podrobnosti postapo světa, ve kterém se Rázová vlna odehrává. V podstatě to nevadilo – knížka se dobře četla i tak, neměl jsem pocit, že bych v něčem vyloženě tápal, ale pro lepší zážitek bych určitě doporučil přečíst první dvě a pak si vychutnat epický závěr.

Děj přímo navazuje na předchozí díl. Na monitoru září čtyři tečky znázorňující rakety s nukleárními hlavicemi letící směrem k Japonsku. Všechno je ztraceno. Nebo ne?

Hned v úvodu nám autor chrstne do ksichtu pořádnou porci bolesti, krve, sklivce, mozku a různých tělesných tekutin tolik oblíbených v brakové literatuře. Kvůli tomu to přeci čteme, ne?

Pravda, nejde jen o tělesné tekutiny, jde i o příběh. Ten opět slušným tempem odsýpá a plukovník Michálek – neboli hrdina z Istanbulu – má co dělat, aby všechno ustál, protože měnitelé se chystají definitivně proměnit svět (v naprosto pustou planetu, aby bylo jasno). Což znamená, že si neberou servítky, likvidují kohokoli, kdo jim přijde pod ruku. Už se nemusejí starat o „udržitelné“ drancování a zabíjejí tak i lidi, kteří jim dřív sloužili… Jde už jen o to si na poslední chvíli co nejvíc užít.

Čímž se opět dostáváme k tělesným tekutinám, tedy k sexu. Toho si očividně lze v hojné míře užívat i v době, kdy se blíží konec světa. Na druhou stranu, kdy jindy, že. Zítřek už by nemusel být a Jen pro ten dnešní den stojí za to žít.

Takže… Konec světa na dohled, všechno jde do sraček, silnější pes mrdá. Udrželi byste si v takové chvíli morální kredit? Plukovník Michálek má jasno – a chystá se za každou cenu překazit měnitelský plán. Jestli se mu to podaří, budete muset zjistit sami.

Já si každopádně knihu užil od začátku do konce. I když chvílemi, no…

Možná si pamatujete, že v lesích žijí „divoké“ což jsou v podstatě takové postapo amazonky. Tyhle ženy muže zrovna nemilují, mají je v podstatě jen kvůli rozmnožování, jsou ženám naprosto podřízeni. Jsou pro ně jen oplodnitelé. Tihle muži jsou tak zpracovaní, že když má dojít k boji, divoké jim nechtějí svěřit zbraně, a dokonce ani oni sami o to nemají zájem.

Kotleta tvrdí, že nedělá politickou ani jinou agitku a jde mu jen o příběh. Tohle ovšem působí až nepříjemně realisticky a co víc, podobnost by se našla už v dnešní době. Snad to takhle daleko nedopracujeme.

 

HODNOCENÍ: 7,5/10

No a teď si asi trochu zahnidopiším (ano, až po hodnocení, není to zas tak podstatné…) Nevím, jak u předchozích knih, ale v téhle se několikrát opakuje slovní spojení „na to konto <něco>“ … nevím proč, ale přišlo mi to neskutečně rušivé.

A kdyby Kotleta vyhlásil soutěž „Najdi chybu, dostaneš kopanec“, pár bych jich schytal. Většinou jde o drobnosti. V jednom případě ale poměrně vtipná a zásadní věc: „Přiskočil jsem k nejvzdálenějšímu tělu, přetáhl mu hlavu přes deku, aby nemohl mluvit, a zasadil do něj sedm bodných ran.“

Kdo ví, proč tyhle chybičky redakci utekly. Asi hořely termíny před Vánoci :)

- - -

Pro Vanili.cz přečetl a recenzi napsal Tomáš Slavík